středa 29. května 2013

USA co by kamenem....

Nikdy bych neřekl, že zajet si do Ameriky bude opravdu tak "ízy", jak se zdá. V tomto má Vancouver, ležící na blízko hranic s USA, nespornou výhodu. Toronto, Ottawa i Edmonton je pravdou sice dál, ale času na jejich prozkoumání je dá se říct vcelku dost. Hlavně tím splnit program, díky kterému tu jsem, a to je "poznej Kanadu".

Kdy jindy zvolit v tuto dobu výjezd přes hranice do nedalekého Seattlu, kor když byl minulý víkend avizovaný víkend slev v Seattle Premium Outlets. Do toho Zdenálovy narozeniny, a tak proč to vše nespojit a udělat si ve třech "pánskou jízdu". V pátek vše dostává reálné kontury, Tomovi vyšlo o víkendu volno (oba dny), a tak se jede na nedalekou jízdu, vzdálenostně téměř na stejno jako Brno - Praha.

Ráno proto s Tomem chystáme minimum věcí (batoh, spacák) a jedeme pro Zdenála. Ten je jako vždy poctivě připraven. Jede se bez bab, průtahy jsou proto nulové. Okolo půl jedenácté najíždíme na jižní výpadovku k hranicím. Výjezd jsme posunuli raději na dopoledne. Dá se očekávat mírné zdržení - nejen díky davům mířícím za nákupy, což je logické, ale hlavně i díky zřícenému mostu, který spadl pod tíhou nárazu nadměrného nákladu do nosné konstrukce a jedna jeho část se zřítila. Vše se obešlo bez zdravotní újmy, bohužel se most nacházel na frekventované spojce dvou velkých měst.

 
Na hranicích sáhodlouhá fronta popravdě není, oproti našemu očekávání. Je nám jasné, že díky mně budeme muset zastavit a projít nutným papírováním na americké straně. Dva týdny dopředu jsem si vyřídil tzv. ESTA. Jedná se o předregistraci ke vstupu do USA. Až později jsem se dozvěděl, že je potřebná především pro vzdušný vstup do USA, nicméně jak se později ukazuje, dost mi pomohla i k pozemnímu přechodu hranic. ESTA (Electronic System for Travel Authorisation) se vyplňuje a platí pomocí formuláře. Po vyplnění všeho potřebného a zaplacení poplatku ve výši (tuším) 14 dolarů mám povoleno vstoupit na americké území za důvodem cestování. Mám v systému registrováno jméno, to vše pod kódovým označením. Na hranicích přichází první úsměvná chvíle. Zastavuji u prvního okénka a odpovídám na zdvořilostní otázky, kam jedeme, co tam budeme dělat a za jak dlouho se vracíme. Nad odpovědí, že jedeme oslavit Zdenovy narozky, se celník pousměje a se slovy "je USA lepší než Kanada" vrací míč na mou stranu. Přeci mám jen stále v paměti dvojí kontrolu na hranicích a myslíc si, že se vybavuji s kanadskou stranou, odpovídám, že rozhodně ne. Kanada je lepší. Zaražení Zdeny a Toma si uvědomuji až později, když vidím, že jsme již na straně USA. Faux-pas se obešlo bez naschválů a bez důkladné prohlídky. Teď se tomu můžeme už smát.
Odstavujeme auto na parkovišti a míříme si to směrem k přepážkám. Cca 15 celníků oděných do neprůstřelných vest s kamennými obličeji nepůsobí moc vlídně, ale k tomu tu zajisté nejsou. Po pětiminutovém čekání se dostáváme na řadu i my. Vyšší pán si od nás bere pasy a opět se dáváme do řeči. Znovu podstujeme kolečko otázek a jako hlavním cílem cesty označujeme návštěvu Seattle a oslavu Zdenových narozek. Po kontrole pasů nám je se Zdenou mile popřáno vše nejlepší, a tak se zdvořilostně s úsměvem ptám na narozeniny našeho kontrolora. Má je za cca tři týdny, proto mu přání opětujeme. Chlapík je nakonec vcelku vysmátý, bere mi otisky všech prstů a nakonec se ještě musím kouknout zpříma do kamery, aby si mě uložili do databáze. Teď už jsem v registru všech osob světa. ESTA mi nakonec pomohla, v databázi mě mají a tak nemusím zdlouhavě vypisovat otravná pole do zelené karty. Dostávám tříměsíční povolení ke vstupu na území USA a tím pádem mám ještě do nedávna čistý pas jak dětská prdelka ze dvou stran zaplněný - juchů!
Teď už nám nic nebrání se znovu napojit na dálnici a pomalým tempem si to míříme směr outlet. Pozor, hlavní změna je přechod z kilometrů a metru na míle a yardy. 60 mph na tempomatu a můžeme jet stále ještě typickou kanadskou krajinou směr jih. Objížďka je dopředu značena, z hranic máme info, že se průběžné zprávy o zdržení mění z 15 minut až na 2 hodiny. Nakonec jsme u spodní hranice a objížďku zvládáme rychle. Okolo spadeného mostu je vcelku dost zvědavců, kteří si tento nezvyklý jev fotí.

