Online z toulek po USA

Day 0

 

Tak jsme vyjeli! Teda upřímně jsem si myslel, že první příspěvek bude v tomto duchu. Společné třídenní bydlení (Tom s Terkou se na skok přesunuli k nám a Elis zdárně zvládla více než třicetihodinový let) urychlilo vše okolo, Tom mi dneska píchl v práci, holky jely s Markem do centra, jenže po cestě zpět se odporoučel klínový řemen. Místo plánovaného odjezdu v brzkém odpoledni jsem se až do desíti do večera hrabal v autě. Má to i svá pozitiva - v solidní ráži jsem vyměnil i chladící kapalinu, to abychom profrčeli rozpálenou Arizonou a Nevadou jako po másle. Tudíž spát a ráno pokus č. 2, snad se nám už regulérně a zdárně povede omarkovat příspěvek jako Day 1.

Day 1 and 2

Na podruhé se to povedlo o poznání lepe, nákup a směr jih - po třech a půl hodinách se dostáváme k malému hraničnímu přechodu, kde nejdříve čekáme dobrou 3/4 hodinu, po příjemném a zábavnem pohovoru jsme všichni čtyři vpuštěni do USA a dobrodružství může začít. Panoramatický průjezd Glacier National Park a po celkových 550 km kempujeme, stavíme stan, rozdělávání oheň, jídlo a jde se spát. Den druhý slouží k poklidnému přejezdu do Yellowstone, už jen 70 km a zítra ráno může dobrodružství v jednom z nejkrásnějších míst planety začít. Sehraní jsme az moc dobře.

Day 3

Je pravda, ze jsme původně chtěli strávit tři dny v Yellowstone, je pravda, ze hrabání se v autě mě baví - ale kombinace obojího nyní není moc vhod. Souhra všeho v předchozích dnech se zapříčinila o to, že alternátor vypověděl službu. Aspoň že v dobrém místě - holky a Tom šli na koupačku do Hot springů, za což jsem rád. Nemusí tu sedět se mnou a čekat na nový díl a jeho instalaci. V kempu jsme narazili opět na příjemného správce, byl plný, ale umožnil nám zůstat u sebe na parcele. Moravská meruňkovica ho zahřála nejen na duši, ale i v chladné noci yellowstonských hor. Zítra už snad konečně objedeme první smyčku parku, pokud donut poleví ze svých nároků :)

 

Day 4 and 5

Povedlo se, novej alternátor a donut šlape jako švýcarské hodinky. Máme křížem krážem projetý Yellowstone, bradu mám stále dole. Každým kilometrem se mění jeho vizuál - na ploše cca 100 km x 80 km jsem měl pocit, že jsme projeli Chorvatskem, Švýcarksem, Francií, Šumavou, Vysočinou, Mexikem, měsíční krajinou no a do toho všeho gejzíry, bazény hrající všemi možnými barvami, až z toho mrazí, když se člověk zamyslí, jaká to časovaná bomba tiká pod nohami. Jenže ta všudypřítomná krása na to dává zapomenout. Nyní nás čeká dvoudenní cesta přes Salt Lake až k Monument Valley. 

 

Day 6 and 7

Už ani pořádně nevím, co je za den a jestli jsem nějaký bod na škále počtu dní nevynechal. Poslední dva dny byly hodně o přejíždění autem, alespoň jsme ukrojili slušnou porci kilometrů a nyní jsme zhruba v polovině cesty. Obdržený tip na Monument Valley, patřící do 'must to see', tedy co je třeba vidět, se jevil jako dar. Krajina se zbarvila do cihlově červené barvy a nehostinnost pouště v kombinaci s nechutným horkem atakujícím 40 stupňů (100 fahrnheitových chcete-li) není zrovna mým šálkem kávy, jenže to, co následovalo, za to stálo. Tři tyčící se skaliska formovaná miliony let podkreslena západem a východem Slunce jsou pravým balzámem na jakoukoliv byť i sebespokojenější duši. Místa pro postaveni stanu ve stráni s výhledem z kategorie deluxe a vstávání v 5:30, abychom stihli každou minutu trajektorie naši nejbližší hvězdy při počátku dalšího periodického cyklu. O to lépe se nám jelo do Las Vegas, skrze Grand Canyon - místu z jiného světa. Jeho rozsáhlost a hloubka z nás lidí dělá prťavé mravence. Do Las Vegas přijíždíme po osmé hodině večerní, to když teplota padá na klidných večerních 43. Ubytováni v 32. poschodí hotelu Planet Hollywood, v pokoji, kde snad i díky vystaveným předmětům bydlel sám PAN tenista Pete Sampras, noční obhlídka Las Vegas avenue a vodní show u hotelu Bellagio. Ranní snídaně, kdy přemýšlím, zda si dát 'benediktovy vejce' v baru Ocean One (pro milovníky filmu Dannyho parťáci) a může se jet dále. 

