PříPRava na další dobrodružství

 

Kdyby se mi chtělo psát alespoň z poloviny tak, jako se mi nechce datlovat do klávesnice v těchto dnech, byl bych býval napsal už deset dalších příspěvků. Poslední trhl rekord v počtu přečtení, je na čase odtajnit další část mého příběhu, nyní opět (už přes tři týdny, počítám-li dobře) z malebného údolí Gladstone.



Návrat do Kanady byl tak říkajíc fičák. Ani jsem se nenadál a dny začaly nabírat solidní otáčky. Vyzvednout si tu hyperaktivní čtyřnohou rafanku ve Whistleru a započíst tím další společné dobrodružství, holky jsou na měsíc pryč. Dva týdny ve Vancouveru byly víceméně ve znamení oprav auta, souhra vtipných náhod zapříčinila odstavení donuta cca 450 km od Vancouveru. Tentokráte je načase vyměnit převodovku. Byla to celkem sranda, naše pouto s donutem je opět o něco pevnější. Už by ale mohlo na delší čas zase stačit.



Ve Vancouveru stíhám většinu z toho, co jsem stihnout chtěl. Jít na domácí zápas White Caps – nejvyšší severoamerickou fotbalovou ligu, kde jsem byl příjemně překvapen. Vancouver poráží svého soka z Dallasu před zaplněnými tribunami s 20 000 diváky 1:0. Pár výletů, každodenní zábava s Chelsinou. Nuda nebyla ani omylem. Ale vše zastínil jeden telefonát z neznámého čísla. A to českého. Budí mě okolo sedmé ranní, než se stihnu vzpamatovat a odpovědět, volající pokládá. Kdo to? Snad výsledky z pohovoru, který jsem v ČR absolvoval? O pár minut později se to dozvídám. Bylo mi schváleno PRko! Holky se se mnou chtěly o tuto novinu podělit telefonicky, nemohu tomu v první chvíli uvěřit, nechápu. Rozhodně jsem vyjádření nečekal tak rychle. Necelé dva měsíce a vše potřebné je odsouhlaseno. Zaplatit už snad opravdu poslední poplatek, naskenovat pas a poslat fotky. Slastný pocit. Následuje tak další kolo rozhodování, kam a jak se budou mé cesty ubírat.

 

Je mi teskno po ranči, nerad bych si nechal utéct open air akci na Gladstone, taktéž bych rád začal opět pracovat a dobíjet kredit. Po dvou týdnech ve Vancouveru (oproti prvotně plánovanému měsíci) zvedám kotvy a mířím zpět na jih Alberty do údolí. Dostává se mi jak jinak než parádního přivítání, rád vás opět vidím, má kanadská rodino. Cooper a Fík přibíhají k autu a nepoměrně menší Chelsina dává kluky hned do latě. Od této chvíle je tu pánem, tedy paní, ona. Zdejší prostředí a barvící se údolí do tónů podzimu si užívá dosyta se mnou. Tu a tam prohnat krávy, natahat do okolí svého pelíšku nespočet míčků, občas něco provést a hlavně neustále prohánět ty dva flegmatické rafany.



Škoda, že tu se mnou nemůže zůstat déle, i když Fík s Cooperem si mohli trochu odfrknout a konečně si začít hrát s míčky i oni. Já se mohu opět naplno ponořit do práce a uvažování, kam se bude můj život ubírat. Pokračování bych rád napsal brzy, jenže podzim v údolí je natolik úchvatný, že se k notebooku nijak neženu. Kor když noci bývají chladné a teplo krbu vábí pěkně hlasitě.

 

Turistou ve vlastním městě

Na dovolenou do ČR - ještě před třemi lety by mi to připadlo vcelku komické, před pěti naprosto nepravděpodobné. Dva dlouhé roky, co jsem byl naposledy na starém kontinentu změnily mnohé. Vnímání své domácí země, zapomenutí určitých standardů a hlavně uvědomění si, jak je lidská mysl adaptabilní. Stal jsem se turistou ve vlastním městě.

Let byl parádní, holandské společnosti KLM není vůbec co vytknout, jejich servis a komfort letu zpříjemněn přísunem dobrého jídla a pití včetně multimediální obrazovky se spoustou nových filmů pomáhal urychlit hodinové ručičky, v porovnání s posledním letem s Condorem - tisíc a jedna. Necelé dvě hodiny na přestup v Amsterodamu a už jen pár desítek minut mě dělí od přistání v Praze. Čeká mě celý měsíc v ČR, očividně dostatek času na to stihnout vše.

