New York

Dva pořádné extrémy během dvou týdnů, které dělilo 14 dní práce v kuse. Na jedné straně cesta na sever, do kraje nikoho. Ve středu tak s radostí končím o něco dříve a jedu se do Calgary sbalit. Naházet pár potřebných věcí do příručního zavazadla a konečně směr New York. Do jednoho z nejrušnějších míst světa. Dopředu dostávám pár dobrých tipů, na co nezapomenout, co navštívit a také máme dva dny před odletem zajištěno ubytování u rodinného známého od Jirky, kterému jsme shodou okolností tenkrát při jeho příjezdu pomohli se složením hlavy u nás ve Vancouveru. I když blog nejspíš číst nebude, rád bych mu za domluvení ubytování touto cestou poděkoval. A tak stylově, když v New Yorku, tak jedině u Kevina.

 

 

Nedalo mi to, když jsem kupoval letenky a viděl variantu letu přes San Francisco, neváhal jsem ani minutu. Není to sice cesta nejkratší, kdo si dokáže vybavit dané tři body Calgary-SF-NY na mapě, ale to mi v danou chvíli nevadí. Alespoň na chvíli nasát opět atmosféru toho města, za další dva měsíce a něco tam nejspíš budu znovu. A netřeba podotýkat, že moc rád. Blíží se osmá hodina ranní a šinu si to halou letiště Newark, ležícího v sousedním New Jersey odděleného řekou Hudson River. Tady mám sraz s Broukem, přistál o pár minut přede mnou, sraz dáváme u pásu se zavazadly. Letiště v Newarku je vcelku malé a to nám nečiní problém. Více nás otravuje poctivý déšť, počasí nám dle předpovědi moc přát nemá. Bereme autobus do centra - do Manhattanu na velké nádraží Grand Central, po ulicích zpočátku trochu bloudíme, ověšeni Broukovými věcmi (vrací se po NY zpět do Česka) se proplétáme změtí ulic a avenue a nakonec dorážíme k prvnímu záchytnému bodu. Bereme potřebné plánky metra a vydáváme se na cestu na Long Island, kde budeme po těch pár dní ubytováni.



Vlakem vyjíždíme z centra Manhattanu na východ na Long Island a při zkoumání mapy si naplno uvědomuje, o jak velkou plochu se jedná. Kevin je prima chlápek, vítá nás hned s plechovkami piva, je na Čechy připravený. Má hezký domek u vodního kanálu, sám si ho nyní předělává a tak dominanta velkého francouzského okna a otevřeného prostoru s výhledem na vodu mě i brouka dostala. Rozhodujeme se odložit věci a vydat se znovu do centra, přeci jen dní na lenošení moc nemáme. Po cestě studujeme místa, která bychom rádi navštívili, a že jich je mraky nemusím ani podotýkat. Počasí je všelijaké, plná oblačnost a občasné přeháňky. Hned vedle nádraží Penn na 32nd Street po vystoupání na úroveň silnic můžeme spatřit první záchytný bod - halu Madison Square Garden, kterou jsem měl popravdě v paměti zcela jinak. Snažíme se rychle orientovat (rostoucí čísla ulic vedou na sever, klesající čísla avenue zákonitě západ, samo sebou vše rovnoběžné - alespoň tahle naučená pomůcka nám ušetřila mnoho hodin při případném zakufrování).

 

 

Deset bloků na sever a můžeme se rozhlédnout u jednoho z nejrušnějších míst vůbec - reklamami ozářeném Times Square. To vše za všudypřítomného hluku kvanta aut, jejichž řidiči nejdou pro používání klaskonu vůbec daleko. Ostatně celý New York je jedna velká džungle co se řízení týče. Respektování světelných signalizací, dávání předností chodcům apod. tu nefunguje. Krom pozorných očí je zapotřebí někdy i pěkné drzosti, abychom se na místo vůbec dostali. Oukej, to bychom měli Times Square, orientační bod - víceméně hlavní křižovatka pro další tři dny, odkud se dostaneme do všech směrů. Opodál stojící slečna, značně zmalovaná, rozdává letáky na muzikál. Dáváme se s ní do řeči, oba s broukem jsme měli myšlenku zajít na představení na Broadwayi. Necháme se nalákat první nabídkou a jdeme pro lístky, představení v sedm hodin. Nyní máme necelé dvě hodiny, projít na sever k Rockefellerovu centru, turistickém lákadlu budovy NBC s úchvatným výhledem. Proplétáme se všudypřítomnými mrakodrapy a docházíme na místo. V tu chvíli už mi pěkně tuhne krk od neustálého se dívání vzhůru. 

