Back to the game

Konečně, zase pár změn, které byly potřeba udělat s ohledem na okolnosti posledních dní. 11 krásných týdnů jsem strávil v malebném srubu s lahodným jménem „Sugar shack“. Ta doba je ta tam. Následuje přesun, avšak stále v rámci ranče Gladstone Mountain, mého nynějšího ráje. Dlouho avizovaný příjezd české rodiny do těchto končin, uvolňuji proto místo a přesouvám se ještě blíže outdoorovému žití. Naštěstí jen o pár stovek metrů níže blíže jezeru, avšak tato na kanadská měřítka liliputí vzdálenost s sebou přináší spoustu změn a další nové zážitky.



Předchozí týden jsme s Aaronem dělali na zvelebování jedné ze dvou před nedávnem přesunutých kabin na úpatí svahu vedoucího k vodní hladině. Kabina se změnila k nepoznání, přibylo okno, nová podlaha a postupné zařizování vnitřku, které ještě zdaleka nekončí. A jsem si jistý, že o tuto kabinu bude rvačka. Prozatím ji zdobí bukový rozměrný bar, kam jsem umístil hned jako první věc kávovar – díky němu je zde i generátor, naše tradice u dobré kávy by měly být zachovány.



Každé ráno mě tak vítá hladina jezera Loch Lake, jméno bylo vybráno díky blízkému přátelství s Howardem a Charlotte, původem ze Skotska, a už se mu neřekne jinak. Nyní jsem tak ještě více mimo dění moderního světa. I když… Plnohodnotné 1+1 bydlení nabývá nových rozměrů, a to že mohu využívat Hemphillovic Airstream, onen vysněný stříbrný přívěs. Malá kuchyňka, umyvadlo, sprcha v případě potřeby, zkrátka vše, co je k základnímu žití potřeba. Energie dodávaná solárním panelem, bohatě vystačí.



Nejzásadnější změnou mi v týdnu uplynulém byla novinka s vízy. Občas bylo únavné negovat otázky, zda-li mám letenku a zda-li vím, co budu dělat, kdy přiletím, kdy odletím na Zéland. Obrazně vyřčené ultimátum se naplnilo a minulé úterý jsem připraven udělat rozhodnutí bez čekání a koupit jednosměrnou letenku zpět do ČR. Před jedním z posledních tréninků s U12 sedám u Tima Hortona na Wifi. Jde se hledat. V tom mi volají, jak familiárně přezdívám, holky z Vancouveru. Ta samá otázka, zda-li mám letenku. Ještě vy holky začínejte. Jenže následující sdělení, že mohu s klidem kupovat zpáteční. Schválili mi roční otevřená víza! Jsem tedy zpět ve hře, opět mohu řídit, opět mohu pracovat, užívat si Kanady, cestovat. S ohledem na zbývající čas a všechny události tak zavrhuji různé promyšlené možnosti. Víkend 11 a 12 mi bude nejspíše posledním, alespoň na čas, stráveným zde s mou Kanadskou rodinou. Sbalit vše potřebné, vydat se na několikadenní výlet směr Vancouver, užít si společné chvíle s Donutem, pár hiků a z Vancouverského letiště směr domov. Na měsíc. Užít si rodiny, přátel, příjemných povinností a radostí, dobrého vína, jídla, piva. Po příletu do Vancouveru opět hlídat tu čtyřnohou rafanku ve Vancouveru, zase něco dočerpat a těšit se na Zéland. Ať už to je na jakkoliv dlouho, mám vidinu dalšího setrvání zde v Kanadě a doufám, že i poslední krok k získání PR klapne dle představ. Poté už mohu mód plánování osolit naplno.



