pátek 29. července 2016

Ano Ano, Jo jo.

Tak to by bylo, mnozí už ví, že svatba proběhla parádně a dostalo se mi z Amyiných úst ono uchu lahodící ano. Poslední dva týdny dodělat sepsané projekty (které jsem stejně nestihl) a v sobotu brzo ráno vyjíždíme vyzvednout rodiče s bráchou. Předtím ještě několikátý velký nákup na svatbu, projektor, a právě v čas, abychom stihli i nafilmovat přistávající let KLM. 


Konečně tak mohu Amy představit naživo, nesmí chybět první návštěva a místo chlebu uvítání kávou z Tima Hortona a postupně se přesouváme na tříhodinovou cestu na ranč. Rodiče s bráchou tak mohou jako první okusit, co že mě to tu ten rok a čtvrt přikovalo. Rychlé představení a kmitám opět do Calgary, pár minut po půlnoci přistává Iva s Laďou, dva z nejvíc nejlepších přátel. O půl čtvrté ráno mi končí šichta a mohu alespoň trochu pospat. Všichni se statečně perou s časovým posunem, mně to dává alespoň den klidnějšího režimu, nadechnout se k posledním předsvatebním přípravám. 


Nebudu však zdlouhavě popisovat přípravy a svatbu samotnou, o tom blog není. Užili jsme si skvělý čas, všichni přiložili ruku k dílu, zároveň si i mohli užít ranče a okolí. Společnost nám dělá i nový čtyřnohý přírustek zlatého retrívra Huxley, o to větší sranda na ranči je. Nesměla chybět středeční zastávka na wings night, to už se k nám připojují i Amyininy rodiče. Poslední dodělávky, páteční nácvik, večerní grilovačka a jde se spát. Zítra nás s Amy čeká jeden z největších okamžiků.


Počasí vychází parádně, dle Martinova přání je pod mrakem, od brzkého rána začínáme grilovat sele, drobnější jehně jde na rošt až po jedenácté. Snad všichni čeští chlapi zde na ranči si to nemohou nechat ujít. Je poledne, dvě hodiny do obřadu. Měl bych se přestat starat o vše ostatní a jít se připravit. Martin už lítá okolo nás a kreativními nápady nás staví tu do kroužku, tu nad něj. Stream na youtube taktéž v provozu, téměř všichni hosté dorazili, druhá hodina je tu.


Těžce se mi hledají slova, zažil jsem hodně silných zážitků, o kterých se dá napsat dlouhá esej. Jenže svatba se spřízněnou duší a její průběh, to se musí prožít. A nebo o tom může napsat někdo jiný. Alespoň obrázek si o našem dni můžete udělat díky skvělé práci Martina na jeho webu. Díky Martine. Taky díky všem, co byli součástí toho všeho, za jakoukoliv pomoc. Raději nebudu jmenovat, abych na někoho nezapomněl. Okolo půlnoci jdeme spát a po celém cirka měsíci můžeme klidně spát. Půl roku dlouhá “mise” nám skončila. Nyní ještě užít společný čas s rodinou a přáteli, vypravit se na poznání místních krás, poprvé jako 5 soudků. Další část kanadského života se kvapem otevírá, pokračování během pár dní. Stálo to za to!



pondělí 6. června 2016

Golf time!

 
Je opět na čase se podělit o nové zážitky, ne a ne to skončit. Údolí se i přes drobné sněhové výkyvy obléklo do zeleného a opět se můžeme kochat z nových scenérií. Dalším nezapomenutelným zážitkem mi bylo pár posledních dní coby dvacetiletý. Vydáváme se v osmi lidech do Fairmont Hot Spring na golfový týden. Nakládáme potřebné věci do Aaronovýho obřího trucku, zatímco Martin, Jarek a Janča po nás hází sněhové koule.



