Běžná rutina

Soudě podle nadpisu příspěvku, jde poznat, jakým obdobím právě procházím. Užívání si na nějakou chvíli dávám vale, je potřeba trochu hrábnout. I přes to všechno se najde hodně věcí, které týden notně zpříjemní...

Změna pracovního místa je dle mého ku prospěchu. A to nejen po stránce cestování. Ráno mě běre Ed kousek od domu, výhoda, že bydlí cca 10 minut pešky odemě. Ranní ostré tempo do kopce skvěle probere. I nazpátek je to o poznátí lepší, autobus č. 129 jezdí přímo od stavby až na Edmonds. Co víc si přát - snad jen neusínat za jízdy. Stejně to je zvláštní, přes celý den se mi chce spát vždy jen v autobuse. Občas na mě musí být skvělý pohled, když u čtení si nebo u brouzdání na mobilu z ničeho nic "klimbnu" :)

Dalším plusem je pestrost pracovních úkolů. Na Windsor Gate se jednalo o výškovou novostavbu. Jedno patro jako druhé, čili v cca třídenních intervalech pořád to samé - krom narůstajícího počtu schodů, které zdolat - málokdy jsem čekával na výtah. Tato stavba je dřevěná tříposchoďová a dá se říct, že opravujeme zvoranou práci po našem předchůdci. Všechny místnosti jsou jiné, dům je terasovitého typu, velmi hezky členěný a s naprosto úžasným výhledem na "naše" Burnaby a nedaleký Metrotown.

Eda je ostřílenej lišák. Co tak počítám, tak má na krku 63 let. Každé ráno zažívám malé "deja vu". Bílý ford, zaparkovaný v garážích vedle Starbucks, kde si kupuje ranní kávu, a kromě dýmu z Edových cigaret se z auta linou i tóny poctivé kolumbijské hudby, a to pořádně nahlas. Už při první jízdě, i přes mou snahu o komunikaci, hudbu nezeslabil. Pouze suše oznámil, že poslouchá tento styl. Naštěstí se mi líbí, vždy si vzpomenu na návštěvu Havany v Líšni. Postupem času se o něm dozvídám i víc. Jeho druhá manželka je z Kolumbie, Ed se učí i španělsky a je opravdu krásný, s jakým zapálením mi vysvětluje, o čem se zpívá. A tak aspoň jsem se naučil pár španělských slovíček, jako bonus v této multikulturní části Kanady.

Minulý víkend se svolalo sportovní setkání na 29th Avenue. Vše se opět sešlo víc než dobře, počasí, počet lidí i volné sportoviště. A tak mohly po větší část dne dva týmy soupeřit v tenise, nohecu a frisbee. Opět nechybělo grilování a pivka. Paráda.

K tomu všemu jsme se včera vydali v devítičlenné partě na lasergame. Už jsem jednou hrál i u nás v Brně, kde je tento druh zábavy pěkně v rozmachu. A tak když na nás vyvalila obsluha oči, co že tu dělá parta dospělých, že hřiště je převážně pro děti, pocity byly smíšené. Jsme přeci ale v Kanadě, rozlehlé bojiště, důkladně promyšlené se základnami v poschodí velmi mile překvapilo a my se mohli společně s dalšími cca dvaceti protivníky pustit do deathmatche. V areálu tma okořeněna svítícími obrysy stěn a především vesty všech hráčů s obrysovým červeným světlem na ramenou, hrudi a zádech - body, do kterých střílet. Dvacet minut, x zásahů a hlavně neskutečná makačka. Netřeba podotýkat, jak snadno se večer usínalo.

Každopádně dnešek je dalším dnem, kdy mohu odškrtnout opět nějakou část ze svého seznamu. Sedím ve skytrainu, vedle mě manželský pár, cca 50 let, v dresu Canucks. Koukáme na sebe, s úsměvem, mám na sobě kšiltovku a dres České reprezentace, který mi táta dovezl z našeho mistrovství v neúspěšném čtvrtfinále proti USA. Na otázku pána, zda-li taky jedu na zápas proti jejich největšímu rivalovi Chicagu, s hrdostí odpovídám YES!!! Máme lístky, dnešní večer si užiju při živém sledování NHL. Go Canucks, GO!

Pracující Kanaďani

Koukám, že se intervaly psaní docela dost protahují, ještě že nemusím psát pro nějaký redakční deník a plnit uzávěrky :)

Už jsem dokoukal The Lost, takže konečně večer trávím i smysluplněji. Navíc se mi dnes poprvé podařilo porazit Brouka v tenise, o to větší důvod napsat „něco nového“… Veškeré dokumenty roztříděny, účty založeny, vypráno, uklizeno, tak se jde psát.

