Už bylo na čase

Další etapa se přiblížila ke svému konci a začíná nové dobrodružství. Na delší dobu to bude poslední příspěvek v blogu. Blíží se čas dovolené v rodné zemi, na Moravě. Uplynulé dva dny jsem strávil přípravami k odjezdu, dokončil vše, co jsem dokončit chtěl, a vydávám se na cestu do Vancouveru. A snad díky nepozornosti a rozjímání se se dostávám k sepsání článku už v pátek večer.

Po vzoru filmu a stylu „Pane doktore, vy jste se kochal“ si to projíždím panoramatickou silnicí č. 3 po jižní části Kanady. Silnice se klikatí skrze hory a jezera. Pln dojmů, zážitků a silnému toku myšlenek krom módu bezpečného řízení vypínám veškeré dodatkové aplikace, i tu pro orientaci. Okna stažena, příjemný večerní chládek, nesleduji cestu a nechávám směr jízdy plně v režii auta. Nevědomky tak odkloňuji směr trasy a ocitám se na konci jezera Kootenay. Čas se díky přestupu pásma posunul o hodinu méně a na konci silnice je nutno vzít trajekt. Naštěstí jede i v tyto pozdní hodiny. Mám tedy 30 minut na sepsání příspěvku a jsem rád, že je cesta obohacena o něco nového.


Poslední týdny byly nadstandardně hektické, i když pravda – standard a komfort jsem za tři měsíce, co jsem na Gladstone Mountain Ranch, posunul na jinou úroveň. Díky vízům a řidičáku jsem opět mohl roztočit koloběh na vyšší obrátky a s radostí se pustil do práce a trénování U14 a U18. Na ranči dodělat projekt, díky kterému jsem se mohl plně realizovat a zanechat na tom úžasném místě i svůj rukopis. Poznání nových lidí, doplnění celé rodiny Grygarů, které jsem vyzvedl na letišti, seznámení se postupně s Novozélanďankou Grace a hlavně i okouzlující Amy, svou cestu na ranč si našla i další Češka do party Lída a v neposlední řadě i Martin. Rodina Gladstone se rozrostla na pořádný klan a zábavy včetně sportovního vyžití jsme si užili dosyta. O to s většími smíšenými pocity odjíždím – i když vím, že se co nevidět vrátím.



Právě zmíněné tři měsíce mě obohatily ze všeho nejvíce. Snad jsem i našel to, proč jsem do Kanady, i když jsem si to nechtěl přiznat, jel. Každý máme své, za čím se ženeme. Kanada nabízí široké řešení pro většinu – a díky programu Working Holiday si to každý rok může přes tisíc mladých Čechů zkusit. Ať už nové pracovní příležitosti, vzdělání, cestování či jen nevšední zážitky. Mě cesty dovedly na jih Alberty. Začínám věřit, že jsem se zde neocitl náhodou. Ať už záhadně skrytá síla tohoto místa, která na každého dýchne, nebo nepopsatelně vlídná a přátelská povaha Ivy a Aarona vč. dětí a psů – nevím. Tento magický mix mi obrátil život naruby. A jsem jim neskonale vděčný, že jsem měl onu příležitost tu strávit z hlediska času zanedbatelný pobyt, avšak zapsal se více než silně tučným písmem do mého života i srdce.



Život ve městě nebyl špatný, jenže význam slova klid jsem našel až mimo město. Při poslední návštěvě Calgary jsem se cítil všelijak, jen ne klidně a ve své kůži. Setkání s přáteli bylo příjemné, ale není to rozhodně to, co by mě už naplňovalo. Zde jsem mohl vidět téměř vše, od naprostého klidu a ticha až po dechberoucí bouřku nad údolím. Vyjící kojoty pár metrů za kabinou, vlky, ladně se pohybující lišky, vysokou hned za kabinou, pakliže nebyla okamžitě zahnána Cooperem a Fíkem, koně zahánějící medvěda, pumu – bohužel, a nebo bohudík jen díky otiskům na Cooperovi – hned třikrát se s ní dostal do křížku a zanechala na něm vcelku viditelné stopy, naštěstí je náš hrdina v pořádku a večer co večer mi starostlivě dělal společnost při cestách k jezeru. Taktéž mi ti čtyřnozí rafani dali pocítit, že je v okolí i rodinka skunků – občas to schytali přímo na čumák a dva dny tak strávili o samotě. 