Těším se, nikdy jsem nehrál na velkém profi hřišti, tři dny slibují pořádnou dávku zábavy. A nebo ne? Z osmi lidí je šest ostřílených dospělých mazáků, kteří hrají golf už nějaký ten pátek. Doufám, že aspoň Graham zůstane při zemi a budu moci „soutěžit“ alespoň s někým. Pronajaté třípatrové studio od našeho příjezdu určuje místnost, ve které strávíme nejvíce času – kulečníkový stůl hned u vstupu si o to říká. A že jsme zde zahráli mnoho dobrých her a prohodili neméně zajímavých slov. První hrací den začínáme v Mountaiside Golf Resortu, rozdělení do dvou skupin na Dlouhány a Hobity. Golfové vozítko sdílím s šedesátníkem Alem. O něm bych taktéž mohl napsat tuze dlouhý článek. Naše squashové bitvy jsme především díky golfové sezóně, kterou Al zkrátka žere, museli odložit, a tak mě nyní čeká školení v golfu.



Na začátku jsem krapet nervózní, nerad bych to ostatním pokazil. Naštěstí nás čeká ranní rozcvička na odpališti a není to až taková trága. Blížíme se k první jamce – par 5. S drivingovou holí operuji raději opatrně, přeci jen je kolem hodně domů a aut a nerad bych se na nich podepsal. Zkrátím to – nelítá mi to tak, jak bych si představoval, ale pár úderů bych ohodnotil jako ucházejících. Snažím se odkoukávat, jak se to má dělat. Styl každého je však jiný. Jako první se staví k teečku Al. Skupinka dlouhánů Aarona, Grahama, Howarda a Dana už odjela do bezpečné vzdálenosti, teď je řada na nás. Al, oděn dle kódu do trička s límečkem a golfových bot, se pekelně soustředí, nikdy jsem nepotkal soutěživějšího hráče. Dva cvičné nápřahy, sledujíc ho si vybavuji zprávu, kterou mi poslal dva dny před odjezdem „drž hůl volně jako pták, uvolni se a sleduj míček“. Beng! a tvrdý golfový míček letí dobrých 200 yardů. To Topher v jeansech, tričku a skejťáckých botkách zapíchne teečko, stoupne bokem bez jakéhokoliv rozmýšlení, jeho švih mi ještě teď zní v uších, neustále si s námi povídá a směje se, krůček dopředu a prásk ho. 250 – 300 yardů. Panečku, to vypadá tak lehce. Mike, taktéž šedesátník, se nachází někde mezi. Tolik času na zamíření si nebere a lehce kluky pronásleduje. A je to tady, je řada na mně. Dva švihy zkusmo, vcelku lehké, ale po přístupu k míčku na mě padá drobná nervozita. A to na mě nekoukají miliony diváků. Snažím se seč můžu, ale za rámeček si premiérový úder nedám. Zkrátíme to – ještě že jsme si pravidly omezili údery na maximální +3, jinak bych na některých technických jamkách s vodou byl ještě teď.



Hřiště je krásně upraveno, na severní straně lemováno horou, na jižní pak silnicí a údolím s řekou. Pažit o jakém se mnohým ani nesní. Čas utíká a tělo dostává značně zabrat. Je to slušná námaha, naštěstí díky vozíkům dostanou alespoň nohy oddech – těm dávám zabrat zejména při fotbalech. Je sice pár úderů, které se mi povedly, na jedné jamce jsem se dokonce dostal zázrakem, kdy se sešlo pár šťastných ran právě na par, ale jinak jsem si držel průměr +3. Díky kluci za shovívavé nastavení pravidel. Hra se protáhla na 4 a ½ hodiny a já byl s poslední jamkou vcelku rád, že dnešek je za námi. Vzal jsem si velké sousto, ze deset tréninků před samotnou hrou by mi jistojistě prospělo.
 
