10,20, za rohem je skunk

Jo, vždyť já vím, že čekáte :) Jsem lajdák. Využiji tedy další speciální chvíle, kdy jsem u notebooku, abych sepsal pár slov o žití v zemi javorového listu. 

Zima je letos o něco chudší, ale i nadále si držím standard alespoň jednou za rok na hory. Minulý víkend jsme se s Amy vydali za humna do West Castle Resort, tolika lidmi opěvovaný. Proč to nezkusit. Ráno na Gladstone je jako poslední týdny opět slunečné, vydáváme se na cca 30 km jízdu do střediska. Jenže jak už to bývá zvykem, a to i pouhým okem viditelné, hned za údolím vrcholky hor oblačnost nejen zachytávají, ale řekl bych i přitahují. Jen co sedáme na sedačku vstříc jednomu z mála vrcholů, spouští se déšť. Počasí nám moc nepřeje, ale kvótu na lyže jsem pro letošek splnil. 

To necelých 14 dní zpět se na mě culilo v kalendáři opět známe datum - 26. únor, roku 2013 jsem se vydal na otočku do Kanady, tak říkajíc na skok. Letos tomu byly  už tři roky. Tři dlouhé roky plné zážitků a převrácení života naruby. Dnes, s kartou permanent residency, přípravami na svatbu a ustáleným životním rytmem, si říkám, zda-li má stále smysl psát blog. Dostal jsem se do fáze, kdy většina akčních složek má vedlejší políčko odškrtnuté a psát o spokojeném žití a harmonickém vztahu, bych popravdě většinu lidí tak akorát na... Očividně všem, co čtou blog a už měsíc a půl čekají na další příspěvek, to muselo dojít :)

I tak se ale ještě zkusím dokopat a pár jich dát dohromady, co nevidět jsem už na čísle 100 příspěvků, proč tedy nedopřát blogu ono jubileum. Super! Jedem. Co se od nového roku a zasnoubení událo? Hodně věcí a zároveň i nic. Donut je stále nepojízdný, Sam mě po peti dnech strávených poskakováním okolo auta, samo sebou se spoustou sněhu okolo, vysvobodil a v tomto měřítku deset hodin jízdy zpět je zanedbatelných. A věřte, že hodněkrát jsem koukajíc do zpětného zrcátka přemýšlel říznout zatáčku krapet rychleji a shodit ho do rokle. Donuta, mou bílou dodávku, ne Sama. Jenže naše pouto je stále silné. Nyní, dva měsíce od jeho trucování, je stále zavřený v garáži. Odpojená baterka a odhlášené pojištění. K ničemu jinému jsem se zatím pro našlapaný program opravdu nedostal. 

Snad jen si mohl odpustit, aby mi "zapříčinil" při jeho vykládce z přívěsu špatný pohyb a tím mě díky bolestem v bedrech vyřadit nakonec na tři týdny ze hry. A to totálně. V polože ležmo a nebo klečmo tak aspoň mám čas udělat Ivě a Aaronovi nové webovky. Zda-li se povedly nebo ne, můžete posoudit na www.gladstonemountain.com, a nakouknout blíže ráji, kde bez jednoho měsíce rok pobývám. Role jsou vyměněny, celá rodina Hemphills je nyní v Brně, Aaron si užívá squashe na palubovkách, kde jsem to měl rád, zakončené zlatavým dobrým pivem taktéž v místech, na která rád vzpomínám. Alespoň provětral moji squashovou raketu. A Iva naopak může na pokec s mou mámou. Jen ty provokativní fotky z Kofi-Kofi na České si mohli odpustit. Vždy hezké vzpomínky na Brno :) Mám tak alespoň celé dva měsíce na rozsáhlou rekonstrukci jejich domu. A že jsem panečku ve svém živlu! 

Jen Fík je trochu znuděný, jakmile vykouknu ven, pro materiál, rychle zablbneme, ale už mizím zpět ve dveřích. Občas mi proklouzne dovnitř a to už tuplem nic neudělám. Až do včerejška, to se mu o zábavu postaral skunk. Očividně neměl pochopení se s Fíkem honit a přesnou dávkou do čenichu tak dal pocítit, kdo že tu krade Fíkovi a kočičákovi Bullseye jídlo. Až závěrem se dostávám k odůvodnění, proč píši právě teď. Osmá hodina večerní, v práci to pro dnešek balím trošku dřív, v improvizované kanceláři za oknem s výhledem na osvětlený přístřešek s naaranžovaným jídlem číhám na tu potvoru. S puškou 30-30 připravenou k pohotovosti. Ani mouše bych neublížil, jen co je pravda, ale jelikož vystrnadil kočičáka z jeho příbytku, a otravuje Fíkovi život, neznám bratra (sorry Lukáši! :) ). V koutku duše ale doufám, že dostal rozum a zdekoval se. 

Tak zase "brzy" na počtenou! Zatím jsem aktivní na našich svatebních stránkách www.amyandondrej.com, pro anglicky znalé, kdo se chce dozvědět více. Termín už máme! 2.7.2016, 14:00 horského času (22:00 v ČR). 