Přijíždíme k outletu, již značně vyhladovělí. Parkoviště je přecpané, ale dobrá fluktuance lidí nám zajišťuje místo blízko vchodu. Ze všeho nejdřív jdeme do Food courtu na něco k snědku, přeci jen nám za tu dobu poněkud vyhládlo. Až pak razíme na kolečko po obchodech. Je srandovní, jak jsou tu ceny jiné. Především v našich evropských končinách předražené značky Oakley, Quicksilver, Vans nebo i Tomy Hilfiger, jsou tu za směšné ceny i v základu. Naštěstí nejsme modelky a tak zpět odnášíme jen pár věcí. Všichni jsme si pořídili boty, nějaké tričko a pár doplňků (přidávám do sbírky další kšiltku, za chvíli jich budu mít v součtu víc než bot. Řeší to alespoň mou nechuť ke stylingu vlasů, se zrcadlem opravdu nekamarádím :) ). Jedinou věc, kterou jsme si dali za cíl, a to koupi spodního prádla, jsme nesplnili. Nevadí.

Je pět hodin pryč a pokračujeme ještě dalších 35 mil do Seattle. Ve městě toho až na pár vyjímek k vidění údajně moc není. Nakonec jako první jedeme směr Greenwood Memorial Park, což je hřbitov v Rentonu. Nebylo by na něm nejspíš nic zvláštního, kdyby tu nebyl pochován Jimy Hendrix, legendární černošský kytarista. Pomník tu má krásný. V momentě, kdy k němu přicházíme, jsou v něm tři lidé. Proto se díváme i okolo. Hřbitovy tu mají opravdu hezké, krásně udržované. Tak jako známe z filmů. Velká zelená louka a na ní malé náhrobní desky s US vlaječkami. Stále čekáme, až ostatní odejdou, po pár minutách obchází dva, jeden zde však stále zůstává. Z počátku jsme mírně rozladěni, přeci jen chceme čistou fotku z pomníku, ale teď zpětně vůbec nelitujem. Jedná se o velkého Jimyho fanouška. Dáváme se do řeči a během půl hodiny od něj dostáváme všestranný výklad o jeho životě. Zajímavé. Jimy se dožil 27 let, od roku 1970, kdy skonal, uběhlo více než 40 let a stále se vydávají jeho nezveřejněné skladby, kterých je požehnaně.



Plni nabytých dojmů se vydáváme kolem jižního pobřeží jezera do centra Seattle, samo sebou míjíme po cestě i odbočku na Redmond, sídlo Microsoftu, tam si však zajedu někdy v klídku jindy. Už se pomalu stmívá, dle Tomových instrukcí jedeme na Space needle, vysokou věž ve tvaru ufo. Jakmile se blížíme k centru, vítá nás větší a větší počet mrakodrapů, které tvoří zajímavý pohled. Parkujeme u věže a vytahujeme foťáky. Tou dobou už začíná pršet, jdeme proto rychle pro lístky nahorů (20 babek), abychom se mohli pokochat výhledem na tou dobou už noční město. Před výtahem nás fotí, pěkně udělaná atrakce nám zanechává dobrou vzpomínku, posuďte sami.


Po 41 sekundové jízdě proskleným výtahem vystupujeme na horní plošině a děláme kolo na prstenci. Seattle jako na dlani, z dálky hezké a čisté město.

