pátek 6. listopadu 2015

Real Canadian

 
Cheš?“, ozve se vedle mě a já opět na chvíli procitám do reality. Aaron mi anglickou češtinou nabízí termosku s kávou. „No, thanks….“, raději odmítám a věnuji se plně jízdě, tlačíme před sebou poslední stádo krav s telaty. Všech 83 kusů z okolních pozemků nahnaných, ještě finální přesun všech zpět na Keithův pozemek. Pěkně po staru, poctivě na koních, každý na jedné straně silnice. „Tohle je pravá Kanada“ prohodí mezi řečí a já si vychutnávám závěrečné metry dnešní osmnáctikilometrové vyjížďky okořeněné akční vložkou. Aneb na den kovbojem.

 

Je čtvrtek, v mém imaginárním kalendáři už dopředu bliká další netradiční zážitek. Telata, která jsme před šesti měsíci značkovali, už povyrostla. Zima klepe na dveře, je třeba vše stáhnout zpět na jedno místo. Ráno v devět nás vyzvedává Keith spolu s Patchem, tím drobným pasteveckým psem s pravým okem modrým a levým okem hnědým. Aaron nakládá svého Sunnyho, mně Keith osedlal Chance. Přijíždíme do středu dění. Cirka 30 kusů nás čeká u potoka, zbylé jedeme dnes nahánět. Nyní mě mrzí, že jsem si Kovbojský klobouk odvezl do ČR a boty si stále nepořídil. Netradičně oblečen ve sportovním se připravuji naskočit na dnešního parťáka.



Tak vyskoč, ať Tě připravíme na jízdu, bágl nech ještě v autě“. Aniž by se mě Keith zeptal na zkušenosti, už sedím nahoře, rychle mě opraví a poradí, jak nejlépe držet otěže a s humorem svým vlastním se slovy „To je horší než hlídat děti“ odchází a naskakuje na svého koně. Je to už vše na mě. Ráno je chladné a zatažená obloha do karet taky nehraje. Vítr sice není nikterak silný, ale dokáže delší čas v sedle znepříjemnit. Chtěli bychom to do poledne stihnout. Keith s Aaronem jdou vedle sebe, můj Chance se krapet loudá, musím ho tu a tam popohnat a klusem stáhnout vzniklou mezeru. Patch kolem nás lítá jako splašený, jeho krev se nezapře. Tvůj čas však ještě přijde.




Procházíme místním okolím po stezkách, tu nahoru, projít bránou, dolů k řece, prodrat se houštím, vyhnout se větvím. Kamera mi trochu zavazí, ale zatím zvládám. Poslouchat Keitha a jeho povídání je parádní. Konečně nacházíme první menší stádo. „Aarone, běž otevřít bránu, já je naženu zleva a ty, Ondro, hlídej, ať neutečou tudy“. Pobízí koně ke cvalu a s Patchem mizí v dáli. Já vše jistím ze zálohy a s úsměvem koukám, jak se to má dělat. Povedlo se, bučící, ale očividně spokojený skot, probíhá bránou a my se vydáváme pomalu za nimi. U řeky se opět rozdělujeme a snažíme se všechny přivést na cestu a poté až k bráně. Keith po chvíli sčítání přichází se zjištěním, že nám jich dobrých dvacet ještě chybí. Otáčíme se a v dáli vidíme další stádo, které se před námi v předchozí hodině důmyslně schovalo. Jedeme zpět.



Bereme to zkratkou, dolů po stráni, přes potok a po rovince zpět jim nadběhnout. Keith se mě ptá, zda-li jsem stále ok. Zadek a třísla samo sebou bolí, ale nechci si nechat ujít ani jednu minutu. „To je dobře, tak jedeme…“, kopnutím pobídne svého koně a dávají se do cvalu, za ním okamžitě startuje Aaron. Je parádní sledovat, jak ladně to vypadá, zcela harmonicky s jednou rukou na otěžích a bez náznaku jakéhokoliv nepohodlí ve tvrdém sedle, vystřelili. Je řada na mě a Chance – tak jo, poskočím v sedle, heja, patami dvakrát pokopnu a mohu tak zažít svůj první cval na koňském hřbetu. Pravda, připadám si spíše jako panák z Toy Story, co lítá v sedle, cítím každý jeho krok, ale naplno si to užívám. Co nevidět jsme u krav, vidím poprvé Patche v akci a nestačím se divit, jakou tvoří s Keithem sehranou dvojku. My s Aaronem jistíme druhou stranu. To by bylo, víc jich tu v okolí snad není.



Opět stejnou cestou zpět, nahnat všechny k cestě, pár telat se nám snaží proklouznout, ale máme je. Nakonec všech třiaosmdesát. Keith otevírá bránu a my kráčejíce na koních ženeme holky zpět domů k Ewordsům na pozemek. „Tohle je pravá Kanada“, s úsměvem sděluje Aaron a já si naplno uvědomuji, jaké to je být mimo město a užívat si tyhle nevšední zážitky. Díky.

neděle 1. listopadu 2015

Šťastné díkůvzdání


V rychlém sledu se tedy pouštím do dalšího pokračování, abych dohnal dosavadní prostoje. Barvy podzimu už nadobro odezněly a každou chvílí očekáváme sníh. Ne že by tu už nebyl – pár dní před mým příjezdem na dva dny nasněžilo (začátek září!!), zatím se však zima drží za dveřmi. Zásoby dřeva jsou poctivě připraveny a psi se opět zase rádi vplíží do pohodlí srubu. Kluci mají na dva měsíce posilu v podobě fenky bernského salašnického psa – Tesley.



Do pracovního procesu jsem se začlenil rychleji, než jsem si myslel. Po cca 4 měsících klidného období proto hned pořádně. Dvě kryjící se práce, 6 a ½ dne vesměs od rána do večera, večer čas maximálně na relax a spánek. Není divu, že předchozí článek proto trval tak dlouho. Nyní už jsou dva velké projekty hotovy. Hlavně jsme s Aaronem mohli vítězoslavně zapózovat – skleník, pracovně nazvaný Archa, byl v tomto týdnu konečně uzavřen a veledílo bylo dokonáno.