A těžko říci, co budu chtít dělat poté. Hodně věcí a cílů ve mně umřelo, hodně se probudilo. Poslední dva a půl měsíce mě změnily natolik, že bude trvat si ujasnit opět priority. Kor když původní plány na závěr Kanady projet přes celou šíři až do Ontaria, nebo dlouhý výlet na Aljašku, jsou stále na dosah. Idea žije, jen se opět o něco odsouvá. O Kubě, Peru, Transamerickému tripu, severní části Manitoby, a spoustě jiných si tak nechám milerád zdát i nadále.

PR = pozbydeš rozum

Konečně, je to téměř na den šest měsíců, po které jsem týden co týden věnoval nezanedbatelné úsilí pro získání PR. Nyní mohu s klidnou duší říci, že mám alespoň na chvíli oddech. Koho nezajímají cesty, které jsou potřeba projít pro získání dalších víz, přeskočte dolů, je tam něco málo pro pobavení :) Ostatním žijícím v Kanadě a přemýšlejícím o setrvání zde déle snad nápomocno při rozhodování.

PR, dvě písmena v mé komunikaci nejčastěji skloňovaná za poslední zhruba rok. Tak často, že už automaticky beru jako standard, že každý ví, o co jde. Permanent residency, aneb karta opravňující žití v Kanadě, poslední předstupeň pro získání kanadského občanství. Krom práva volit má držitel právo na všechny výsady, s omezenou platností na pět let (pokud jak je zvykem zase nezměnili podmínky). Prodloužení za určitých okolností snadné. Jenže dostat se k „pí-árku“ už tak snadné není a je i logické, že rok co rok s rostoucím počtem žadatelů v rámci stotisíců až milionu ročně se ona mise stává těžší. V listopadu mi zdánlivě nekonečně dlouhá cesta začala, 21. 5. alespoň na krátkou chvíli utichla. Ještě že nejsem zvyklý jen tak ledacos vzdávat, zde k tomu nebylo párkrát daleko. Snad si každý, kdo se o to hodlá taktéž pokusit, vezme ponaučení a pečlivě zváží pro a proti.



Oukej, čím jsem to začal? Jasně, pominu ty běžné úkony, jakýmiž je dostat ze všech zaměstnání doporučující dopisy. Před rokem 2015 stačilo doložit pouze zkušenosti z Kanady, jelikož jsem žádal pod kategorií Canada Experience Class. Zde poznáte, jak se i zdánlivě přátelští šéfové a krajani dokážou zachovat, absolutní neochota potvrdit to, co jste dělali. Naštěstí poměr 2:1 převážil misky vah a zbylé dvě firmy byly více než nápomocné. A tím to vše nekončí. Zaregistrovat se na jazykový test a splnit určitý počet bodů, první volné termíny v řádech týdnů, v mém případě 4 – takže měsíc hned zkraje zpoždění, plus dva týdny čekání na výsledky, až poté se dá žádost odeslat. Zdržení je na cestě označené visačkou PR o mnoho více.



Nově taktéž uvádět cesty mimo ČR a Kanadu nejen ve formátu měsíc a den, ale i přesné dny a účel cest. Jsem připraven si otevřít detektivní kancelář, vše snad vypsáno do puntíku od roku 2005. Přes speciální organizace si nechat ověřit diplom – zde si ještě jednou naplno uvědomuji, jak fakulta strojního inženýrství VUT v Brně je nápomocna, v porovnání s jinými z doslechu. Vydalo by to na samotný článek, co pro mě udělali a v jakém přátelském duchu. Co dále, výpisy z rejstříku trestu, bankovního účtu (nově potřeba dokázat dostatek finanční hotovosti – přes 12 tis CAD), řádné placení daní, fotky určitého formátu, vyplnění profilu na jobbank, vyplnění všech poptávaných informací a na základě obdržených bodů (nejzásadnější kritéria hrají věk, praxe, jazyk a vzdělání) obdržet body. Obrazně první kolo v boxerském ringu je za mnou, nastává krátký oddech, který je však podkreslen značnou nejistotou, co a kdy bude dál. Kor když se každý okolo ptá, co že mám v plánu, kdy přijedu a co budu dělat.