Opět nám kručí v žaludku, jdeme přeparkovat auto na místo, kde se můžeme dobře vyspat - ano, v autě. A teď tradá dát si dobré pivo a křídla. První restaurace má však kuchyni už zavřenou, takže dostáváme poslední objednávku v podobě pivních specialit. Popravdě místní piva nejsou až tak špatná, jak si mnozí myslí. Sice nemají tu tradiční "plzeňskou" chuť a pěnu, za to si můžeme pochutnat na různých druzích. Mé medovinové je vskutku lahodné. Dostáváme tip na nedalekou hospodu, kde vaří nonstop. Trefili se nám do gusta. Pryč jsou uhlazené restaurace, toto je pořádný rockový bar. Jukebox s hlasitou hudbou, potetovaný a pearcingem posetý tlouštík s fousem líně přichází a háže před nás lístek. Ať si kdo chce co chce říká, tato změna byla velmi příjemná. Hlasitá zábava, dokonce i potagované toalety starého vzezření nám tento večer vyhovují. Domácí burger a na výběr ze 12 piv. V průběhu noci ještě zmena lokálů a brouzdání se nočním Seattlem zakončujeme až nad ránem, cca okolo půl páté.

Město je o poznání špinavější a různých "kreatur" tu je více než dost. Zlatý Vancouver. Nicméně nikdo není dotěrný, nikdo nás neotravuje, každý si hledí svého. S pár lidmi se vždy dáme do řeči a necháme si doporučit, kam jít. Když už toho máme plné kecky, jdeme si ustlat do auta. Stále prší, spát se nám bude zajisté krásně.

Ráno nám klepe na okno auta hlídač, který kontroluje platnost tiketu. Díky konajícímu festivalu se dozvídáme, že jsme si koupili jiný a musíme doplatit (cca 6 babek). Oblbnutí náhlým vzbuzením nám to moc nepřemýšlí a ochotně platíme. Jak se později dozvídáme a vše nám dochází, jednalo se o sebejistou svini, která nás takto obrala dohromady o 25 babek. Nemáme ani lístek a ani peníze. Co naplat, povedlo se mu dokonale obelstít tři vzdělané dospělé inženýry jako malé Jardy (všem Jarkům se tímto omlouvám). Později si říkáme, co jsme to za osly. Kombinace překvapivého probuzení, reálného vzhledu a la hlídač a hlavně kanadské dobromyslnosti udělali své. Bereme si z toho však jen to dobré.

Vydatná snídaně u McDonalds mě velmi mile potěšila. Trojkombinace bramborové placky, vajíček a lívanců s javorovým sirupem by mě dříve ani nenapadla, k tomu samo sebou káva. Ale jejdamánku, jak jsem si pochutnal! Na wifi se díváme, kam dál, plány však hatí vytrvalý déšť. Proto míříme do nedaleké tržnice, kde opět získávám jiný pohled na nakupování. Stánky s čerstvým ovocem, masem, ručně dělanými výrobky a obchody se suvenýry mají své kouzlo. Naproti tržišti je jak jinak - Starbucks, síť s kávou. Nebylo by na ní nic zvláštního, kdyby se nejednalo o první Starbucks na světě.

Po této obhlídce jedeme zpět domů, po cestě zastavujeme ještě jednou v outletu, kde je lidí už o poznání méně. Dokupujeme ještě pár věcí, pak jídlo a další obchod. Zde nacházím v regálu zašoupnuté bílé pětiprsťáky, světe div se - v mé velikosti, a tak jásám - po zjištění ceny nadvakrát. Jsem už na čísle 4, za chvíli budou na každý den jedny. I na spodní prádlo se nakonec dostalo, takže nýkupní výlet se stal úspěšným. Hip hip hurá. Na hranicích nás čeká kanadský celník, který není moc příjemný a pořádně nás lustruje. Jsme ok, opět jedeme podle metrického systému a s pocitem dobře odvedeného výletu jdeme dospat uplynulý víkend.
Co na závěr? Seattle je velké město, typické rychle rostoucí, naňahnané mrakodrapy, nic moc k vidění. Bohužel vcelku špinavé město, hodně bezdomovců a pochybných kreatur. Postupně uvidím, jestli to je trend všech velkých měst a mám pouze štěstí, že žiju aktuálně v čistém Vancouveru.