Oproti očekávání mě nezmáhá časový posun a mohu si rodiny a přátel užívat od samotného počátku. Byla by škoda promarnit byť i jeden den. Přesun na Moravu a čeká mě opět návrat do reality, rozestavěná D1 všemu nasazuje korunu a Laďova kontrola a připomínka, abych hodinky raději u něj v autě, to když jdeme do motorestu na dobrý guláš, nenechával, mě nutí k obezřetnosti. Uplynulé tři měsíce na ranči jsem naprosto pozapomněl, co znamená výraz klíče a opatrnost. Vše jsem byl zvyklý nechávat bez dozoru a nezamknuté. Přežiji to tu bez úhony? Od prvních chvil si tedy připadám, že krom mateřského jazyku nemám nic moc společného se zdejším světem. Dva roky změní více než si jsem schopen připustit.

 

Naštěstí nemusím řešit negativní aspekty, rád bych si užil rodiny a přátel. Jsem rád, že se toho moc nezměnilo, kromě našeho strakatého beagla, který mě doma už nevítá. Vidět a obejmout rodiče, bráchu, všechny členy rodiny, malého bratránka a sestřenici, u kterých je věkový rozdíl od mé poslední návštěvy nejvýraznější, setkat se s nejbližšími přáteli. Hlavní důvod, proč jsem přijel, nadmíru uspokojil všechny představy. Od "pouhých" posezení s přáteli přes cimbál s rodinou, hody v Březině, famózní svatbu, až po třídenní výlet s bráchou na výběh po horách a setkání se konečně po roce i s Markem na starém kontinentu. Každý den jsem si užil maximálně, a vůbec bych se v daný okamžik nezlobil, měl-li by den hodin více.

Jenže mezi vším příjemným jsem byl nucen se zamyslet nad rozdíly, které mi dlouhodobý pobyt mimo vlast pomohl vnímat. To, co mi připadlo normální, se obratem změnilo v nové poznávání. Panáčci na přechodě pro chodce až směšně malé a nestandardní barvy, umístění semaforů na začátku křižovatky a neustálé vykukování z poza volantu, zda-li už mohu jet, potlačit nutkání odbočit vpravo i na červenou, uspěchanost hraničící až s agresí řidičů - a to jsme na tom soudě dle videí ze světa ještě velmi dobře. Uvědomění si, že ono běžné vejití do obchodu s úsměvem a otázáním se, jak se prodavač/ka má, se nesetká s chápavou a přívětivou odezvou. Krom pár výjimek. Dlouhodobé vyjetí mimo rodnou zemi vás dozajista postaví a zanechá navždy někde mezi - už si nebudete připadat doma ani na jednom místě. Vždy se bude nabízet forma srovnávání a nepochopení. A dalo by se pokračovat. Neustálá konverze měn, mix mincí a bankovek v peněžence, občasné hledání těch správných výrazů, dvě telefonní čísla, dva bankovní účty, tri časová pásma, která přepočítávat a být tak ve spojení se všemi. Je to daň za žití mimo domov. 

Na druhou stranu tato zkušenost přináší hezké momenty. V Brně po vystoupení z hromadné dopravy jsem vždy tím nejpomalejším chodcem a s hlavou zvednutou mohu pozorovat to, co mi bylo vždy lhostejné. Kus historie budované po staletí, mix různých architektonických prvků v kontrastu s modernou. Přeměnu centra, nová zákoutí, ze všeho nejvíce mě však baví sednout na náměstí na lavičku a sledovat uspěchaný život kolemjdoucích. Po velmi dlouhé době si užít vlakovou dopravu při přesunu do české metropole, kdybych mohl, jezdím tam a zpět ještě teď, i přelidněného centra Prahy si mám čas užít. A na letištích sledovat vítající se přiletěvší. Ať už tomu bylo v Brně, Praze či Vídni. Každé setkání má svůj příběh, stejně jako ten můj. Byla to vskutku parádní návštěva a všem patří velké díky. Nyní však opět zpět v Kanadě, pln pozitivních pocitů. Další příspěvek plný novinek bude brzy. Je o čem psát.

Už bylo na čase

Další etapa se přiblížila ke svému konci a začíná nové dobrodružství. Na delší dobu to bude poslední příspěvek v blogu. Blíží se čas dovolené v rodné zemi, na Moravě. Uplynulé dva dny jsem strávil přípravami k odjezdu, dokončil vše, co jsem dokončit chtěl, a vydávám se na cestu do Vancouveru. A snad díky nepozornosti a rozjímání se se dostávám k sepsání článku už v pátek večer.