 

 

Čas nás tlačí, po cestě na představení hledáme něco k snědku a můžeme stoupnout do zástupu lidí vstupujících do předsálí, dnes večer shlédneme přestavení Bullets over Broadway (v překladu kulky nad Broadwayí), v režii Woodyho Allena. Po představení míříme "domů", kam se dostáváme po půlnoci. První den za námi, trochu se vyspat a další den rozjet naplno. Vstávání je delší, díky časovému posunu a únavy z dlouhé cesty se do centra dokodrcáme až v jedenáct. Stále pod mrakem a občasné přeháňky, volíme proto klidnější den po muzeích. Ze všeho nejdříve si jdeme vyzvednout lístky na večerní plavbu okolo Manhattanu, veškeré atrakce máme zdarma díky NY passu, který jsme si na 3 dny objednali online za necelých 200 babek. Rádi bychom vyjeli na vyhlídku z Rockefellera, jenže viditelnost je z posledního patra údajně nulová. Přecházíme do muzea moderního umění (MoMA) a můžeme si konečně odškrtnout první položku z věcí, co bychom chtěli vidět.



Výstava obrazů byla zajímavá, zejména kousky Picassa a Dalího bych nejspíš doma i bral. Pokračujeme dalších x bloků na sever, k plícím města - k Central Parku. Ani z mapky si nelze představit, jak je velký, tedy spíš dlouhý. Rozprostírá se přes 51 (!!!) bloků. Půjčujeme si dvojkolo a jedeme ho po jeho obvodu projet. Samotná cesta na dvojkole je srandovní a více než náročná. Po cestě nám opět lehce zaprší, během necelé hodiny máme i se zastávkami objeto a můžeme omrknout přilehlé okolí - Trump Tower a zejména hotel Plaza, "nejelegantnější hotel v celém New Yorku", jako by to bylo včera, co jsem slyšel Kevina ve filmu Sám doma. Ostatně když se procházíte New Yorkem, téměř na každém kroku vidíte budovu, kterou jste v minulosti mohli zahlédnout v různých filmech. A to nemluvím o světoznámém Empire State building, po které si to šplhá King Kong. Národní knihovna, která čelí téměř katastrofě ve filmu Den Poté, brouk zase poznal budovu, ve které pracoval Chandler, atd. atd. atd. Den se chýlí ke svému konci a my se přesouváme do přístavu na vyhlídkovou plavbu lodí.



Komentovaný okruh okolo Manhattanu začíná v sedm hodin, World Trade Center a celou jeho jižní část spolu se Sochou Svobody můžeme sledovat za denního světla značně ztlumeného hustou oblačností s přeháňkami, jakmile projíždíme pod historickým Brooklynským mostem, město se halí do tmy. Zajímavý výklad o historii města, staveb, vývoji a stylu a celé dvě hodiny utekly jako voda. Chvíli před jedenáctou tak sedáme do vlaku a opět míříme směr Long Island.



Sobotní ráno nás vítá hezký den, i když předpověď zmiňovala bouřky a vydatné deště. Neleníme a opět jdeme kvapem na vlak. Dostat se za jasného dne nahoru na vyhlídku z Rockefellera. To se nám naštěstí daří a vychutnáváme si výhled z observatoře na celý Manhattan. Jen co jsme se přesunuli na jih ostrovu a vystoupili z metra, spustil se nefalšovaný slejvák. Jen škoda, že tou dobou nestojíme u kiosku, abychom si nekoupili stylově noviny The New York Times a ty si nedali nad hlavu místo deštníku. Dostáváme se až k World Trade Centru, kterému dominuje nově postavená, zatím však neotevřená, věž The Freedom Tower 1 vzdaná památce padlých dvojčat. Se svojí výškou 541 m se jedná o čtvrtou nejvyšší budovu světa. Přesun k 9/11 Tribute a Ground Zero - tedy místu, kde stály dvojčata, doprovází značný nárust turistů. Přes řadu někdy i zbytečných kontrol lístků, které jsou mimochodem zdarma za dobrovolný příspěvek, přicházíme na široko daleko volné prostranství vyplněné dvěma obřími dírami kopírující půdorys předchozích budov - s uměle vytvořenými vodopády. Ještě předtím si v Tribute centru můžeme díky fotkám osvěžit paměť na září 2001 a znovu si uvědomit, co se zde muselo odehrávat.

