Na sever a ještě dál

První společná cesta s Amy má směr sever. Projet přes celou Albertu, do Northwest Territories až do Yellowknife. Amy tam má naplánovaný pohovor, moc se netajíme tím, že bychom se tam na kratší dobru přesunuli. Největší obavy mám z komárů, kterých severní šířkou značně přibývá (i velikostí) – a kdo mě zná, tak ví, že na mě ty bestie zkrátka jdou. Cestu máme rozkouskovanou na různé etapy, v jednom kuse by nám trvala cirka 23 hodin, a to se fakt nedá :) První zastávkou nám jsou Amyiny rodiče ve Spruce Grove (hned vedle Edmontonu), kde trávíme příjemný čas a čeká na nás ještě pár svatebních překvapení (díky Tome, Peťo, Evi, Dášo a Aleši…). Další díl cesty už o tolik záživnější není, koncentrace aut ubývá a moc toho k vidění není. Máme se alespoň na co těšit. Předchozí 4 roky trávila Amy každé léto v High Level, u letecké základny hasičů. Krom hezkých vzpomínek si odnesla i cenná přátelství. Michelle, Amyina družička, nás pozvala k sobě do požární věže. Význam slova uprostřed ničeho dostal zcela nový ráz.. 

Po cestě k Michelle mám stále ještě dobrou náladu, odlehčuji své největší obavy, a když před námi na silnici sedí vrána, ze srandy začnu polokřičet komár a krýt se. Po cca 40 kilometrech po štěrkové cestě přijíždíme k odbočce, přesněji řečeno polňačce, a posledních 7 km k její věži. Amyina Honda Civic Coupé na to není moc dělaná, jedeme krokem, abychom se zde nezasekli. Rozbahněná část a vyjeté koleje nás nutí vyjít a rekognoskovat terén, kudy projet. A nyní to přichází. Houf černých bestií se na mě slétá během sekundy a než stihnu prchnout zpět do auta, mám na deset štípanců jen na obličeji. Dva na rtu, spoustu po tváři a čele. První blízké setkání. Pozabíjet, přesněji řečeno udělat novou komáří výzdobu uvnitř auta všude možně, a přebrodit se přes první vážnější místo. Zapadnout tu by se rovnalo vcelku velkému problému, jsme 150 km od nejbližší civilizace, bez signálu. Druhý podobný brod je už těžší oříšek, oblékám bundu, celej se pokrývám sprejem proti komárům a vyrážím na další obhlídku, kudy vést auto, které na místní cestu rozhodně navrženo nebylo. Dávám naději úzkému pruhu na první pohled suché zeminy, jenže když ji testuji, zabořuje se mi noha do bláta. Super!!! Nejsem absolutně schopen racionálního myšlení pod hromadným útokem bzučících bestií. V tento moment jsem 100% přesvědčen se na místě otočit a jet zpět na jih Alberty. Sedám do auta, na Amy samo sebou snad ani jeden štípanec, já i přes sprej poset desítky, rozhodujeme se otočit a dojet na místo, kde budeme mít opět signál zavolat Michelle. Jenže víme, že už se vydala naproti nám. V tom ji naštěstí vidíme, jak si to v dáli kráčí směrem k nám. Hlava mi to nebere, snad se mi to jen zdá, ale Michelle si to kráčí v kraťasích a tílku. Amy se jde přivítat, já sedím zařezaný v autě a pěkně se zamykám. Holky se snaží ťukáním na okno přimět otevřít a domluvit, jenže mě odtud nikdo nedostane. Po desetiminutovém přemlouvání konečně balím pár věcí a jdeme pěšky k její věži. Holky pěkně krokem bez štípanců, já musím střídavě pobíhat a máchat kolem sebe rukama, abych jejich útok eliminoval. A jsem rád, že jsem přendal na prstech prstýnky a vyměnil za pevně sedící silikonový, druhý bych určitě ztratil. Po cestě krásné vlčí a medvědí stopy, jsme v pravé divočině. Konečně mohu spatřit tu omílanou věž, dneska mě na ni už po předchozích hororových zážitcích s komáry nedostane, padáme do její kabiny a užíváme příjemného pokecu. Mé myšlenky pomalu přicházejí zpět. 