S čím pokračovat dnes, když jsem si dal vcelku velký klid po surfech. Nejde přeci vytřískat vše na začátku. Taky to je s ohledem na limit karty více než vhodné. Většinu času teď vyplňuje práce, díky níž dny plynou a plynou. Bohužel, víkendy utíkají ještě rychleji. Donedávna jsem, a asi nejen já, slyšel, jak jsou Kanaďani líní nebo leví. V prvních pracovních dnech jsem se utvrdil v tom, že ani tak leví nejsou. Někteří umí, jen se jim nechce. Lenost je tím pravým slovem, které použít. Tak se jim podíváme trošku na zub…

Za prvé, kdo je Kanaďan. Postupem času zjišťuji, jak tu tomu je. Ve Vancouveru je těžké najit pravého Kanaďana. Nejen díky tomu, že je tolik multikulturní (jak jsem psal už dříve), ale především pravý Kanaďan = Indián. A ti, jak je známo, žijí především v rezervacích. Okolo jedné jsme projížděli i předminulý víkend ve znamení surfů – nově postavené satelitní městečko, pěkně moderní. Tomášem mi však bylo řečeno, že raději dál od nich. Místní „novodobí“ je vnímají podobně jako u nás romskou komunitu. I tak jsou ale, jak tomu bývá zvykem, výjimky. Tím je i můj foreman (předák) v práci. Údajně se indiáni poznají především podle tvaru nosu, pěkně rozpláclej. Zajímavé, když z něj postupně tahám moudra o všem, co může a nemůže. Naposledy jsme se bavili o koníčcích. Baví ho střelba, hrdě ukazoval i své trofeje. Při otázce, jaké povolení musí mít a kde ho získal, se jen zasmál. Je na „svém“ území, a tak si může střílet kdykoliv chce, cokoliv chce. Jediným povolením mu je zbrojní pas. Zvláštní. Stejně tak i různé výsady, pokud jsem dobře pochytil, tak nemusí platit školné atd..

A co tedy místní a práce, pracovní morálka? Také jsem nakousl už dříve. Pracovní doba od sedmi do tří znamená, že se schází okolo sedmé, poté pomalu na pracovní místo, rozkoukat se, popovídat si, před jedenáctou už dolů na obědovou pauzu, která by sice měla trvat půl hodiny, ale trvá téměř celou. Pomalu nahoru, hoďku a půl něco udělat a pak už jen postávat, balit hodně pomalu věci a krůčkem dolů. Lehký krok se mění v poklus, když udeří třetí hodina. Netřeba říkat, že to už jsou všichni převlečení a pádí domů. V pondělí se dělá ještě s menším nasazením, vždyť je pondělí… Pátek naopak končí většina už v jednu, když už je ten pátek… Logicky nám (většině Evropanů) to je hodně cizí a osobně mi to dělá velké problémy, ztotožnit se s tímto stylem. Včera jsme měli s kolegou Benem dobrou debatu. Za celý den udělal „cosi“, co by kdekdo zvládl za hoďku, dvě. Pak se ještě smál, že udělal jen tak málo, kdežto já jsem stihl celou jednotku + osazení celého patra hlavami sprinklerů. Když oznámil, že o nich budu po návratu říkat hezké věci, s úsměvem jsem mu odvětil, že o jejich lenosti se ví široko daleko. A tím se dostáváme k celému zádrhelu. Místní tu mají nadstandardní podmínky. Zaměstnavatelé berou neskutečné ohledy na to, kdo má jaký kurz a jak dlouho dělá. Nic víc, než papíry, je nezajímají. Samotná efektivita práce je druhořadá. Stačí do ni jen chodit. Naopak nás, co nekecáme a makáme, nechávají pěkně pozadu, co se finančního ohodnocení týká. V Kanadě je úplně jedno, jestli máš v ČR vysokou školu a dělal jsi kdoví co. Tady jsi rázem nikým a musíš se hrabat pěkně odspodu. A málokdo umí ocenit, že opravdu makáš. A tak jelikož jsem sem nepořijel dělat kariéru, pěkně jsem se ozval se žádostí o zvednutí platu. Uvidíme, co a jak. I tak nic nenechávám náhodě a dneska jsem poslal pár resuméček do dalších stran.