 

 

Přesouváme se podél řeky k Brooklynskému mostu, dalšímu stavebnímu klenotu díky atypickému řešení konstrukce. Půjčujeme kola a můžeme si vychutnat obousměrnou cestu přes celý most s hezkým výhledem. Poté už jen procházka historickou částí China Town a Little Italy, před osmou hodinou stoupáme výtahem na v minulosti dlouho držící primát nejvyšší budovy světa - na Empire State Building (443 m). Zde setrváváme necelou hodinu a z hezké perspektivy sledujeme, jak se New York halí opět do tmy. Náš poslední celý den je u konce. Večer se balíme a snažíme se jít vcelku brzy spát (opět po půlnoci), tak abychom ráno před osmou vyšli se všemi věcmi vstříc posledním zážitkům v tomto rušném městě.



Ráno se snažíme najít úschovnu zavazadel, což je díky všelijakým bezpečnostním předpisům a strachu z bombových útoků (někdy opravdu absurdní kontroly a opatření) vcelku komplikované a přesouváme se k Metropolitnímu muzeu na kraji Central Parku. Výstava brnění, egyptské a americké historie, antika, zkrátka od A až po Z vychytané do posledního detailu. Venku je konečně plně slunečný den a je tak škoda, že z muzea odcházím o něco dříve než bych chtěl. Naposledy se na tomto kontinentu loučím s broukem a mizím opět na jižní cíp ostrovu - rád bych stihl let vrtulníkem.



Každou chvíli koukám na hodinky a kalkuluji, zda-li to stihnu i s přesunem na letiště. Ten zážitek si nechci nechat za žádnou cenu ujít. Tím, že jsem sám, dostávám výhodu expresní řady, čili nechtěné předběhnutí všech čekajících - pardón, stylově, jak jsem odkoukal z filmů, předávám zprostředkovateli desítidolarovou bankovku při poděkování a podání ruky, a nastupuji do helikoptéry hned vedle pilota. Boží!! Patnáctiminutový vyhlídkový let nad řekou Hudson River až k Central Parku a zpět. Mohl jsem si vychutnat město i za hezkého počasí. Teď rychle vyběhnout, najít metro, dojet na Times Square, konečně navštívit i obchod se suvenýry, koupit pohledy a sprintem na autobus jedoucí na letiště.

 

 

 

Tady se setkávám s prvním zádrhelem, díky kvantu lidí čekám 40 minut a čas se neskutečně krátí. Jsem mírně nervózní, ale co poslouchám sedící slečnu vedle mě, které má letadlo letět cca za 15 minut po vysednutí z autobusu, má hodina a deset minut je nyní luxusním přežitkem. Konečně jsem v klidu na letišti, po New Yorském stresu ani památky, bezpečnostní prohlídkou projíždím jako nůž máslem a vychutnávám si poslední minuty vzduchu na pobřeží. Z autobusu jsem z okna měl možnost párkrát zahlédnout vzdalující se obrysy Manhattanu a jsem rád, že jsem to uspěchané a bláznivé - za to však nepopsatelně zajímavě krásné město opustil a mohu tak opět nastolit režim kanadské pohody. Jenže tímto má story zdaleka nekončí. Všichni cestující nastoupeni v letadle, pravda pomalu se připravuji usnout, když v tom nám steward hlásí: "vážení cestující letu UA708 z Newarku do Chicaga, vítám vás na palubě - v tuto chvíli však čekáme na pilota, který není doposud v kabině, omlouváme se předem za případné zdržení". Beru to vcelku jako povedený vtip, kterými se to u leteckých společností jen hemží. Když nám za hodinu oznamují, že pilot je stále někde na cestě z New Yorku a že musíme opustit letadlo, já se stále vzniklé situaci směji, o ostatních cestujících se to říct už nedá. Vypadá to na zrušení letu a pomalu si mnu ruce, že zůstanu v NY o den déle. Jakmile všichni cestující opustili letadlo, kapitán přichází a je doprovázený nefalšovaným potleskem všech cestujících. Zdaleka nemáme vyhráno, následující tři hodiny čekáme po dvojím nastoupení na palubu na předpověď, neboť tou dobou jsou všechny lety do Chicaga díky tornádu odkloněny. Po desáté hodině večer - tedy s cirka šestihodinovým zdržením - se odlepujeme z runwaye a já si tak po půlnoci ustýlám na prázdném letišti čekajíc na let do Calgary v deset hodin ráno.