Ráno s nadějí doufám, že komáři ještě spí, a nebo se naopak schovávají před horkem. Michelle mi dává rukavice a jde se šplhat na 100 stop vysokou věž. To je naprostá paráda! Rázem zapomínám na veškeré úskalí z předchozího večera a dávám naší cestě druhou šanci. Už od předchozího večera jsem jako zvídavé dítko sledoval vše v kabině a probírali jsme důvod a smysl její práce. Není to tak dávno, co i v ČR bylo ve zprávách o kanadském požáru. Je jich tu každý rok mraky, po staletí požár udržuje flóru v rovnováze. Každým týdnem vznikne nejeden další (ať už díky bouřkám či místním nepozorným obyvatelům). Rozdíl je markantní v jednotlivých provinciích, jak s nimi bojují. Sever Alberty je značně posyt ropnými vrty, není tedy divu, že dostat požáry pod kontrolu je priorita číslo jedna. Oproti tomu sousední Britská Kolumbie, Saskatchewan i Northwest Territories požár nechávají hořet, pakliže neohrožuje města a lidi. Jenom ve zdejším blízkém okolí je tuším 22 věží, my jsme dnes na jedné z nich. Michelle zde tráví každý den, a kromě svých zálib je jejím úkolem každodenní monitorování okolí a hlášení všeho podstatného. Od viditelnosti, větru, druhu mraků, kouře atd. atd. Pěkná fuška vylézt do 30 metrové věže několikrát za den. Výhled ale stojí za to, čemu se divit, že se mi odtud nechce.. 

Je načase se posunout dál, stále nás čeká cirka 600 km, silnice se stávají osamělejší, scenérie mi díky břízám více připomínají rodnou hroudu. Dávám si malého šlofíka, probuzení se mi dostává od Amy dvakrát, poprvé když jsme projeli okolo rodinky medvědů (které jsem nestihl, ale mamka tak aspoň na mě nebude naštvaná) a podruhé, když protínáme 60° severní šířky, čili opouštíme po dvou a půl dnech jízdy Albertu a vstupujeme do Northwest territories (NWT). Zastávka na fotku a nakouknutí do info centra. Zde dostávám, aniž bych o tom věděl, certifikát a prvním vstupu do NWT. Navíc jak jsem si myslel, že Kanada je plná přátelských lidí, zdejší část ono měřítko posouvá o velký kus výš. 

S rostoucí severní šířkou však roste i cena všeho a taktéž ubývá počet měst, benzinek, Tim Horton je už nějakých pár set kilometrů na nule, zkrátka nikde nic. Rozhodujeme se rozdělit třetí den na cestě ještě mezi další dva a vzít to na pohodu s přespáním v kempu u Mackenzie River. Jedeme dát sprchu do malého přístavního (jezerní přístav) městečka Hay River. Připomíná mi to město duchů, a to zde jsme v hlavní sezóně. Poněkud pochmurná nálada. Ceny potravin tu jsou u některých položek i více než dvojnásobné. Mizíme raději dál. Příjemný kemp u řeky, čeká mě můj premiérový polární den. Světlo tu je i v noci. Ranní vydatná snídaně a hurá na posledních 300 km. Auta už vídáme pouze sporadicky, s větší četností se tak setkáváme u bizonů, havranů a i medvědů (konečně jsem zase viděl černého J ). Zdejší vozovka snese přísné měřítka tankodromu. Celé okolí se spoustou bažin, jehličnatých stromů, tu a tam lemovaným „černým lesem“, pozůstatkem po roky devastujících požárech místního okolí, což jak díky Amy a Michelle vím z dnů a měsíců předchozích, celá zdejší krajina má své magické kouzlo. Absenci jakékoliv civilizace si vynahrazujeme kempingovým vybavením, je čas na kávu. 

A jsme konečně tu, vítá nás město Yellowknife, sedící na severní části druhého největšího jezera a zároveň nejhlubšího jezera Severní Ameriky - Great Slave Lake. Jen pro představu, svou rozlohou by pokryl třetinu České Republiky. Už od první chvíle mě fascinuje umístění města a město samotné. Z ničeho nic na nás vykoukne vrtulové letadlo umístěné u příjezdu. Míříme si to do centra. Malebné devatenáctitisícové město mi odhaluje další z mnoha tváří Kanady. Ani ne moc rušné, ani ne město duchů. Domy ani moc vysoké, ani moc nízké. Zkrátka vše tak akorát. Tu a tam něco, vysoký podíl mladých lidí a sportovních center je další indícií, proč by se nám tu mělo líbit. Přijíždíme k jezeru, hausbóty tak jak je neznáme – představte si zkrátka plující dům, ne jen nějakou buňku či kontejner s okny. Všelijaké barvy, červený, modrý. Prostě fantazie. Až zcela zapomínám na útoky komárů, kterých je zde popravdě s porovnáním ze dnů předchozích minimum. Rozhodujeme se s Amy přenocovat v malebném Bed and Breakfast na kraji jezera, s útulnou kavárnou. Sedíme večer na terase a koukáme na hydroplány, brouzdáme na internetu a hledáme bydlení a pracovní příležitosti. S vínem a sýrem, až pohled na hodinky nás upozorňuje, že je na čase jít spát. Jedenáctá hodina odbyla, a venku stále světlo s průměrnou letní intenzitou. Jo, to je sever. 