Krok číslo dva, na základě obdržených bodů být vybrán jakožto vhodný kandidát. Nyní je 60 dní na doložení všeho potřebného. Postupně dokázat pracovní historii - od roku 2015 se dokazuje i praxe ze zahraničí, oprášit kontakty z roku 2008 a dokládat výpisy a dopisy. Až je mi trapně, že musím každého uhánět o potřebné dokumenty, skeny vizitek apod. Samo sebou vše přeloženo do angličtiny – mám na to jen pár týdnů. Výsledná suma za celý proces proto po relativně malých částkách skáče do vysokých pater. Vcelku to jde, největší oříšek je doložení SVČ ze skákacích bot, kde nemám žádné doklady o placení daní a překládat všechny faktury by mě vyšlo – ani nechci pomyslet. O to více si vážím zastoupení profesionálek v oboru, Verči a Lucky z Coastal immigration ltd., bez jejich rad bych byl ztracen. Taktéž vstřícnost majitelů agentur, se kterými jsem spolupracoval – hodím proto reklamu, jsou to lidé, co dovedou pomoci, když je třeba – Impresio a zážitky.cz! Díky díky.

 

Pozvánka k imigrační prohlídce u doktora, volám krom celé Alberty i do vedlejších provincií, všude je první termín až za měsíc. Další zdržení. Vše kvůli krátké prohlídce. Test krve, rentgen plic. Výpis z rejstříku nesmí být starší než tři měsíce, tohle už za dobu co jsem v Kanadě, absolvuji po čtvrté. Jupí. Hlava běhá kolem, přeložit kvanta zmíněných dokumentů, naskenovat a zaslat. A znova a znova. Nekonečná story, která je o to těžší díky mému odříznutí od světa. Naštěstí díky Ivě a Aaronovi se dostávám na internet u nich (jak jsem zmínil, nemůžu už ani řídit) a vše stíhám odeslat pět dní před koncem. Done, finito, schlus, ende. Nechci o těch dvou prokletých písmenech ani slyšet. Natolik vším uzemněn a vyždímán, že jsem na x věcí zde napsat zajisté zapomněl. Tak co? Na jedné straně jití si za cílem, který jsem si dal, na druhé straně nespočet promrhaných hodin a dní, celková vydaná suma by myslím v klidu pokryla půlroční nízkonákladové cestování po světě, vrásky a šediny co přibyly, ani nemusím zmiňovat. A to jsem sakra klidný tvor. Takže vážně tohle chce každý dobrovolně podstoupit? 

No jasně že jo, Kanada za tu přehnanou byrokracii stojí, a to mi nikdo nevezme. Jedno totiž vím jistě, a to že se nikdy nebudu mlátit do hlavy, že jsem to nezkusil.

Alespoň nějaká zábavná historka z víkendu na závěr. Hodlám využít vzniklý volný čas i na stříhání videa z Kanady a tak se snažím dělat zajímavé záběry z přírody. Nyní je hezký víkend, je na řadě udělat přelet dronem nad jezerem, které brázdíme na šlapadle. První přelet je úspěšný, druhý má k tomu řádně daleko. Poučení, že pokud lítám s dronem, nejdou dělat dvě věci zaráz. Natáčím šlapadlo, na moment spouštím dron z očí a v momentě, kdy se k němu opět vracím, řítí se na hladinu vody. Dávám plný kotel nahoru, pozdě – dron je ve vodě, takřka po horní hranu těla, dokáže však díky silnému výkonu rotorů vyrazit kolmo vzhůru. Tep se zvyšuje, vidina utopení kamery a dronu není nijak vábná – z pozice majitele. Na YouTube kanálu to k popukání samo sebou je. Jsme uprostřed jezera, rychle dostat dron do sucha a odpojit baterii. Ovládání nereaguje tak jak je zvykem. Rychlé rozhodnutí, co dál. Nejbližší břeh, páčka na pohyb vlevo v krajní poloze a dron se přibližuje pevnině. Voda vnitřku neprospívá, první přemet ve vzduchu, dron se dokáže stabilizovat, ztrácí výšku, pokračuji kolmo na souši, druhý přemet a nyní jen dva metry nad hladinou, drž se! Přidávám otáčky, poslední přemet, ztráta výšky a rozmáznutí dronu metr a půl na pevnině. Klika! Rychle doplout na břeh, vyskočit, odpojit baterku a doufat. Dron i GoPro jsou opět mezi živými – zlomený držák a vrtulka je ještě hodně nízká daň za chvilkovou nepozornost. Zážitek k nezaplacení :)