 

 

Vcelku bláznivá story na závěr podtrhla a dokreslila celkový pocit z uplynulého výletu. A jaký mám s odstupem tří dnů názor? Že jsem nechápal, když se mě pár lidí z ČR ptalo, že jsou zvědavi, co zrovna já na město řeknu - nyní už chápu. Není pro mě, ty čtyři dny byly tak akorát. Nejsem se svojí povahou stavěný se každý den někam honit a spěchat, o to víc ovlivněný kanadským stylem života, že na všechno je čas. Absolutní chaos ve všem, především v dopravě, pravidla, která se ani za píď nedodržují, na druhé straně přílišná úzkoprsost ve chvílích, kdy to selský rozum nebere. V kontrastu fakt, že New York má své kouzlo, není to sice nikterak historicky architektonický skvost, jakožto tomu bývá v Severní Americe zvykem, jenže celá skladba Manhattanu s velkým parkem v jeho srdci, vysoký podíl výškových budov různých tvarů a materiálů, na první pohled chaoticky rozmístěných, při dalším pohledu ucelených a tvořících jednotlivé části. Všudypřítomné taxíky, různí "exoti" v podobě nahého kovboje s kytarou, filmových postav prohánějících se po Times Square, samo sebou nesmí chybět i bezdomovci a to jsme se ani nestihli podívat do Bronxu. Ale hlavně, Broadway, prkna, co znamenají svět.



Záměrně jsem si tak nechal sladkou tečku na závěr. ...stoupáme po schodech nahoru do nejvyššího místa, na balkón. Pravda, vzali jsme ty nejlepší nejlevnější lístky a výhled máme o něco horší než první řady. Nemáme žádná očekávání, jsem jen zvědav na ta prkna, co znamenají svět, Broadway. Světla utichají, na pódiu se objevuje postava dobově oblečená do 20. let minulého století a za zvuku kulometu střílí do černé okenní tabule nápis názvu hry - Bullets over Broadway. Můžeme začít. Osmero tanečnic, spoře oděných, v rytmu charlestonu, startuje úchvatný děj režírovaným samotným Woody Allenem, prostředí mafie podpořené širokým rozsahem hlasů zpěváků, ač se to ani na chvíli nezdá, zpívajících naživo, plynulý a poutavý děj, do toho kulisy vypracované do posledního detailu. Dvě a půl hodiny sedím s otevřenou pusou a hltám každý pohyb, každý úkrok v rytmu dob minulých, každý akrobatický prvek tanečníků, každé slovo, každou notu tohoto představení, které není ve světě nikterak známé a to vše na události, na kterou žádný z turistických deníků neláká... Proto rád opravím - v New Yorku bych dokázal žít jen za předpokladu, že bych každý den trávil čas na představení muzikálů z Broadwaye, nenacházím v hlavě žádné superlativum, které by alespoň z části vystihlo to, jaké na mě zanechalo představení vzpomínku.   

 

Fotky najdete ve fotogalerii.

Na hranicích s Yukonem

Stále pln dojmů a nadšení z cesty míšený s naštváním, že jsem si nevzal víc dní volna a cestu si neužil víc. Během pár dní to přejde, znám se, a nastane jen blažený pocit, že jsem se vydal prozkoumat další část Kanady. I smíšené pocity z řízení a ujeté dálky, zda-li to byl dobrý nápad jet sám či nikoliv. Přeci jen nejsem ten 18 letý kluk s čerstvým řidičákem, který by jel na kraj světa jen aby si užil jízdu. Za těch necelých deset let mám najeto okolo 300 000 km a řízení beru spíš jako nutnost dostat se z bodu A do bodu B. Tempomat a automatická převodovka tomu užití si jízdy moc nepomůže, i když jsem místy z nudy sekvenčně cvakal kvalty sem a tam, jen aby mi to rychleji ubíhalo.   

