Šťastné díkůvzdání

V rychlém sledu se tedy pouštím do dalšího pokračování, abych dohnal dosavadní prostoje. Barvy podzimu už nadobro odezněly a každou chvílí očekáváme sníh. Ne že by tu už nebyl – pár dní před mým příjezdem na dva dny nasněžilo (začátek září!!), zatím se však zima drží za dveřmi. Zásoby dřeva jsou poctivě připraveny a psi se opět zase rádi vplíží do pohodlí srubu. Kluci mají na dva měsíce posilu v podobě fenky bernského salašnického psa – Tesley.



Do pracovního procesu jsem se začlenil rychleji, než jsem si myslel. Po cca 4 měsících klidného období proto hned pořádně. Dvě kryjící se práce, 6 a ½ dne vesměs od rána do večera, večer čas maximálně na relax a spánek. Není divu, že předchozí článek proto trval tak dlouho. Nyní už jsou dva velké projekty hotovy. Hlavně jsme s Aaronem mohli vítězoslavně zapózovat – skleník, pracovně nazvaný Archa, byl v tomto týdnu konečně uzavřen a veledílo bylo dokonáno.



Ve spojitosti s volným víkendem se vydávám konečně i do Calgary, vidět se s přáteli. Ten předchozí byl ve znamení kanadských voleb, které zvedly ze židle většinu občanů. Pouze jedna událost ji dokonale zastínila – a to finále americké ligy v Baseballu. Jediný kanadský tým – Toronto Blue Jays, postupně vtahoval do dění každého v Kanadě od východu po západ. A i na mě kult modrých sojek z Toronta dolehl. Páteční večer téměř nikoho v baru nezajímá, že Calgary Flames letos poprvé vyhrávají doma a v prodloužení porážejí na svém ledě rudá křídla z Detroitu, dnes večer všichni s očekáváním sledují vyrovnanou bitvu v Kansas City. Do poslední směny to vypadá na velké drama, nakonec vyhrává sok z USA, ale ten pocit, když Bautista trefuje homerun – i přes to, že neznám 100% pravidla, hru si dosyta tento večer užívám a z plna hrdla společně se všemi fandíme.



Pondělí 12.10. – již mé třetí díkůvzdání v Kanadě, tentokrát s kopou výtečného jídla a velmi příjemným posezení v „rodinném“ kruhu. Natolik zabráni do centra dění, do chuti rozplývajícího se krocana na jazyku, že nemáme žádnou digitální vzpomínku. Jaká škoda. Ještě o jeden týden zpět – vydávám se za Amy do BC na pár dní, do Kamloops. Navštěvuji jednu hodinu na místní univerzitě, moji první kanadskou, stejně jako první hodinu sociologie vůbec. Přednášející Kubánec mě naštěstí utvrzuje v tom, jak jsem rád, že jsem si vybral na studium obor strojírenství. Přednáška o postmodernismu a hlavní ideou, že nejsme schopni sebe sami nikdy v životě poznat, ve mně pozitivní emoce rozhodně nevyvolala. Škoda – statistiku bych si užil asi více. Zapadnutí s autem na kdesi v parku je však hlavní srandovní historkou, sice mám donuta pěkně upraveného, ale na 4x4 si raději necháme zajít chuť. Poskakování hodinu v blátě, zvedání heverem a vypodkládání kol – k nezaplacení. V sobotu se vydáváme za navštívit Amyiny rodinné známé k jezeru, mohu si poprvé vyzkoušet střelbu z loveckých zbraní. Poloautomat menší ráže je ještě vcelku sranda, terče trefuji, jenže třístovka magnum je zcela něco jiného. V hledí nacházím terč, na chvíli zatajuji dech a prst mačká spoušť. Čekám zpětný ráz, ostatně to se dalo vyčíst z Mauryho výrazu, když mi pušku podává. Zavírám na setinu oči a síla výstřelu je neskutečná. Ještě teď to v rameni snad cítím. Páni! V Kanadě je lov zvěře koníčkem číslo jedna, mně však bohatě vystačila předchozí zkušenost.



A aby toho nebylo málo, arsenál hudebních nástrojů se rozrostl. Z čista jasna jsem samo sebou díky Ivě a Aaronovi (a Paulovi) dostal staré Saloon piano ze 40. let. O další aktivitu, co o chladných večerech dělat, více. Už při jeho převozu nešlo odolat netypickému zvuku klavíru, který mě vrací do dávné historie.



