P-R-N-D-3-2-1

Není se čemu divit, že během delší časové prodlevy mezi příspěvky obléklo Calgary zimní kabát a teploty okolo dvacítky pod bodem mrazu společně s přívaly sněhu elánu po ránu a ani na cestách nepřinesou. V pondělí jsem konečně dostal potvrzení o změně zaměstnavatele, tudíž sbohem Northwest Mechanical, nyní kopu za tým Two Guys HVAC ltd - je to oficiální. Rodinná firma (otec se synem) a tři mladí kluci, kde budu doufám minimálně do konce února pracovat a dostat se blíže k HVAC systémům v residenční sféře domů.

 

S donutem jsem si střihl hned ostrou premiéru na cestě na sever do Grand Prairie, 300 km před cílovou destinací začíná chumelit a o pár minut později i pekelně klouzat. Rovnou se tedy dostanu k tématu "řízení a řidiči", který jsem chtěl zmínit už dříve.

 

4x4 nás nezastaví, více kol = větší trakce

 

Samo sebou jde vytušit, jak je výše zmíněné myšleno. Ač bych řekl, že místní řidiči jsou vcelku ukáznění a nemají nutkání za každou cenu nechat projevovat své ego a ukazovat ostatním sílu svého auta (šestilitrové motory jsou standardem), s napadnutým sněhem se nemění zhola nic. Snad absenci komplexního vzdělání a neuvědomění si rozložení sil a především koeficientu tření a s tím spojené trakce. Z limitu 110 km/h neuberou zhola nic ani když je na první pohled zřejmé, že je na silnici ledovka jako na plochách při NHL. Uvědoměle ubírám na rychlosti, zadokolka bez nákladu není zrovna nejlepší, a tak dojíždím na nejbližší odpočívadlo a přesouvám středovou lavici a všechen vercajk nad zadní nápravu. Stejný rychlostní limit oproti logicky nastavenému v Evropě a žádné omezovače u kamiónů adrenalinu na cestě pěkně naloží, to když se okolo prořítí každou chvíli další a další řidič tahače. Alespoň je třeba ocenit rozložení dálnic, kdy směry provozu nedělí středová svodidla, nýbrž cca dvacet metrů široký pás, kam si auta "odlítávají dáchnout". Některé bohužel i s nejedním přetočením přes střechu. A pokud by někdo čekal, že pohled na takovou havárku zastaví přísun síly nohy na pedál, šeredně se plete. Trucky a tahače si to mastí vesele dvacet dál. Takže jestli ještě někdy pojedu na sever? Ano, ale jen za předpokladu, že minimálně čtyři dny předtím nebude po sněhu ani stopy, a to ne kvůli kluzké vozovce, ale kvůli "redneckům"1 co neumí řídit a uvědomit si vše, co může nastat.

 

1 Redneck - slangové označení nám tzv. vidláků. Vesměs lidé z menších měst, poznávací znamení klobouk, flanelka, přežmoulávání kousku slámy v puse, velké auto a za každou cenu být nejrychlejším

 

 

 

Vidět a být viděn

 

Zejména druhou část si tu hodně místních bere k srdci, jenže s poněkud jiným významem. Dálková světla nevypnout ani za píď, a můžu je kolikrát chci probliknout, že opravdu oslňují. Hlavní je, že oni vidí. A dalo by se pokračovat, negativní nešvary podtrhují zejména asijští řidiči, kterým význam směrových světel neříká zhola nic a tak je třeba být neustále ve střehu, kdo vám kam zase vlítne.
Fůha, tolik negativních věcí jsem nenapsal snad za celou dobu psaní blogu, tak abych jim nekřivdil, je třeba vyzdvihnout jejich ochotu pouštět druhé řidiče, dávat přednosti i tam, kde to je nebezpečné pro ostatní účastníky provozu. Slušnost tu hraje zkrátka prim. Taktéž silniční pravidla jsou v lecčems vychytanější, odbočování na červenou doprava povoleno (pakliže to není striktně zakázáno přídavnou značkou na semaforech), v dobré konstalaci i odbočování vlevo (z jednosměrky do jednosměrky) a jiné. Jen shovívavost k drobným přestupkům by mohla být větší, to když jsem právě uplynulý víkend přijel do sněhem zapadaného Grand Prairie a byl rád, že jsem po půlnoci konečně dorazil, v klidné čtvrti před rodinným barákem jsem zaparkoval levými koly k chodníku, za což na mě další den čekalo za stěračem překvápko v podobě padesátidolarového tiketu. Inu pro dobrotu (jel jsem Joeovi pomáhat) na žebrotu.