 

 

 

Rodiče mě naučili krom spoustu jiných vzácných věcí (velké díky za ně, avšak oni můj vděk jistě znají) i jednu, kterou jsem mohl uplatnit. Zkrátka držet hubu a krok - umět se spokojit s tím co je a nevymrčovat si něco víc. Uplynulý výlet sice nebyl tak jak jsem si lajnoval v představách, i tak se k němu budu často v myšlenkách vracet. Nejsem plánovací typ, abych týden před cestou seděl a zapisoval si každý kout, který chci navštívit. Posbíral jsem na zemi pár střípků, co jsem kde zahlédl a vytáhl ze Zdeny při jeho jízdě (pravda, měli na to s Kájou dva týdny), nasedl do auta a jel. Nezajímal se, co mi jak dlouho potrvá, potřeboval jsem vypnout, vyrazit. Otočit klíčkem, šlápnout na pedál a jet. Představy byly dojet kamsi na sever, zamknout auto, naházet do báglu věci na dva dny a jít do přírody. Telefonát se Zdenou mě přesvědčil jet více na západ, aniž bych si v danou chvíli uvědomil, jaká je úměra s cestou strávenou řízením.

 

 

Už kousek před Edmontonem začíná chumelit a cesta se stává záživnější. Dál za hlavním městem Alberty při snaze dojet až do Dawson Creek si toho z cesty moc nepamatuji. Tma, sněhová pokrývka dálnice, která ďábelsky klouže se postaraly o to, že mé oči byly upřené na cestě a okolí jsem moc nevnímal. Jedu jako robot a odpočítávám hodiny, které mi do cílové destinace zbývají. Nakonec se rozhoduji první část cesty zakončit v Grande Prairie. Ford v karosářském provedení hatchback není moc přátelský pro spaní uvnitř, po sklopení zadních sedaček vzniká nemalý schod, tělem lezu do útrob kufru a hlavu nechávám ležet na sklopeném sedlu.

 

 

To by bylo, první část cesty za mnou, vstávat a ukrajovat další. V Dawson Creek chci zastavit u informačního centra, díky Velkému Pátku je zavřené, stejně tak i v dalších městech Fort Nelson i Fort St. John. Stále čekám, kdy mě okolí uhrane, jak že bude ten sever vypadat. Načínám druhou tisícovku kilometrů a stále nic. Ona i zdejší krajina je hezká, o tom žádná - za rok a dva měsíce jsem si na ni zvykl jako na standard, čekám nějakou změnu. Až tachometr překračuje nějakých 1500 km, změna nastává. Přejíždím přes pohoří a přede mnou se otvírá pohled na Northern Rocky Mountains Provincial Park. Ten pohled za to stojí, až se nechce věřit, že předchozí a nynější scenérii dělí jeden "hloupý kopec". Sjet táhlými točkami dolů k řece Tetsa River. Teď už cirka 220 km k cílovému místu. Konečně vidím i tu slavnou "wildlife", jako první dvě skupinky Caribou, líně požírající zeleň vedle silnice. Nejsou plaší, auta zaregistrují, žádná změna směru se u nich nekoná. A je v našem zájmu řidičů přinejmenším zpomalit.

 

 

Oblast Muncho Lake Provincial Park se zatím stále ledovou plochou jezera stojí za četná zastavení, a to nejen díky padajícím kamenům přímo na silnici - a když mluvím o kamenech, rozhodně nemyslím malý štěrk. Rád bych hleděl vlevo na jezero a jeho okolí, vykloněný až k čelnímu sklu musím pozorovat sráz, zda-li se něco neřítí dolů - a jsem sakra rád, že mám na auto plnou pojistku. Popadaným kamenům na silnici se i díky jízdě v protisměru (výhoda malé osídlenosti zdejších končin) zdárně vyhýbám a další překážkou mi bude dle značení zvíře největší - bizon. Je okolo sedmé hodiny a do cíle zbývá necelých 60 kilometrů, raději nikam nechvátám a na plyn šlapu s citem. Střet s bizonem při představě jeho váhy není nikterak příjemný.

