Výročí

Byl by hřích nenapsat další příspěvek právě dnes. Je tomu přesně na den a pár hodin rok, co jsem přistál v Kanadě. Přesně rok, co mi začala jedna z nejzajímavějších etap vůbec. Rovných 364 dní, co jsem absolvoval nejdelší výlet z rodné země, ochutnal první sushi a po dlouhém letu unavený ulehl v novém prostředí. Nyní mohu s klidnou duší napsat, že minimálně pár desítek týdnů tu ještě zůstanu, mám nová víza!

Cesta k nim však byla nakonec složitější než jsem čekal. A to nejen díky tříhodinové cestě na jih na hranice s USA, z Calgary to mám o něco dál než z Vancouveru (20 minut). Nedělní olympijské finále Kanady se Švédskem jsem si nechtěl nechat ujít ani přes značný časový posun. V pět hodin mě tahá budík z postele a ulehám v obyváku. Dvě osudové chyby v podobě peřiny a zapnutého krbu se zapříčinily o to, že si ze zápasu pamatuji snad jen úvodní buly. Chvilkové zdřímnutí končí až u předávacího ceremoniálu a spokojených kanadských tváří. Snad pípnutí emailu mě probudilo a nevěřím vlastním očím - změna v systému ohledně víz. Vybíhám po schodech nahoru, žhavím notebook a v kolonce mé žádosti se bliští slovo "approved", tedy schválený.

Yes! Tři dny před koncem současných víz se nemusím dále zaobírat možnostmi, co když to nevyjde. Radostnou novinu mohu předat hned třikrát během skypu a s rodiči na dálku připíjím vínem. Pravda, jejich bylo zajisté mnohonásobně chutnější. Plány v hlavě mám, půjčit si na den Ford Mustang GT a udělat si vyjížďku. Nakonec beru firemní auto a týž den se vydávám na hranice, připojuje se i Marko. Ještě předtím si jdu vyřídit nový tarif s vědomím, že to nebude jen na pár dní. Jako přídavek jsem nucen volit i nový telefon a poznávám kouzlo významu "nikdy neříkej nikdy". Stal se ze mě další z mnoha majitelů iPhone. Jiné možnosti tu ani nejsou, bohužel.

Po více než třech hodinách ve sněhové vánici přijíždím na hranice a vstupuji k imigračním úředníkům. Nedělní sedmá hodina, žádná fronta. Pán středního věku na mě kyne, ať přistoupím. V dobré náladě vytahuji schvalující žádost a očekávám formalitu v podobě umístění nového dokumentu do mého pasu. Na otázku kde bydlím odpovídám obratem v Calgary. "Ne, ptám se kde je Váš domov", dodá ostřejším hlasem a odhazuje mé papíry na stůl. V ten moment mi je jasné, že dneska to nikterak lehké nebude a raději se vyhýbám odpovědi, kterou bych řekl kdykoliv kdekoliv jinde, a to "domov není tam, kde bydlím, ale tam, kde mi rozumí". "Česká republika", odpovím poslušným tónem zelenáče na vojně. "Zde nemáte co dělat...". Veškerá kanadská vlídnost je v této sféře očividně ta tam a mně začínají krušné minuty.

Po krátké rozmluvě sám říká, že to je chyba systému a pokračujeme plynule dál. Snad neochota být milý či zaškolování mladého kluka a o to větší přísnost protáhly onu formalitu na hodinu a půl. V systému má místo pracoviště poznačené Burnaby, což je část Vancouveru a sídlo firmy. Odmítá mi vydat pracovní povolení, když aktuálně dělám v Calgary a z větší části jižně v High River. Od cesty mi nasolil ještě víc, ukázat všechny dokumenty. Zde se diví pracovní nabídce, ve které stojí má aktuální pozice HVAC učeň a závěrem nabídky, že mou náplní práce bude výhledově být hlavním mechanikem v nově budované pobočce v Calgary. Neskutečný problém pochopit, jak to bylo myšleno. Pomalu se vidím, jak smutně odjíždím směr Calgary s nutností tuto zemi velmi rychle opustit.

  

Závěrem mi nezbývá akceptovat, že vše je zvláštně podané, lidi v Kanadě udělali chybu stejně tak jako Denis, který mi psal pracovní nabídku. I když mi vše dává smysl, finální rozhodnutí je tak či tak na úředníkovi a pokud by mě poslal domů, nemohl bych říct ani popel. Víza mi, dle jeho slov, s velkým přimhouřením očí nakonec vecvakává do pasu (při bouchnutí do sešívačky ji mimoděk rozbíjí) a já tak mohu mohutně vydechnout a říct si, že až nyní mám jistotu, že tu zůstávám.