 

 

Toť zase alespoň další část nástinu místních zvyklostí a nešvarů. Létání v letadle mě natolik nadchlo, že jsem si sen splnil alespoň z malé části a před pár dny si nadělil předčasně pod stromeček tolik let chtěný dárek - vrtulník na dálkové ovládání, na který mohu přidělat GoPro. Každý den se snažím alespoň jednou proletět a trénovat, žádná sranda to není a hned při premiérovém letu jsem měl co dělat, abych ho nerozšvihal - pootočení dronu o devadesát stupňů a už hlava musí přepočítávat směry a které páčky ho dovedou zpět na místo určení. Idea létat v malém parčíku hned vedle domu, kde jsou stromy a frekventovaná silnice, vzala za své a nyní raději vyjíždím dále od rušného města. Ovládací schopnosti se však každým letem zlepšují a funkci "home lock", která dron přivede zpět na místo odkud vzlétl omezuji téměř na minimum. Tak teď se pustit do pořizování dalších záběrů z nezvyklých úhlů ptačí perspektivy.

 

 

Poslední část dnešního příspěvku v celku rušném období posledních cca 6 týdnů stihnu věnovat aktuálnímu stavu vízům. Young professional mi bylo schváleno, avšak je to jen malý krůček k cíli, který jsem si doposud vytyčil. A to PR (permanent resident) - v sobotu mám zkoušky z anličtiny, ty musím úspěšně složit k žádosti přes program CEC (Canada experience class) - resp. nutnost dosáhnout určitého počtu bodů pro druh žádosti na vysoce kvalifikovanou práci, což díky HVAC a heating splňuji. Nejpozději do měsíce požádat o PR, což pokud by klaplo, mám alespoň nějakou zálohu se sem kdykoliv v budoucnu v horizontu pěti let vrátit, pokud by to v ČR či Evropě nešlo. Díky studiu angličtiny se můžu vrátit o pár let zpět při snahách dokopání se sednout ke knihám, naštěstí je po ruce vrtulník, který mě vždy od studia vytáhne :) I přes nutkání se pokusit o PR si však neustále uvědomuji, kým jsem a kam se co nevidět rád vrátím.

 

 

Na závěr doplním sbírku videí - tentokráte o sestříhaný vyhlídkový let.

 

 

Foxtrot India Alfa Zulu

Když jsem se před pár týdny vracel letadlem z Vancouveru do Calgary, mohl jsem díky odpolednímu letu a jasné viditelnosti obdivovat vrcholky pohoří Rocky Mountains. Při jejich přeletu už letadlo mírně klesá a šteluje se na přistání. Z výšky je pohled parádní a nemohu se odtrhnout od okna. V tu dobu už mám víceméně domluvený další zážitek, ale tento pohled mě utvrzuje v tom, že zkrátka musím co nejdříve.
 

Víkend se s víkendem sešel, sobota byla mírně zatažená, ale neděle slibovala ideální počasí k letu mezi vrcholky hor. Díky úzké komunitě Čechů a Slováků v Calgary (i v celé Kanadě) se nedalo přehlédnout, že si Vladan dělá pilotní zkoušky a v případě zájmu má při každém letu tři místa volná. Byl bych blázen, kdybych téhle možnosti nevyužil. Dopoledne si s Vladanem textujeme a předpisově zjišťuje povětrnostní podmínky na trase Calgary - Canmore - Banff - Lake Louis a zpět. Samo sebou trasa nebude kopírovat dálnici, ale povede pěkně mezi tyčícími se vrcholky.

 

 

Už v sobotu jsme let odsunuli, počasí v horách nebylo nejpříznivější a dle Vladanových slov to bude mírně houpat. Nedělní "slib" houpání sice zůstává, počasí nám dle všeho hraje do noty. Dáváme sraz na letišti Springbank pár kilometrů západně od Calgary, kde si Vladan dělá pilotní zkoušky. Hned zkraje nám nabízí, zda-li nechceme jít do hangáru a společně s ním projít předletové úkony. Neváháme ani zlomek sekundy a už s údivem obcházíme čtyřmístnou Cesnu z roku 2009 - nejnovější letadlo místní letecké flotily. Kontrola funkčnosti světel, brzd, klapek, směrovek, provozních kapalin - vše ok. Vracíme se do kanceláře, Vladan vytahuje kalkulačku a papíry a začíná kalkulace paliva a zátěže. Sám se svými cca 71 kg jsem nejtěžším z pasažérů - je to dobré, spadnout bychom neměli.