 

 

Bizoni zde byli na pokraji vyhynutí, nakonec se je podařilo zachránit a kdesi jsem četl, že jich nyní čítá na 3 000. Vysokému číslu začínám věřit při povalování se očividně bizoního trusu všude kolem cesty. A ne nadarmo říkat, že s ohledem na jejich velikost je těžce přehlédnutelný. Někde tu musí každou chvíli být, budu mít štěstí? Až pár kilometrů před cílem mohu vidět první skupinku, líně si to šinoucích po krajnici. Z jejich očí se moc číst nedá, dominantní je jejich mohutné tělo s hlavou - v kontrastu vyznívají až legračně jejich subtilní nohy. Raději z auta nevystupuji, nerad bych zkoušel jejich sílu a rychlost. Oni si hledí svého, já se proto pokusím až na pár fotek o totéž. Je jich tu hodně, další a další stáda, že prvotní nadšení spatření vzácného zvířete druhý den měním za "zase další bizoni, ach jo..." :)

 

 

Jsem v kempu Liard, druhých největších hotspringů. Kroužím po campsite a všech cca 12 míst je zaplněných. Safra. Naštěstí po krátké obhlídce přírodních pramenů zrovna otevírají i druhou část kempu a mohu si vybrat z kvanta dalších míst. Volím ústraní, lopatou odhazuji sníh okolo stolu a ohniště a pomalu stavím stan. Obléci plavky a jít na snad zasloužený odpočinek do horké vody. Lidí tu je naštěstí málo, značně ztrhán cestou během chvíle usínám - právě když se obloha šeří a vystupují hvězdy. Pocit únavy přebíjí jakékoliv nutkání mít myšlenky na auroru. V tom mě probouzí jakési čenichání u hlavy, s leknutím se probouzím. Roční fenka husky jménem Mika nejspíš kontroluje, zda-li žiju. Všude je tma, Miku drbu za ušima a letmo kontroluji oblohu. Vidím ne moc ostrou šmouhu přes celou oblohu a přemýšlím, zda-li to přičítat slabé auroře. Pochybnosti berou za své, během následujících 15 sekund se obloha rozjasní díky dalekosáhlé šmouze a nestačím se divit. Rychle se převlékám a pádím do kempu /cca 750 metrů/ pro foťák. Tělo je po cestě dřevěným molem rozpolcené, zatím co nohy velí stůj a koukej, hlava popohání k autu. Než se dostanu zpět, aurora pomalu mizí. Je to možné? Takhle rychle? Ze zoufalství sedám do auta a vyjíždím do údolí s nadějí, že ji uvidím lépe. Bohužel. A tak jsem o něco více znalejší, jak se dovede polární záře s rychlostí zjevit a s ještě větší odejít.

 

 

No co, jdu rozdělat oheň a trochu se zahřát, na sněhu to jde hůře, ale po chvíli se daří. Když jdu pro další štěpky stromů, opět vidím skrze les cosi prosvítat. Nechávám oheň ohněm, ujišťuji se, že nemá co chytit, beru stativ a foťák a sprintem valím na dřevěný chodník k pramenům. Je tam, sice ne tak jasná jako dříve, ale můj první výlet za aurorou je v tomto měřítku chabá hračka "made in china". Už není přímo nad námi, schovává se za vrcholkem hor. Mohu každou sekundou sledovat její měnící se tvar a v závěru vidět, jak doslova a do písmene padá a mizí. To se nedá popsat, to se musí zažít.

 

 

Hřeje mě vědomí, že jsem zase o něco znalejší. Vracím se k ohni, nechám dohasnout a ubírám se do stanu. Spacák je řádně promrzlý, všechno oblečení jde dolů, honem vyrovnat tepelnou rovnováhu uvnitř spacáku. Zapnout, zatáhnout kapuci a doufat, že teplota nespadne pod -10°C, na to spacák není dle výrobce stavěný. Ráno mohu vidět lehce zmrzlou vrstvu uvnitř stanu, spalo se však příjemně. Nyní pomalu a chamtivě tahám oblečení, které v následujících minutách přijde na mě, do spacáku, abych ho alespoň trochu zahřál. Proces vyjití ven je u konce (ostatní kempaři spí převážně v nastartovaných karavanech) a vítá mě jasný slunečný den. Vydatná snídaně, ranní koupání a můžu přemýšlet, kam dál. Na hranice s Yukonem to mám už jen 150 km, do Whitehorse už "jen" 646, na Aljašku... No mohl bych pokračovat, ale stojím nohami na zemi a kalkuluji s cestou i zpět. Proto to po zralé úvaze rozhoduji otočit, západněji se na dnes už nepodívám. Třeba někdy později, kdo ví.

