PF 2015

Během přemítání o obsahu dalšího příspěvku se nedokáži vyvarovat pocitu onoho známého déjà vu z počátku loňského roku, kdy jsem stejně jako nyní řešil situaci ohledně víz. Rok změnil svou koncovku a nyní opět nastává ona známá situace nejistoty, co bude v roce letošním. Jak jsem zmínil dříve, celý proces zaslání žádosti o PR (permanent resident) je konečně za mnou. Stavěl sem se do pozice, že bych litoval, pokud bych to nezkusil. Popravdě kdybych věděl pár měsíců zpět, co to bude vše obnášet, značně bych o tomto kroku přemýšlel. Je potřeba doložit každý s prominutím prd, každou změnu bydliště, cestu do zahraničí byť i několikadenní na Slovensko, všechny přehledy o zaměstnání v Kanadě, rodinné informace... Zkrátka odkrýt celý svůj dosavadní život. Vypsat X stránek dokumentů, dodat veškeré výplatní pásky, doporučující dopisy od zaměstnavatelů, přesně specifikovaný počet a rozměr fotek a spoustu dalších úkonů. 

 

Jako nejtěžší se paradoxně jevilo dostání doporučujícího dopisu z první práce ve Vancouveru. Vcelku paradox, když jsem už pomalu nepočítal, že bych ho mohl dostat a vidina, že ze všech cest, které mi mohou zkřížit plány o žádost, mi to zhatí právě Čech. Naštěstí se vše stihlo, i nepříjemnosti s fotkami a dodatečné focení se na Štědrý den a expresním zasláním holkám do Vancouveru nedokázaly pokazit letošní zaslání žádosti datované na 30.12.2014. Stihnuto za minutu dvanáct. Od nového roku Kanada opět mění systém a obdržení víz se stane značně složitějším. A tak si mnohdy připadám, to když se s každou odeslanou žádostí další rok mění podmínky k horšímu, že jsem tím akčním hrdinou z hollywoodských obrazovek, který v posledních chvílích uniká zavírajícími se dveřmi před katastrofou.

 

 

Ale nerad bych to zakřikl, stále se může přihodit, že doposud nezpracované žádosti mohou zatrhnout a hodí je do nového systému s odlišnými požadavky. Mně teď nezbývá opět nic jiného než čekat. Nezbývá jen doufat, že opět nebudu čelit otázkám typu "co budeš dělat, co plánuješ", protože otevřeně říkám, nevím sám. Rád bych se však letos na jaře otočil v ČR, už tomu je dlouho, co jsem byl s rodinou a přáteli. Ve spojení s procesem víz se postupně ukáže, pokud se bude jednat o cestu z kategorie návštěvní a nebo o "velkolepý návrat ztraceného syna" zpět.

 

Vánoce a Nový rok jsem si letos vychutnal plnohodnotně v kanadském duchu. Bílé letos nebyly ani v našich souřadnicích, sníh všechen roztál pár dní před svátky, 24. na náš Štědrý den jsme si udělali menší výlet do Grotto Canyonu, na zamrzlé vodopády, pověsit vánoční ozdobu (s netradiční tématikou) pro zvířata a také za ty, co neměli štěstí a z místních hor se nevrátili. Dle kanadských standardů se Vánoce slaví až 25., ránem, kdy rodiny rozbalují dárky. Odpoledne jsme pozváni na první rodinný oběd a tak poprvé mohu ochutnat krocana. Z příjemné atmosféry přejíždíme na druhou vánoční pro změnu večeři opět ve znamení krocana. V průběhu večera na Calgary padají vločky sněhu a umocňují kouzelnou vánoční atmosféru strávenou ve velmi příjemné společnosti.

 

 

Mezi svátky se nuceně hrabu v autě, donut mě nenechává vůbec vydechnout ani přes fakt, že jsem mu dopřál nové obutí a tlumiče, a tak podnikám kroky pro eliminaci nepříjemností při startování a jízdě. Spotřeba vzrostla téměř dvojnásobně. Řeklo by se, že při aktuální ceně benzínu 0.82 CAD/l (okolo 16 Kč) by mě to ani nemuselo trápit, jenže mám rád vše v pořádku. Do světa motorů a automechaniky jsem pronikl zase o pár metrů hlouběji. Taktéž jdeme prozkoumat vánoční výzdobu - tentokrát do zoo na světelnou noc. Pokud tohle měl být zlatý hřeb Vánoc, s klidem v duši mohu říci, že Vánoce v Brně jsou 1000x hezčí, tradice se holt ničím nenahradí.