Ráno nás čeká báječná snídaně ve zmíněné kavárně, příjemní lidé a já vím jedno jistě. Co nejrychleji odtud vypadnout, nebo mě odtud nikdo jen tak nedostane. Objednáni na opravdu píchlé pneumatiky, na delší dobu opět poslední zastávka u Tima na kafe a vydáváme se pomalu zpět na jih Alberty. Opět vidíme medvědí rodinku, bizona, a mrtě další zvěře. Kilometry utíkají a po třech dnech jsme unaveni, ale spokojeni zpět na ranči. Na otočku. Další měsíc budeme bydlet a hlídat dům a fenku Bernskýho Salašnického psa Barb, Aaronovy maminky, která je nyní v Austrálii. Máme dostatek času dodělat vše potřebné, doposlat životopisy a mít jasno, kde od září budeme. Nechme se překvapit.

Ano Ano, Jo jo.

Tak to by bylo, mnozí už ví, že svatba proběhla parádně a dostalo se mi z Amyiných úst ono uchu lahodící ano. Poslední dva týdny dodělat sepsané projekty (které jsem stejně nestihl) a v sobotu brzo ráno vyjíždíme vyzvednout rodiče s bráchou. Předtím ještě několikátý velký nákup na svatbu, projektor, a právě v čas, abychom stihli i nafilmovat přistávající let KLM. 

Konečně tak mohu Amy představit naživo, nesmí chybět první návštěva a místo chlebu uvítání kávou z Tima Hortona a postupně se přesouváme na tříhodinovou cestu na ranč. Rodiče s bráchou tak mohou jako první okusit, co že mě to tu ten rok a čtvrt přikovalo. Rychlé představení a kmitám opět do Calgary, pár minut po půlnoci přistává Iva s Laďou, dva z nejvíc nejlepších přátel. O půl čtvrté ráno mi končí šichta a mohu alespoň trochu pospat. Všichni se statečně perou s časovým posunem, mně to dává alespoň den klidnějšího režimu, nadechnout se k posledním předsvatebním přípravám. 

Nebudu však zdlouhavě popisovat přípravy a svatbu samotnou, o tom blog není. Užili jsme si skvělý čas, všichni přiložili ruku k dílu, zároveň si i mohli užít ranče a okolí. Společnost nám dělá i nový čtyřnohý přírustek zlatého retrívra Huxley, o to větší sranda na ranči je. Nesměla chybět středeční zastávka na wings night, to už se k nám připojují i Amyininy rodiče. Poslední dodělávky, páteční nácvik, večerní grilovačka a jde se spát. Zítra nás s Amy čeká jeden z největších okamžiků.

Počasí vychází parádně, dle Martinova přání je pod mrakem, od brzkého rána začínáme grilovat sele, drobnější jehně jde na rošt až po jedenácté. Snad všichni čeští chlapi zde na ranči si to nemohou nechat ujít. Je poledne, dvě hodiny do obřadu. Měl bych se přestat starat o vše ostatní a jít se připravit. Martin už lítá okolo nás a kreativními nápady nás staví tu do kroužku, tu nad něj. Stream na youtube taktéž v provozu, téměř všichni hosté dorazili, druhá hodina je tu.

Těžce se mi hledají slova, zažil jsem hodně silných zážitků, o kterých se dá napsat dlouhá esej. Jenže svatba se spřízněnou duší a její průběh, to se musí prožít. A nebo o tom může napsat někdo jiný. Alespoň obrázek si o našem dni můžete udělat díky skvělé práci Martina na jeho webu. Díky Martine. Taky díky všem, co byli součástí toho všeho, za jakoukoliv pomoc. Raději nebudu jmenovat, abych na někoho nezapomněl. Okolo půlnoci jdeme spát a po celém cirka měsíci můžeme klidně spát. Půl roku dlouhá “mise” nám skončila. Nyní ještě užít společný čas s rodinou a přáteli, vypravit se na poznání místních krás, poprvé jako 5 soudků. Další část kanadského života se kvapem otevírá, pokračování během pár dní. Stálo to za to!