středa 22. května 2013

Victoria Day

Pravda, byl jsem zpočátku rozmrzelý, když jsem četl zprávy z rodné země spojené s odpočinkem při příležitostí státních svátků. Zatímco se tady dřelo a svátek práce nikomu nic neříká, v Brně si mohli vrstevníci užívat Čarodějálesu a jiných podobných událostí. Naštěstí se tu slaví Svátek královny Victorie, který letos připadl na pondělí 20. 5. Ano, prodloužený víkend. Aby se tu nikdo o tento svátek neochudil, připadá na každé třetí květnové pondělí. Pro spoustu místních známka vzití si volna i v pátek, nachystání přívěsů, lodí nebo jen naložení auta věcmi na kempování a tradá do rozlehlé "divočiny". Náš plán byl přeci jen střídmější, ale jako obvykle stál za to.
 
 
Po celý týden bylo počasí všelijaké, středa a čtvrtek ve znamení dopoledních srážek a odpoledního slunečného dne, v pátek přesně naopak. Toužebně jsme proto vzhlíželi k předpovědi počasí, která tu je opravdu velmi nepřesná. Zlaté rosničky u nás - proto prosím, až zase budeme někdy nadávat, že se jim to moc nevyvedlo, věřte, že může být hůř, o dost hůř. Ale co, nejsme z cukru, výlet si užijeme i kdyby trakaře padaly. Naštěstí nepadaly...

 
V sobotu brzo ráno s Tomem vstáváme a chystáme se na výjezd, avizovaný na osmou hodinu. Přesně v osm se sice nevyjelo, ale i tak jsme trhli rekord co se přesnosti týče. Po vyzvednutí obou Lucek už bereme výpadovku směr východ a jedeme vstříc dalšímu dobrodružství. Cesta se dobře klikatí a z rovinatého terénu pomalu vystupují hory. Údolím vedenou dálnici lemují kvanta aut, převážně velké pickupy s přívesy nebo vozíky s loděmi. Jen tak aby se neřeklo zastavujeme v průměrném venkovském městečku Hope. Milovníci akčních filmů si jsou vědomi, že to není jen tak obyčejné město - natáčel se tu v roce 1982 Rambo se Silvestrem Stalonem v hlavní roli. Většina si vzpomene na tuláka v maskáčích a na velmi nepříjemného místního šerifa. Benzinka to tenkrát šeredně odnesla. Teď na tom místě stojí nová Shell...


Zastávka je velmi krátká, cílem naší cesty je Kelowna a obrovské jezero Okanagan. Samotná cesta a měnící se scenérie by zasloužila více než jeden odstavec. Neskutečné panoramata ruku v ruce s trhajícími se oblaky ještě více umocnily natěšení na volný víkend, že by nám i tentokrát vyšlo počasí? Přijíždíme do West Kelowny a dokupujeme poslední proviant - uzeniny na opékání. V dálce vidíme první cíl naší cesty - rodinné vinařství Mission Hill Family Estate. Můžeme tak z blízka vidět pečlivě opečovávané vinice, které jsou pro tento kraj tak známé. Den se pomalu přelévá ke svému konci, kvapem jedeme na pobřeží projít centrum Kelowny.


Celou přístavní až lázeňskou atmosféru podkreslují páry v dosti slavnostních šatech. Až od upovídaného securiťáka se dozvídáme, že je dnes Graduate Day. V americe akt spojený s taláry a čepicemi, které končící studenti vyhazují do vzduchu, zde sázejí na mnohem velkolepější ukončení. Do toho výletní lodě s nadupanou hudbou a tančícími ex-studentkami na horní palubě dávají vědět, že v tomto městě lidé ví, jak žít. Mě však nejvíc fascinuje mé vysněné auto, z dáli mě praštilo do očí a tak jsem si ho musel jít zvěčnit. Seznamte se, Volkswagen Westfalia T2, hippie car.