 

 

Silvestr byl letos prvním za celý můj život, alespoň od chvíle, co jsem si Silvestr začal uvědomovat, kdy jsem příchod nového roku nijak nehlídal, neslavil, neřešil. Drobné posezení s přáteli u nás doma, s tematikou jídla a her (Jungle speed a Macháček), se plynule přehouplo přes půlnoc, aniž bychom bouchali šampaňské a hlavně za okny nebylo vidět žádné potroublé střílení rachejtlí a petard. Ve stejně klidném duchu "oslav" tedy přeji všem, ať je rok 2015 ve všech směrech úspěšný, nemusíme se za ničím honit, užívat si hezké chvíle plné radosti, dobré nálady, zdraví a nezapomenout být nápomocní a milí nejen ke svým bližním, ale všem v okolí. Jen tak totiž můžeme vše posunout dopředu, Kanada mě přesvědčila, že to jde. Stačí jen chtít. I proto stojím ještě o krátké setrvání v zemi javorového listu.
 

 

Sněhem během

Je to opět krásný pocit nemít žádné povinnosti, vyjet obrazně řečeno na kopec a samospádem bez jakéhokoliv šlapání se vézt dolů a kochat. Do té doby, než přijde kopec další. Minulý víkend mi opět na chvíli skončilo mírně hektické období a zacvaknutím propisky a odevzdáním papírů na IELTS zkoušce z angličtiny jsem mohl vyjít na ulici a z plných plic se nadechnout. Vstříc novým dobrodružstvím. Výsledky by mi měly přijít poštou v horizontu týdne. A rád bych řekl, že mám ze všech částí dobrý pocit - bohužel jedna z částí měla všechny atributy být přijímačkami na Harvard nežli otestováním, zda-li anglicky rozumíte a ve všem se orientujete. Nechám se překvapit a obálku budu určitě otevírat se zatajeným dechem.

 

 

Nyní nemám po večerech povinnosti sedat ke knihám a šprtat, mohu se naplno věnovat zabydlování se, předělávání a dokupování věcí tak, abych se v bytě cítil příjemněji, i s autem bych si opět začal hrát a zlepšovat, jenže teploty hluboko pod nulou od tohoto nápadu odrazují. S novou spolubydlící mám v okolí nového blázna, který chce za každou cenu trávit víkendy v okolí a poznávat bílé krásy Alberty. V neděli se proto vydáváme na výlet do Kananaskis, na můj premiérový výšlap se sněžnicemi v čerstvé 30 cm pokrývce.

 

 

Povětrnostní podmínky jsou ukázkové - na obzoru ani stopa po oblačnosti, naprosto vymetená modrá obloha rozjasňuje zasněžené čepice pohoří Rockies a už od prvních kilometrů za hranicemi Calgary nás vrcholky přitahují značnou silou. Konečně jsme na místě, z hlavní silnice odbočujeme po údajně štěrkové cestě a přijíždíme k bráně - vše je důmyslně pokryto sněhovou vrstvou. Obouváme se do sněžnic, navlíkáme všechny vrstvy, natahujeme rukavice a prvním krokem narušujeme panenskou čistotu trailu k Troll Waterfalls (vodopády). Sníh je značně promrzlý, tudíž sypký, sněžnice se i tak boří hluboko, naštěstí alespoň z části zabraňují sněhu dostat se do bot.

 

 

Po pár metrech velím k první zastávce, rád bych vzlétl s vrtulníkem a udělal hezké záběry na skupinku pěti šlapajících. Teplota klesla k -32°C a krom toho, že v těchto teplotách vypíná už i telefon, ani baterka ve vrtulníku není schopna dodat výkon pro vystoupání dronu nad vrcholky stromů. Škoda! Záběr by to byl parádní. Létat a udělat hezké záběry zkouším ještě dvakrát, po třetí to vzdávám, když vrtulník po nabrání výšky cca 4 metrů padá střemhlav a ustýlá si to ve sněhové přikrývce. Vodopády jsou dle předpokladu zamrzlé, vytahujeme termosky s čajem a zahříváme.