Golf time!

 

Je opět na čase se podělit o nové zážitky, ne a ne to skončit. Údolí se i přes drobné sněhové výkyvy obléklo do zeleného a opět se můžeme kochat z nových scenérií. Dalším nezapomenutelným zážitkem mi bylo pár posledních dní coby dvacetiletý. Vydáváme se v osmi lidech do Fairmont Hot Spring na golfový týden. Nakládáme potřebné věci do Aaronovýho obřího trucku, zatímco Martin, Jarek a Janča po nás hází sněhové koule.



Těším se, nikdy jsem nehrál na velkém profi hřišti, tři dny slibují pořádnou dávku zábavy. A nebo ne? Z osmi lidí je šest ostřílených dospělých mazáků, kteří hrají golf už nějaký ten pátek. Doufám, že aspoň Graham zůstane při zemi a budu moci „soutěžit“ alespoň s někým. Pronajaté třípatrové studio od našeho příjezdu určuje místnost, ve které strávíme nejvíce času – kulečníkový stůl hned u vstupu si o to říká. A že jsme zde zahráli mnoho dobrých her a prohodili neméně zajímavých slov. První hrací den začínáme v Mountaiside Golf Resortu, rozdělení do dvou skupin na Dlouhány a Hobity. Golfové vozítko sdílím s šedesátníkem Alem. O něm bych taktéž mohl napsat tuze dlouhý článek. Naše squashové bitvy jsme především díky golfové sezóně, kterou Al zkrátka žere, museli odložit, a tak mě nyní čeká školení v golfu.



Na začátku jsem krapet nervózní, nerad bych to ostatním pokazil. Naštěstí nás čeká ranní rozcvička na odpališti a není to až taková trága. Blížíme se k první jamce – par 5. S drivingovou holí operuji raději opatrně, přeci jen je kolem hodně domů a aut a nerad bych se na nich podepsal. Zkrátím to – nelítá mi to tak, jak bych si představoval, ale pár úderů bych ohodnotil jako ucházejících. Snažím se odkoukávat, jak se to má dělat. Styl každého je však jiný. Jako první se staví k teečku Al. Skupinka dlouhánů Aarona, Grahama, Howarda a Dana už odjela do bezpečné vzdálenosti, teď je řada na nás. Al, oděn dle kódu do trička s límečkem a golfových bot, se pekelně soustředí, nikdy jsem nepotkal soutěživějšího hráče. Dva cvičné nápřahy, sledujíc ho si vybavuji zprávu, kterou mi poslal dva dny před odjezdem „drž hůl volně jako pták, uvolni se a sleduj míček“. Beng! a tvrdý golfový míček letí dobrých 200 yardů. To Topher v jeansech, tričku a skejťáckých botkách zapíchne teečko, stoupne bokem bez jakéhokoliv rozmýšlení, jeho švih mi ještě teď zní v uších, neustále si s námi povídá a směje se, krůček dopředu a prásk ho. 250 – 300 yardů. Panečku, to vypadá tak lehce. Mike, taktéž šedesátník, se nachází někde mezi. Tolik času na zamíření si nebere a lehce kluky pronásleduje. A je to tady, je řada na mně. Dva švihy zkusmo, vcelku lehké, ale po přístupu k míčku na mě padá drobná nervozita. A to na mě nekoukají miliony diváků. Snažím se seč můžu, ale za rámeček si premiérový úder nedám. Zkrátíme to – ještě že jsme si pravidly omezili údery na maximální +3, jinak bych na některých technických jamkách s vodou byl ještě teď.



Hřiště je krásně upraveno, na severní straně lemováno horou, na jižní pak silnicí a údolím s řekou. Pažit o jakém se mnohým ani nesní. Čas utíká a tělo dostává značně zabrat. Je to slušná námaha, naštěstí díky vozíkům dostanou alespoň nohy oddech – těm dávám zabrat zejména při fotbalech. Je sice pár úderů, které se mi povedly, na jedné jamce jsem se dokonce dostal zázrakem, kdy se sešlo pár šťastných ran právě na par, ale jinak jsem si držel průměr +3. Díky kluci za shovívavé nastavení pravidel. Hra se protáhla na 4 a ½ hodiny a já byl s poslední jamkou vcelku rád, že dnešek je za námi. Vzal jsem si velké sousto, ze deset tréninků před samotnou hrou by mi jistojistě prospělo.