 

Day 8

Dnes jen rychlý post - jsme živí. To byl úkol včerejšího dne a projetí Death Valley (údolí smrti) Teplota nad 55°C nebyla ani ve spojeni s větrem nikterak příjemná - je to jako byste stáli pod velkým fénem. A zkuste si v tom ještě chodit. Motor i převodovka při dlouhém táhlém stoupání vydržely tepelný nápor (díky starým dobrým trikům odkoukaným ze škodovek 120) a nyní se nacházíme na teplotně přijatelnějším území Californie. 

 

Day XY

Už opravdu nevím, kolikátý to je den. Snad všudypřítomným horkem či co, nechce se mi to už ani počítat. Hlavní je, ze jsme aktuálně 180 km před San Franciscem, naše nejvzdálenější místo na cestě. California je v tuto dobu k nevíře vyschlá, hladiny jezer, u kterých jsme kempovali, klesly někdy i o neuvěřitelných 20 metru (!!!), okolní kopce jsou žluté od vyschlé trávy, sezóna tu začíná v listopadu, kdy jsou teploty okolo přijatelných 25 stupňů. Aspoň že se vlhkost vzduchu blíží limitně k nule, jen díky tomu jsme schopni stále fungovat i ve 40°C +. Teď si říkám, že by bylo vcelku fajn, kdyby nás v SF zastihl vítr a déšť. 

 

Day ZŽ

 

Vracíme se. SF bylo jak jinak než nádherné, jen při odjezdu a přejetí mostu Golden gate teplota klesla k 15 stupňům (jak já konečně jásal!!!) a mraky jeho monstróznost kompletně obalily - což mě mrzelo kvůli ostatním členům výpravy. Nyní jsme po nočním přejezdu již jen 1300 km od Calgary, snad poslední kemp, oheň, pivka, rozloučení se s výletem a opět vstoupit do kolotoče pracovního života. 

Last update
 

Zpět na kanadském území, jak mne ty panoramata skalistvých hor, jezer a všudypřítomné zeleně chyběly! První zastávka v Cranbrook zákonitě vedla k Tim Hortons, teď už jen posledních 300 a něco málo kilometrů, po půlnoci doma po 14 dnech v pohodlné posteli a pořádnou snídaní a cappuccinem :) opět se pomalu prokousat kvantem fotek a sepsat další ze zápisků z cest. Díky za sledování, USA zvládnuto. (Nechci zakřikovat, donut umí pěkně měnit plány :) )

Boots & hat

S přibývajícími slunečnými dny trávím o to méně času doma u kytary, stejně jako i u notebooku. Před úterním odjezdem bych proto rád sepsal pár řádků z aktuálního dění ze země javorových listů a provincie kovbojů.

 

Vyskytlo se hodně příležitostí na ať už domácí či venkovní BBQ, výlety za okraj města, téměř každodenní úpravy auta a hlavně největší událost v Albertě. Donut je dnešním dnem téměř 100% připraven na cestu do USA (především teploty v Death Valley atakující hranici 45°C velí k obezřetnosti). Uvnitř se změnil k nepoznání. Díky drobné úpravě a vylepšení středové střešní konzole s ukazatelem teploty, směrem jízdy a užitečných přihrádek se postupně prokousal k obměně hodné show "pimp my ride". A tak nezůstal na kameni kámen, přední část interiéru prošla naprostou rozborkou a k mému údivu i zborkou s výsledkem pouhých tří přebytečných šroubků, na co bych si popravdě v půli procesu ani ve snu nevsadil. Necelých deset dní před odjezdem nic nenasvědčovalo tomu, že by cesta měla proběhnout za volantem donutu.