Slunce se začíná schovávat za obzorem a je na čase se jít ubytovat. Předem vytipovaný kemp je plný a tak bereme zavděk jiným - jedním z mnoha. Uvítací četu nám dělají dva zvědaví svištíci. Večer opékáme špekáčky, hrajeme hry a občas si prohodíme pár slov se sousedy, dva pohodoví týpci z Toronta.


Ráno nás nevítá moc vlídně. Nejen že sousedi z druhé strany už od půl šesté hlasitě mluví (Lucka z vedlejšího stanu si to nenechala líbit a pěkně z plna hrdla je upozornila, že by měli být potichu), ale i déšť bubnující na plachty stanů není moc dobrým parťákem na vstávání. Naštěstí rychle ustává, dáváme snídani a pelášíme na jih směr Osoyoos. Po cestě stavíme u jižní zátoky Okanaganu, abychom splnili sázku - resp. Tom. Vykoupat se v jezeře, minimálně 25 temp. Voda je studená, ale co bychom neudělali, aby Lucka zpívala v centru Vancouveru českou koledu. Při vracení se k autu vidíme s Tomem malý vodní park, a tak se stáváme pro místní spíše my. Docela dost jsme se vyblbli a svým smíchem si připsali dobrý měsíc ke svému životu.


Další zastávkou nám jsou vinice a košty místního vína. Smiřuji se s údělem řidiče, i tak však cca 5 vzorků nechávám poválet na jazyku. Musím říct, že víno tu mají opravdu dobré. Hlavně všudypřítomné vinice v kontrastu s okolními vrcholky hor evokují pocit, že jsme ve Francii.

 
Osoyoos se nachází přímo nad hranicemi s USA a cestovním ruchem přímo žije. Po jídle jedeme okouknout kempy a máme štěstí, nacházíme poslední volné místo ve specifickém kempu Haynes Point Provincial Park. Golfovým vozíkem nám správce přiváží dřevo, platíme poplatek, vytahujeme stany a jedeme pro další proviant - tentokráte máslo, kukuřici, domácí párečky a pečivo. Po cestě se vydáváme obhlídnout místa pro další den, z vrcholku kopce sledujeme západ Slunce a pomalu se vracíme zakončit den dobrým jídlem. Kukuřice byla opravdu dobře vypečená.

 
Jelikož jsme na ni neměli sůl, šli jsme se s Tomem obětovat do McDonaldu a s koupí McFlurryho jsme nabrali pár pytlíků soli. To vše s rukou na to, že ráno vstáváme brzo a jdeme běhat. Splněno. V noci je neobvyklé teplo, budík nás vyhání z postele v 5:15, oblékáme plavky, nazouváme běžecké boty a spolu s GoPro kamerou vybíháme po dlouhé cestě sledovat a fotit východ Slunce. Vracíme se po hodině a půl, protáhnutí a hlavně s plnou paměťovou kartou fotek a videí.


I holky vcelku rychle vstávají, balíme věci a chystáme se na poslední etapu výletu. Podivný zvuk přitahuje mé oči nahoru k obloze - vidím kvadrakoptéru - vrtulník se čtyřmi motorky na dálkové ovládání, velikost cca 30 x 30 cm. Pravda, taky o něm uvažuji, tak vybíhám a hledám "pilota". S Johannem se dávám do řeči a následuje cca 20 minutová debata o modelech, jaký vybrat, na co si dát pozor apod. Tímto mu na dálku děkuji, i když se ke blogu stejně asi nedostane.


Auto mezitím připraveno a jedeme omrknout Desert - poušť. Na ohraničeném území procházíme po dřevěném chodníku nehostinnou částí přírody, jedné z mála, která tu zbyla. Většina vzala za své postupným přivedením vláhy a přeměnou na rentabilní vinné pozemky. Hned na začátku trasy vidíme hada (chřestýšů je v téhle oblasti více než zdrávo), tím však vzrušení z celé prohlídky končí. U východu natáčíme ledňáčky, kteří pijí ze speciálních nádob. Jsou opravdu zábavní - hlavně jak se perou o své korýtko..