 

Tohle vše mi bude minimálně měsíc moc chybět, co nevidět jsem tam však zase. Tak jo! Trajekt připlouvá, je načase se nalodit a ponořit do tmy. Ještě pár hodin jízdy a najít místo k přespání – narychlo postavená postel ve vanu poslouží dobře. Co nevidět ahoj ČR!

 

Back to the game

Konečně, zase pár změn, které byly potřeba udělat s ohledem na okolnosti posledních dní. 11 krásných týdnů jsem strávil v malebném srubu s lahodným jménem „Sugar shack“. Ta doba je ta tam. Následuje přesun, avšak stále v rámci ranče Gladstone Mountain, mého nynějšího ráje. Dlouho avizovaný příjezd české rodiny do těchto končin, uvolňuji proto místo a přesouvám se ještě blíže outdoorovému žití. Naštěstí jen o pár stovek metrů níže blíže jezeru, avšak tato na kanadská měřítka liliputí vzdálenost s sebou přináší spoustu změn a další nové zážitky.



Předchozí týden jsme s Aaronem dělali na zvelebování jedné ze dvou před nedávnem přesunutých kabin na úpatí svahu vedoucího k vodní hladině. Kabina se změnila k nepoznání, přibylo okno, nová podlaha a postupné zařizování vnitřku, které ještě zdaleka nekončí. A jsem si jistý, že o tuto kabinu bude rvačka. Prozatím ji zdobí bukový rozměrný bar, kam jsem umístil hned jako první věc kávovar – díky němu je zde i generátor, naše tradice u dobré kávy by měly být zachovány.



Každé ráno mě tak vítá hladina jezera Loch Lake, jméno bylo vybráno díky blízkému přátelství s Howardem a Charlotte, původem ze Skotska, a už se mu neřekne jinak. Nyní jsem tak ještě více mimo dění moderního světa. I když… Plnohodnotné 1+1 bydlení nabývá nových rozměrů, a to že mohu využívat Hemphillovic Airstream, onen vysněný stříbrný přívěs. Malá kuchyňka, umyvadlo, sprcha v případě potřeby, zkrátka vše, co je k základnímu žití potřeba. Energie dodávaná solárním panelem, bohatě vystačí.



Nejzásadnější změnou mi v týdnu uplynulém byla novinka s vízy. Občas bylo únavné negovat otázky, zda-li mám letenku a zda-li vím, co budu dělat, kdy přiletím, kdy odletím na Zéland. Obrazně vyřčené ultimátum se naplnilo a minulé úterý jsem připraven udělat rozhodnutí bez čekání a koupit jednosměrnou letenku zpět do ČR. Před jedním z posledních tréninků s U12 sedám u Tima Hortona na Wifi. Jde se hledat. V tom mi volají, jak familiárně přezdívám, holky z Vancouveru. Ta samá otázka, zda-li mám letenku. Ještě vy holky začínejte. Jenže následující sdělení, že mohu s klidem kupovat zpáteční. Schválili mi roční otevřená víza! Jsem tedy zpět ve hře, opět mohu řídit, opět mohu pracovat, užívat si Kanady, cestovat. S ohledem na zbývající čas a všechny události tak zavrhuji různé promyšlené možnosti. Víkend 11 a 12 mi bude nejspíše posledním, alespoň na čas, stráveným zde s mou Kanadskou rodinou. Sbalit vše potřebné, vydat se na několikadenní výlet směr Vancouver, užít si společné chvíle s Donutem, pár hiků a z Vancouverského letiště směr domov. Na měsíc. Užít si rodiny, přátel, příjemných povinností a radostí, dobrého vína, jídla, piva. Po příletu do Vancouveru opět hlídat tu čtyřnohou rafanku ve Vancouveru, zase něco dočerpat a těšit se na Zéland. Ať už to je na jakkoliv dlouho, mám vidinu dalšího setrvání zde v Kanadě a doufám, že i poslední krok k získání PR klapne dle představ. Poté už mohu mód plánování osolit naplno.



