Den 2.

Dnešek je děsně dlouhej. Především proto, že změna času u člověka neprobíhá tak rychle jako změna času na hodinkách, telefonu či notebooku. Lidské tělo a zejména jeho zvyky nejdou ze dne na den přehodit. Zvláště jedná-li se o biologický rytmus. Spát jsem sice šel už za tmy (pašák dospělej...), ale od třetí hodiny ráno jsem už čuměl do stropu. Tak jsem zkoukl cca 8 epizod seriálu, ne a ne usnout. Dneska snad vydržím aspoň do pěti, jen tak spát nepůjdu! I když...

Ráno bylo hodně deštivé. Hned jsem si vybavil slova spolucestujícího z letadla:  "Vancouver je krásnej, jen je třeba si zvyknout na neustálý déšť. Leden, únor, březen, duben, květen, stále prší. Pak ale přijde červen, jednoho dne se mraky rozestoupí, vykoukne Slunce a tento pohled si zamiluješ. Věř, že odtud nebudeš chtít...". Nechám se překvapit. Zatím si víceméně zvykám na typicky anglické počasí. Sice jsem byl třikrát v Irsku a jednou v Anglii, ale vždy jsem měl kliku a počasí vyšlo dokonale. Jeho význam proto zažívám až tu. I tak to ale má něco do sebe, zejména když jsem dneska znovu jel Skytrainem do centra. Místy si připadám jak Alenka v říši divů. Vancouver je opravdu krásné město, žádné přeplácané centrum s kvantem mrakodrapů, nic takového. Je to jako jedno velké předměstí, roztáhnuté do pořádné délky, a na obzoru jde vidět úpatí široce se táhnoucího pohoří Mountain Forest. I přes nepříznivé počasí je díky všudypřítomné zeleni nepopsatelně vlídný. Žádné památky, kam se řítí davy turistů. Zkrátka jen pohodové město, kde mají všichni na vše čas, nikam nespěchají. Scenérie se mění až u Chinatownu, konečně vidím hokejovou halu. Snad se mi podaří sehnat lístky na Canucks, ať už proti komukoliv. Na NHL chci jít setsakramentsky dlouho. Vancouver hokejem žije. Hned vedle se tyčí BC Place Stadium, kde se slavnostně zahajovaly XXI. zimní olympijské hry.

O dvě zastávky dále vystupuji. Musím si zařídit SINko (Social Insurance Number). Chlapík je pohodovej, po chvilce z něj vylézá, že byl v ČR, v Praze a Českém Krumlově. Během chvilky vše vyřízené a tak se jdu projít po Downtownu. Hledám pobočku BMO, abych si mohl založit účet, zároveň se i dívám po obchodech mobilních operátorů - pro získání kanadského čísla - nutné pro žití zde a zejména pro hledání práce. Dlouho nic nenacházím a tak se dostávám do menšího obchodního centra. Kručí mi pěkně v břichu, jenže na obzoru jen ty naše známé dvě zlaté vlnky - McDonald's. No co, aspoň zkusím jeho kvalitu i tu a slibuji, že si za něj dám tři poctivé kolečka rychlého běhu v místním parku..

S telefonem to je dobrá sranda. Rád bych používal svou Lumii, mám ji samo sebou triband, ale v Kanadě ani to nestačí. Je hezké, že všude se u telefonu píše, že díky kmitočtům 900, 1800 a dokonce i 1900 MHz dokáže pracovat téměř po celém světě, jak ale mohli zapomenout na druhou největší zemi...? Tři frekvence Kanaďanům nestačí, ani čtyři ne. Zatím googlím a našel jsem jich rovnou pět. Přemýšlím, jestli se v tom vlastně chci vyznat. Pokud se v noci probudím zase brzo, tak si dám tu práci a najdu si o tom vše. Teď se spíš rozhoduji, jestli někde nenechat odblokovat svůj telefon a jen si pořídit novou SIMku, nebo naopak koupit novej místní se SIMkou. Zítra to rozlousknu, mám ještě volno, tak budu jezdit sem a tam. Taky už mám koupený FareCard - "lítačku" na měsíc, nebudu muset brát ohledy na platnost jízdenek. Účet u BMO vytvořen, je hezké, že tady s každým zachází jako s VIP klientem. Dnešní den až na telefon splněn, nicméně splnit i ten, tak se zítra nudím... Kor pokud bude zase pršet... :)

Blíží se 18. hodina, za okny se pomalu stmívá. Vidím to na pěší cestu na nedaleké sushi, nějak se mi po něm zastesklo... ...mňam, pochutnal jsem si. Po cestě jsem zcela přehodnotil plány a názory. Ne, deštník není jen pro holky. Na zítřejší tasklist proto píšu velkými písmeny: "KUP SI DEŠTNÍK"

Den 1.

Po delším ránu se vydáváme do města, na sraz s třemi Češkami a na pořádný žvanec. Ještě předtím jsem se šel projít po okolí, zjistit, kde že to vlastně bydlím. Už mám i vyhlídlé trasy na běhání ;) Klidná čtvrť blízko trasy nadzemky.