 

 

Po cestě zpět se řítíme po sjezdovce dolů, a šlapeme si to po široké louce, dáváme závody a všelijak blbneme, abychom měli hezké fotky jako vzpomínku na premiérový výlet na sněžnicích - teda krom matadorky Evy. Jsem jak jinak než nadšen a už se těším na další výlet. Kaňkou jinak na parádním výletě jsou omrzliny druhého stupně paradoxně člena s nejlepšími botami z celé výpravy. Dnes ráno jsem Honzu s opuchlými prsty odvážel do nemocnice na kontrolu, naštěstí to není nic vážného a snad se co nevidět opět připojí. Nikdo z nás si nedovede vysvětlit, čím to mohlo být. 

 

 

Co napsat na závěr? Článek jsem měl pěkných pár dní rozepsaný, dnes (tj. v pondělí) po práci jsem zamířil ke schránce, kde na mě čekala žlutá obálka. Se zatajeným dechem jdu po schodech do čtvrtého patra, usedám do obyváku a chvíli se na ni jen koukám. Jestli jsem nebyl ani trochu nervózní u zkoušek, teď by se ve mně krve nedořezalo. Raději otvírám obálku druhou, kde mě vítá nový řidičák se změněnou adresou a po hlubokém nádechu začínám rozbalovat. Paradoxně z části, ze které jsem měl nejhorší pocit, jsem dostal vysoké hodnocení, takže celkově splňuji podmínky na žádost o PR, nyní jen počkat na výpis z trestního rejstříku, rodný list a jde se posílat! Části, které záležely jen na mně, jsem stihl splnit. Nyní mi opět nezbývá než se obrátit na štěstí, aby při mně stálo i tentokrát.

 

P-R-N-D-3-2-1

Není se čemu divit, že během delší časové prodlevy mezi příspěvky obléklo Calgary zimní kabát a teploty okolo dvacítky pod bodem mrazu společně s přívaly sněhu elánu po ránu a ani na cestách nepřinesou. V pondělí jsem konečně dostal potvrzení o změně zaměstnavatele, tudíž sbohem Northwest Mechanical, nyní kopu za tým Two Guys HVAC ltd - je to oficiální. Rodinná firma (otec se synem) a tři mladí kluci, kde budu doufám minimálně do konce února pracovat a dostat se blíže k HVAC systémům v residenční sféře domů.

 

S donutem jsem si střihl hned ostrou premiéru na cestě na sever do Grand Prairie, 300 km před cílovou destinací začíná chumelit a o pár minut později i pekelně klouzat. Rovnou se tedy dostanu k tématu "řízení a řidiči", který jsem chtěl zmínit už dříve.

 

4x4 nás nezastaví, více kol = větší trakce

 

Samo sebou jde vytušit, jak je výše zmíněné myšleno. Ač bych řekl, že místní řidiči jsou vcelku ukáznění a nemají nutkání za každou cenu nechat projevovat své ego a ukazovat ostatním sílu svého auta (šestilitrové motory jsou standardem), s napadnutým sněhem se nemění zhola nic. Snad absenci komplexního vzdělání a neuvědomění si rozložení sil a především koeficientu tření a s tím spojené trakce. Z limitu 110 km/h neuberou zhola nic ani když je na první pohled zřejmé, že je na silnici ledovka jako na plochách při NHL. Uvědoměle ubírám na rychlosti, zadokolka bez nákladu není zrovna nejlepší, a tak dojíždím na nejbližší odpočívadlo a přesouvám středovou lavici a všechen vercajk nad zadní nápravu. Stejný rychlostní limit oproti logicky nastavenému v Evropě a žádné omezovače u kamiónů adrenalinu na cestě pěkně naloží, to když se okolo prořítí každou chvíli další a další řidič tahače. Alespoň je třeba ocenit rozložení dálnic, kdy směry provozu nedělí středová svodidla, nýbrž cca dvacet metrů široký pás, kam si auta "odlítávají dáchnout". Některé bohužel i s nejedním přetočením přes střechu. A pokud by někdo čekal, že pohled na takovou havárku zastaví přísun síly nohy na pedál, šeredně se plete. Trucky a tahače si to mastí vesele dvacet dál. Takže jestli ještě někdy pojedu na sever? Ano, ale jen za předpokladu, že minimálně čtyři dny předtím nebude po sněhu ani stopy, a to ne kvůli kluzké vozovce, ale kvůli "redneckům"1 co neumí řídit a uvědomit si vše, co může nastat.