A těžko říci, co budu chtít dělat poté. Hodně věcí a cílů ve mně umřelo, hodně se probudilo. Poslední dva a půl měsíce mě změnily natolik, že bude trvat si ujasnit opět priority. Kor když původní plány na závěr Kanady projet přes celou šíři až do Ontaria, nebo dlouhý výlet na Aljašku, jsou stále na dosah. Idea žije, jen se opět o něco odsouvá. O Kubě, Peru, Transamerickému tripu, severní části Manitoby, a spoustě jiných si tak nechám milerád zdát i nadále.

PR = pozbydeš rozum

Konečně, je to téměř na den šest měsíců, po které jsem týden co týden věnoval nezanedbatelné úsilí pro získání PR. Nyní mohu s klidnou duší říci, že mám alespoň na chvíli oddech. Koho nezajímají cesty, které jsou potřeba projít pro získání dalších víz, přeskočte dolů, je tam něco málo pro pobavení :) Ostatním žijícím v Kanadě a přemýšlejícím o setrvání zde déle snad nápomocno při rozhodování.

PR, dvě písmena v mé komunikaci nejčastěji skloňovaná za poslední zhruba rok. Tak často, že už automaticky beru jako standard, že každý ví, o co jde. Permanent residency, aneb karta opravňující žití v Kanadě, poslední předstupeň pro získání kanadského občanství. Krom práva volit má držitel právo na všechny výsady, s omezenou platností na pět let (pokud jak je zvykem zase nezměnili podmínky). Prodloužení za určitých okolností snadné. Jenže dostat se k „pí-árku“ už tak snadné není a je i logické, že rok co rok s rostoucím počtem žadatelů v rámci stotisíců až milionu ročně se ona mise stává těžší. V listopadu mi zdánlivě nekonečně dlouhá cesta začala, 21. 5. alespoň na krátkou chvíli utichla. Ještě že nejsem zvyklý jen tak ledacos vzdávat, zde k tomu nebylo párkrát daleko. Snad si každý, kdo se o to hodlá taktéž pokusit, vezme ponaučení a pečlivě zváží pro a proti.



Oukej, čím jsem to začal? Jasně, pominu ty běžné úkony, jakýmiž je dostat ze všech zaměstnání doporučující dopisy. Před rokem 2015 stačilo doložit pouze zkušenosti z Kanady, jelikož jsem žádal pod kategorií Canada Experience Class. Zde poznáte, jak se i zdánlivě přátelští šéfové a krajani dokážou zachovat, absolutní neochota potvrdit to, co jste dělali. Naštěstí poměr 2:1 převážil misky vah a zbylé dvě firmy byly více než nápomocné. A tím to vše nekončí. Zaregistrovat se na jazykový test a splnit určitý počet bodů, první volné termíny v řádech týdnů, v mém případě 4 – takže měsíc hned zkraje zpoždění, plus dva týdny čekání na výsledky, až poté se dá žádost odeslat. Zdržení je na cestě označené visačkou PR o mnoho více.



Nově taktéž uvádět cesty mimo ČR a Kanadu nejen ve formátu měsíc a den, ale i přesné dny a účel cest. Jsem připraven si otevřít detektivní kancelář, vše snad vypsáno do puntíku od roku 2005. Přes speciální organizace si nechat ověřit diplom – zde si ještě jednou naplno uvědomuji, jak fakulta strojního inženýrství VUT v Brně je nápomocna, v porovnání s jinými z doslechu. Vydalo by to na samotný článek, co pro mě udělali a v jakém přátelském duchu. Co dále, výpisy z rejstříku trestu, bankovního účtu (nově potřeba dokázat dostatek finanční hotovosti – přes 12 tis CAD), řádné placení daní, fotky určitého formátu, vyplnění profilu na jobbank, vyplnění všech poptávaných informací a na základě obdržených bodů (nejzásadnější kritéria hrají věk, praxe, jazyk a vzdělání) obdržet body. Obrazně první kolo v boxerském ringu je za mnou, nastává krátký oddech, který je však podkreslen značnou nejistotou, co a kdy bude dál. Kor když se každý okolo ptá, co že mám v plánu, kdy přijedu a co budu dělat.