 
Druhý den se vydáváme na těžší hřiště, Riverside Golf Resort. Po prvním dni jsme promíchali týmy, abychom na poslední páteční den vytvořili dobré handicapy a mohli naplno zasoutěžit jako rovni s rovnými. S Alem zůstávám v jednom týmu, jeho cenné rady jsem si vzal k srdci, jenže tělo se jeví značně unavené. A to nejen proto, že spaní v obyváku mě posunulo do role posledního usínajícího a prvního vstávajícího, jelikož se všechen společný čas odehrával právě tam (a sousedící kuchyní v případě rána). Cirka jeden ze čtyř úderů bych si sám se sebou i plácl, ale na nějaké zmínky, že hraji golf, bych to neviděl. V ten moment vím jistě, že tímto týdnem jsem s golfem začal a taktéž i končím. Mít tak hole vlastní a ne půjčené od Aarona, už by nejméně jedna letěla do řeky. Do čeho já se to upsal. Až do chvíle, než ke mně přichází dnešní nový týmový kolega Dan. A radí, co a jak udělat jinak. Uvolni ruce v zápěstí, nataženou paži máš správně, ale za hlavou ještě krapet pokračuj v nápřahu na úkor povoleného zápěstí. Soustřeď se na míček a s rotací pokračuj po odpalu i nadále, vytoč trup. Myslel jsem si, že to celou dobu dělám, stavím se mírně skepticky k míčku a šup ho, čistý úder a míček letí parádně – vysoko, daleko a hlavně rovně, na green. Wooow!! To je parádní pocit, řeknu vám. Zlomový bod, polit živou vodou, hned ta hra baví víc a už se nemůžu dočkat, až budu zase hrát. Sice se nová taktika nepromítla okamžitě do všech úderů, ale potenciál dát golfu druhou šanci je veliký. Když pak Graham s Danem na jedné jamce utopí svůj míček a můj přistane kousek za greenem, připadám si jako Tiger Woods v době své největší slávy. Ještě vypilovat odpal z bunkru, tedy pro neznalé z písku. Opět ke mně přiskakuje Dan a s radou, ať si představím českou stokorunu pod míčkem a celou ji vykrojím, putuje míček se zrnky písku ideální trajektorií na green. Nejraději bych mu skočil na krk a poděkoval, jenže ctím golfovou etiketu a s rozzářenými oči jako malej kluk u vánočního stromku mu jako díky stisknu ruku. Díky Dane! Druhý den na golfu si užívám víc, jenže s přímou úměrou únavy těla při nezvyklých pohybech se rozhoduji nejít do třetího hracího dne. A jak se později ukazuje, tak správně. Hřiště v Cranbrook je později dle slov mazáků velmi těžké a udělal jsem dobře. Mám alespoň čas na trénování, za rok se jede zase. Mezitím si střihnu pár jamek tady v okolí.



Alespoň jsem mohl přiložit ruku k dílu s výběrem svatebního dortu. A díky jeho chuti se ještě víc těším na svatbu, láska prochází žaludkem. Po pátečním příjezdu alespoň na chvíli lehám a dospávám zápřah z dnů předchozích, zatímco pro mě místní připravují malou oslavu. Okolo ohně, s opékáním uzenin, skvělé společnosti, kytary s českými písničkami (to když se k mému údivu objevuje další překvapení v podobě Petry a Tomáše), Howardovou improvizací a složenou písničkou, atd atd. Super klidná oslava. Ráno vydatná snídaně a jdeme na druhý ročník cejchování krav. Pro Martina, Janču, Petru, Toma, Jarka a i Amy, to je první zážitek. Opět vyvedený, i když mi je telat zase líto. Vše se zvládlo rychle a krom značek vypálených do kůže mladých, snad i ostatním se tohle zarylo pod kůži.



