Táááák. Když jsem se konečně odhodlal k sepsání tohoto příspěvku, provinile jsem se kouknul na datum předchozího a musím říct, že to není tak špatné, jak jsem si myslel. Jen měsíc a půl uběhl. Ani to mě ale neodradí zase psát. Nejvíc produktivní jsem býval vždy na letišti či na čekané na dopravní prostředek. I tentokrát dodržím tradici. S pozorováním ledního medvěda, jak loví tuleně, jdu ťukat do klávesnice. Cože? Bohužel lední medvěd i tuleň jsou vycpaní, je to místní hezká atrakce Yellowknifského pidiletiště.. A ani nevím, proč jsem se hnal tu být dříve, to je ten český zvyk lpět na dochvilnosti. Brána otevírá až za hodinu, jde se blogovat.
Na co si od Kanady ne a ne zvyknout, je její rozmanitost. Tolikrát jsem si říkal, že už snad není možné ani o ničem psát. Ale kdepak, země červeného javorového listu připravuje nová dobrodružství. Stěhování proběhlo parádně, opět se nám poštěstilo a byt, kde bydlíme, vyhovuje naprosto naším potřebám. Strategické místo, ideální velikost, zase na rok bez otazníků. Donut nám se stěhováním výrazně pomohl, ale se skleslým hlasem mohu říci, že to byla asi jeho poslední "fuška". Bude se posílat dál. Rozhodnutí nebylo lehké, ale už to potřebovalo změnu. Jelikož garážovým stáním navíc neoplýváme, musí jít. Byly to hezké tři roky, díky Dony (počítám dobře?? A ano, nesnáším loučení, tak raději jen tak rychle, nechci se rozbrečet na letišti :) ).
Doposud jsem tak nějak paběrkoval, dělal to či ono, stále pro stejnou firmu na dálku, když to potřebovali. Do toho údržba aut, stěhování, mít volnost se rozhodnout, jak strávit den. Až když jsem začal zase přemýšlet, že volného času mám víc, přišla nabídka z Yellowknife. I když ne že by nechodila, Patrick při jakékoliv příležitosti vtipně prohodil, zda-li už jsem zpět, kdy že se stěhujeme, apodobně, ale nyní díky jejich zahlcenosti přešla naše konverzace na jinou úroveň a rozkaz "přijeď co nejdřív, včera bylo pozdě" jsem v pátek kupoval letenku a v neděli večer se vydal směr sever.
Vždy jsem něco podobného chtěl mít, jenže jak jde čas, tvoje priority se mění. Najednou mám ženu, nejsem na rozhodování sám, část mého starého já huláká, ať do toho jdu. Ale druhá část, především mysl, si porovnává všechna pro a proti. Možná kdybych v manželství nebyl šťastný, neváhám ani minutu a zůstanu tu hned měsíc. Jenže se mi od Amy nechce, ani na pár dní, natož na pár týdnů. Na druhou stranu se celou dobu žití v Kanadě setkávám s oním typickým: co dál. Rád bych se do něčeho zahryzl a měl před sebou další výzvu, profesně růst, a hlavně dělat něco, co mě baví a má smysl. Všude chtějí x let zkušeností, jenže tady už mě znají a je jim šumák, že jsem to nikdy nedělal. Znají tě osobně a ví, že na tom nezáleží. Cítíš se chtěný, potřebným a velkým přínosem pro firmu. Na jednu stranu nejjednodušší vstupenka do dalšího patra, na druhou ale i díky Patrickovi opravdu upřímná radost a touha tu dělat.
Aneb tam kde ještě před naším odjezdem byla ledová dálnice
Oba jsme si s Amy řekli, že to zkusíme. Dva týdny nejsou tak dlouhé jak se zdají. Balím pár věcí a v neděli odpoledne se opět vracím oproti očekávání do Yellowknife. Sedím v uličce, takže ven moc nekoukám, přílet však všechnu ztrátu nahradí. Je skoro půl dvanácté a mnou opět cloumá ten zvláštní pocit být zpět v Yellowknife. Venku je stále světlo, a jak se ukáže, na další dva týdny mám se tmou útrum. Nová zkušnost na obzoru. Patrick mě vyzvedává, sice mě s krátkými vlasy ani nepozná, ale ty skoro čtyři měsíce vypadají jako by to bylo včera, co jsem jim dal sbohem. Rychlý update, odvézt mě k autu, ukázat, kde budu bydlet, a ahoj zítra.
Jak rychlý dovede být požár i v malém městě, kde hasiči jsou na místě během dvou minut. Aneb "ať žijí dřevěné domy"
Čekají mě dva týdny práce ve starém prostědí s novou náplní bez drahé polovičky. Yellowknife v létě je ještě krásnější, vše je i umocněné tím, že sezóna komárů ještě nezačala. Většinu času trávím buďto v kanclu nebo terénu, ale i tu trošku si snažím pořádně užít. Jít okouknout jezero z jiné perspektivy, dát opět výtečnou snídani v Dancing Moose, vidět se téměř se všemi, co jsem tu znal, i poprvé možnost hrát baseball. Tedy tzv. "slow pitch", pravidla neznám ani u normálního baseballu, tady nejsem o moc moudřejší, ale pochytil jsem pár věcí. Nadhoz pouze "spodem", když jsem udělal první odpal, pálka se po vzoru MLB nesmí odhodit, ale položit (naštěstí jsem nikoho nezranil), no sranda srandoucí. Největším zážitkem bylo, když jsem šel dát poctivé pivko s poctivým českým pokecem (rozuměj takové to klasické tlachání vesměs o ničem :) ) s Kubou (mimochodem super historka, kterou snad pokryju v dalších příspěvcích), abych se vydal v 00:15 pěšky domů. Jenže venku stále světlo. Dá se i tohle počítak jako za slušna za světla domů nebo jsou i jiné limity? Moc se mi líbilo, že i po půlnoci venku teenageři hrají basketbal či frisbee. To je to místní kouzlo.
A tak jen doufám, že vše si sedne a budu moci alespoň ještě jednou sem nahoru přiletět a dát si půlnoční golf a půlnoční jízdu na kajaku. Teď to chce pár dní čas si nechat utřídit myšlenky, rýsuje se dalších pár věcí, co by se mohlo dál dít. Tak se nechme překvapit. Alespoň naskakuje další možnost o čem psát. Tak snad brzy! Ahoj komáři, mizím zase na chvíli za poctivou noční tmou. A abych nezapomněl, hezké první výročí Amy, díky za parádní rok spolu! A bratránkovi Honzovi vše nejleší do jeho společného života s Kačkou.