Ve spojitosti s volným víkendem se vydávám konečně i do Calgary, vidět se s přáteli. Ten předchozí byl ve znamení kanadských voleb, které zvedly ze židle většinu občanů. Pouze jedna událost ji dokonale zastínila – a to finále americké ligy v Baseballu. Jediný kanadský tým – Toronto Blue Jays, postupně vtahoval do dění každého v Kanadě od východu po západ. A i na mě kult modrých sojek z Toronta dolehl. Páteční večer téměř nikoho v baru nezajímá, že Calgary Flames letos poprvé vyhrávají doma a v prodloužení porážejí na svém ledě rudá křídla z Detroitu, dnes večer všichni s očekáváním sledují vyrovnanou bitvu v Kansas City. Do poslední směny to vypadá na velké drama, nakonec vyhrává sok z USA, ale ten pocit, když Bautista trefuje homerun – i přes to, že neznám 100% pravidla, hru si dosyta tento večer užívám a z plna hrdla společně se všemi fandíme.



Pondělí 12.10. – již mé třetí díkůvzdání v Kanadě, tentokrát s kopou výtečného jídla a velmi příjemným posezení v „rodinném“ kruhu. Natolik zabráni do centra dění, do chuti rozplývajícího se krocana na jazyku, že nemáme žádnou digitální vzpomínku. Jaká škoda. Ještě o jeden týden zpět – vydávám se za Amy do BC na pár dní, do Kamloops. Navštěvuji jednu hodinu na místní univerzitě, moji první kanadskou, stejně jako první hodinu sociologie vůbec. Přednášející Kubánec mě naštěstí utvrzuje v tom, jak jsem rád, že jsem si vybral na studium obor strojírenství. Přednáška o postmodernismu a hlavní ideou, že nejsme schopni sebe sami nikdy v životě poznat, ve mně pozitivní emoce rozhodně nevyvolala. Škoda – statistiku bych si užil asi více. Zapadnutí s autem na kdesi v parku je však hlavní srandovní historkou, sice mám donuta pěkně upraveného, ale na 4x4 si raději necháme zajít chuť. Poskakování hodinu v blátě, zvedání heverem a vypodkládání kol – k nezaplacení. V sobotu se vydáváme za navštívit Amyiny rodinné známé k jezeru, mohu si poprvé vyzkoušet střelbu z loveckých zbraní. Poloautomat menší ráže je ještě vcelku sranda, terče trefuji, jenže třístovka magnum je zcela něco jiného. V hledí nacházím terč, na chvíli zatajuji dech a prst mačká spoušť. Čekám zpětný ráz, ostatně to se dalo vyčíst z Mauryho výrazu, když mi pušku podává. Zavírám na setinu oči a síla výstřelu je neskutečná. Ještě teď to v rameni snad cítím. Páni! V Kanadě je lov zvěře koníčkem číslo jedna, mně však bohatě vystačila předchozí zkušenost.



A aby toho nebylo málo, arsenál hudebních nástrojů se rozrostl. Z čista jasna jsem samo sebou díky Ivě a Aaronovi (a Paulovi) dostal staré Saloon piano ze 40. let. O další aktivitu, co o chladných večerech dělat, více. Už při jeho převozu nešlo odolat netypickému zvuku klavíru, který mě vrací do dávné historie.



Na chvíli tak opět odkládám notebook, abych načerpal další témata ke psaní, za týden se mi rýsuje zajímavý sedmidenní výlet na trase Calgary – Edmonton – Jasper – Kamloops – Vancouver – Seattle – a zpět. Snad bude opět o čem psát.


úterý 13. října 2015

PříPRava na další dobrodružství

 
Kdyby se mi chtělo psát alespoň z poloviny tak, jako se mi nechce datlovat do klávesnice v těchto dnech, byl bych býval napsal už deset dalších příspěvků. Poslední trhl rekord v počtu přečtení, je na čase odtajnit další část mého příběhu, nyní opět (už přes tři týdny, počítám-li dobře) z malebného údolí Gladstone.



Návrat do Kanady byl tak říkajíc fičák. Ani jsem se nenadál a dny začaly nabírat solidní otáčky. Vyzvednout si tu hyperaktivní čtyřnohou rafanku ve Whistleru a započíst tím další společné dobrodružství, holky jsou na měsíc pryč. Dva týdny ve Vancouveru byly víceméně ve znamení oprav auta, souhra vtipných náhod zapříčinila odstavení donuta cca 450 km od Vancouveru. Tentokráte je načase vyměnit převodovku. Byla to celkem sranda, naše pouto s donutem je opět o něco pevnější. Už by ale mohlo na delší čas zase stačit.



Ve Vancouveru stíhám většinu z toho, co jsem stihnout chtěl. Jít na domácí zápas White Caps – nejvyšší severoamerickou fotbalovou ligu, kde jsem byl příjemně překvapen. Vancouver poráží svého soka z Dallasu před zaplněnými tribunami s 20 000 diváky 1:0. Pár výletů, každodenní zábava s Chelsinou. Nuda nebyla ani omylem. Ale vše zastínil jeden telefonát z neznámého čísla. A to českého. Budí mě okolo sedmé ranní, než se stihnu vzpamatovat a odpovědět, volající pokládá. Kdo to? Snad výsledky z pohovoru, který jsem v ČR absolvoval? O pár minut později se to dozvídám. Bylo mi schváleno PRko! Holky se se mnou chtěly o tuto novinu podělit telefonicky, nemohu tomu v první chvíli uvěřit, nechápu. Rozhodně jsem vyjádření nečekal tak rychle. Necelé dva měsíce a vše potřebné je odsouhlaseno. Zaplatit už snad opravdu poslední poplatek, naskenovat pas a poslat fotky. Slastný pocit. Následuje tak další kolo rozhodování, kam a jak se budou mé cesty ubírat.

 

Je mi teskno po ranči, nerad bych si nechal utéct open air akci na Gladstone, taktéž bych rád začal opět pracovat a dobíjet kredit. Po dvou týdnech ve Vancouveru (oproti prvotně plánovanému měsíci) zvedám kotvy a mířím zpět na jih Alberty do údolí. Dostává se mi jak jinak než parádního přivítání, rád vás opět vidím, má kanadská rodino. Cooper a Fík přibíhají k autu a nepoměrně menší Chelsina dává kluky hned do latě. Od této chvíle je tu pánem, tedy paní, ona. Zdejší prostředí a barvící se údolí do tónů podzimu si užívá dosyta se mnou. Tu a tam prohnat krávy, natahat do okolí svého pelíšku nespočet míčků, občas něco provést a hlavně neustále prohánět ty dva flegmatické rafany.