Na chvíli tak opět odkládám notebook, abych načerpal další témata ke psaní, za týden se mi rýsuje zajímavý sedmidenní výlet na trase Calgary – Edmonton – Jasper – Kamloops – Vancouver – Seattle – a zpět. Snad bude opět o čem psát.

PříPRava na další dobrodružství

 

Kdyby se mi chtělo psát alespoň z poloviny tak, jako se mi nechce datlovat do klávesnice v těchto dnech, byl bych býval napsal už deset dalších příspěvků. Poslední trhl rekord v počtu přečtení, je na čase odtajnit další část mého příběhu, nyní opět (už přes tři týdny, počítám-li dobře) z malebného údolí Gladstone.



Návrat do Kanady byl tak říkajíc fičák. Ani jsem se nenadál a dny začaly nabírat solidní otáčky. Vyzvednout si tu hyperaktivní čtyřnohou rafanku ve Whistleru a započíst tím další společné dobrodružství, holky jsou na měsíc pryč. Dva týdny ve Vancouveru byly víceméně ve znamení oprav auta, souhra vtipných náhod zapříčinila odstavení donuta cca 450 km od Vancouveru. Tentokráte je načase vyměnit převodovku. Byla to celkem sranda, naše pouto s donutem je opět o něco pevnější. Už by ale mohlo na delší čas zase stačit.



Ve Vancouveru stíhám většinu z toho, co jsem stihnout chtěl. Jít na domácí zápas White Caps – nejvyšší severoamerickou fotbalovou ligu, kde jsem byl příjemně překvapen. Vancouver poráží svého soka z Dallasu před zaplněnými tribunami s 20 000 diváky 1:0. Pár výletů, každodenní zábava s Chelsinou. Nuda nebyla ani omylem. Ale vše zastínil jeden telefonát z neznámého čísla. A to českého. Budí mě okolo sedmé ranní, než se stihnu vzpamatovat a odpovědět, volající pokládá. Kdo to? Snad výsledky z pohovoru, který jsem v ČR absolvoval? O pár minut později se to dozvídám. Bylo mi schváleno PRko! Holky se se mnou chtěly o tuto novinu podělit telefonicky, nemohu tomu v první chvíli uvěřit, nechápu. Rozhodně jsem vyjádření nečekal tak rychle. Necelé dva měsíce a vše potřebné je odsouhlaseno. Zaplatit už snad opravdu poslední poplatek, naskenovat pas a poslat fotky. Slastný pocit. Následuje tak další kolo rozhodování, kam a jak se budou mé cesty ubírat.

 

Je mi teskno po ranči, nerad bych si nechal utéct open air akci na Gladstone, taktéž bych rád začal opět pracovat a dobíjet kredit. Po dvou týdnech ve Vancouveru (oproti prvotně plánovanému měsíci) zvedám kotvy a mířím zpět na jih Alberty do údolí. Dostává se mi jak jinak než parádního přivítání, rád vás opět vidím, má kanadská rodino. Cooper a Fík přibíhají k autu a nepoměrně menší Chelsina dává kluky hned do latě. Od této chvíle je tu pánem, tedy paní, ona. Zdejší prostředí a barvící se údolí do tónů podzimu si užívá dosyta se mnou. Tu a tam prohnat krávy, natahat do okolí svého pelíšku nespočet míčků, občas něco provést a hlavně neustále prohánět ty dva flegmatické rafany.



Škoda, že tu se mnou nemůže zůstat déle, i když Fík s Cooperem si mohli trochu odfrknout a konečně si začít hrát s míčky i oni. Já se mohu opět naplno ponořit do práce a uvažování, kam se bude můj život ubírat. Pokračování bych rád napsal brzy, jenže podzim v údolí je natolik úchvatný, že se k notebooku nijak neženu. Kor když noci bývají chladné a teplo krbu vábí pěkně hlasitě.

 

Turistou ve vlastním městě

Na dovolenou do ČR - ještě před třemi lety by mi to připadlo vcelku komické, před pěti naprosto nepravděpodobné. Dva dlouhé roky, co jsem byl naposledy na starém kontinentu změnily mnohé. Vnímání své domácí země, zapomenutí určitých standardů a hlavně uvědomění si, jak je lidská mysl adaptabilní. Stal jsem se turistou ve vlastním městě.