A kde se vzala ta tři česká jména? Jarek už tu byl dva předchozí roky vždy přes prázdniny. Letos však díky Aaronovi a holkám z Vancouveru přijel s pracovními vízy a pomáhá se starat o zdejší místo. Holky, manželka a dvě dcery, za ním přiletí co nevidět. Janča a Martin jsou dva Brňáci, co se sem dostali podobně jako já před rokem. Někde se někdo zmínil, slovo dalo slovo, a bylo. Zapadli sem náramně, už počáteční komunikace po emailu dala vycítit, že to bude fajn setkání. Oba si to tu užívají, každodenní pohled na vrcholky hor, bytí na čerstvém vzduchu (i když občasná práce ve skleníku s biohnojivem moc čerstvý vzduch není), a neustále nové věci, to bylo to, co hledali. Martin je navíc skvělý fotograf (a jsem rád, že bude fotit naši svatbu) a jeho příspěvky na blogu www.mrrca.cz mi ukázaly, že je na čase skončit a přenechat to zkušenějším. Tento upřímný a přátelský třicátník taktéž s jiskrou kluka v oku jako já a Aaron, těžko zapadnout do zdejšího údolí lépe. Janča též, navíc vše okořeněné hudebním a kreativním talentem. Jejich příjezdem jsme tak převážili misky vah dospělých na více než polovinu dredatých – Aarona s jeho holou lebkou do vlasatých nepočítáme :)

 

Poslední květnový víkend jsme s Amy nastaveni na mód pozor. Oči na sťopkách, koná se tu svatba. Omrknout, co nás za měsíc taktéž čeká, udělat si poslední teoretický sumář, jak postupovat. Vše se nám už rýsuje, co nevidět. Páni! To letí.
 
 
A jelikož se mi krátí chvíle coby svobodný, Aaron pro mě připravil originální a jemu podobnou rozlučku se svobodou. Naštěstí jsme naladěni na stejné vlně a tak to nemohlo být jinačí, než spojené s výšlapem do hor a přenocováním pod širákem. Vydává se nás hned deset. Každé ráno se kochám výhledem na horu Gladstone, Aaronovy myšlenky už na ní byly také nesčetněkrát. Je na čase se ji vydat pokořit a pro změnu kouknout, jak se ona hora dívá každý den na ranč. Vydáváme se v pátek v odpoledních hodinách, dle tradice dostávám kšiltovku s podprsenkou a vycpanými prsy, kterou bych měl celou cestu mít na hlavě. Také letím do ještě vcelku studeného jezera, v horkém pátečním dni to je osvěžující a po prvním kilometru šlapání slyším skuhrání ostatních, proč i oni nešli. Jsme v základním kempu, v údolí, kde rozděláváme oheň, a zábava začíná. Pěkně se nadlábnout, pokecat, okolo jedenácté zalézt pod hvězdami rozzářenou oblohu a za zvuku praskání ohně se schoulit do spacáků. Ranní probuzení s rozbřeskem, čili 5:20, snídaně s Aaronovou kávou (obyčejně hnusná káva, nad kterou by kdekdo ohrnul nos – několikaletá konzerva s uchem, se kterou Aaron šarlatánsky míchá nad ohněm, kousky popela a jehličí do ní vždy při přípravě napadají, ale po ránu před dlouhým výšlapem to nejlepší, co si naše tělo a žaludek dovede představit, ještě prosím, Aarone!), a jde se podél řeky. 2 kilometry po jakž takž stezce, přebrodit řeku a začít se prodírat 500 výškových metrů směrem k dominantně místního okolí. Stoupák tu a tam po sněhu a místy po kamenech přes drobný hřeben a posledních 150 výškových metrů až k necelým 2400 metrům této hory – pojmenované po jejím „úsměvu“ díky geologickému pásu světlé horniny (gladstone = šťastný kámen). Úplný vrchol nakonec díky nutnosti změnit kategorii výletu z výšlapu na horolezectví nakonec nedáváme, avšak ten pohled zpět do údolí je skvostný. Díky borci za super rozlučku se svobodou, sedla ke mně jako vyšitá. Opět brodění se dolů, po necelých deseti hodinách jsme zpět na ranči, příjemně vyčerpaní s odřenými nohami z prosekáváním se zemí nikoho, spokojeně dáváme relax. Někdo koupačkou u jezera, já Tomovi ještě pomáhám měnit svíčky u auta, lehká grilovačka a jde se na kutě.