Jak na Nový Rok, tak po celý rok

Vánoce jsou tu! Čeká mě vcelku dlouhé volno, nejsem již nijak svázán pracovními povinnostmi a vše je nastaveno tak, jak jsem si vždy představoval. Amy přilétla do Alberty, strávit pár dní opět na ranči, a 23. se vydáváme směr BC, strávit svátky s její rodinou. Přes Kamloops do Merrit, kde nedaleko bydlí její sestra s manželem a čtyřmi malými rošťáky. Dle místních tradic tu každý 24. večer rozbaluje pouze jeden dárek a v pozdních hodinách se jde spát. Vánoce v Severní Americe jsou značně odlišné. Začínají až 25., kdy se všichni sbíhají k vánočnímu stromku - Christmas day. Sedíme na sedačce a kocháme se pohledem, jak všude kolem lítá papír a krabice převážně od hraček. Chutný oběd, vánoční bruslení a odpolední pohoda s dětmi. Další den ráno, tzv. Boxing day, mě Donavon (Melissin manžel) bere zažít další tradiční zážitek v Kanadě. Ice fishing - rybaření v ledě. 

Brzo ráno společně s nejstarším Jacobem proto po vydatné snídani sedáme do auta a přemisťujeme se k jezeru. Zaparkovat, vzít vybavení a prodrat se sněhem. Odhrnout 2x2 metry čerstvé přikrývky a vrták mizí v tlusté vrstvě ledu. Je připraveno, naběračkou odebrat zbylý led a pomalu vnořit návnadu na háku. To stejné i pro Jacoba. Já nemám povolení, vše pouze sleduji v těsné blízkosti. Jacobovi se daří a po necelých deseti minutách tahá první úlovek. Jeho radost je nepopsatelná. Zima je vlezlá, po hodině a půl balíme a vydáváme se do tepla domova. O den později se k nám připojují Amyiny rodiče a bratr, v domě je těsno, ale obstojně se s tím pereme (11 lidí + kočka). S "tátou a bráchou" si střihneme pracovní den a přemisťujeme nástavbu na kempování. Poslední společná noc a 29. ráno se s Amy vydáváme na jih. Sněhu bylo až až - bílé Vánoce opět dodaly sladkou tečku, je na čase si užít trochu tepla. Kilometry ubíhají pomalu, přejezd přes hory a už jsme v Kalifornii. Teplota šplhá k 15°C, užíváme si venkovní teplo pouze v triku a na 31.12. se konečně prodíráme až k samotné bráně San Francisca. Já v této chvíli už potřetí, Amy zcela poprvé. Golden Gate na nás opět čeká.

Večerní procházka přístavem malebného města Sausalito, výtečné italské jídlo a silvestrovská noc opět klidná bez bujarých oslav. Tak to mám rád. Je ráno, vůbec první roku 2016. Nemohlo začít lépe. Jasná obloha a teplota nad deset stupňů. Doprava takřka nulová, vydáváme se na můj oblíbený kopec nad mostem. Ten pohled mě nikdy neomrzí, celé San Francisco jako na dlani, na obzoru ani mrak, ostrov s pevností Alcatraz, ale hlavně oranžovo-červený most, dominanta tohoto místa. Amy očividně hltá tento pohled, ráda by fotku - mít hezkou vzpomínku. Proč ne - jenže chtělo by to ještě nějak vylepšit. V nestřežený pohled sahám do kapsy, nenápadně dál od lidí, abychom nestrhávali pozornost, poklekám a žádám Amy o ruku. Mám to naplánované už přes měsíc, i tak se mi srdce rozbíhá stejně jako při státnicích, kde se nervozita dala krájet. Dostává se mi pozitivní odpovědi a těžko zde vystihnout, co v ten moment prožívám, ten pocit je zkrátka nepopsatelný. Ani ne o deset sekund se opodál odehrává to stejné – nápad to očividně nebyl zcela originální, ale na to v ten moment nemám ani nejmenší pomyšlení. Je na čase tuto novoroční novinu sdělit i rodičům – rychlý přejezd do kavárny s internetovým připojením a zcela nečekaná zpráva, brácha tuto novinu ukázkově udržel v tajnosti dokonale.

Až je nemožné cokoliv jiného nyní psát, leč zkusím. Dva dny v San Franciscu, opět na tomto vyjímečném místě, projít město, plavbu lodí pod Golden Gate a okolo pevnosti Alcatraz, stejně jako při dvou předchozích návštěvách. Tentokráte se mi prochází o mnohý kus lépe – po oněch třech písmenech, ano (yes chcete-li). O den později už průsmykem proudí kvanta mraků a citelně se ochlazuje. Návštěva muzea, je na čase se vydat podél pobřeží na sever, zpět do Kanady. Skrze Red Wood park a Avenue of the Giants, mezi vysokými korunami sekvojí. Obouváme běžecké boty a jdeme se ponořit do hloubky nekonečného lesa.