Škoda, že tu se mnou nemůže zůstat déle, i když Fík s Cooperem si mohli trochu odfrknout a konečně si začít hrát s míčky i oni. Já se mohu opět naplno ponořit do práce a uvažování, kam se bude můj život ubírat. Pokračování bych rád napsal brzy, jenže podzim v údolí je natolik úchvatný, že se k notebooku nijak neženu. Kor když noci bývají chladné a teplo krbu vábí pěkně hlasitě.

 

sobota 29. srpna 2015

Turistou ve vlastním městě

Na dovolenou do ČR - ještě před třemi lety by mi to připadlo vcelku komické, před pěti naprosto nepravděpodobné. Dva dlouhé roky, co jsem byl naposledy na starém kontinentu změnily mnohé. Vnímání své domácí země, zapomenutí určitých standardů a hlavně uvědomění si, jak je lidská mysl adaptabilní. Stal jsem se turistou ve vlastním městě.


Let byl parádní, holandské společnosti KLM není vůbec co vytknout, jejich servis a komfort letu zpříjemněn přísunem dobrého jídla a pití včetně multimediální obrazovky se spoustou nových filmů pomáhal urychlit hodinové ručičky, v porovnání s posledním letem s Condorem - tisíc a jedna. Necelé dvě hodiny na přestup v Amsterodamu a už jen pár desítek minut mě dělí od přistání v Praze. Čeká mě celý měsíc v ČR, očividně dostatek času na to stihnout vše.


Oproti očekávání mě nezmáhá časový posun a mohu si rodiny a přátel užívat od samotného počátku. Byla by škoda promarnit byť i jeden den. Přesun na Moravu a čeká mě opět návrat do reality, rozestavěná D1 všemu nasazuje korunu a Laďova kontrola a připomínka, abych hodinky raději u něj v autě, to když jdeme do motorestu na dobrý guláš, nenechával, mě nutí k obezřetnosti. Uplynulé tři měsíce na ranči jsem naprosto pozapomněl, co znamená výraz klíče a opatrnost. Vše jsem byl zvyklý nechávat bez dozoru a nezamknuté. Přežiji to tu bez úhony? Od prvních chvil si tedy připadám, že krom mateřského jazyku nemám nic moc společného se zdejším světem. Dva roky změní více než si jsem schopen připustit.

 
Naštěstí nemusím řešit negativní aspekty, rád bych si užil rodiny a přátel. Jsem rád, že se toho moc nezměnilo, kromě našeho strakatého beagla, který mě doma už nevítá. Vidět a obejmout rodiče, bráchu, všechny členy rodiny, malého bratránka a sestřenici, u kterých je věkový rozdíl od mé poslední návštěvy nejvýraznější, setkat se s nejbližšími přáteli. Hlavní důvod, proč jsem přijel, nadmíru uspokojil všechny představy. Od "pouhých" posezení s přáteli přes cimbál s rodinou, hody v Březině, famózní svatbu, až po třídenní výlet s bráchou na výběh po horách a setkání se konečně po roce i s Markem na starém kontinentu. Každý den jsem si užil maximálně, a vůbec bych se v daný okamžik nezlobil, měl-li by den hodin více.


Jenže mezi vším příjemným jsem byl nucen se zamyslet nad rozdíly, které mi dlouhodobý pobyt mimo vlast pomohl vnímat. To, co mi připadlo normální, se obratem změnilo v nové poznávání. Panáčci na přechodě pro chodce až směšně malé a nestandardní barvy, umístění semaforů na začátku křižovatky a neustálé vykukování z poza volantu, zda-li už mohu jet, potlačit nutkání odbočit vpravo i na červenou, uspěchanost hraničící až s agresí řidičů - a to jsme na tom soudě dle videí ze světa ještě velmi dobře. Uvědomění si, že ono běžné vejití do obchodu s úsměvem a otázáním se, jak se prodavač/ka má, se nesetká s chápavou a přívětivou odezvou. Krom pár výjimek. Dlouhodobé vyjetí mimo rodnou zemi vás dozajista postaví a zanechá navždy někde mezi - už si nebudete připadat doma ani na jednom místě. Vždy se bude nabízet forma srovnávání a nepochopení. A dalo by se pokračovat. Neustálá konverze měn, mix mincí a bankovek v peněžence, občasné hledání těch správných výrazů, dvě telefonní čísla, dva bankovní účty, tri časová pásma, která přepočítávat a být tak ve spojení se všemi. Je to daň za žití mimo domov. 


Na druhou stranu tato zkušenost přináší hezké momenty. V Brně po vystoupení z hromadné dopravy jsem vždy tím nejpomalejším chodcem a s hlavou zvednutou mohu pozorovat to, co mi bylo vždy lhostejné. Kus historie budované po staletí, mix různých architektonických prvků v kontrastu s modernou. Přeměnu centra, nová zákoutí, ze všeho nejvíce mě však baví sednout na náměstí na lavičku a sledovat uspěchaný život kolemjdoucích. Po velmi dlouhé době si užít vlakovou dopravu při přesunu do české metropole, kdybych mohl, jezdím tam a zpět ještě teď, i přelidněného centra Prahy si mám čas užít. A na letištích sledovat vítající se přiletěvší. Ať už tomu bylo v Brně, Praze či Vídni. Každé setkání má svůj příběh, stejně jako ten můj. Byla to vskutku parádní návštěva a všem patří velké díky. Nyní však opět zpět v Kanadě, pln pozitivních pocitů. Další příspěvek plný novinek bude brzy. Je o čem psát.

sobota 18. července 2015

Už bylo na čase

Další etapa se přiblížila ke svému konci a začíná nové dobrodružství. Na delší dobu to bude poslední příspěvek v blogu. Blíží se čas dovolené v rodné zemi, na Moravě. Uplynulé dva dny jsem strávil přípravami k odjezdu, dokončil vše, co jsem dokončit chtěl, a vydávám se na cestu do Vancouveru. A snad díky nepozornosti a rozjímání se se dostávám k sepsání článku už v pátek večer.