A tak i nadále si mohu ve volném čase poletovat krajinou a získávat unikátní záběry ranče Gladstone v údolí. Na závěr přikládám video z cejchování krav.

 

 

Branding

Tolik „volného“ času, že ani nenacházím prostor sepsat další článek, i když mě o to čtenáři blogu doslova a do písmene uhánějí. Je až k nevíře, jak změna prostoru a stylu žití otevírá nové obzory toho, jak může vypadat nesmírně spokojené žití. Až tady mám myslím možnost poznat nepoznané. Pravou kanadskou přírodu, povahu místních. Vše dohromady je v ladné harmonii a není divu, že tráva hned připadá zelenější, sníh bělejší, oheň sálavější a Kanada tak nějak i kanadštější. Nastalo hodně změn, nůžky na plech při předchozích prací a budování topných systémů se v mých rukou přeměnily na nůžky pro stříhání vrbového proutí a pomáhání při zvelebování už tak malebného okolí, točení volantem a řazení v ruchu velkoměsta nyní vyměněno za synchronizaci při řízení traktoru a úpravu cest po rozsáhlém pozemku, sušení prádla opět poctivě na šňůře, a to nemluvím o spoustě nových, dříve nepoznaných věcí. Konečně tak mohu říci, že jsem řídil velké auto s korbou, pokácel ze pár stromů, zahrál si na zeměměřiče, osahal si několikrát páčky bobcatu (malého bagru) při různých úkonech, opět se pohrabal v motorech různých strojů, cítil vůni dřeva při kdejakých tvořivých úkonech, postavil mostek přes potok, a nespočet dalších.

Díky přátelské povaze sousedů z okolí a samo sebou milých konexí Ivy a Aarona mohu snídat čerstvá vejce (a že to je panečku rozdíl!), pít čerstvě podojené, tedy navýsost poctivé mléko, pochutnat si na domácím bio steaku, nemohu se dočkat, až navštívím i nedalekou „berry farmu“ s čerstvým ovocem, k naprosté spokojenosti už tak chybí jen čerstvý český chleba přímo z pece a tvaroh – ale s přihlédnutím ke všemu okolo to myslím dokáži oželet. Na sousedskou výpomoc jsem byl už od mala zvyklý, nyní v ní, i když v naprosto jiným duchu, pokračujeme i tu. Sousedi jsou krapet dál, než je tomu v mateřské zemi zvykem, i druh pomoci je díky odlišnosti místní nátury jiný. A právě to je hlavním tématem dnešního článku. Uplynulý víkend mě opět čekala nová dobrodružství, jde se cejchovat!