O to snáze se mi poletí příští víkend do Mexika, zpět do Kanady budu vpuštěn bez jakýchkoliv problémů. Tedy alespoň v to doufám.

Aurora Borealis

Plynule mohu navázat na ukončení posledního příspěvku. Celý den v práci jsem nemyslel na nic jiného, než kam že se vydám. I Markovi a Ryanovi jsem se zmínil, jestli jsou "in". Nápad se jim zamlouval. Abych mohl noční oblohu zachytit na dlouhou expozici foťáku, potřebuji stativ. V podvečer se proto vydávám po obchodech a zákon schválnosti velí - když ho nepotřebuješ, nacházíš jich všude mraky. Jen co se pro něj vydáš, všechny se před tebou schovávají. Naštěstí narážím na jeden a v tuto chvíli mi je jedno, že má fialovou barvu. Hlavně aby posloužil.

 

Doma znovu otevírám stránky aurorawatch.ca a snažím se načerpat co nejvíce informací, rad. Až nyní si uvědomuji, že jsem oznámení špatně pochopil. Datum dalšího dne bylo po bližším zkoumání předpokládaným koncem úkazu, tedy ranní 7:00. To jsem to ale vymňoukl. Z lovení polární záře nic nebude, propásl jsem vcelku vysokou šanci. S pocitem naštvání na sebe sama ulehám a po jedenácté se chystám jít spát. V tom mi na mobilu pípne notoricky známý zvuk příchozího emailu. Otevírám a nevěřím vlastním očím, štěstěna se na mě usmála. Opět ta stejná upomínka, 90% pravděpodobnost úkazu polární záře. Letiště v Edmontonu hlásí mlhu, i tak vyskakuji z postele rovnou k oknu a se zatajeným dechem se mé oči upínají k obloze. Hvězdy! Jak vás rád vidím, první a poslední impulz k tomu nelenit ani minutu, obléci, do batohu přihodit čepku, rukavice (venku slušně mrzne), druhou bundu, foťák a stativ a potichu se vyplížit z domu tak, abych nikoho nevzbudil.

 

 

Jedu na sever, nevím přesně kam, ale věřím, že mě "něco někam" dovede. Mám pochybnosti, že cesta úspěšná nebude. Co nezkusím, to nemám. Beru výpadovku na Edmonton, přes celé město - odolávám pokušení zastavit a otestovat stativ při pořízení nočního snímku Calgary na západní straně či pomalu vykukujícího měsíce z východu. Kilometr za kilometrem vyhlížím předním i bočním oknem cosi nového, doposud nepoznaného. Na kraji Calgary beru benzín, dnešní noc jedu lovit a nerad bych zůstal viset. Peláším přímou cestou na sever, polárka mě div neoslňuje, dobrá známka toho, že obloha je vymetená. Jsem na půli vzdálenosti Calgary - Edmonton, před Red Deer, díky jeho světelnému smogu záře není nikterak jasná, její obrysy však vidět jdou. Dobrá, to stačí, nyní pryč z osy měst, sjezd z dálnice a dál na západ.

 

Až nyní ji mohu vidět v celé kráse. Wow! Prosím, ještě vydrž, nezeslabuj, nemiz. Je čtvrt na dvě, když už jsem se za Tebou táhl takovou dálku, rád bych udělal i nějakou fotku. Rázem vzpomínám na film Twister, kdy banda nadšenců křižuje silnice a loví tornáda. Tady by to šlo, téměř smykem zastavuji na dalším typickém křížení místních komunikací. U krajnice vozovky, kdesi uprostřed polí a luk. Široko daleko ani noha. Vystupuji z auta a se zatajeným dechem pozoruji úkaz, který se mi mimo severské země nepodaří jen tak spatřit.

 

 



Neónová záře se táhne po celé šíři severní oblohy. Vypadá jako když v dáli vidíte tmavý mrak, ze kterého viditelně vydatně prší, dlouhé táhlé čáry kolmo k zemi. S tím rozdílem, že za ní prosvítají hvězdy. Její intenzita slábne, nejraději bych tu čekal celou noc, ba co víc - jel dalších 200 km severněji. Vidina ranního vstávání velí - je na čase pomalu nastartovat, otočit a jet domů. Avšak nyní s pocitem, že jsem opět obohacen o nové poznání. A pevně věřím, že ne naposled. 20.2.2014, den, kdy jsem viděl severní polární záři, den, kdy jsem viděl Aurora Borealis.