Po vzoru filmu a stylu „Pane doktore, vy jste se kochal“ si to projíždím panoramatickou silnicí č. 3 po jižní části Kanady. Silnice se klikatí skrze hory a jezera. Pln dojmů, zážitků a silnému toku myšlenek krom módu bezpečného řízení vypínám veškeré dodatkové aplikace, i tu pro orientaci. Okna stažena, příjemný večerní chládek, nesleduji cestu a nechávám směr jízdy plně v režii auta. Nevědomky tak odkloňuji směr trasy a ocitám se na konci jezera Kootenay. Čas se díky přestupu pásma posunul o hodinu méně a na konci silnice je nutno vzít trajekt. Naštěstí jede i v tyto pozdní hodiny. Mám tedy 30 minut na sepsání příspěvku a jsem rád, že je cesta obohacena o něco nového.


Poslední týdny byly nadstandardně hektické, i když pravda – standard a komfort jsem za tři měsíce, co jsem na Gladstone Mountain Ranch, posunul na jinou úroveň. Díky vízům a řidičáku jsem opět mohl roztočit koloběh na vyšší obrátky a s radostí se pustil do práce a trénování U14 a U18. Na ranči dodělat projekt, díky kterému jsem se mohl plně realizovat a zanechat na tom úžasném místě i svůj rukopis. Poznání nových lidí, doplnění celé rodiny Grygarů, které jsem vyzvedl na letišti, seznámení se postupně s Novozélanďankou Grace a hlavně i okouzlující Amy, svou cestu na ranč si našla i další Češka do party Lída a v neposlední řadě i Martin. Rodina Gladstone se rozrostla na pořádný klan a zábavy včetně sportovního vyžití jsme si užili dosyta. O to s většími smíšenými pocity odjíždím – i když vím, že se co nevidět vrátím.



Právě zmíněné tři měsíce mě obohatily ze všeho nejvíce. Snad jsem i našel to, proč jsem do Kanady, i když jsem si to nechtěl přiznat, jel. Každý máme své, za čím se ženeme. Kanada nabízí široké řešení pro většinu – a díky programu Working Holiday si to každý rok může přes tisíc mladých Čechů zkusit. Ať už nové pracovní příležitosti, vzdělání, cestování či jen nevšední zážitky. Mě cesty dovedly na jih Alberty. Začínám věřit, že jsem se zde neocitl náhodou. Ať už záhadně skrytá síla tohoto místa, která na každého dýchne, nebo nepopsatelně vlídná a přátelská povaha Ivy a Aarona vč. dětí a psů – nevím. Tento magický mix mi obrátil život naruby. A jsem jim neskonale vděčný, že jsem měl onu příležitost tu strávit z hlediska času zanedbatelný pobyt, avšak zapsal se více než silně tučným písmem do mého života i srdce.



Život ve městě nebyl špatný, jenže význam slova klid jsem našel až mimo město. Při poslední návštěvě Calgary jsem se cítil všelijak, jen ne klidně a ve své kůži. Setkání s přáteli bylo příjemné, ale není to rozhodně to, co by mě už naplňovalo. Zde jsem mohl vidět téměř vše, od naprostého klidu a ticha až po dechberoucí bouřku nad údolím. Vyjící kojoty pár metrů za kabinou, vlky, ladně se pohybující lišky, vysokou hned za kabinou, pakliže nebyla okamžitě zahnána Cooperem a Fíkem, koně zahánějící medvěda, pumu – bohužel, a nebo bohudík jen díky otiskům na Cooperovi – hned třikrát se s ní dostal do křížku a zanechala na něm vcelku viditelné stopy, naštěstí je náš hrdina v pořádku a večer co večer mi starostlivě dělal společnost při cestách k jezeru. Taktéž mi ti čtyřnozí rafani dali pocítit, že je v okolí i rodinka skunků – občas to schytali přímo na čumák a dva dny tak strávili o samotě. 
 


Tohle vše mi bude minimálně měsíc moc chybět, co nevidět jsem tam však zase. Tak jo! Trajekt připlouvá, je načase se nalodit a ponořit do tmy. Ještě pár hodin jízdy a najít místo k přespání – narychlo postavená postel ve vanu poslouží dobře. Co nevidět ahoj ČR!

 

čtvrtek 25. června 2015

Back to the game


Konečně, zase pár změn, které byly potřeba udělat s ohledem na okolnosti posledních dní. 11 krásných týdnů jsem strávil v malebném srubu s lahodným jménem „Sugar shack“. Ta doba je ta tam. Následuje přesun, avšak stále v rámci ranče Gladstone Mountain, mého nynějšího ráje. Dlouho avizovaný příjezd české rodiny do těchto končin, uvolňuji proto místo a přesouvám se ještě blíže outdoorovému žití. Naštěstí jen o pár stovek metrů níže blíže jezeru, avšak tato na kanadská měřítka liliputí vzdálenost s sebou přináší spoustu změn a další nové zážitky.



Předchozí týden jsme s Aaronem dělali na zvelebování jedné ze dvou před nedávnem přesunutých kabin na úpatí svahu vedoucího k vodní hladině. Kabina se změnila k nepoznání, přibylo okno, nová podlaha a postupné zařizování vnitřku, které ještě zdaleka nekončí. A jsem si jistý, že o tuto kabinu bude rvačka. Prozatím ji zdobí bukový rozměrný bar, kam jsem umístil hned jako první věc kávovar – díky němu je zde i generátor, naše tradice u dobré kávy by měly být zachovány.



Každé ráno mě tak vítá hladina jezera Loch Lake, jméno bylo vybráno díky blízkému přátelství s Howardem a Charlotte, původem ze Skotska, a už se mu neřekne jinak. Nyní jsem tak ještě více mimo dění moderního světa. I když… Plnohodnotné 1+1 bydlení nabývá nových rozměrů, a to že mohu využívat Hemphillovic Airstream, onen vysněný stříbrný přívěs. Malá kuchyňka, umyvadlo, sprcha v případě potřeby, zkrátka vše, co je k základnímu žití potřeba. Energie dodávaná solárním panelem, bohatě vystačí.