 

1 Redneck - slangové označení nám tzv. vidláků. Vesměs lidé z menších měst, poznávací znamení klobouk, flanelka, přežmoulávání kousku slámy v puse, velké auto a za každou cenu být nejrychlejším

 

 

 

Vidět a být viděn

 

Zejména druhou část si tu hodně místních bere k srdci, jenže s poněkud jiným významem. Dálková světla nevypnout ani za píď, a můžu je kolikrát chci probliknout, že opravdu oslňují. Hlavní je, že oni vidí. A dalo by se pokračovat, negativní nešvary podtrhují zejména asijští řidiči, kterým význam směrových světel neříká zhola nic a tak je třeba být neustále ve střehu, kdo vám kam zase vlítne.
Fůha, tolik negativních věcí jsem nenapsal snad za celou dobu psaní blogu, tak abych jim nekřivdil, je třeba vyzdvihnout jejich ochotu pouštět druhé řidiče, dávat přednosti i tam, kde to je nebezpečné pro ostatní účastníky provozu. Slušnost tu hraje zkrátka prim. Taktéž silniční pravidla jsou v lecčems vychytanější, odbočování na červenou doprava povoleno (pakliže to není striktně zakázáno přídavnou značkou na semaforech), v dobré konstalaci i odbočování vlevo (z jednosměrky do jednosměrky) a jiné. Jen shovívavost k drobným přestupkům by mohla být větší, to když jsem právě uplynulý víkend přijel do sněhem zapadaného Grand Prairie a byl rád, že jsem po půlnoci konečně dorazil, v klidné čtvrti před rodinným barákem jsem zaparkoval levými koly k chodníku, za což na mě další den čekalo za stěračem překvápko v podobě padesátidolarového tiketu. Inu pro dobrotu (jel jsem Joeovi pomáhat) na žebrotu.

 

 

Toť zase alespoň další část nástinu místních zvyklostí a nešvarů. Létání v letadle mě natolik nadchlo, že jsem si sen splnil alespoň z malé části a před pár dny si nadělil předčasně pod stromeček tolik let chtěný dárek - vrtulník na dálkové ovládání, na který mohu přidělat GoPro. Každý den se snažím alespoň jednou proletět a trénovat, žádná sranda to není a hned při premiérovém letu jsem měl co dělat, abych ho nerozšvihal - pootočení dronu o devadesát stupňů a už hlava musí přepočítávat směry a které páčky ho dovedou zpět na místo určení. Idea létat v malém parčíku hned vedle domu, kde jsou stromy a frekventovaná silnice, vzala za své a nyní raději vyjíždím dále od rušného města. Ovládací schopnosti se však každým letem zlepšují a funkci "home lock", která dron přivede zpět na místo odkud vzlétl omezuji téměř na minimum. Tak teď se pustit do pořizování dalších záběrů z nezvyklých úhlů ptačí perspektivy.

 

 

Poslední část dnešního příspěvku v celku rušném období posledních cca 6 týdnů stihnu věnovat aktuálnímu stavu vízům. Young professional mi bylo schváleno, avšak je to jen malý krůček k cíli, který jsem si doposud vytyčil. A to PR (permanent resident) - v sobotu mám zkoušky z anličtiny, ty musím úspěšně složit k žádosti přes program CEC (Canada experience class) - resp. nutnost dosáhnout určitého počtu bodů pro druh žádosti na vysoce kvalifikovanou práci, což díky HVAC a heating splňuji. Nejpozději do měsíce požádat o PR, což pokud by klaplo, mám alespoň nějakou zálohu se sem kdykoliv v budoucnu v horizontu pěti let vrátit, pokud by to v ČR či Evropě nešlo. Díky studiu angličtiny se můžu vrátit o pár let zpět při snahách dokopání se sednout ke knihám, naštěstí je po ruce vrtulník, který mě vždy od studia vytáhne :) I přes nutkání se pokusit o PR si však neustále uvědomuji, kým jsem a kam se co nevidět rád vrátím.

 

 

Na závěr doplním sbírku videí - tentokráte o sestříhaný vyhlídkový let.