Ve znamení červené a pěti kruhů

 

Konající se olympiáda rozpoutala šílenství, ve kterém se odehrávají další dny mého žití zde v Kanadě - s přívlastkem poslední měsíc. Alespoň poslední měsíc původních víz. Už jen pár dní zbývá do jejich vypršení a každý den vyhlížím informaci o vyřízení žádosti - až ta ukáže, kam se budou další kroky ubírat a zda-li mě čeká dobrodružství v podobě rychlého sbalení pěti švestek a návratu zpět.

 

 

Opět se mi potvrdilo, jací že jsou Kanaďani srdcaři. Neustále se mluví o jejich výpravě do ruské Sochi, případné úspěchy jsou náležitě vychvalovány a tak mohu poprvé zažívat jednu z největších sportovních událostí v cizí zemi. Samozřejmě patřičně hrdý na svou rodnou vlast, která toho času nasbírala úctyhodných 6 medailí a za pár hodin nastupuje Martina Sáblíková - snad se sbírka rozroste na šťastné číslo 7. Je to hezký pocit poukazovat na to, že tato vlajka je naše. Jako druzí v pořadí zájmu jsou samo sebou javorové listy a pakliže se nejedná o přímou bitvu s českou trikolorou, palce držím jim. Vcelku příjemný byl úspěch šumperského rodáka soutěžícího v kanadských barvách - Jana Hudce.

 

 

Dvě barvy máme stejné, shodou náhod jsem se rozhodl oživit svůj týden  jednou z nich - a to červenou. Při návratu z plavání jsem při poslouchání rádia zaslechl výzvu o darování té nejcennější tekutiny - krve. Už vícekrát jsem to chtěl v ČR udělat, jen jsem se k tomu pokaždé z určitých důvodů nedostal. Beru do ruky telefon a v devět večer volám na uvedené číslo. Pár otázek a už mám zarezervované sezení, úterní večer. Hned po příchodu na kliniku jsem vyzpovídán zdravotní sestrou asijského původu, která ihned po zjištění, že jsem z ČR, začala jásat, jak se jí u nás líbilo. Pár nezbytných otázek, test krve a už ulehám do lehátka. Sestra vše vysvětluje, jaká procedura mě čeká a jehla posléze zajíždí do žíly.

 

 

Dle jejích slov jsem jedním z nejrychlejších dárců, cca 485 ml jsem stihl za čas okolo 4:50, málokdo se kdy dostal pod pět minut. Že by káva, sport nebo pořádná cirkulace díky nedočkavosti nových víz? Těžko říct. Co lze však říct snadno, že ten pocit je děsně fajn. Udělat něco, co může ostatním pomoci. Škoda jen, že další várku mohu odevzdat až za 8 týdnů.

 

 

Víkend se zde prodloužil ve znamení Family day, pondělní volno mi mohlo být samo sebou jasné, že sjezdovky budou narvané k prasknutí. Zaseknutí v kopci, 3 kilometry od cílové destinace a otáčíme zpět. Tentokrát z lyžovačky na Sunshine nebude nic a alespoň jsem moudřejší - o prodloužených víkendech nikam nejezdit a vydat se jinam. V neděli jsme si mohli o to více vychutnat curling, tentokráte ve větší skupince a s trenérem. Začíná mě ta hra bavit víc a víc. Po návratu do Brna se budu pídit, zda-li se dá hrát běžně i v našich končinách. Mám na to 4 roky - do příštích ZOH v Pchjongčchangu.

 

 

S právě končícím psaním dalšího příspěvku mi přichází na email upomínka o zítřejším pravděpodobném výskytu polární záře - tak snad bude lov úspěšný... :)

Hog line, shot rock, tee line...

 

Že jsem upadl na hlavu? Jaký že je nadpis a jaký má význam? Nejspíš je velmi málo těch, kterým je na první pohled jasné, co dané výrazy znamenají. Jsme v Kanadě, země javorového listu a spojení sportu. To není jen o hokeji, tradičním sportem je například lacrosse, teď je však na řadě curling. Samozřejmě jsem si ani tento zážitek nemohl nechat ujít.