Pokaždé při příjezdu k nám projíždím okolo několikastovkovému stádu krav, mající luxusní výběh. A má-li mít reklama na známý tavený sýr reálnou podobu, stačí se podívat na místní krávy. Jsou opravdu veselé, tedy při nejmenším spokojené, k veselosti mají v sobotu lehce dál. Telata jsou oddělena od svých statných rodičů a vyjukaně pobíhají v uzavřeném výběhu. Tuší, že se něco děje. Sešlo se nás zhruba dvacet, připravené občerstvení, ale také hořáky a železné značkovače. Čeká nás ocejchování 207 mladých. Rozděleni do pěti skupin jsou postupně vpouštěni do našeho prostoru, přikládáme ruku k dílu. Jako nováčci jsme podrobně instruováni. Mě si bere do parády Brit, se kterým kromě věku máme společné i koučování fotbalových týmů ve zdejších končinách. Ani se nestačím nadechnout a už tahá za zadní běh drobné tele a vede ho od stáda. „Zkontroluj cedulku na uchu, zapamatuj si barvu, jsou tu tři stáda – dle barvy se vypálí značka“. Oukej, co dál? Čekáme na „předáka“, Emmanuelle je instruována zvlášť, chytá přední běh a synchronizovaně povalujeme tele na bok a znemožňujeme jeho pohyb. Já držíc pravou zadní, svými nohami se pevně opírám o to chudé zvíře, Emmanuelle zaklekává za jeho hlavu a čekáme na další.

 

 

Dvoje očkování, kontrola, zda-li ještě stále rostou rohy (nutno udělat opatření a růstu zamezit), kontrola infekce břicha, a zkušení mazáci na dvakrát až třikrát vypalují do kůže značku farmáře. Dýmu více než při kouřové show, občas se tele srdnatě vzpírá, ale vše zvládáme. První dva kousky se cítím stále ještě nesvůj a je mi jich líto, následně vše opadá a jedeme kus za kusem. Jsou to krásná zvířata, aspoň jako útěchu je vždy přátelsky poplácám, za čež jsem i jednou odměněn kopancem. Zážitek, který se jen tak nepoštěstí. Po celé akci velká hostina u majitelů. Bučení skotu jak u jídla zjišťujeme přilákalo grizzlyho, který se do oněch míst vydal podívat s odstupem hodiny. Bohužel (nebo bohudík?) jsem tak ani dnes grizzlyho neviděl.



Ne všechny změny jsou ku prospěchu. Díky nepozornosti a neuvědomění si jiných mravů, se díky zvyklostem z Evropy, kdy jsou při zápase na prvním místě uváděni domácí, dostávám do hororového dne. Ten den, kdy už od rána tušíte, že je něco špatně. Co se může pokazit, to se pokazí, tam vytryskne voda a slije celou podlahu, tam si zničíte nářadí. Už aby byl zápas – v pořadí již druhý. Dostávám se z údolí na signál a vše začíná naplno. Díky opačnému řazení týmů se od jednoho rodiče dozvídám, že hrajeme jinde, než všichni ostatní díky mým instrukcím čekají. Rychle všechny obvolávat a přesměrovat do 40 minut vzdáleného města. Sakra, to jsem to zase vymňoukl. Sjíždí se nás alespoň osm a s velkou bojovností díky dětem zápas odehrajeme, i když prohrajeme. O nejhorším dni v Kanadě ani na minutu nemusím přemýšlet – cítím se provinile, že jsem dětem a rodičům pokazil středeční fotbalový večer. Jenže něco je divně, jinak. Nedostávám ani náznak zloby, že narychlo rodiče naskákali do auta a jeli. Zvu rodiče s dětmi na něco sladkého a kávu do Tim Hortons, všichni se tomu jen smějí a naopak mezi řádky děkují, že na dnešní zápas jen tak nezapomenou. Bylo to akční a srandovní. Podpora k nezaplacení.



A tak dnes se o to více těším na další zápas, který doufám z důvodu deštivého počasí nebude zrušen. Zároveň to je i poslední den, kdy alespoň na určitý čas nemůžu řídit (dle standardů mi řidičák končí a k jeho prodloužení je třeba x dalších úkonů) a také kdy vstupuji do posledního roku, ve kterém mi u věku svítí dvacítka. A to jsem chtěl mít do svých třicet odstřihnutých všech pět dredů a tím pádem i procestované všechny kontinenty. Asi bych měl kopnout do vrtule, a nebo mírně ohnout a přizpůsobit své plány?