A tak se pomalu připravuji na Gladstoneový epilog, za měsíc touhle dobou už odškrtnu další část ze svého života, svatba, výlet s rodiči, bráchou a Amy po místních krásách západního pobřeží Kanady, a je na čase se pustit do dalšího stěhování. Nyní už však s vyhlídkou na krásný čas bytí +1. Pár nápadů máme, ale zatím si je necháme s Amy pro sebe. Bude to však jízda, jako obvykle.

 

středa 11. května 2016

Sbohem dvacko

 
S mým hlemýždím tempem psaní se pomalu ale jistě dostávám k sepisování milníků. Spisovatel by, jak se říká, potřeboval opět chytit nit či strunu, jenže já tu svou ztratil v nenávratnu. Ani už nevím, co jsem psal jako poslední. Jo, příhoda se skunkem. Jak dopadla? Relativně dobře, z jistého úhlu pohledu. Tři noci jsem na něj dohromady čekal, a snad pouhé čtyři nebo pět nocí se z celého měsíce neukázal. A hádejte, do kterých dní se jeho absence projevila. Údolím tak nezazněla rána z pušky, já nemusel mít starosti při nerudovském „Kam s ním“. Jenže celý kruh se uzavřel a výstřel stejně zazněl. O pár stovek metrů jinde. Drzé zabrání garáže skunkem natolik otrávilo našeho menšího a bezbranného kočičáka, že se vydával pravidelně na toulky. Bohužel to mu bylo osudným. Někdo ze sousedů nesdílel jeho utrpení a snad ve snaze ho zahnat po něm vystřelil. Nebylo vidět žádné škrábnutí, s podezřením na vymknutý kloub ho vezu na veterinu a až rentgen ukatuje, že ho kulka zasáhla tak nešťastně, že mu rozdrtila kost. A tak máme o dalšího čtyřnohého člena Gladstone méně. Byl malý, milý, dovedl otrávit život při značkování svého teritoria, ale i tak nám bude chybět.



O zábavu jak nám, tak Fíkovi, se stará Chelsinka, opět hlídám tu hyperaktivní špionku a s jistotou mohu říci, že se z městského psa stal pes venkovský. Fík sice v počátku projevil své choutky opět s nějakým psem běhat, jenže na hbitou Chelsinu ne a ne najít recept. Natož pak síly. Bitva obra a Goliáše. Hlavní je, že jsou se zapadajícím Slunkem oba spokojeni a příjemně unaveni (Fík o poznání více).



Nejdříve si ji však musíme vyzvednout. Vše je naplánováno dokonale. Po dvou měsících přijíždí Hemphillovi, ještě týž den dokončujeme poslední úklidové a designérské práce a míříme s Amy na letiště. Opět vás rádi vidíme, rodino! Chyběli jste tu. Jedním autem míří zpět, my jsme tedy ochuzeni o jejich překvapené tváře při vstupu do renovovaného domu, jenže jiné možnosti nebylo. S Amy druhým autem jedeme do Kamloops, na návštěvu její sestry s rodinou a poté za holkama do resortu Sun Peaks. Z dlouhého ježdění mi už popravdě šibe, pokaždé si říkám, už naposledy. Jenže díky místním vzdálenostem se ani jinak nedá. Zažíváme parádní víkend a ve třech (s Chelsey na zadních sedadlech pěkně poslušně v psím postroji) si to míříme zpět.

 

Zároveň novým týdnem mi začíná další sezóna trénování. Opět vidět staré známé tváře, rychle je připravit na zápasy a turnaje, moc času není - vše vrcholí turnajem koncem června. Týdenní harmonogram se mi tak pomalu ale jistě zaplňuje. Oddech nejspíš až po svatbě, i když kdo ví ;) Nejde opomenout datum 6.4., je tomu rok, co jsem přijel na Gladstone. Jak bývá zvykem, jen na pár týdnů či maximálně měsíců. To místo spolu s místními mě pohltilo natolik, že jsem se tu zdržel už rok. A ještě nějaký ten měsíc, minimálně do svatby, tu budu moci obdivovat místní krajinu a být součástí tohoto kouzelného místa.