 

I proto jsem uvítal změnu, která přišla. Na jiné stavbě nestíhají a na naší jsme stihli dohnat sádrokartonáře, takže je třeba zvolnit. Přesunul jsem se do severní části Burnaby, na Hastings Street, na křižovatku s Holdom Avenue (samotná Hastings má několik km…). Docela jsem se těšil, že zmizím od Matúše. Ne, že by mi lezl na nervy, byl mi dobrým školitelem a pomocníkem, jenže ono jet do zahraničí i s tím, abych vypiloval angličtinu, bydlel s Čechy a pracoval se Slovákem, není to to pravé ořechové. Když mi Peter sděloval, že budu dělat s Edwardem, měl jsem docela radost. Ta mě však přešla. Z Edwarda se vyklubal Eduard, který v 69tém emigroval do Kanady, tehdy jako devatenáctiletý. Takže ze slovenštiny plynule do češtiny, hergot!! Je tu méně rušno, dům má 3 nadzemní podlaží a je z balkonů úžasný výhled na celý Burnaby. Hodí se zavést nový pojem – Edward za tu dobu pěkně „zkanadovatěl“. Dělá sice jen 4 hodiny, ve skutečnosti jsem ho za tu dobu viděl dělat jen slabou půlhodinu. Když odjížděl (před jedenáctou hodinou) a dával úkoly na můj zbytek pracovního dne, opatrně jsem se ho zeptal, co pak dál. Nic, jen těchto pár věcí, rozhoď si je tak, abys skončil ve tři. I přes opravdu volné tempo a polední skypehovor s rodiči v jednu hodinu nemám co dělat a jedu směr dům..

 

Díky autobusu, který mi po rekordním sprintu frknul před nosem, jsem zjistil, že hned vedle práce máme menší golfové hřiště. Golf tu je běžný snad jako u nás fotbal. Chodí skoro každý, není to tu považováno za „snobský“ sport. Už abychom šli taky na odpaly a abych si poprvé v životě zkusil celé kolečko i s jamkami.

 

Taky se hodí zmínit se o jedné milé tradici, o tzv. "roof party". Na každé vetší stavbě, když se vylije betonem poslední patro, investor udělá veliké barbecue pro všechny na stavbě. Domácí burgery, hotdogy, zákusky, pití, salát.... Jediný den, kdy jsem viděl tolik lidí v pátek dělat :)

 

Taky jsem do alba přidal konečně i fotky ze surfů (pro ty, co mě namají na Facebooku..). Na videu se pomalu a jistě dělá.

Hawaii

Asi by se hodilo sepsat i něco o celém týdnu, nicméně v porovnání s tím, co se odehrálo během posledních tří dnů, to by byla děsná nuda.

 

Právě sedím v trajektu z Victoria Island (kde se nachází i hlavní město Britské Kolumbie - Victoria) zpět domů, pln dojmů a pocitů. Tento víkend byl zkrátka naprosto perfektní. Ty dny, kdy se sejde tolik věcí dohromady, kdy jedna druhou pěkně znásobí. A ani mi nevadí, že se domů dostaneme za dobré dvě hodiny, abych po pětihodinovém spánku načal další pracovní týden.

 

Kdo mě zná líp, ví, že mám svůj tzv. TtDBID (=things to do before I die). Zní to trošku morbidně, ale jedná se o takový seznam věcí, které bych ve svém životě rád stihl. Jedna z nich se v ČR opravdu zmáknout nedá, takže je jasné, že vyškrtnutí položky zkusit surfing muselo zákonitě přijít tady. Kluci už surfovat byli, takže tip na výlet jsem plně přenechal na nich. Do not nám hrál prodloužený víkend - díky Velikonocům. Na páteční brzké ráno byl naordinován výjezd na trajekt směr Victoria a už východ Slunce nám dal jasně najevo, že nám počasí cestu notně zpříjemní.

Procházka po Victorii, hlavním městě Britské Kolumbie, byla mdlá. Popravdě nechápu, jak to, že je hlavním městem právě ona. Téměř nic k vidění, v porovnání s Vancouverem. Alespoň jsme našli dobré místo na pobřežní procházku - Beacon Hill Park, ve kterém je jedna z více soch známého kanadského běžce - Terryho Foxe. Nic víc za zmínku z tohoto města ani nestojí. Mám s ním tak aspoň hezkou běžeckou fotovzpomínku :)

 

 

Přesun do surfařské bašty Tofino utekl jako voda a se západem slunce jsme dorazili na Long Beach. V těchto chvílích bylo počasí vcelku strašidelné, mlha, že by se dala krájet a chladný vzduch z oceánu společně s duněním vln dával vědět, kde že to budeme další den jezdit. Na internetu jsme četli, že jsou vlny v těchto dnech malé, ale co, nemusíme hned začínat na dvoumetrových. Najít nějaké místo na ubytování byl nadlidský výkon. Jezdili jsme podél pobřeží a hledali místo, kde se usídlit. Sezóna začíná až s květnem, a tak jsou kempy zavřené a za hotel se nám platit nechtělo. Na druhou stranu jsme se nacházeli v národním parku, kde je kemping a otevřený oheň zakázán. Nakonec jsme zvolili drobný ohínek a nenápné místo na rozdělání stanů. Jasný plán, že ráno vstáváme v sedm, abychom se potichu vytratili. 