 

 

Díky jinému barevnému provedení konzole se proto poroučel strop, byly nahrazeny stínítka s integrovaným osvětlením ve stejné barvě, komplet přelakovaná palubka, vyměněno rádio (mp3 a iPod - zásadní mise splněna), vytepovány koberce a upraveny do stejné barvy palubky, zbroušená, zaizolovaná a přelakovaná podlaha, kterou někudy zatékalo (donut si nadstandardní péči zaslouží) a z Fordu F150 převzata středová konzole na odkládání pití, peněženky, CDček a jiných prkotin. O zábavu nebylo nejmenší nouze. Modrá byla dobrá, ale černo-béžová je řekl bych příjemnější.

 

Jen mi je líto donutovýho mladšího brášky GMC Safari r.v. 2000, kterého jsem během několika návštěv stihl pěkně rozebrat. Pevně věřím, že se jejich duše propojily a o to s větší spolehlivostí a komfortem nás všechny pasažéry povozí.

 

 

A tak poslední úkon na listu "před odjezdem" mi zbývá výměna oleje, tu předposlední jsem stihl zmáknout dnes po práci. Na zpětných zrcátkách se mi tetelí aktuálně dvě nejbližší státní vlajky.

 

 

Jediným dnem, kdy jsem dal sobě i autu oddech nám byla neděle, každoročně se totiž v tomto období koná velkolepá akce, největší v Albertě a svého druhu i v celé Severní Americe i světě. Stampede. Deset dní neutuchající zábavy v kovbojském stylu. A když mluvím o stylu, tak pořádném. Celý rok se místní těší na tyto dny, aby mohli ze šatníku a botníku vytáhnout rifle, košili, pěkně tlustý pásek s tíživou sponou, klobouk (hat) a hlavně boty (boots) - mohl jsem tak konečně pochopit, proč nás ve škole snažili odnaučit říkat botám boots, ale správně shoes. Boots jsou jen jedny, kožené, kovbojské, různých barev, při představě neskutečně nepohodlné a v místních vedrech i nevábné. Jenže těchto deset dní dává zapomenout na jakékoliv negativa - kdo nemá boty a klobouk, nepatří sem. Snadno rozeznat turisty a naplaveniny.

 

 

Ten styl je velmi poutavý, na každém rohu vidím výše popsané kovboje, doprovázené drahými polovičkami, kterým to ať už v krátkých upnutých šatech či též riflích neskutečně sekne. Tomu říkám být vyladěni. Taktéž jsem si na boty brousil zuby a dobrých deset minut stepoval před rozsáhlým výběrem tvarů a barev, nakonec jsem se odhodlal "pouze" ke klobouku a alespoň přívěšku boty na klíče.

 

V brzkém ránu míříme na Stampede - zástupy lidí čekajících na snídaně zdarma (ano, vystát 40 minut frontu kvůli jednomu prťavému lívanci se slaninou, žádný problém) naznačují, jaké bláznovství se dá očekávat. Obcházíme areál, značná část věnována atrakcím - Matějská je oproti tomu slabým odvarem, sekce s jídlem všeho druhu, uvnitř budov výstava krav, oslíků, prasat, selat, koní, kuřat..., doprovodné show, tematické atrakce (jízdu na mechanickém býkovi si musím střihnout), ale hlavně všemi opěvované rodeo show.

 

 

Na místě kupujeme lístky a v úmorném horku čekáme na jeho zahájení. Policejní jízdní kavalerie zahajuje čtyřhodinovou show svou synchronizovanou jízdou, následuje hymna, odpálení světlic a rachejtlí, vběhnutí kovbojů za hlasitého potlesku a jásotu, kovbojky cválající na koních s vlajkami zemí, států a provincií všech závodníků a první z nich může na plac. Co nejdéle vydržet v sedle divokého koně - být tam byť jednu sekundu já sám, dva týdny se nejen že neposadím, ale ani nepohnu. Poté následuje chytání malého býčka ze sedla koně a další a další disciplíny.