 

 

Druhý den se vydáváme na těžší hřiště, Riverside Golf Resort. Po prvním dni jsme promíchali týmy, abychom na poslední páteční den vytvořili dobré handicapy a mohli naplno zasoutěžit jako rovni s rovnými. S Alem zůstávám v jednom týmu, jeho cenné rady jsem si vzal k srdci, jenže tělo se jeví značně unavené. A to nejen proto, že spaní v obyváku mě posunulo do role posledního usínajícího a prvního vstávajícího, jelikož se všechen společný čas odehrával právě tam (a sousedící kuchyní v případě rána). Cirka jeden ze čtyř úderů bych si sám se sebou i plácl, ale na nějaké zmínky, že hraji golf, bych to neviděl. V ten moment vím jistě, že tímto týdnem jsem s golfem začal a taktéž i končím. Mít tak hole vlastní a ne půjčené od Aarona, už by nejméně jedna letěla do řeky. Do čeho já se to upsal. Až do chvíle, než ke mně přichází dnešní nový týmový kolega Dan. A radí, co a jak udělat jinak. Uvolni ruce v zápěstí, nataženou paži máš správně, ale za hlavou ještě krapet pokračuj v nápřahu na úkor povoleného zápěstí. Soustřeď se na míček a s rotací pokračuj po odpalu i nadále, vytoč trup. Myslel jsem si, že to celou dobu dělám, stavím se mírně skepticky k míčku a šup ho, čistý úder a míček letí parádně – vysoko, daleko a hlavně rovně, na green. Wooow!! To je parádní pocit, řeknu vám. Zlomový bod, polit živou vodou, hned ta hra baví víc a už se nemůžu dočkat, až budu zase hrát. Sice se nová taktika nepromítla okamžitě do všech úderů, ale potenciál dát golfu druhou šanci je veliký. Když pak Graham s Danem na jedné jamce utopí svůj míček a můj přistane kousek za greenem, připadám si jako Tiger Woods v době své největší slávy. Ještě vypilovat odpal z bunkru, tedy pro neznalé z písku. Opět ke mně přiskakuje Dan a s radou, ať si představím českou stokorunu pod míčkem a celou ji vykrojím, putuje míček se zrnky písku ideální trajektorií na green. Nejraději bych mu skočil na krk a poděkoval, jenže ctím golfovou etiketu a s rozzářenými oči jako malej kluk u vánočního stromku mu jako díky stisknu ruku. Díky Dane! Druhý den na golfu si užívám víc, jenže s přímou úměrou únavy těla při nezvyklých pohybech se rozhoduji nejít do třetího hracího dne. A jak se později ukazuje, tak správně. Hřiště v Cranbrook je později dle slov mazáků velmi těžké a udělal jsem dobře. Mám alespoň čas na trénování, za rok se jede zase. Mezitím si střihnu pár jamek tady v okolí.



Alespoň jsem mohl přiložit ruku k dílu s výběrem svatebního dortu. A díky jeho chuti se ještě víc těším na svatbu, láska prochází žaludkem. Po pátečním příjezdu alespoň na chvíli lehám a dospávám zápřah z dnů předchozích, zatímco pro mě místní připravují malou oslavu. Okolo ohně, s opékáním uzenin, skvělé společnosti, kytary s českými písničkami (to když se k mému údivu objevuje další překvapení v podobě Petry a Tomáše), Howardovou improvizací a složenou písničkou, atd atd. Super klidná oslava. Ráno vydatná snídaně a jdeme na druhý ročník cejchování krav. Pro Martina, Janču, Petru, Toma, Jarka a i Amy, to je první zážitek. Opět vyvedený, i když mi je telat zase líto. Vše se zvládlo rychle a krom značek vypálených do kůže mladých, snad i ostatním se tohle zarylo pod kůži.