 

 

Rychle tak dostávám nápad jet alespoň více na sever, vrátit se před Fort Nelson a odbočit do Northwest Territories až k řece MacKenzie, vsadím se, že tam musí být hezky a rozbalit stan u řeky, kde široko daleko nikdo není. Po cestě beru benzín za 1.95, což je pro představu stejná cena, jako je nyní v ČR (oproti cca 1.20 v Albertě). Rychle kalkuluji, kolik potřebuji na dojezd do Fort Nelson a beru jen potřebné množství. Jsem u odbočky na sever a pln odhodlání jet, zadávám do navigace bod zájmu, kde bych rád zakempil - jenže ukazatel necelých 500 km za 9 a 1/2 hodiny je demotivující - silnice jsou o poznání horší než hlavní tahy. Po přejezdu řeky Fort Nelson, kdy jsem v uplynulých pár kilometrech měl hodně blízko k mikrospánku, raději zastavuji a lehám na stůl s vidinou krátkého odpočinku. Je příjemných 10°C a z 15 minutového vypnutí se stávají 3 hodiny. Po šesté hodině se dokopu vstát, udělat jídlo a se smutnýma očima se přes most vydat pomalu zpět do Calgary. Tělo dostalo pořádně zabrat, nerad věci vzdávám tak snadno, jenže reálné zhodnocení situace je na místě. Můj výlet je u konce. Téměř na autopilota se dostávám během dalšího celého dne domů, pro představu jsem ujel za tři a půl dne více než z Vancouveru do San Francisca a zpět, případně o něco méně než z Brna do Barcelony a zpět.

 

 

Ještě dnes ráno z pohodlí domovu jsem byl přesvědčen, to když jsem se nemohl dokopat z postele, že už nikdy víc nic tak bláznivého neudělám. Po odpoledním vrácení auta a běhu z autopůjčovny domů (9 km) mi zase o něco narostl hřebínek a jen mohu suše napsat - nikdy neříkej nikdy. Aljaška není až tak daleko jak se zdá... A tak kdo ví - přeci jen je stále tolik míst, kam bych se rád dostal. Bon voyage et merci Canada, je t'aime.

 

Onlajn z cest na sever

Konečně další volno, které jsem se rozhodl využit k cestě na sever, do oblasti mimo civilizaci, poznat další čast krásy teto země. Bude-li to možné, pravidelně budu aktualizovat a mapovat stopy mé cesty. Vesele Velikonoce!

 

Den 1, 20:30, 428 km - už ráno jsem si vyzvedl auto a společníka mi na cestě dělá nový Ford Fusion. Je to parádní auto, celou cestu na mě bedlivě kouká modré podsvícení palubního displeje. Rovnou dálnici přes již známý Red Deer jsem to dosvištěl až do Edmontonu, hlavního města Alberty. Zde jsem dokoupil poslední potřebné věci, kanystr snad nebudu potřebovat, ale jistota je jistota. I potraviny na pár následujících dní mám snad všechny. Na obhlídku města nemám čas, je relativně blízko a věřím, že bude možnost si sem zajet. Beru obchvat a díky vysoké oblačnosti spojené s chumelením nevidím ani jeho obrysy centra. Páteřní síť silnic je pestrá a přehledná - to i v Calgary, i přes značně obdařený smysl pro orientaci jsem se v novém bydlišti párkrát ztratil. To díky rychlosti stavby, kterou i vyspělá technika aktualizací map není schopna reflektovat. Čeká mě slušná dávka 850 km až do Dawson Creek, není čas ztrácet čas. Konečně jsem na 43, tedy dálnici pojmenované Alaska Highway, z níž jsem už pěknou dávku kilometrů ukrojil. Je mi jasné, že někde v dáli budu muset směr odklonit, kdesi v hloubi duše ve mne dřímá nutkání nezastavovat a pokračovat až do jejího konce. Teď však ještě ne, mám hodně cílů a snů před sebou, proč osekat cestu na pět či šest dní a vrátit se k práci. Někdy později si však tento sen na tomto kontinentu splním. Vzhůru vstříc sněhové bouři, kterou bych rad bez komplikaci projel a vstal do hezkého slunečného dne na rozhraní Alberty a BC. Šťastnou cestu, za zvuku country v místních rádiích pokračuji směr severozápad.