Po vzoru filmu a stylu „Pane doktore, vy jste se kochal“ si to projíždím panoramatickou silnicí č. 3 po jižní části Kanady. Silnice se klikatí skrze hory a jezera. Pln dojmů, zážitků a silnému toku myšlenek krom módu bezpečného řízení vypínám veškeré dodatkové aplikace, i tu pro orientaci. Okna stažena, příjemný večerní chládek, nesleduji cestu a nechávám směr jízdy plně v režii auta. Nevědomky tak odkloňuji směr trasy a ocitám se na konci jezera Kootenay. Čas se díky přestupu pásma posunul o hodinu méně a na konci silnice je nutno vzít trajekt. Naštěstí jede i v tyto pozdní hodiny. Mám tedy 30 minut na sepsání příspěvku a jsem rád, že je cesta obohacena o něco nového.


Poslední týdny byly nadstandardně hektické, i když pravda – standard a komfort jsem za tři měsíce, co jsem na Gladstone Mountain Ranch, posunul na jinou úroveň. Díky vízům a řidičáku jsem opět mohl roztočit koloběh na vyšší obrátky a s radostí se pustil do práce a trénování U14 a U18. Na ranči dodělat projekt, díky kterému jsem se mohl plně realizovat a zanechat na tom úžasném místě i svůj rukopis. Poznání nových lidí, doplnění celé rodiny Grygarů, které jsem vyzvedl na letišti, seznámení se postupně s Novozélanďankou Grace a hlavně i okouzlující Amy, svou cestu na ranč si našla i další Češka do party Lída a v neposlední řadě i Martin. Rodina Gladstone se rozrostla na pořádný klan a zábavy včetně sportovního vyžití jsme si užili dosyta. O to s většími smíšenými pocity odjíždím – i když vím, že se co nevidět vrátím.



Právě zmíněné tři měsíce mě obohatily ze všeho nejvíce. Snad jsem i našel to, proč jsem do Kanady, i když jsem si to nechtěl přiznat, jel. Každý máme své, za čím se ženeme. Kanada nabízí široké řešení pro většinu – a díky programu Working Holiday si to každý rok může přes tisíc mladých Čechů zkusit. Ať už nové pracovní příležitosti, vzdělání, cestování či jen nevšední zážitky. Mě cesty dovedly na jih Alberty. Začínám věřit, že jsem se zde neocitl náhodou. Ať už záhadně skrytá síla tohoto místa, která na každého dýchne, nebo nepopsatelně vlídná a přátelská povaha Ivy a Aarona vč. dětí a psů – nevím. Tento magický mix mi obrátil život naruby. A jsem jim neskonale vděčný, že jsem měl onu příležitost tu strávit z hlediska času zanedbatelný pobyt, avšak zapsal se více než silně tučným písmem do mého života i srdce.



Život ve městě nebyl špatný, jenže význam slova klid jsem našel až mimo město. Při poslední návštěvě Calgary jsem se cítil všelijak, jen ne klidně a ve své kůži. Setkání s přáteli bylo příjemné, ale není to rozhodně to, co by mě už naplňovalo. Zde jsem mohl vidět téměř vše, od naprostého klidu a ticha až po dechberoucí bouřku nad údolím. Vyjící kojoty pár metrů za kabinou, vlky, ladně se pohybující lišky, vysokou hned za kabinou, pakliže nebyla okamžitě zahnána Cooperem a Fíkem, koně zahánějící medvěda, pumu – bohužel, a nebo bohudík jen díky otiskům na Cooperovi – hned třikrát se s ní dostal do křížku a zanechala na něm vcelku viditelné stopy, naštěstí je náš hrdina v pořádku a večer co večer mi starostlivě dělal společnost při cestách k jezeru. Taktéž mi ti čtyřnozí rafani dali pocítit, že je v okolí i rodinka skunků – občas to schytali přímo na čumák a dva dny tak strávili o samotě. 

 

Tohle vše mi bude minimálně měsíc moc chybět, co nevidět jsem tam však zase. Tak jo! Trajekt připlouvá, je načase se nalodit a ponořit do tmy. Ještě pár hodin jízdy a najít místo k přespání – narychlo postavená postel ve vanu poslouží dobře. Co nevidět ahoj ČR!