A kde se vzala ta tři česká jména? Jarek už tu byl dva předchozí roky vždy přes prázdniny. Letos však díky Aaronovi a holkám z Vancouveru přijel s pracovními vízy a pomáhá se starat o zdejší místo. Holky, manželka a dvě dcery, za ním přiletí co nevidět. Janča a Martin jsou dva Brňáci, co se sem dostali podobně jako já před rokem. Někde se někdo zmínil, slovo dalo slovo, a bylo. Zapadli sem náramně, už počáteční komunikace po emailu dala vycítit, že to bude fajn setkání. Oba si to tu užívají, každodenní pohled na vrcholky hor, bytí na čerstvém vzduchu (i když občasná práce ve skleníku s biohnojivem moc čerstvý vzduch není), a neustále nové věci, to bylo to, co hledali. Martin je navíc skvělý fotograf (a jsem rád, že bude fotit naši svatbu) a jeho příspěvky na blogu www.mrrca.cz mi ukázaly, že je na čase skončit a přenechat to zkušenějším. Tento upřímný a přátelský třicátník taktéž s jiskrou kluka v oku jako já a Aaron, těžko zapadnout do zdejšího údolí lépe. Janča též, navíc vše okořeněné hudebním a kreativním talentem. Jejich příjezdem jsme tak převážili misky vah dospělých na více než polovinu dredatých – Aarona s jeho holou lebkou do vlasatých nepočítáme :)

 

Poslední květnový víkend jsme s Amy nastaveni na mód pozor. Oči na sťopkách, koná se tu svatba. Omrknout, co nás za měsíc taktéž čeká, udělat si poslední teoretický sumář, jak postupovat. Vše se nám už rýsuje, co nevidět. Páni! To letí.

 

 

A jelikož se mi krátí chvíle coby svobodný, Aaron pro mě připravil originální a jemu podobnou rozlučku se svobodou. Naštěstí jsme naladěni na stejné vlně a tak to nemohlo být jinačí, než spojené s výšlapem do hor a přenocováním pod širákem. Vydává se nás hned deset. Každé ráno se kochám výhledem na horu Gladstone, Aaronovy myšlenky už na ní byly také nesčetněkrát. Je na čase se ji vydat pokořit a pro změnu kouknout, jak se ona hora dívá každý den na ranč. Vydáváme se v pátek v odpoledních hodinách, dle tradice dostávám kšiltovku s podprsenkou a vycpanými prsy, kterou bych měl celou cestu mít na hlavě. Také letím do ještě vcelku studeného jezera, v horkém pátečním dni to je osvěžující a po prvním kilometru šlapání slyším skuhrání ostatních, proč i oni nešli. Jsme v základním kempu, v údolí, kde rozděláváme oheň, a zábava začíná. Pěkně se nadlábnout, pokecat, okolo jedenácté zalézt pod hvězdami rozzářenou oblohu a za zvuku praskání ohně se schoulit do spacáků. Ranní probuzení s rozbřeskem, čili 5:20, snídaně s Aaronovou kávou (obyčejně hnusná káva, nad kterou by kdekdo ohrnul nos – několikaletá konzerva s uchem, se kterou Aaron šarlatánsky míchá nad ohněm, kousky popela a jehličí do ní vždy při přípravě napadají, ale po ránu před dlouhým výšlapem to nejlepší, co si naše tělo a žaludek dovede představit, ještě prosím, Aarone!), a jde se podél řeky. 2 kilometry po jakž takž stezce, přebrodit řeku a začít se prodírat 500 výškových metrů směrem k dominantně místního okolí. Stoupák tu a tam po sněhu a místy po kamenech přes drobný hřeben a posledních 150 výškových metrů až k necelým 2400 metrům této hory – pojmenované po jejím „úsměvu“ díky geologickému pásu světlé horniny (gladstone = šťastný kámen). Úplný vrchol nakonec díky nutnosti změnit kategorii výletu z výšlapu na horolezectví nakonec nedáváme, avšak ten pohled zpět do údolí je skvostný. Díky borci za super rozlučku se svobodou, sedla ke mně jako vyšitá. Opět brodění se dolů, po necelých deseti hodinách jsme zpět na ranči, příjemně vyčerpaní s odřenými nohami z prosekáváním se zemí nikoho, spokojeně dáváme relax. Někdo koupačkou u jezera, já Tomovi ještě pomáhám měnit svíčky u auta, lehká grilovačka a jde se na kutě.



A tak se pomalu připravuji na Gladstoneový epilog, za měsíc touhle dobou už odškrtnu další část ze svého života, svatba, výlet s rodiči, bráchou a Amy po místních krásách západního pobřeží Kanady, a je na čase se pustit do dalšího stěhování. Nyní už však s vyhlídkou na krásný čas bytí +1. Pár nápadů máme, ale zatím si je necháme s Amy pro sebe. Bude to však jízda, jako obvykle.