 

 

Občasný spolubydlící Dejv hraje v nedalekém městečku ligu v curlingu. Jednou má zvědavost neodolala a jel jsem se na zápas mrknout. Když jsem před pár lety v televizi na sportovních kanálech curling zahlédl - okamžitě jsem přepínal. Nuda, nuda. Pravidla pořádně neznám a v naších souřadnicích se ke curlingu nejspíš jen tak nedostanu. Jenže teď jsem v Kanadě, curling na každém rohu. Opatrně se v meziřeči ptám, jestli by bylo možné si curling někdy zkusit.

 

Je neděle, 2. 2., celá Severní Amerika se pomalu připravuje na jednu z největších událostí, a to Superbowl. Záruka toho, že budeme mít klid a mám-li se na ledě natáhnout, nikdo to neuvidí. Dejv mi vysvětluje podrobně pravidla a veškeré názvy příslušenství. Jde mi z toho hlava kolem, soustředím se především na těch osm kamenů červené a žluté barvy. Jaké to bude? Zadřepnout do bloků, samo sebou po důkladném protáhnutí svalů, očistit kámen, prozatím nováčkovsky s oporou smetáčku připravit pozici, pár kmity rozpohybovat kámen sem a tam, pomalý posun vpřed, poté dlouhý táhlý pohyb levé nohy dozadu a odraz. Jedu! A kámen naštěstí přede mnou, po zemi se neválím. Nohy sice nemám v ideální linii, kámen však pomalu klouže směrem k cíli. Málo energie, chce to vypilovat.

 

 

Zhruba deset odhozů (curlů) a už se přibližuji cílovým kruhům, navíc v nich i zůstávám. Dejv mi ukazuje jako zkušený skip (tedy hlavní hráč), stoupne na konci dráhy, položí smetáček a ukáže směr rotace, který bych měl kamenu udělit. Vím copak já, co se mi snaží naznačit? Nápřah a společně se znalostí fyzikálních zákonů odhaduji směr odhozu. Na závěr dáme rychlou partičku, nejspíš mě nechal vyhrát, aby se mi hra zalíbila - to však ani nemusel. Byla to paráda!

 

 

O den dříve jsme se s Jirkou ze Skutče a Majkem taktéž odněkud z Pardubicka vydali na lyže. Domluva to byla vcelku velmi rychlá. Ježdění bylo parádní, ani ranních -28°C nás nezastavilo, jasná obloha teploty postupně zvedala a tentokráte 163 cm Headky držely jako přibité. Lake Louis je kanadskou vitrínou lyžování.

 

 

To by bylo k té zábavnější stránce. Žít se dá naplno i v Albertě, jen se musí najít cesty. Jenže k tomu, abych tu prozkoumal i další atrakce a místa (a že jich teď mám!) jsou třeba i víza. Pár dní uběhlo od elektronického podání a z reakcí lidí na Facebooku jsem pochopil, že každým dnem by mi vyjádření taktéž mělo přijít. Postupně se dočítám i o lidech, co dělají v oboru, k potvrzení prvního kola procesu jim to bohužel nebylo platné. A to není zdaleka to nejhorší, co se může stát. Prozíravě si žádám o výpis z trestního rejstříku, i loni byl potřeba - tudíž bych nerad protahoval dobu mezi oběma procesy. Místo kladné odpovědi dostávám informaci o tom, že můj pas není platný. Ba co víc, že mohu mít i problémy se dostat zpět do ČR. Uvězněn v Kanadě? Celá vize dalšího roku tady v Kanadě se mi proto bortí jako domeček z karet. Co teď? Neplatný pas - nemůžu žádat ani o prodloužení pobytu za účelem cestování, nemůžu do USA a jiných zemí?

 

 

Do druhého dne se pomalu vše vysvětluje. Ač mám v ruce nezničený pas (rok vydání 2012) s platností deset let, nastala chyba v jeho registraci. Nejspíš při předání. Nutí to k zamyšlení, že ať chceme nebo ne, žijeme v digitálním světě a naše doklady jsou svým způsobem bezcenné papíry. Nebo se pletu? Naštěstí toto kritérium nebylo posuzováno kanadskou vládou, odpoledne v práci dostávám email, že jsem zdárně prošel prvním kolem a mám veškeré potřebné doporučení pro druhé kolo žádosti. Dneškem to tedy nekončí, zdaleka ne. Kanada se mi tedy nezavírá a naděje na další strávený rok zde se vznáší stále v oblacích - promiň ČR, Tvůj čas zatím stále nenastal. C'mon!