Díky Yellowknife

Původně jsem zamýšlel sepsání příspěvku ještě před přesunem zpět do Alberty, jenže kopa věcí, které byly třeba vyřídit a dodělat, byla větší než se čekalo. A tak napravuji z konečně volného víkendu u Amyiných rodičů ve Spruce Grove, Alberta. Při návštěvě České Republiky jsme měli možnost udělat rozhodnutí, že nájem už neprodloužíme a po půl roce na severu se odebereme zpět na jih. Volání hor je zkrátka silnější než my.

I když se nakonec vše vyvynulo po pracovní stránce mnohem lépe, než jsem si v počátku vůbec myslel, rozhodnutí i tak přetrvalo. Vyčkáváme s odjezdem až do 2.3., abychom mohli navštívit zřejmě největší událost v Yellowknife - Snowking's Winter Festival. Letos již 22 ročník tradičního stavění hradu ze sněhu plus soutěže ve sněhových a ledových sochách. Do hlavního města Northwest Territories se letos sjely týmy z Aljašky, Číny, Austrálie, Mexika a samozřejmě domácí Kanady a Yellowkniferů.



Měli jsme tak možnost shlédnout zahájení letošního ročníku, kdy samotný zakladatel stylově prořízl pilou vstup do sněhového hradu a první návštěvníky letošního roku, včetně nás, vpustil dovnitř. Velké uznání všem, co se po dobu dvou měsíců každý den potulovali venku a ať už řezat a tahat ledové kostky, sypat a dusat sníh nebo vykrajovat obrysy, v místních až -40 stupních to je slušná nálož. Hodně informací se dá o Yellowknife načíst, ale jakmile tu jednou jste a můžete vše zažít na vlastní kůži, dostanete zcela jiné představy o každodenním žití.



Alespoň se vám pokusím přiblížit pár faktů o místě, kde jsme měli opravdu ryzí čest strávit parádních šest měsíců. Nejnižší naměřená teplota zde byla -51,2°C, i když zde používají teploty dvě - tzv. Windchill teplota, kde se bere v potaz i působení větru. Samo o sobě pokud jdete do kryosauny o teplotě -110°C a méně, dá se vše vydržet a údajně to je i zdravé. Je-li venku -30°C a fouká trochu vítr, stačí pár minut a omrzliny jsou na světě. Zima není vlezlá, ale je třeba mít vše zakryté. Jednou jedinkrát mi stačilo na pět minut sundat rukavice a letět s dronem udělat pár záběrů, a prsty polila palčivá bolest. Okolí evokuje pocit, že jsme na severním pólu, ale kdepak - k němu zbývá ještě celých 3 062 km. I tak severně položené město velmi ukrojí ze světlého dne - v zimním slunovratu Slunce vychází nad obzor v 10:08, aby po krátké chvíli odešlo na kutě už v 15:06. Samo sebou opak nastává v létě a tak na kajaku můžete za světla být až do 23:39 a světlo ve tři hodiny ráno vám nijak divné nepřipadne. Naopak nejvyšší teplota byla zaznamenána na hodnotě 32,5°C v červnu roku 1989.



Yellowknife je, jak jsem už několikrát zmínil, jedním z nejlepších míst ke sledování polární záře. Neustálé vykukování noc co noc a mnohačetné usínání s výhledem na auroru neomrzí ani po půl roce, na to vemte jed. Taktéže se Yellowknife pyšní dlouhodobě celosvětově nejlepšímy týmy ve psím spřežení, místní podmínky umě spojené s turismem (chápejme lidé platí za trénink psů, což bych ocenil jako jeden z nejlepších podnikatelských nápadů) jsou ideální pro pořádání Yellowknife Dog Derby, které se koná každý rok koncem března, jedná se o kanadské mistrovství, kdy týmy čeká 150 mil na jezeru Great Slave Lake.