Stejnou možnost dopřáváme i donutovi a i jej nechávám projet na 2400 let živým stromem, místní turistickou památkou městečka Leggett. Dál nás až na pár zastávek u majáků typických po celém pobřeží Oregonu čeká pouze déšť a zase jen déšť. Měníme proto kurz a snažíme se co nejrychleji dostat do Vancouveru.



Poprvé mohu díky nedávno nabytému statutu Permanent Resident přejet vcelku klidně a bez vyptávání hranice zpět do Kanady. Návštěva přátel, Amyiných prarodičů ve Vancouveru a poslední etapa doposud společné cesty. Od Kamloops už cesta čeká jen mě – Amy je doma. Posledních 900 km na ranč a mohu se opět připravit na návrat k „normálu“. Donutovi se tato myšlenka nelíbí. V Revelstoke, v jednom z nejlepších zimních středisek v BC vypovídá službu, tedy pár kilometrů v kopci za ním, a tak se ocitá v nelichotivé pozici na korbě odtahovky. Natřískané město turisty zapříčinilo i neúnosně zaplněné termíny v místních autoservisech. Po pár dnech hrabání se v autě s omezenou výbavou nářadí a po neúspěšných pokusech mi přijíždí záchrana z ranče a konec cesty tak dostává černou kaňku.



Ale i kdyby byla celá cesta poznamenána nezdary, i kdyby v San Franciscu padaly trakaře, i kdyby se stalo kdoví co, výlet na jih USA do Californie bude mít navždy punc jednoho z nejlepších. 1.1.2016, den, co jsme se s Amy zasnoubili. 

Proces přistání

Necelé dva měsíce od posledního příspěvku mě nutí sednout a sepsat opět další pokračování. Teď je na to opět správná doba, před námi posledních 200 km do San Francisca, řízení se ujímá Amy, letních 15°C a slunce za okny, hudba z iPod a Starbucks kafe v držáku – to je Amerika, Californie.

Už je to doba, co jsem donuta vytáhl řádně provětrat. Téměř dva měsíce zpět. Čeká nás jízda nejdříve na sever, potkat se s Amy a její rodinou v okolí Edmontonu. Po cestě mám opět štěstí vidět výraznou auroru. Pravda, není již tak vzácná, jako jsem ji viděl poprvé, i tak ale zastavuji a opět se kochám. Je krásně jasná a opět tančí v pomalém rytmu. Dny nahoře utíkají, Amy má pro nás překvapení v podobě muzikálu Evangeline, nádherně zpracovaná hra na základě historických událostí o odsunu Acadiánů, francouzské kolonie na východním pobřeží. Míříme zpět do Kamloops, Amy má před sebou posledních pár týdnů školy, po cestě dáváme letošní poslední kempování, vše už je uzavřeno a připraveno na přísuny sněhu. Naštěstí je v Jasperu jedno z mála míst, kde se dá kempovat po celý rok. Ranní výběho-výšlap, vysadit Amy a nyní pokračuji sám přes Vancouver až do Seattle. Potřebuji dokončit proces k získání PR – tzv. Landing.

Domlouvám se proto s Alešem a Dášou, blízkými přáteli ještě z dob Brna, kteří nyní bydlí v Redmondu. Posezení, příjemný pokec, poznání malého Honzíka a přes hranice opět zpět. Poslední chvíle nejistoty. Vcházím do budovy a za přepážkou se mě ujímá imigrační úřednice. Sjede si mě pohledem od hlavy až k patě, klasický oděv pohraničních úředníků vč. neprůstřelné vesty a zbraně za pasem dodá na respektu. Pár otázek, jdu si sednout a do pěti minut si mě volá opět k přepážce. Přísným tónem se mě vyptá na pár věcí, nakonec zda-li jsem všemu rozuměl, třikrát pomocí iniciálu potvrdit správnost údajů, finální podpis a rázem se její výraz ve tváři mění na široký úsměv. Otevírá přihrádku a s kanadskou vlaječkou v ruce mi blahopřeje k permanent residentovi. 13.11.2015, den, kdy ze sebe mohu odhodit veškeré závaží a hluboce vydechnout a udělat tlustou čáru za celým dosavadním procesem.

Večer dávám ve Vancouveru s holkami a s Chelsinkou oslavný drink, detailně se dozvídám, co vše vlastně udělaly a jsem neskonale rád, že jsem se svěřil do jejich péče. Díky coastal immigration ltd. Po cestě v Kamloops ještě dáváme s Amy narychlo squash a vydávám se na cestu zpět na ranč. Povinnosti se nakupily, ve volném čase pomáhám Aaronovi se stáčením medu, jejich vlastního bio kvality ze zdejších lesů a strání. O sportovní vyžití nouze také není, večerní fotbálky a pravidelné hraní squashe, výkyvy počasí s přívalem nového sněhu (asi nejzábavnější úloha v podobě odhrnování sněhu těžkou technikou). Blíží se konec roku, Vánoce, letos je trávím v rodinném kruhu Garrettů – ale o tom až příště. Napovím – byly parádní! Pár posledních hodin do konce roku 2015, sluší se popřát vše nej v roce následujícím. Ať je neméně úspěšným jako ten letošní.

Věnováno památce Cooperovi, +1.12.2015