 

 

Vše je připraveno, letový plán v Edmontonu je otevřen, batoh s povinnou výbavou (větrovka a pití pro každého v případě náhlého přistání v horách) dáváme do sympatického kufru, tlačíme letadlo ven z hangáru a můžeme nasedat. Koženkové světle béžové sedačky evokují pocit nastoupení do malého kabrioletu. Následuje druhá předletová kontrola, nastartování motoru, kalibrace přístrojů a už ve sluchátkách slyšíme Vladanův hlas, jak náš let Foxtrot India Alfa Zulu hlásí jako ready. Proplétáme se mezi budovami a zastavujeme vedle vzletové dráhy 26 na poslední předletovou kontrolu. Vše připraveno, zvýšit otáčky motoru a vstříc ostrému Slunci se odlepujeme od země.

 

 

Několik minut zvědavě okukuji přístrojovou desku a poslouchám každé slovo a každý rozhovor, který Vladan musí provést. Komunikace s letovou věží malého letiště, přepnutí frekvence na letový prostor a hlášení směru a výšky letu. Každou sekundou se přibližujeme k bráně do Rockies a z blízka ze vzduchu tak můžeme sledovat jednotlivé vrstvy hor. Začíná to s námi trochu házet, měřítko trochu je z pohledu zkušeného pilota Vladana - pro nás ostatní to je řekl bych nejstrmější horská dráha na Matějské. Přelétáme nad Canmore a křižujeme transkanadskou dálnici. "Letíme pozdravit Adama, jsou na támhletom vrcholku" - blízký průlet, levá, pravá - vidíme mávající siluety na silně exponovaném vrcholku - a opět mizíme v údolí. Má hladina nadšení je na maximální úrovni.

 

 

Další nečekané překvápko nám Vladan připravuje podrobným komentářem ke každé hoře či jezeru, včetně historek a roků pokoření nejvyšší hory Mt. Assiniboine, jejíž vrcholek se před námi schovává v oblacích.

 

 

I jeho znalost čtení proudů a včasné upozornění na "mírné zhoupnutí" způsobené přechodem mezi údolími či stoupajícími teplými proudy po jejich stranách našim žaludkům neuleví. Zrovna když Monča vytahuje pytlík, začínám krapet litovat, že jsem těsně před odjezdem neměl do sebe soukat takovou porci obědu. Ale zatím držím. Vladan zvedá letadlo výše, aby snížil frekvenci a intenzitu turbulencí a prolétá řádně nastudovanou trasou. Maligne Lake, Lake Louis, zde nám začíná mírně sněžit - ve výšce okolo 10 tis stop (3 km) je 8 stupňů pod nulou, nemá smysl vlétat hlouběji do mraků, proto nabíráme kurz zpět do Calgary. Banff máme jako na dlani, už je opět hezky, vystrkuji po svolení ruku z okénka a chytám pár fotek z venku se záběrem na celé letadlo. A to nejhezčí přichází na konec.

 

 

Klesáme na dobrých 100 stop na hladinu Minnewanka Lake a ve stejné výšce opouštíme vymletým korytem řeky oblast hor. Dvě hodiny utekly jako voda, smutně se ohlížím za sebe a chystáme se na přistání. "Hele, co bereš jako nejtěžší část letu?" ptám se se zajímavostí, protože za to jsem měl vždy právě přistání. "Přistání mě baví nejvíc, protože tam se musím soustředit a konečně dělat své věci" odpovídá Vladan pohotově a dle naprosto měkkého dopadu se myslím soustředil dostatečně. A nebo to má za těch 150 hodin ve vzduchu natolik zmáknuté - kdo ví. Každopádně jsme v pořádku zpět na zemi, mohli jsme se díky tomu dostat na místa, kam se autem dostat nedá a vidět přesně to, co se drtivé většině lidí ani vidět nepodaří. A netřeba dodávat, že Rocky Mountains jsou na to jak dělané. Dejvův žaludek to po výstupu z letadla nakonec také vzdává a mně pravda zcela dobře také není. Naštěstí jsem to vydržel a fotbálek v pozdním odpoledni mě dal do kupy. Díkůvzdání bylo pojato v trochu jiném duchu - díky, díky, díky...