 
Zbývají cca tři poslední hodiny, abychom vyjeli a vrátili se zpět do Vancouveru rozumně. Rár bych se šel projet na kajaky nebo něco akčnějšího. Tato improvizace nám však připravila nejsilnější zážitek. Při hledání míst s půjčovnou kajaků se zastavujeme v zábavním centru a s Tomem si zpestřujeme chvilky závodem na motokárách. Vcelku švanda :)


A pak to přichází. Dostáváme typ na půjčovnu vodních lyží, nafukovacích kol tažených za lodí a jiných akčnějších zážitků. To by ale nesměla být Kanada, aby nás něčím nepřekvapila. Koukáme na ceník a ceny se nám zdají poněkud malé - vodní lyže - 15 babek, kolo pro dva taktéž.. Až pak si uvědomujeme, že se tu počítá s tím, že vesměs všichni mají svoji loď. Naštěstí i tu tady půjčují a oprávnění ji řídit vystavují hned - na dobu, po kterou je loď zapůjčená. Pár nadšených pohledů mezi všemi čtyřmi, ani žádné slovo nemuselo být vyřčeno, abychom jednohlasně řekli - berem. Převlékáme do plavek, připravujeme GoPro, vyplňujeme papíry, poslechneme cenné rady a připomínky a pravá ruka může pomalu přidávat plyn. Celou hodinu křižujeme jezero sem a tam, chvíli jen tak lážo plážo, pak dvojice na nafukovacím kole taženy slušnou rychlostí, až zapomínáme, že je voda stále ještě studená. Zkrátka neskutečný zážitek, o kterém se nám ani ve snu nezdálo. Na hodinu kapitánem sportovního člunu - odškrtnuto.

 
Cestou zpět domů se ukázalo, jak náročný víkend to opravdu byl. Celá osádka auta pomalu vytuhla a aby toho nebylo málo, souhra okolností nám připravila poslední "třešničku na dortu". Při sjíždění z hor vidíme po pravé straně menšího medvěda, možná medvídě. Stavíme u krajnice a jdeme společně s pár dalšími zvědavci blíž. Den 20. 5. na Svátek královny Victorie tak mohu vidět typické kanadské zvíře na vlastní oči. Tmavý chlupáč líně pojídající trávu, občas zvedne hlavu, aby zkontroloval, jestli po něm něco necheme. V jednu chvíli se posadí, podrbě packou na hlavě a pokračuje ve svačině. Pouze tentokrát lituji, že jsem si nechal normální foťák doma a nemohl jsem zachytit hezký snímek medvěda. Jak to celé shrnout? "God save the Queen"

neděle 12. května 2013

Hlavně nenápadně

Vůbec by mě nenapadlo, že budu po více než dvou měsících psát článek tak brzy po předchozím příspěvku, uplynulé hodiny si o to však říkají.
 
V životě je spousta okamžiků. Některé jsou příjemné, jiné zapadnou do mnoha průměrných, bohužel se najdou i ty, které byste nejraději vymazali z paměti. To je zkrátka život, tak to chodí. S tím nenaděláme nic a ať se snažíme jakkoliv, přichází zleva zprava, v náhodných intervalech. Rozebírat a stále se vracet k těm špatným mohou pesimisti, kteří se díky tomu točí v bludném kruhu a sami si ubírají příjemný pocit štěstí. Ty velmi kladné, které navodí pocit euforie a jak se i říká, kvůli kterým rozhodně stojí za to žít, i kdyby se dělo cokoliv, mají také své dělení. První kategorii mohu do značné míry ovlivnit. Jsou to zážitky, kterým jdu naproti. Netřeba jít dalece zpět, surf, návštěva NHL, vylézt na Mont Blanc (i když neúspěšně, ale pouhé sledování videa osvěží ten pocit, kdy stojíte téměř nahoře), dát vítězný gól, udělat někomu jinému radost, poznat svět a dostat se na dech beroucí místa... Je jich hodně a záleží na každým, jestli udělá potřebné kroky k naplnění pravého smyslu života. Pak tu je ale druhá kategorie. Ty, které nenaplánujete ani kdybyste se na hlavu stavěli. Kdy je třeba notný počet událostí, řekněme ozubených kol, aby do sebe vše zapadlo a klaplo to. Mám to štěstí, že okolo sebe mám hodně lidí, přátel, rodiny, kteří toto vše kontinuálně dělají a víc a víc si tuto vzácnost uvědomuji. A rozhodně to není třeba brát jako nějakou samozřejmost.