Nejzásadnější změnou mi v týdnu uplynulém byla novinka s vízy. Občas bylo únavné negovat otázky, zda-li mám letenku a zda-li vím, co budu dělat, kdy přiletím, kdy odletím na Zéland. Obrazně vyřčené ultimátum se naplnilo a minulé úterý jsem připraven udělat rozhodnutí bez čekání a koupit jednosměrnou letenku zpět do ČR. Před jedním z posledních tréninků s U12 sedám u Tima Hortona na Wifi. Jde se hledat. V tom mi volají, jak familiárně přezdívám, holky z Vancouveru. Ta samá otázka, zda-li mám letenku. Ještě vy holky začínejte. Jenže následující sdělení, že mohu s klidem kupovat zpáteční. Schválili mi roční otevřená víza! Jsem tedy zpět ve hře, opět mohu řídit, opět mohu pracovat, užívat si Kanady, cestovat. S ohledem na zbývající čas a všechny události tak zavrhuji různé promyšlené možnosti. Víkend 11 a 12 mi bude nejspíše posledním, alespoň na čas, stráveným zde s mou Kanadskou rodinou. Sbalit vše potřebné, vydat se na několikadenní výlet směr Vancouver, užít si společné chvíle s Donutem, pár hiků a z Vancouverského letiště směr domov. Na měsíc. Užít si rodiny, přátel, příjemných povinností a radostí, dobrého vína, jídla, piva. Po příletu do Vancouveru opět hlídat tu čtyřnohou rafanku ve Vancouveru, zase něco dočerpat a těšit se na Zéland. Ať už to je na jakkoliv dlouho, mám vidinu dalšího setrvání zde v Kanadě a doufám, že i poslední krok k získání PR klapne dle představ. Poté už mohu mód plánování osolit naplno.



A těžko říci, co budu chtít dělat poté. Hodně věcí a cílů ve mně umřelo, hodně se probudilo. Poslední dva a půl měsíce mě změnily natolik, že bude trvat si ujasnit opět priority. Kor když původní plány na závěr Kanady projet přes celou šíři až do Ontaria, nebo dlouhý výlet na Aljašku, jsou stále na dosah. Idea žije, jen se opět o něco odsouvá. O Kubě, Peru, Transamerickému tripu, severní části Manitoby, a spoustě jiných si tak nechám milerád zdát i nadále.

neděle 7. června 2015

PR = pozbydeš rozum

Konečně, je to téměř na den šest měsíců, po které jsem týden co týden věnoval nezanedbatelné úsilí pro získání PR. Nyní mohu s klidnou duší říci, že mám alespoň na chvíli oddech. Koho nezajímají cesty, které jsou potřeba projít pro získání dalších víz, přeskočte dolů, je tam něco málo pro pobavení :) Ostatním žijícím v Kanadě a přemýšlejícím o setrvání zde déle snad nápomocno při rozhodování.



PR, dvě písmena v mé komunikaci nejčastěji skloňovaná za poslední zhruba rok. Tak často, že už automaticky beru jako standard, že každý ví, o co jde. Permanent residency, aneb karta opravňující žití v Kanadě, poslední předstupeň pro získání kanadského občanství. Krom práva volit má držitel právo na všechny výsady, s omezenou platností na pět let (pokud jak je zvykem zase nezměnili podmínky). Prodloužení za určitých okolností snadné. Jenže dostat se k „pí-árku“ už tak snadné není a je i logické, že rok co rok s rostoucím počtem žadatelů v rámci stotisíců až milionu ročně se ona mise stává těžší. V listopadu mi zdánlivě nekonečně dlouhá cesta začala, 21. 5. alespoň na krátkou chvíli utichla. Ještě že nejsem zvyklý jen tak ledacos vzdávat, zde k tomu nebylo párkrát daleko. Snad si každý, kdo se o to hodlá taktéž pokusit, vezme ponaučení a pečlivě zváží pro a proti.



Oukej, čím jsem to začal? Jasně, pominu ty běžné úkony, jakýmiž je dostat ze všech zaměstnání doporučující dopisy. Před rokem 2015 stačilo doložit pouze zkušenosti z Kanady, jelikož jsem žádal pod kategorií Canada Experience Class. Zde poznáte, jak se i zdánlivě přátelští šéfové a krajani dokážou zachovat, absolutní neochota potvrdit to, co jste dělali. Naštěstí poměr 2:1 převážil misky vah a zbylé dvě firmy byly více než nápomocné. A tím to vše nekončí. Zaregistrovat se na jazykový test a splnit určitý počet bodů, první volné termíny v řádech týdnů, v mém případě 4 – takže měsíc hned zkraje zpoždění, plus dva týdny čekání na výsledky, až poté se dá žádost odeslat. Zdržení je na cestě označené visačkou PR o mnoho více.



Nově taktéž uvádět cesty mimo ČR a Kanadu nejen ve formátu měsíc a den, ale i přesné dny a účel cest. Jsem připraven si otevřít detektivní kancelář, vše snad vypsáno do puntíku od roku 2005. Přes speciální organizace si nechat ověřit diplom – zde si ještě jednou naplno uvědomuji, jak fakulta strojního inženýrství VUT v Brně je nápomocna, v porovnání s jinými z doslechu. Vydalo by to na samotný článek, co pro mě udělali a v jakém přátelském duchu. Co dále, výpisy z rejstříku trestu, bankovního účtu (nově potřeba dokázat dostatek finanční hotovosti – přes 12 tis CAD), řádné placení daní, fotky určitého formátu, vyplnění profilu na jobbank, vyplnění všech poptávaných informací a na základě obdržených bodů (nejzásadnější kritéria hrají věk, praxe, jazyk a vzdělání) obdržet body. Obrazně první kolo v boxerském ringu je za mnou, nastává krátký oddech, který je však podkreslen značnou nejistotou, co a kdy bude dál. Kor když se každý okolo ptá, co že mám v plánu, kdy přijedu a co budu dělat.



Krok číslo dva, na základě obdržených bodů být vybrán jakožto vhodný kandidát. Nyní je 60 dní na doložení všeho potřebného. Postupně dokázat pracovní historii - od roku 2015 se dokazuje i praxe ze zahraničí, oprášit kontakty z roku 2008 a dokládat výpisy a dopisy. Až je mi trapně, že musím každého uhánět o potřebné dokumenty, skeny vizitek apod. Samo sebou vše přeloženo do angličtiny – mám na to jen pár týdnů. Výsledná suma za celý proces proto po relativně malých částkách skáče do vysokých pater. Vcelku to jde, největší oříšek je doložení SVČ ze skákacích bot, kde nemám žádné doklady o placení daní a překládat všechny faktury by mě vyšlo – ani nechci pomyslet. O to více si vážím zastoupení profesionálek v oboru, Verči a Lucky z Coastal immigration ltd., bez jejich rad bych byl ztracen. Taktéž vstřícnost majitelů agentur, se kterými jsem spolupracoval – hodím proto reklamu, jsou to lidé, co dovedou pomoci, když je třeba – Impresio a zážitky.cz! Díky díky.
 