 

 

Jedno vím jistě, tedy dvě. Jen co sníh pokryje vrcholky hor a zbarví různé odstíny tyrkysových hladin jezer do monotónní bílé, chci letět zase. Vidět tu krásu zdejších končin Kanady ještě jednou v jiné barvě. A druhé? Kdo mě zná blíže, už po přečtení prvních pár vět a odkrytí karet, že letíme, si byl vědom, že na mém bucket listu přibyla další položka. Udělat si pilotní zkoušky na malé letadlo. Takže kdo ví.

From YVC to YYC, aneb zpět v Calgary

Opět se dostávám do fáze, kdy dny letí jako voda a myšlenky na to otevřít notebook a začít psát v pořadí již 78. článek zkrátka nejsou. A nebýt pravidelných čtenářů, kteří mi poslali mail, zda-li žiju, asi bych tento článek nechal tradičně, jak je tomu zvykem už dobrých pár posledních dní - na zítřek.  

 

 

 

 Jenže nejhorší je to, že se za poslední dobu událo nadstandardně věcí, včetně nakumulovaných poznatků z týdnů a měsíců minulých, tudíž nevím, kde začít. Proto asi opět oddálím například popis získání řidičského průkazu a jiné srandovní historky. Necelé dva týdny ve Vancouveru jsem si užil dosyta, a to nejen díky čtyřnohé společnosti. Pobyt to měl být nejdříve s přívlastkem pracovní, očekával jsem i po dřívějších telefonických žádostí až urgencí, že budu vytížen. Opak však byl pravdou a ve mně díky neschopnosti rádoby šéfa naprosto uhasly myšlenky se přesunout zpět do Vancouveru a zůstat pracovat pro Northwest Mechanical i nadále. Co víc, všechny volné dny, kdy jsem nepracoval, propršelo jak je ostatně ve Vancouveru zvykem. Pozitivem je aspoň dostatek času na sestříhání videí - odkazy pod článkem. Nejméně třikrát denně s Chelsinou ven, ať už zablbnout do parku, projít na pláž či dlouhý trail.

 

 

Déšť z Vancouveru jsem si tradičně přivezl s sebou zpět do Calgary, navíc nevyzpytatelné počasí ve zdejších končinách, kdy z domu odcházím odpoledne v tričku, kraťasích a pětiprsťácích a o pár hodin později sprintem peláším ve sněho-dešťové vánici, velí k větší obezřetnosti. Aneb s heslem: dobít baterie do vyhřívané mikiny se mi vstává každý den vcelku dobře.

 

 

A tak se po příjezdu konečně mohu pořádně zabydlet v novém bytě, kde s námi ještě do včerejška přespával i Marko. V pěti to bylo pravda docela našláplé, ale je to tu bez něj docela prázdné. Chvíle, kdy jsem se chtěl ponořit do plnění restů a mít klid a jeho neustálé otázky typu: "hej, Ondrej, co děláš", nebo "Hej, Ondrej, na co koukáš" či "hej, tohle musíš vidět" apod. mi po deseti měsících zkrátka už první den po jeho odletu chybí. Poslední večer jsme se sešli hromadně u nás, otevřeli pivko, probrali všelijaké možné historky, věnovali mu na památku kanadskou vlajku s věnováním a brzy ráno už ho odvážím na letiště. Marko je tak dalším blízkým přítelem, který je zpět na starém kontinentu. Po necelých pěti letech uzavřel kapitolu žití na americkém kontinentu a čeká ho nová éra života - hodně štěstí Marko a brzy na viděnou.

 

 

Víkend jsme konečně po dlouhé době využili k možná poslednímu skoroletnímu výletu a pěkně jsme v 7 lidech + fenka Chanty donuta protáhli. Trasa k tyrkysové hladině jednoho z nejhezčích jezer v Jasper National Park - Peyto Lake, lehký výšlap, po cestě zpět zastavení ve velmi dobře známém Lake Louise a pomalu se připravovat na zimní sezónu. Měla by začít co nevidět.

 

 

Tento příspěvek tedy více rozepisovat nebudu, snad se co nevidět dokopu k dalšímu a přinesu i novinky z práce; zato přikládám odkazy na sestříhaná videa z cesty po Americe a dvě videa ze "závodu" na 5 kilometrů. Význam uvozovek sami poznáte po zhlédnutí, více se jednalo o co největší zábavu. Úkol z naší strany maximálně splněn, opět Češi a Slováci v Kanadě rozvířili vody a ukázali suchým Kanaďanům, jak na to.

 

- Cesta po západní části USA

 

 

- Run or Dye 2014 - Češi a Slováci

 

 

 

- Run or Dye 2014 kamerou Dannyho