 

 

Ráno je vcelku dost čerstvo, ve světle a bez mlhy můžeme naplno obdivovat písečnou pláž táhnoucí se po celém výběžku. Zdvořile nás vítá východ Slunce a absence jakéhokoliv mraku dává jasně najevo, že dneska by to šlo... Jedeme ještě do města pro něco na snídani a na kafe, v půl jedenácté už vyplňujeme tabulku s velikostmi a škrtáme, co vše chceme půjčit. Nasoukaní do neoprenů kurtujeme surfy na střechu auta a jedeme na pláž. Neskutečné horko, už abychom se ochladili ve studeném oceánu. Nemůžu se dočkat, pečlivě přidělávám kameru na surf, ať se vše může zdokumentovat. Úzkou cestou z parkoviště se před námi otevírá pláž - paráda. Doladíme poslední věci, nasadíme i rukavice, utěsníme cesty a jde se na to. S prknem v podpaží, krok za krokem k vodě. Neoprén naštěstí funguje dobře, takže bez jediného couvnutí se prodíráme vodou, naskakujeme na surfy a kraulovými chvaty pádlujeme "směr Austrálie". Popravdě vůbec nevím, co mám dělat. Zatím si hraji s kamerou a dělám fotky. Zjišťuji, že surfing je stejně jako rybolov především o čekání. Jednou za pár minut přijdou dvě, tři vlny, na kterých by to šlo. Jede k nám jedna větší vlna, Tom lehá a ve směru vlny začíná zběsile plavat, aby chytil dobrou rychlost. Vlna se už o ledacos postará a mně se na tváři objevuje poťouchlý úsměv, kdy se těším na svou jízdu.

 

 

Pravda, udržet se i tak na surfu samotném je docela makačka. Hlavně se na něj postavit. Vyhlížím vlnu, po pár minutách se ke mě konečně blíží, jde se na to. První "jízdu" si za rámeček opravdu nedám, stejně jako i následujících pár. Chce to hlavně vychytat výšku vlny a dobu jejího zlomu. Jak později poznávám, především o tomto to je. Načasovat ten správný okamžik na správném místě. V prvních pokusech se tak stává, že mě vlna buďto podjede a surf nezachytí, a nebo naopak celého přeskočí. Nemusím snad ani zmiňovat případy, kdy nejsem s vlnou zcela v rovině a ta si mě laškovně odhodí bokem a líně se přese mě převalí. Když už se povede ji chytit, až na potřetí se dostávám na nohy a zažívám slabý odvar toho, co jsem mohl obdivovat na surfařských videích. Snažíme se vyhlížet jiné místo s většími vlnami, jdeme proto blíže do zátoky. Tady je interval vln poněkud častější. S ubíhajícím dnem se vlny zvětšují, stejně jako jejich interval. Není proto divu, že jsme docela unaveni a spokojeni okolo čtvrté hodiny plaveme zpět na pláž.

 

Následuje sprcha v ledové vodě, abychom ze sebe smyli sůl, vrácení surfů a odjezd opět do Tofina. Tady se spojujeme s druhým autem Čechů, kteří byli v teplých pramenech severně od nás. Jedeme mrknout na pláž na západ slunce a tam dát něco malého k snědku, společně s tím i volejbal a frisbíčko. 

 

 

Odtud nabíráme směr Nanaimo s vědomím, že po cestě najdeme vhodné místo pro kemping. Večer nám zpříjemňuje i kytara s cestovním grilem, po noci opět nasedáme do aut a jedeme na drobný hike. Celý prodloužený víkend utekl neskutečně rychle a příjemně. Jedno vím jistě, na surfu jsem jel poprvé, ale rozhodně ne naposled. Příště na nějakých větších vlnách, ať se dá i vyzkoušet, jak že se vlastně zatáčí... Nejen tento samotný zážitek, ale i neskutečné počasí, které umocnilo celý výlet, můžou za další týden strávený v Kanadě opět s přívlastkem "luxusní".

 

V 8:15 večer, zrovna když se výchozí destinace plavby trajektem zpět - Nanaimo - halí do tmy, zaburácí hlasitá siréna a můžeme vyplouvat. S rukama v kapse, schoulen do lehké mikiny, zvedajícím se větrem v zádech, a koukajíc se na rozvlněné červenobílé vlajky s javorovým listem uprostřed na vrcholu trajektu, tak procitám ze snu, že uplynulé dny musely být tráveny v nějaké ryze letní oblasti.. Ne, stále je to Kanada - díky, že tato zem dovede na každém kroku neustále překvapovat.