Pozvánka k imigrační prohlídce u doktora, volám krom celé Alberty i do vedlejších provincií, všude je první termín až za měsíc. Další zdržení. Vše kvůli krátké prohlídce. Test krve, rentgen plic. Výpis z rejstříku nesmí být starší než tři měsíce, tohle už za dobu co jsem v Kanadě, absolvuji po čtvrté. Jupí. Hlava běhá kolem, přeložit kvanta zmíněných dokumentů, naskenovat a zaslat. A znova a znova. Nekonečná story, která je o to těžší díky mému odříznutí od světa. Naštěstí díky Ivě a Aaronovi se dostávám na internet u nich (jak jsem zmínil, nemůžu už ani řídit) a vše stíhám odeslat pět dní před koncem. Done, finito, schlus, ende. Nechci o těch dvou prokletých písmenech ani slyšet. Natolik vším uzemněn a vyždímán, že jsem na x věcí zde napsat zajisté zapomněl. Tak co? Na jedné straně jití si za cílem, který jsem si dal, na druhé straně nespočet promrhaných hodin a dní, celková vydaná suma by myslím v klidu pokryla půlroční nízkonákladové cestování po světě, vrásky a šediny co přibyly, ani nemusím zmiňovat. A to jsem sakra klidný tvor. Takže vážně tohle chce každý dobrovolně podstoupit? 

No jasně že jo, Kanada za tu přehnanou byrokracii stojí, a to mi nikdo nevezme. Jedno totiž vím jistě, a to že se nikdy nebudu mlátit do hlavy, že jsem to nezkusil.

Alespoň nějaká zábavná historka z víkendu na závěr. Hodlám využít vzniklý volný čas i na stříhání videa z Kanady a tak se snažím dělat zajímavé záběry z přírody. Nyní je hezký víkend, je na řadě udělat přelet dronem nad jezerem, které brázdíme na šlapadle. První přelet je úspěšný, druhý má k tomu řádně daleko. Poučení, že pokud lítám s dronem, nejdou dělat dvě věci zaráz. Natáčím šlapadlo, na moment spouštím dron z očí a v momentě, kdy se k němu opět vracím, řítí se na hladinu vody. Dávám plný kotel nahoru, pozdě – dron je ve vodě, takřka po horní hranu těla, dokáže však díky silnému výkonu rotorů vyrazit kolmo vzhůru. Tep se zvyšuje, vidina utopení kamery a dronu není nijak vábná – z pozice majitele. Na YouTube kanálu to k popukání samo sebou je. Jsme uprostřed jezera, rychle dostat dron do sucha a odpojit baterii. Ovládání nereaguje tak jak je zvykem. Rychlé rozhodnutí, co dál. Nejbližší břeh, páčka na pohyb vlevo v krajní poloze a dron se přibližuje pevnině. Voda vnitřku neprospívá, první přemet ve vzduchu, dron se dokáže stabilizovat, ztrácí výšku, pokračuji kolmo na souši, druhý přemet a nyní jen dva metry nad hladinou, drž se! Přidávám otáčky, poslední přemet, ztráta výšky a rozmáznutí dronu metr a půl na pevnině. Klika! Rychle doplout na břeh, vyskočit, odpojit baterku a doufat. Dron i GoPro jsou opět mezi živými – zlomený držák a vrtulka je ještě hodně nízká daň za chvilkovou nepozornost. Zážitek k nezaplacení :)



A tak i nadále si mohu ve volném čase poletovat krajinou a získávat unikátní záběry ranče Gladstone v údolí. Na závěr přikládám video z cejchování krav.
 
 

středa 13. května 2015

Branding

Tolik „volného“ času, že ani nenacházím prostor sepsat další článek, i když mě o to čtenáři blogu doslova a do písmene uhánějí. Je až k nevíře, jak změna prostoru a stylu žití otevírá nové obzory toho, jak může vypadat nesmírně spokojené žití. Až tady mám myslím možnost poznat nepoznané. Pravou kanadskou přírodu, povahu místních. Vše dohromady je v ladné harmonii a není divu, že tráva hned připadá zelenější, sníh bělejší, oheň sálavější a Kanada tak nějak i kanadštější. Nastalo hodně změn, nůžky na plech při předchozích prací a budování topných systémů se v mých rukou přeměnily na nůžky pro stříhání vrbového proutí a pomáhání při zvelebování už tak malebného okolí, točení volantem a řazení v ruchu velkoměsta nyní vyměněno za synchronizaci při řízení traktoru a úpravu cest po rozsáhlém pozemku, sušení prádla opět poctivě na šňůře, a to nemluvím o spoustě nových, dříve nepoznaných věcí. Konečně tak mohu říci, že jsem řídil velké auto s korbou, pokácel ze pár stromů, zahrál si na zeměměřiče, osahal si několikrát páčky bobcatu (malého bagru) při různých úkonech, opět se pohrabal v motorech různých strojů, cítil vůni dřeva při kdejakých tvořivých úkonech, postavil mostek přes potok, a nespočet dalších.



Díky přátelské povaze sousedů z okolí a samo sebou milých konexí Ivy a Aarona mohu snídat čerstvá vejce (a že to je panečku rozdíl!), pít čerstvě podojené, tedy navýsost poctivé mléko, pochutnat si na domácím bio steaku, nemohu se dočkat, až navštívím i nedalekou „berry farmu“ s čerstvým ovocem, k naprosté spokojenosti už tak chybí jen čerstvý český chleba přímo z pece a tvaroh – ale s přihlédnutím ke všemu okolo to myslím dokáži oželet. Na sousedskou výpomoc jsem byl už od mala zvyklý, nyní v ní, i když v naprosto jiným duchu, pokračujeme i tu. Sousedi jsou krapet dál, než je tomu v mateřské zemi zvykem, i druh pomoci je díky odlišnosti místní nátury jiný. A právě to je hlavním tématem dnešního článku. Uplynulý víkend mě opět čekala nová dobrodružství, jde se cejchovat!