 

Den 2, 8:30, 782 km - nepříznivé povětrnostní podmínky kombinace sníh-vítr-mráz se zapříčinily o první zdržení. Tempomat na pohodových a klidných 110 km/h jsem po lehkém brnknutí do brzdového pedálu a následném stáčení auta mimo silnici raději vyměnil za děsivých 55 km/h a jen se divil, že jsem žádné předjíždějící auto nepotkal později v příkopě. Před druhou hodinou ranní se rozhoduji přenocovat v městečku Grand Prairie. Vstávání dobrou hodinu odsouvám, nyní v plné parádě a po vydatné snídani (zřejmě poslední poctivé, což zamrzí, soboty jsou u mě vždy ve znamení vajíček a neděle lívanců) se ubírám k Dawson Creek. Divočina může začít.

 

Den 2, 10:41(9:41), 909 km - první záchytný bod pokořen, Dawson Creek a oficiální nultý kilometr Alaska Highway dle starých tradic. O hodinu se mi prodloužil den při přechodu na jiné časové pásmo. Nyní směr sever na Liard, přírodní horké prameny a výskyt bizonů, 750 km přede mnou. 

 

Den 2, 15:40, 1500 km - jsem za volantem dohromady cca 15 hodin a mám pocit jako bych jezdil dokola. Nic moc k vidění, z divoké zvěře jsem doposud viděl jen jednu kočku domácí a par mršin stažených auty. Tento kilometr je jak se ukazuje zlomovým, přejíždím přes pohoří a sjíždím do údolí k řece. Oblačnost se roztrhala a nevím co dřív - zda-li se věnovat řízení a nebo koukat na krajinu. Wow!

 

Den 2, 17:00, 1600 km - konečně se dočkávám i nějaké zvěře, karibu - kde ze jsou ty naše plaché malé srnky... Jeden si usmyslel postavit se uprostřed silnice - ani přes klakson protijedoucího auta to nehodlal vzdát. O par kilometrů dále se objevuje cedule pozor na bizony. Jejich trus podél cesty je známkou toho, ze na ně musím co nevidět narazit (snad jen obrazně řečeno).

 

Den 2, 1660 km - už se blížím k cílové destinací Liard Hot Spring, na silnici si to líně pochodují bizoni - a vůbec se netrápí s projíždějícími auty, ještě aby ano. 

 

Den 2, večer - kempuji, stavím stan, jdu se vykoupat a večer vidím luxusně jasnou Auroru! Popsané vše bude ve článku po návratu :) hřeje mě dobrý pocit, ze jsem ji na toto výletě viděl. Avšak jen do chvíle, než lezu do vymrzlého stanu a spacáku. Ddddobrrrrrou, brrrr

 

Den 3, ráno - neumrzl jsem! Další výhra, spacák drží, jen se musím naučit spát natažený na zádech, což mi dělá problém. Čaj, snídaně a jede se směrem zpět, na tomhle výletu se západněji nedostanu. 

 

Den 3, 14:00, 1922 km - opět nazpět v civilizaci s mobilním signálem, na vrcholu jedné z hor si dopřávám oběd s výhledem (ohřátá konzerva teda...) a přemýšlím, jakou cestou se vydat. Zda-li jižně na Prince George či na sever k McKenzie river. Mám na dojetí k odbočce cca 50 km přemýšlení, a nebo vyhraje hod mincí? 

 

Den 4, 0:35, 2413 km - hlava pěkně pročištěná a odreagovaná, ale tělo to moc nedává. Dosavadní porce kilometrů mě ubíjí. Sice jsem nakonec odbočil na NW territories a odebral se směr McKenzie river, avšak oči začaly vypovídat službu. Z chvilkového odpočinku na stole se stal nedobrovolně tříhodinový spánek, je na čase to otočit a pomalu se vracet zpět. Cca hodina jízdy a hledání klidného místa ke spánku. Nejspíše se díky tomu podívám i na ten slavný Edmonton.

Den 4, 20:45, 3443 km - jsem doma! Nakonec o půl dne dřív, než jsem plánoval, každopádně stálo to za to a i kdybych měl byť jen dva dny navíc, stejně by mi nestačily, chtěl bych jet dál, a dál. Na Yukon a nahoru na nejsevernější místo Kanady, o týden déle a jel bych zpátky přes Aljašku, co si budeme nalhávat. Z celkových cca 80 hodin mimo domov jsem 40:38 řídil - efektivita je příšerná, ale to, co jsem mohl vidět a zažít za to stálo. Teď je na čase se jít zkulturnit, trochu vyspat a zítra protřídit fotky, vybalit věci a sepsat kloudně článek. Jak se tak dívám - aplikace v telefonu na příspěvky s obrázky udělala pěknej guláš.