 
Díky kanadské části těchto lidí, přátel, jsem nečekaně strávil noc z 11. na 12. května, řekněme jindy běžný sobotní večer se proměnil ve večer, který se hluboce zařízne do mé paměti. Den začal zcela běžně, ranní snídaní, pro tentokrát víkend bez žádného hiku, jen relax. Odpoledne sraz s Luckou, abych si dal po delší době opět chutné a poctivé cappuccino připravené někým, koho káva taktéž naplňuje. Poté i sushi a pokec o Lucčiné situaci s vízem, která se značně zkomplikovala. Bohužel se jí vše sešlo tak špatně, že propásla poslední volná místa do programu profesního rozvoje a tak musí vymýšlet nový postup, kam ubírat v následujících měsících své kroky. Jakmile dopíjíme a jsme na odchodu, Lucka se zmiňuje, že pro ni má Tomáš připraveny fotky. Nijak tomu nepřikládám větší váhu, alespoň nepojedu z Cambie sám a můžeme ještě kecat. Domů jsem nespěchal, Tom měl být výjimečně v práci, s Klárou a s Broukem jsme byli včera na křídlech a pitcheru a na společné posezení na pivko a jídlo při příležitosti blížících se narozenin máme v plánu jít až zítra. Šouráme se k baráku a pomalu přemýšlím, jaký film si večer pustím a co budu doma dělat.
 
Dávám klíč do zámku, odemykám a v domě tma. Asi je Klára s Broukem na terase nebo venku, vím já. V tu ránu vidím první obličej, který mé hlavě říká, že něco nehraje. Co u nás dělá večer Zdenál? ... Co to má na hlavě, něco špičatého, cosi v puse...?? Dveře pokračují v pohybu a přede mnou se otvírá obyvák osvětlený mihotajícím se světlem ze svíček na dortu, díky němuž se zobrazují i kontury ostatních tváří a hlava konečně chápe. Narozeninové čepky, uvítací dort, frkačky v puse, výzdoba domu... Ty kráso! Tak toto je to, co jsem do této chvíle vídal jen v televizi, utajená party? Zatím co všichni ostatní vítají, myslím, že i zpívali, nevím, pro mě se v tu ránu zastavuje svět a dýchám hodně zhluboka. Mráz běhá po zádech a nemám jediného slova v puse. Vůbec nevím, jak jsem reagoval, co jsem v té chvíli řekl.



Postupně to vstřebávám a uvědomuji si, kdo je vše v domě, koukám na roztahané stuhy s narozeninovou tematikou, pověšenými balonky, výtečně vypadajícím dortem, ze kterého jsem mezitím stihl sfouknout svíčky.



Rád bych dort rozkrojil a podělil se se všemi, avšak ještě k tomu všemu mě čekají dárky. Jde vidět, že mě mají všichni do písmene přečteného, rum Zacapa, dva doutníky, nespočet cookiesek, nové struhadlo na nejčastější sváču - mrkev s jablkem, plná igelitka těchto dvou druhů proviantu, druhý dort s tematikou pětiprsťáků, tamburína, pivka.. Zábava pokračuje až do časného rána a postupně jeden vedle druhého upadá na různých "spacích" místech po domě.


 
Za vše jsem všem nesmírně vděčný. Možná že to je pro někoho maličkost a diví se, proč jsem kvůli tomuto psal nový příspěvek. Já však vím, že i když budu stát třeba u monstrózního mostu Golden Gate, sedět na Kubě s rumem a doutníkem v ruce, brázdit surfem vlny na Hawaii, fandit na živo Barceloně na jejím stadionu proti Realu (El Clásicco), procházet se po Čínské zdi a nebo stát na Hoře Osudu na Novém Zélandu - kdo ví, vždy to bude něco jiného, než se mi dostalo minulý večer. A všem, kteří v tom mají prsty, velké díky. Vše tak krásně připravené, dívám-li se na to zpětně - tahání za nos, abych vůbec nic nepoznal. Famózní oslava narozek a jedno vím jasně - nebudu odteď říkat, že to či ono neslavím. Moment překvapení je v rukou ostatních a ten pocit pro obdarovaného je k nezaplacení. A je na mně, abych "to" poslal dál..