Konečně po časově náročné renovaci se mi povedlo dostat se k donutovi. Tři měsíce sedí smutně v garáži a čeká, až se mu budu věnovat. Rozebírám mu vnitřnosti, vyřazovací metodou problém ukazuje buď na počítač, a nebo na dráty. Ve změti svazků nakonec jako zázrakem nacházím porušený spoj a po třech měsících může donut opět zabrumlat ten jeho slastný song. Vítej zpět! Využívám jeho garážování a dávám ho do pucu, pár úprav, výměna ložisek, brzd, klínového řemene a mnoho dalšího. Je na čase ho připravit opět do služby. Vítej zpět Chevy.



A jaký je ten druhý milník? Zcela jistě se před 13.5. nový příspěvek neobjeví, tak proč tedy nezrekapitulovat poslední rok v režii 2x let. Je to zvláštní, roky plynou jako voda, od dob maturity několikanásobně rychleji. Vesměs ze všech stran slyším „počkej, až Ti bude třicet“, „počkej, až Ti bude čtyřicet“, … . Je to normální rok jako každý jiný. Bezpochyby. Jenže pro mě poslední rok s dvacítkou v kolonce věku se stává dramaticky odlišný. Vždyť co se stihlo během té krátké doby odehrát. Říct ne žití ve městě a dělání práce, která přinášela kapitál, ale rozhodně ne pohodu na duši. Vzdát se toho všeho ve prospěch přesunu a poznání pravé tváře Kanady. Dělat něco, co mě baví, i v počátku za cenu žádného příjmu. Nalezení nových, mnou doposud pomíjených hodnot, víry a cílů. Poznání neobyčejných lidí, jedné skromné rodiny, která mi dala víc než je vůbec schopna si uvědomit. Vidět se opět se svou rodinou při návštěvě ČR a uvědomit si, jak moc pro mě znamenají, jak mě celou dobu podporují i když jsem na druhém konci světa, že to není rozhodně samozřejmost a lehké jakbysmet. Vždyť kolik krajanů to tu v Kanadě mělo o to těžší, když je jejich blízcí doslova tahali zpět. Jak to opravdu dovede být těžké se odloučit od přátel, se kterými toho máte tolik společného a i přes tu vzdálenost si mít neustále co říci, neohrnují nad vámi nos, když zrovna nemůžete najít český překlad pro dané slovo a nechtěným použitím anglického rozhodně nemáte v úmyslu se povyšovat. Užít si i ty nejmenší okamžiky a uvědomit si, jak se lidská mysl mění v prostředí, ve kterém žije. Přijmout Kanadu jako můj nový domov. Splnění si mnoha snů, předávat sportovní zkušenosti, bavit se životem naplno, vyhrát boj s byrokracií, nevzdávat se a jít si za cílem, na jehož konci čeká sladká odměna v podobě permanent residenta Kanady, a mnohé další. Ale hlavně poslední, avšak ne v rámci priorit, nalezení druhého kousku puzzle, okouzlující Amy. Od té doby ač tak barevný svět se stává ještě barevnějším a chutnějším. Kombinace všeho popsaného se proto zapříčinila o to, že na 29. rok svého života budu vždy dobře vzpomínat.



Díky všem, co ho byli (a jsou) součástí. A jelikož mé nadšení z psaní z blogu pomalu ale jistě upadá, mnohdy na něj nenacházím ani energii, a ani chuť, s příjezdem nových tváří se objevuje blog nový, který vřele doporučuji. Mrcca.cz, zejména Martinův poslední má solidní grády :) Tak užívejte.