Pokaždé při příjezdu k nám projíždím okolo několikastovkovému stádu krav, mající luxusní výběh. A má-li mít reklama na známý tavený sýr reálnou podobu, stačí se podívat na místní krávy. Jsou opravdu veselé, tedy při nejmenším spokojené, k veselosti mají v sobotu lehce dál. Telata jsou oddělena od svých statných rodičů a vyjukaně pobíhají v uzavřeném výběhu. Tuší, že se něco děje. Sešlo se nás zhruba dvacet, připravené občerstvení, ale také hořáky a železné značkovače. Čeká nás ocejchování 207 mladých. Rozděleni do pěti skupin jsou postupně vpouštěni do našeho prostoru, přikládáme ruku k dílu. Jako nováčci jsme podrobně instruováni. Mě si bere do parády Brit, se kterým kromě věku máme společné i koučování fotbalových týmů ve zdejších končinách. Ani se nestačím nadechnout a už tahá za zadní běh drobné tele a vede ho od stáda. „Zkontroluj cedulku na uchu, zapamatuj si barvu, jsou tu tři stáda – dle barvy se vypálí značka“. Oukej, co dál? Čekáme na „předáka“, Emmanuelle je instruována zvlášť, chytá přední běh a synchronizovaně povalujeme tele na bok a znemožňujeme jeho pohyb. Já držíc pravou zadní, svými nohami se pevně opírám o to chudé zvíře, Emmanuelle zaklekává za jeho hlavu a čekáme na další.
 
 
Dvoje očkování, kontrola, zda-li ještě stále rostou rohy (nutno udělat opatření a růstu zamezit), kontrola infekce břicha, a zkušení mazáci na dvakrát až třikrát vypalují do kůže značku farmáře. Dýmu více než při kouřové show, občas se tele srdnatě vzpírá, ale vše zvládáme. První dva kousky se cítím stále ještě nesvůj a je mi jich líto, následně vše opadá a jedeme kus za kusem. Jsou to krásná zvířata, aspoň jako útěchu je vždy přátelsky poplácám, za čež jsem i jednou odměněn kopancem. Zážitek, který se jen tak nepoštěstí. Po celé akci velká hostina u majitelů. Bučení skotu jak u jídla zjišťujeme přilákalo grizzlyho, který se do oněch míst vydal podívat s odstupem hodiny. Bohužel (nebo bohudík?) jsem tak ani dnes grizzlyho neviděl.



Ne všechny změny jsou ku prospěchu. Díky nepozornosti a neuvědomění si jiných mravů, se díky zvyklostem z Evropy, kdy jsou při zápase na prvním místě uváděni domácí, dostávám do hororového dne. Ten den, kdy už od rána tušíte, že je něco špatně. Co se může pokazit, to se pokazí, tam vytryskne voda a slije celou podlahu, tam si zničíte nářadí. Už aby byl zápas – v pořadí již druhý. Dostávám se z údolí na signál a vše začíná naplno. Díky opačnému řazení týmů se od jednoho rodiče dozvídám, že hrajeme jinde, než všichni ostatní díky mým instrukcím čekají. Rychle všechny obvolávat a přesměrovat do 40 minut vzdáleného města. Sakra, to jsem to zase vymňoukl. Sjíždí se nás alespoň osm a s velkou bojovností díky dětem zápas odehrajeme, i když prohrajeme. O nejhorším dni v Kanadě ani na minutu nemusím přemýšlet – cítím se provinile, že jsem dětem a rodičům pokazil středeční fotbalový večer. Jenže něco je divně, jinak. Nedostávám ani náznak zloby, že narychlo rodiče naskákali do auta a jeli. Zvu rodiče s dětmi na něco sladkého a kávu do Tim Hortons, všichni se tomu jen smějí a naopak mezi řádky děkují, že na dnešní zápas jen tak nezapomenou. Bylo to akční a srandovní. Podpora k nezaplacení.



A tak dnes se o to více těším na další zápas, který doufám z důvodu deštivého počasí nebude zrušen. Zároveň to je i poslední den, kdy alespoň na určitý čas nemůžu řídit (dle standardů mi řidičák končí a k jeho prodloužení je třeba x dalších úkonů) a také kdy vstupuji do posledního roku, ve kterém mi u věku svítí dvacítka. A to jsem chtěl mít do svých třicet odstřihnutých všech pět dredů a tím pádem i procestované všechny kontinenty. Asi bych měl kopnout do vrtule, a nebo mírně ohnout a přizpůsobit své plány? 

 

pátek 24. dubna 2015

V přírodě

A je tu další zpravodaj z ráje – až si říkám, že je vlastně škoda vytahovat notebook a začínat psát další článek. Vzhledem k totálnímu odříznutí od digitálního světa a tím pádem i značně limitovanému spojení s ČR v podobě odpovědí na zprávy či emaily, není nazbyt. Nákupní cesty do nedalekého Pincher Creek (cca 25 km z převážné většiny po štěrkové cestě) se prodlužují o delší zastávky u Tima Hortona, kde jsem se stal pravidelným hostem s notebookem. Auto v současné době upravené do módu kancelář začíná být značně podezřelé a divím se, že na mě ještě nikdo nezavolal policii, aby mě zkontrolovali. Veškeré zastávky jsou spíše nucené, s ohledem na množství dokumentů na žádost o víza, které musím dodat. Snad o tom někdy taky napíšu vydatný článek. 


Ale zpět do údolí na ranč, kde čas letí ještě rychleji, než tomu bylo doposud. Známka toho, že dny jsou vskutku zábavné. Jenže kde začít… Sladký pocit nebýt nucen vstávat, poklidu si spát, nespěchat se snídaní, udělat si dobrou kávu a s pohledem na hory se pomalu vydat k dalšímu dobrodružnému dni. Občas na mě na verandě čekají psi, mají přehled o všem. Na velikém pozemku jsou tu pány právě oni. Fík, roční bernardýn, ještě stále odkoukává od pětiletého retrívra Coopera, jak se co má dělat. Respektuje jej jako vůdce a i přes velikostní nepoměr si Cooper umí sjednat pořádek. A už jsem pochopil, co Aaron s Ivou mysleli tím, že díky těmto dvěma nesmírně přátelským rafanům se do okolí medvědi a jiná nebezpečná zvěř nepřibližuje. Prvotní záměr nosit sprej na medvědy neustále při sobě vzal za své hned třetí den – v dáli slyším vcelku ostrý štěkot, Fík sedí u roubenky a kouká, probíhám houštinami a v dáli vidím, jak Cooper odhání dva vlky. Hvízdám a volám na Coopera, vlci stáhnou ocasy a mizí v lese. Pojď sem ty náš odvážný hrdino, vezmi si keksík. V ten samý den vidím i lišku a opět nespočet vysoké. 