 

 

V tomto momentu to balíme, nejen že jsme zchváceni horkem, ale snad i má duše milovníka zvířat se podepisuje na nespokojeném pocitu z celé této místy až nechutně komerční show. Když jsem byl ještě jako kluk schopný obrečet bráchovy rybářské choutky na chalupě, rybu k mé nelibosti nepustil a já se s ním ještě další týden nebavil - zábavu v podobě svazování mladých býčků a házení s nimi na zem včetně dalších mnoha v mých očích "saďáren" uznávat ani nepotřebuji. O stříhání ovcí na čas včetně chvatů, za které by se nemusel stydět lecjaký bojový mistr - opravdu nic pro mě. Celkově mě ale pokud pominu tato negativa atmosféra okolo dokázala vtáhnout do dob kovbojů a kdo ví, třeba si i ty boty přivezu jako suvenýr.

 

 

A tak s nohami nahoře nyní můžu odpočítávat posledních pár dní do odjezdu, který bych rád opět dokumentoval dle dostupnosti Wi-Fi online. Cesta to bude "pekelně" dlouhá, naštěstí mám k sobě sparingpartnery, o to rychleji bude utíkat. 7 tisíc kilometrů před námi - donute, věříme Ti - nechť nás Tvá kola dovezou na všechna místa.

BNB - 5450

Vše, stejně jako MS ve fotbale, nabírá na obrátkách a s blížícím se výjezdem na dalekou a velmi pestrou cestu západní částí severní Ameriky bylo načase udělat pár zásadních změn. Tou nejzásadnější je auto. Je to už sice nějaký ten pátek, kdy jsem měl jasno, avšak až nyní jsem se rozhodl o tom i napsat. Za měsíc touto dobou už nejspíš budeme mít za sebou Glacier, Yellowstone, možná i Monument Valley a budeme pokračovat v objevování krás nehostinného prostředí Arizony a Utahu, míříce si to do Las Vegas, San Francisca vč. všech parků po cestě. Trasa to bude dlouhá, výběr auta proto musel být pečlivý.

 

Sice jsem se stále neubránil chtíči jít opět do Volva, jenže po sepsání všech kladů a záporů se mi vykrystalizovaly pouze dvě možnosti. Menší dodávka či prostorný Dodge Grand Caravan. Až při přesedlání ze sedla řidiče auta na vysoko-zdvih (pro umístění venkovních jednotek klimatizace) jsem se mohl kochat při maximální rychlosti cca 10 km/h okolím - a vidět u jednoho domu zaparkovaný Chevy Astro Van. O pár minut později brouzdám opět po stránkách inzerátů s vidinou zjištění jeho dostupnosti, když v tom mi padl do oka. Za pár hodin už mám domluvené setkání, o den později první zkušební jízdu a o dva dny později vytahuji bankovky - bílý Chevy má nového majitele. Ten původní, 35 letý Kanaďan s polskými předky mi narovinu při prohlídce oznamuje všechny vady. Nic zásadního, jdu do toho. Učaroval mi vnitřní prostor a celkový stav vozu. Sednout dovnitř, rozhlédnout se a v hlavě se může roztočit nespočet variant, jak se zrovna s tímhle autem dá krásně projet celý americký kontinent. Rychlé sdělení aktuálních pocitů především bráchovi (pro náš případný dlouhý trip po tomto kontinentu) a Tomovi, se kterým zde absolvuji hodně výjezdů - a může se soustředit na nové obzory.

 

 

Krok 1: ze všeho nejdřív je třeba mít pojistku - od ní se odvíjí vše hlavní, registrace auta. Využívám časového prostoru, na nic nespěchám. Ani přes deset let zkušeností za volantem mě tady v Kanadě neposouvá mimo pozice naprostých nováčků a to i přes to, že my Evropané bychom zfleku mohli místní učit, jak se má jezdit (dobře, pomíjím polské a ukrajinské řidiče :) ). Měsíční sazba za základní pojištění (obdobu našeho povinného ručení) startuje na 160 CAD/měsíc, vše uzavírané na rok. To se mi přijmout nechce a proto brouzdám na internetu, volám a objíždím osobně pobočky. Až ve Western Direct po vylíčení srdceryvného příběhu za účelem pojištění auta na jízdu cca jednou měsíčně se dostávám na akceptovatelných 89 CAD/měsíc s příslibem dodělání si Alberta's driving licence (místního ŘP). A to vše platbou měsíčně. Paráda!