Po stránce pracovní, pokud se lidí zeptáte, zda-li pracují pro vládu (ať už teritoriální či federální), diamantové doly a nebo město Yellowknife, pravděpodobně se trefíte. Spolu s leteckou společností First Air, internetovým a telefonním poskytovatelem Northwest Tel a zásobováním a silniční údržbou RTL Robinson Trucking patří k největším zaměstnavatelům. Vše ostatní se tu zdá být hlavně pro udržování všeho v pochodu. Yellowknife je nazýván diamantovým městem Severní Ameriky. Kanada je díky tomu umístena jako třetí největší produkce co se týče hodnoty a šestý do množství. Největší nalezený diamant měl celých 78 karátů. Skladba obyvatel, jak jsem zmínil v příspěvcích dříve, je velmi multikulturní. V zimě je větší nárust turistů především z Asie, jen pro představu - v sezoně 2004-05 utratili přes sto milionů dolarů, a částka rok co rok s rostoucí popularitou roste. Třicet pět procent místní populace (z přibližně 19 tisíc lidí) tvoří obyvatelé mladší 25 let. Pouze 3,6% populace je starších než 65 let. Lidé přicházejí a odcházejí. Ostatně napomáhají tomu i místní výhody - pro rodiny s dětmi v podobě školství zdarma + za každý rok v základní škole dostávají studenti grant na vysokou školu, atd. atd.



A mnoho dalšího, poznali jsme další tvář kanadské vlídnosti, opět z jiného a více osobitějšího úhlu. Mohli se projet po zamrzlém jezeře, pět kilometrů do blízké komunity Dettah, odkud jsme mimo jiné také mohli pozorovat tančící polární záři. Jízdu na sněžném skútru - skrze a okolo města, poté téměř 100 km/h v naprosto nedotčené krajině s čerstvým sněhem a sledovat zapadající Slunce, i psí spřežení si vychutnat a dostat se blíže místnímu stylu života. I zvířata jsou odlišná - hlavně havrani. Nejen že jich tu je moc, ale jejich velikost budí respekt. Pokud se tedy havrani odhodlávají k převzetí kontroly nad zemí, vím, kde jej jejich sídlo. Jejich přísné pohledy při vynášení odpadků a jejich blízké přelety i mě párkrát rozbušily srdce.



Krásným kontrastem naopak působí tzv. Ptarmi (Willow Ptarmigan, aneb po našem Bělokur rousný, nikdy jsem tento název přiznám se neslyšel). Jakmile jste v Yellowknife, nejde si nevšimnout. Tyhle bílé kuličky, vypadající srandovně jak během letu, tak během chůze, jsou všude okolo. Moje první setkání s nimi bylo, když jsem řídil. Najednou se předemnou začala silnice hýbat, až když jsem zaostřil, tak vidím Ptarmigany, ti jen tak neuhnout. A tak už vím, kde se vzala ona nálepka na autech "I brake for Ptarmigan" - brzdím před Ptarmigany. Samo sebou nesmí chybět jako vzpomínka na donutovi.



Ach jo, jsme jen dva dny pryč, a to místo mi neskonale chybí. Dokáže si vás nevědomky omotat okolo prstu. No nic, jede se zpět! Opět mi donut ukazuje, jaké to je mít už dospělé auto, ne nové novorozeně. Zatímco nová auta se zkrátka po.erou jak to na ně přijde, dospělý donut mi naštěstí dva dny před odjezdem sám oznamuje, že se mu hodlá pokazit vodní pumpa. Rychle vyměnit, zkontrolovat stav, zapřáhnout přívěs z U-haul a jede se na 1500 km dlouhou cestu dolů. Až na jihu Alberty mohu poprvé od listopadu odloupat zbytky sněhu ze střechy, které po celou dobu ježdění v Yellowknife ne a ne povolit.



Na závěr ještě posledních pár srandovních poznatků, které máme na triku jako suvenýr z žití v Yellowknife. Na základě informací zmíněných v příspěvku budou doufám pochopitelné.

Jsem z Yellowknife

- řídím auto, ne psí spřežení

- bydlím v domě, ne v iglů

- mám internet a tekoucí vodu

- jdu ven i když je -44°C

- trvá mi deset minut se dostat kamkoliv

- užívám si sledování polární záře zadarmo
- -5°C mi připadá studených na podzim a teplých na jaře

- začínám hrát golf už ve tři hodiny ráno
- pařím ve sněhovém hradu

- mám rád zimu

- používám hliníkovou fólii místo závěsů
- spím pod půlnočním slunečním svitem

- nežiju na Yukonu

- jsem zabiják komárů

- chytám ryby větší než je tvůj pes

- jsem diamant v tundře

... a nechtěl bych žít nikde jinde.