Oba dva jsou nesmírně umazlení, vyžadují za všech okolností pozornost. Klidný Cooper poslouchá na slovo, Fík je ještě nevyřáděné štěně – což o to, nemít 160 liber (tedy více než já), bylo by to snazší. Jdu udělat taktéž kolečko, dát seno koňům, vzít čtyřkolku a každý den poznávat nová zákoutí zdejšího ráje. Nejhezčí je však ten klid – sednout si na verandu či jen na trávu a zaposlouchat se. Nic, pouze šum stromů. Tomu říkám relax. Pravda, teploty se ještě nevyšplhaly do letního rozmezí hodnot, značná větrnost ve zdejších místech naopak velí k obezřetnosti, ale nefalšované léto už přichází. Občas se sice probouzíme a vítá nás nová sněhová pokrývka, jenže s ostrým horským Sluncem během pár hodin taje. 


Aaron s Ivou jsou zcestovalí čerství čtyřicátníci a každý den se dozvídám něco nového z jejich pestrého života. Jsou chodící inspirací. To je však vše, co se sluší napsat. Nejvíc do kolen mě dostal fakt, když s Aaronem sjíždíme k jezeru, aby mi ukázal další nová místa. Z poza stromů se vynořuje přívěs Airstream – typická Amerika, stříbrné zaoblené tvary, přesně takový, po kterém už přes rok pokukuji a se kterým bych se rád někdy vydal na cesty. „Páni, to si děláš srandu? To je Tvoje?“ zeptám se nevěřícně. „Jasně, proč?“. Vykoktám ze sebe, že o tomhle sním a jestli můžu nahlédnout dovnitř. „Hele, jestli chceš, tak v něm můžeš strávit i víkend – kdykoliv, klidně už zítra..“. Wow! Ráj se vším všudy. A o další větší kus se mi odtud z Kanady bude hůře odjíždět. 


Střídá se tu vcelku dost příjemných lidí, které mohu poznávat. S posledním návštěvníkem Howardem splečně s Aaronem vyjíždíme v pátek na drobný hike s přenocováním v přírodě. Nasedáme do čtyřkolky a společně se psy mizíme v údolí. Cooper má nesmírnou formu a potvrzuje to, k čemu jsou retrívři předurčeni. Těžkotonážní fík se však nevzdává a s buldočí silou nás pronásleduje. Po pár kilometrech stavíme u ohniště, necháváme zde čtyřkolku a jdeme se projít k vodopádům. Fík toho má očividně plné zuby a aniž by dal cokoliv najevo, nepozorovaně se vytrácí. Jak později zjišťujeme, odklusal si to do pohodlí teplého domova. Cooper každou chvíli mizí v lese a je-li zde touhle dobou jakákoliv zvěř, zaručeně ji zahání. A tak spatřujeme pouze stopy – velké otisky tlap pumy, medvědí trus a taktéž pozůstatky vysoké, která posloužila místním predátorům. Večer rozděláváme oheň, připravujeme večeři a po desáté hodině uleháme pod širé nebe. Avízo o přeháňkách vzalo za své, obloha je vymetená a hluboká tma skýtá nerušený výhled na noční oblohu. Nad hlavou zaparkovaný velký vůz, usínáme. Cooper si lehá vedle mě a hlavu pokládá přesně do míst, kde mi ze spacáku kouká jen obličej. 


Nestihl jsem se ani extra pokochat výhledem na hvězdy a mizím v říši snů. Z té mě později probouzí kapky na spacák a obličej. Zatáhlo se a tak peláším pod nataženou plachtu, kterou jsem si s ohledem na předpověď připravil. Aaron s Howardem se taktéž schovávají, Cooper mi už společnost nedělá. Ten klid rušený šuměním stromů a dešťovými kapkami na plachtu mě opět uspává vcelku rychle. Je vcelku chladno, spím jak špalek. Ráno mě však probouzí startování motoru – vykukuji ze spacáku a probouzím se do zcela nového prostředí – během chvíle napadlo pár centimetrů sněhu a neustále sype. V pět hodin tak bleskurychle balíme pár švestek, peláším sundat vysoko vytažený batoh s proviantem jako ochranu proti medvědům dál od našeho tábořiště, nasedáme do zasněžené čtyřkolky a mažeme do tepla srubů. Průjezdy pod stromy a padající sníh dokonale ukrývá batožiny a mě samého na korbě. Durch promočen se před šestou dostávám domů – pár hodin dospat a tradá na výlet do Calgary. Necelé dvě hodiny ve městě a opět se nemohu dočkat, jak budu opět v zemi nikoho. Na ranči v Gladstone. 


A tak nejsladší tečkou každého dne je, když před roubenkou štípu dříví, za asistence čtyřnohých špiónů, s postupným mizením Slunce za obzorem. Vítr se opět zvedá, je na čase si užít opět praskání v krbu. Stále mě tíží „nutnost“ chystat dokumenty na víza, ale jen co se vše uzavře, budu se moci dostat na příjemnější položky v listu úkolů. Otevřít knihy, začít poctivě s francouzštinou a s čistou hlavou si naplno užívat nynější etapu. Sestříhat video, protřídit fotky, vydat se na túry po okolí a naplno se tak položit do zdejšího stylu života. 


Příjemnou změnou mi nyní bude po dobu pár týdnů aktivita, kterou jsem si plánoval na pravda krapet později. Za pár minut mi začíná první trénink, slovo dalo slovu a nyní budu moci stát na opačném břehu fotbalového žití. Předávat zkušenosti, taktické pokyny, motivaci a hlavně radost z fotbalu začínajícím hráčům. Aneb trenérem U12 v Pincher Creek, snad děti nebudou zlobit.