Let byl parádní, holandské společnosti KLM není vůbec co vytknout, jejich servis a komfort letu zpříjemněn přísunem dobrého jídla a pití včetně multimediální obrazovky se spoustou nových filmů pomáhal urychlit hodinové ručičky, v porovnání s posledním letem s Condorem - tisíc a jedna. Necelé dvě hodiny na přestup v Amsterodamu a už jen pár desítek minut mě dělí od přistání v Praze. Čeká mě celý měsíc v ČR, očividně dostatek času na to stihnout vše.

Oproti očekávání mě nezmáhá časový posun a mohu si rodiny a přátel užívat od samotného počátku. Byla by škoda promarnit byť i jeden den. Přesun na Moravu a čeká mě opět návrat do reality, rozestavěná D1 všemu nasazuje korunu a Laďova kontrola a připomínka, abych hodinky raději u něj v autě, to když jdeme do motorestu na dobrý guláš, nenechával, mě nutí k obezřetnosti. Uplynulé tři měsíce na ranči jsem naprosto pozapomněl, co znamená výraz klíče a opatrnost. Vše jsem byl zvyklý nechávat bez dozoru a nezamknuté. Přežiji to tu bez úhony? Od prvních chvil si tedy připadám, že krom mateřského jazyku nemám nic moc společného se zdejším světem. Dva roky změní více než si jsem schopen připustit.

 

Naštěstí nemusím řešit negativní aspekty, rád bych si užil rodiny a přátel. Jsem rád, že se toho moc nezměnilo, kromě našeho strakatého beagla, který mě doma už nevítá. Vidět a obejmout rodiče, bráchu, všechny členy rodiny, malého bratránka a sestřenici, u kterých je věkový rozdíl od mé poslední návštěvy nejvýraznější, setkat se s nejbližšími přáteli. Hlavní důvod, proč jsem přijel, nadmíru uspokojil všechny představy. Od "pouhých" posezení s přáteli přes cimbál s rodinou, hody v Březině, famózní svatbu, až po třídenní výlet s bráchou na výběh po horách a setkání se konečně po roce i s Markem na starém kontinentu. Každý den jsem si užil maximálně, a vůbec bych se v daný okamžik nezlobil, měl-li by den hodin více.

Jenže mezi vším příjemným jsem byl nucen se zamyslet nad rozdíly, které mi dlouhodobý pobyt mimo vlast pomohl vnímat. To, co mi připadlo normální, se obratem změnilo v nové poznávání. Panáčci na přechodě pro chodce až směšně malé a nestandardní barvy, umístění semaforů na začátku křižovatky a neustálé vykukování z poza volantu, zda-li už mohu jet, potlačit nutkání odbočit vpravo i na červenou, uspěchanost hraničící až s agresí řidičů - a to jsme na tom soudě dle videí ze světa ještě velmi dobře. Uvědomění si, že ono běžné vejití do obchodu s úsměvem a otázáním se, jak se prodavač/ka má, se nesetká s chápavou a přívětivou odezvou. Krom pár výjimek. Dlouhodobé vyjetí mimo rodnou zemi vás dozajista postaví a zanechá navždy někde mezi - už si nebudete připadat doma ani na jednom místě. Vždy se bude nabízet forma srovnávání a nepochopení. A dalo by se pokračovat. Neustálá konverze měn, mix mincí a bankovek v peněžence, občasné hledání těch správných výrazů, dvě telefonní čísla, dva bankovní účty, tri časová pásma, která přepočítávat a být tak ve spojení se všemi. Je to daň za žití mimo domov. 

Na druhou stranu tato zkušenost přináší hezké momenty. V Brně po vystoupení z hromadné dopravy jsem vždy tím nejpomalejším chodcem a s hlavou zvednutou mohu pozorovat to, co mi bylo vždy lhostejné. Kus historie budované po staletí, mix různých architektonických prvků v kontrastu s modernou. Přeměnu centra, nová zákoutí, ze všeho nejvíce mě však baví sednout na náměstí na lavičku a sledovat uspěchaný život kolemjdoucích. Po velmi dlouhé době si užít vlakovou dopravu při přesunu do české metropole, kdybych mohl, jezdím tam a zpět ještě teď, i přelidněného centra Prahy si mám čas užít. A na letištích sledovat vítající se přiletěvší. Ať už tomu bylo v Brně, Praze či Vídni. Každé setkání má svůj příběh, stejně jako ten můj. Byla to vskutku parádní návštěva a všem patří velké díky. Nyní však opět zpět v Kanadě, pln pozitivních pocitů. Další příspěvek plný novinek bude brzy. Je o čem psát.