Tou jedeme do centra, s Tomem se bavíme o NHL, o Kometě a jiných věcech, po očku se dívám na nějakého týpka s čepicí Vancouver Canucks, má okolo krku zvláštní pletenou šálu. Snažím se být nenápadný a tak střídavě koukám a zjišťuji, co tam má. Náhle vstane, tak si říkám, že průšvih a jde nám vysvětlit, ať nečumím. Stoupne před nás, napřímí se a vykřikne "Zdarec, Baník p...". Smějeme se na celé kolo a začínáme kecat. Je tu už pěknou řádku let, ostravský přízvuk se mu však vůbec nevytratil. Víceméně už mám nabídnutý každotýdenní sobotní fotbal s Čechama vč. nabídky k práci na stavbách. Jde to tu opravdu vše tak rychle. Navíc mají českou plzeň s poctivým českým výčepem, popravdě, moc mi po tomto zážitku ani nevadí, že je Vancouver tak multikulturní..

Vystupujeme u centra, čeká tu na nás už i Lucka, je to doba, co jsme se neviděli. Nasedáme na bus a jedeme na poslední setkání a na jídlo. Po chvilce přichází ostatní a můžeme jít do mongolské restaurace. Samo sebou si dáváme i uvítací džbánek piva, smlsneme ostřejší polévku a jdeme si nakládat do misky, co že to vlastně chceme. Mix nudlí, zeleniny, hub, hovězího masa a omáčky. Výtečné. K tomu rýže. Když se pán zeptal, odkud že to jsme, hned si vybavil bratry Šťastný - jsou tu vcelku dost populární, hlavně Peter. Po placení rozlamujeme tradiční pečivo se vzkazy, těžko říct, co bylo myšleno tím mým - jen doufám, že to není moc spojeno s růstem osmiček, abych se tu v Kanadě nedivil. Text z mého fortune cake pod odstavcem. Následně se vydáváme do kavárny, kde dělá Lucka. Můžu si tak po dlouhé době vychutnat dobré espresso..

 

"the beginning of wisdom is to desire it"

Zařizování telefonu, SINka a bankovního účtu nechám na zítřek. Nač tu spěchat... Zítra je taky den. Valíme směr Burnaby. Zvláštní, jaký systém tu mají při čekání na autobusy. Z čista jasna se začnou lidi seřazovat do třech řad, pěkně poslušně jako ovečky. Aby nikdo nepředbíhal a netlačil se. Rozestoupení +/- jako vzdálenost dveří autobusu. Náš rebelský plán stoupnout si mezi dva hady a vytvořit další se nesetkal s pozitivním ohlasem a tak se jdeme poctivě zařadit zpět :)

Fáze 8 - přílet

Odcházím s radostí, že mě neposlali zpět a píšu Tomovi - ten mě čeká před letištěm a po SMSce se přiřítí na vyzvedávací parkoviště - je to asi poprvé, co jsem ho viděl řídit - nezvyk :-D Ale tady asi bez auta nikdo nežije. Po cestě zvídavě zjišťuji, jaké odlišnosti tu jsou v pravidlech řízení. To, za co nás komisaři v EU peskují, že koukat za sebe při přejíždění z pruhu do pruhu pouze zrcátkem, tady nechápou a s pohrdavým tónem ve smyslu - vy evropané řídit neumíte zatracují. Zkrátka "shoulder check" musí být, celým tělem se otočit a kouknout za sebe, jestli nikdo nepřijíždí :)) I křižovatky, tam, kde máme kruhové objezdy, tady mají ze všech 4 směrů značku stop. Je nutné zastavit a stylem kdo dřív přijde, ten dřív mele se rozjet. Následně se musí dodržovat pořadí, v jakých auta přijíždí, vždy po jednom. No to než si zvyknu :-D V baráku vyhazujeme věci a jdeme na jídlo. Vancouver je městem sushi, je na každém rohu. Dávám si ho poprvé, vůbec se v tom nevyznám, takže objednávám to stejné, co Tom. Sice měl v plánu mě udělat nějaký ten přivítací žertík, ale naštěstí wasabi dobře znám, takže si ho nedávám jako předkrm :) Sushi máme na stole, dávám ještě seznamku s hůlkami a vzpomínám na svůj dětský věk, když jsme je poprvé zkoušeli. Moc mi to nejde, ale snažím se. První sousto je spíš zklamáním, ono pravda, jsem spíš na krvavé stejky.. S každým dalším kouskem se však chuť zvyšuje, trošku ji okořeňuji i křenem wasabi a i výtečným zázvorem (jak oni to dělají...). Finálně se ještě poprat s cenami - uvedené ceny v Kanadě jsou bez daně (14%), a nepsanou nutností jsou dýška (15%). Deštivým pozdním odpolednem jedeme domů a vím určitě, že to jdu zabalit. Jsem na nohách už dobrých 24 hodin a těším se na klidný spánek. V Takhle brzkou hodinu jsem šel spát snad poprvé od doby svého batolecího věku :-) Pouštím ještě film, abych rychleji usnul, ale asi to bylo zbytečné, pamatuji si jen zapnutí notebooku a následně už nic... Chrrrr...

Ráno jsem první v baráku, kdo vstává, přeci jen hodiny v těle mám nastavené na původní režim :) Tak pouštím noťas a vyřizuji korespondenci s domovem. Nechápu jednu věc. Mám strašnou chuť na to včerejší sushi!!! Co do toho ty potvory dávají?!!!! Už dobré dvě hodiny datluji do notebooku, je načase se zvednout a jít dělat i něco jiného. Vyřídit si SINko a mrknout do centra. Taky se strašně těším na nějakou dobrou kávu, snad nebudu zklamán - dneska bych se ani vůbec nezlobil, kdyby mi někdo nabídl to naše "české pikolo...." :)