Krok číslo dva, na základě obdržených bodů být vybrán jakožto vhodný kandidát. Nyní je 60 dní na doložení všeho potřebného. Postupně dokázat pracovní historii - od roku 2015 se dokazuje i praxe ze zahraničí, oprášit kontakty z roku 2008 a dokládat výpisy a dopisy. Až je mi trapně, že musím každého uhánět o potřebné dokumenty, skeny vizitek apod. Samo sebou vše přeloženo do angličtiny – mám na to jen pár týdnů. Výsledná suma za celý proces proto po relativně malých částkách skáče do vysokých pater. Vcelku to jde, největší oříšek je doložení SVČ ze skákacích bot, kde nemám žádné doklady o placení daní a překládat všechny faktury by mě vyšlo – ani nechci pomyslet. O to více si vážím zastoupení profesionálek v oboru, Verči a Lucky z Coastal immigration ltd., bez jejich rad bych byl ztracen. Taktéž vstřícnost majitelů agentur, se kterými jsem spolupracoval – hodím proto reklamu, jsou to lidé, co dovedou pomoci, když je třeba – Impresio a zážitky.cz! Díky díky.

 

Pozvánka k imigrační prohlídce u doktora, volám krom celé Alberty i do vedlejších provincií, všude je první termín až za měsíc. Další zdržení. Vše kvůli krátké prohlídce. Test krve, rentgen plic. Výpis z rejstříku nesmí být starší než tři měsíce, tohle už za dobu co jsem v Kanadě, absolvuji po čtvrté. Jupí. Hlava běhá kolem, přeložit kvanta zmíněných dokumentů, naskenovat a zaslat. A znova a znova. Nekonečná story, která je o to těžší díky mému odříznutí od světa. Naštěstí díky Ivě a Aaronovi se dostávám na internet u nich (jak jsem zmínil, nemůžu už ani řídit) a vše stíhám odeslat pět dní před koncem. Done, finito, schlus, ende. Nechci o těch dvou prokletých písmenech ani slyšet. Natolik vším uzemněn a vyždímán, že jsem na x věcí zde napsat zajisté zapomněl. Tak co? Na jedné straně jití si za cílem, který jsem si dal, na druhé straně nespočet promrhaných hodin a dní, celková vydaná suma by myslím v klidu pokryla půlroční nízkonákladové cestování po světě, vrásky a šediny co přibyly, ani nemusím zmiňovat. A to jsem sakra klidný tvor. Takže vážně tohle chce každý dobrovolně podstoupit? 

No jasně že jo, Kanada za tu přehnanou byrokracii stojí, a to mi nikdo nevezme. Jedno totiž vím jistě, a to že se nikdy nebudu mlátit do hlavy, že jsem to nezkusil.

Alespoň nějaká zábavná historka z víkendu na závěr. Hodlám využít vzniklý volný čas i na stříhání videa z Kanady a tak se snažím dělat zajímavé záběry z přírody. Nyní je hezký víkend, je na řadě udělat přelet dronem nad jezerem, které brázdíme na šlapadle. První přelet je úspěšný, druhý má k tomu řádně daleko. Poučení, že pokud lítám s dronem, nejdou dělat dvě věci zaráz. Natáčím šlapadlo, na moment spouštím dron z očí a v momentě, kdy se k němu opět vracím, řítí se na hladinu vody. Dávám plný kotel nahoru, pozdě – dron je ve vodě, takřka po horní hranu těla, dokáže však díky silnému výkonu rotorů vyrazit kolmo vzhůru. Tep se zvyšuje, vidina utopení kamery a dronu není nijak vábná – z pozice majitele. Na YouTube kanálu to k popukání samo sebou je. Jsme uprostřed jezera, rychle dostat dron do sucha a odpojit baterii. Ovládání nereaguje tak jak je zvykem. Rychlé rozhodnutí, co dál. Nejbližší břeh, páčka na pohyb vlevo v krajní poloze a dron se přibližuje pevnině. Voda vnitřku neprospívá, první přemet ve vzduchu, dron se dokáže stabilizovat, ztrácí výšku, pokračuji kolmo na souši, druhý přemet a nyní jen dva metry nad hladinou, drž se! Přidávám otáčky, poslední přemet, ztráta výšky a rozmáznutí dronu metr a půl na pevnině. Klika! Rychle doplout na břeh, vyskočit, odpojit baterku a doufat. Dron i GoPro jsou opět mezi živými – zlomený držák a vrtulka je ještě hodně nízká daň za chvilkovou nepozornost. Zážitek k nezaplacení :)



A tak i nadále si mohu ve volném čase poletovat krajinou a získávat unikátní záběry ranče Gladstone v údolí. Na závěr přikládám video z cejchování krav.