 

Krok 2: S uzavřenou pojistkou a podepsaným papírem o koupi vozu mířím na registr. Pět minut ve frontě, předložení těchto dokumentů a voiala - za pár dalších minut odcházím nejen s širokým úsměvem, ale i registrační značkou - BNB - 5450. Přes celé Calgary na sever, oddělat původní, připnou novou a první oficiální jízda ve svém autě je nějakých 25 km k domu. Užívám si každý metr, každé podřazení, každou otočku volantem, to vše za neustálého koukání se do zpětného zrcátka a obdivování vnitřního prostoru.

 

 

Krok 3: Auto má své místo u domu, nyní vychytat pár nefunkčních záležitostí. Elektrické ovládání okének to má za sebou - motorky jsou zesláblé a neunesou tíhu odpovědnosti vytáhnout či stáhnout okno na jeden zátah. Zde se projevuje dobrá volba koupit americké auto. S báglem nářadí (který jsem si tu během necelých sedmi měsíců stihl pěkně vyladit) se vydávám na pick'n'pull - tedy místní vrakoviště. Po zaplacení symbolického jednoho dolaru dostávám seznam aut hodících se pro mé účely a jde se nakupovat. Sem tam oddělat šroubek, odmontovat kryt, navrtat nýtky a voiala - mám dva zánovní motorky za zlomkovou cenu, okna stahují. Ať žije Amerika - jsou-li zručné ruce a odvážná hlava, tyto auta se dají opravit svépomocí. Dalším zádrhelem mi je nefunkční přepínač větrání a s tím spojené spouštění klimatizace. Pár desítek minut brouzdání na internetu, zhlédnutí videa na youtube podle zralé úvahy, co by mohlo být příčinou - nakoupení gumové hadičky za pět babek, rozebrání krytu motoru - propojení prasklého plastového vedení a výfuky ventilace v interiéru mohou mocně vydechnout nashromážděný prach. Běžná oprava v servisech? Dobrých 500 určitě. Alespoň si díky Chevymu mohu splnit sen z dětství - být automechanikem.

 

 

Následuje diagnostika klimatizace, zjištění funkčnosti, zda-li okruh neuniká - strávená hodina až dvě při sledování tutoriálů a auto je nyní plně funkční. Drobnosti jako chybějící krytka reproduktoru, vychozený navíječ zadního pásu, výměna stěračů, lehká úprava sterea pro zapojení iPodu a ztracená klička vnitřní přihrádky jsou nyní bezpředmětnou malicherností.

 

A tak to by bylo, auto je připravené na výjezd, nyní chybí to nejpodstatnější - test jeho funkčnosti. Pohodlně se přepraví osm lidí, my s Tomem se však i přes deštivý víkend vydáváme na první výlet za hranice Calgary spojený se spaním uvnitř. Tom ze srandy nadhazuje, že bychom mu měli dát jméno. Hlasitě zavzpomínám na naše Volvo, které dostalo přezdívku cougar (puma), vzhledem k jeho proporcím se jen ušklíbne se slovy, že k nynějšímu se hodí víc přezdívka Lazzy Donut (líný koblížek). No jen počkej Tome, však ty se mu ještě omluvíš. A taky že ano, nejen že jeho 4,3 V6 motor umí pořádně zabrat, zatím nás spolehlivě odvezl do Canmore ke dvěma hezkým panoramatickým výšlapům, poslytl luxusně velkou ložnici, večerní vnitřní útulnou hospůdku s plechovkami plzeňského moku a po příchodu z Grotto canyon i díky uspořádání zadních dveří ochranu před deštěm pro uvaření jídla. 

 

 

Díky těmto všem jeho nesporným výhodám mu rád dopřeji 15 litrů jeho oblíbeného "piva" na 100 km, on si to Donut bezpochyby zaslouží. Takže vstříc dalším tisícům kilometrů za volantem Chevyho, ať "slouží".