Yellowknife - kdo jsem

Už více než dva měsíce si užíváme přívlastku NWT, tedy Northwest Territories. Je to k zamyšlení, párkrát jsem viděl na silnicích byť už v Albertě či Britské Kolumbii auto s poznávací značkou NWT. Unikátní tvar ledního medvěda, pouze vzadu, a většinou šest číslic. Vždy to ve mně evokovalo pocit exotična, oblasti kdesi na severu, kam bych se jednou chtěl podívat. Najednou jsme tu, a nepřipadá nám to nikterak vzácné. Limity jsou jen tam, kde jsme ochotni si je nastavit. Stačilo opravdu jen rozhodnutí se vydat - a jsme tu. Obklopeni medvědy (alespoň těmi na autech) ze všech stran.

Musím říct, že mi velikost města naprosto vyhovuje, což jsem zmínil už minule. Celkově je město ale jaksi jiné. Nejblíže bych to přirovnal k Las Vegas, i když se bavíme o jiných měřítkách. Obecně kde nic tu nic okolo a uprostřed větší aglomerace. Příjezdové cesty takřka žádné, nejblížší větší město na stovku kilometrů územím nikoho na jih. Za vším stojí těžba diamantů. Tři velké diamantové doly, z nichž ten největší, Diavik, vytěží šest až sedm milionů karátů ročně. Není tedy divu, okolo čeho se zdejší byznys točí. S tím spojené služby, hustý turismus v zimě - a jsme doma, z čeho tu jsou místní živi, Malé letiště a neustálé hučení letadel nad hlavou nad právě bíle pokrytém okolí nejde nemilovat.

Geograficky leží město na Kanadském štítu, jedná se o jednu z nejstarších částí země - výzkumy hornin ukazují až ke 4 miliardám let. I proto se jedná o bohatá naleziště minerálů (mj. zinek, kobalt, měď i zlato). A tak není divu, že zemědělství zde pšenka moc nekvete. Šutr kam se podíváš. Natolik kamenité podloží, že ve starém centru města u jezera (ale nejen zde) nenajdete vodovod ani odpadovou stoku. Téměř vše se řeší dovozem/vývozem. Taktéž architektura je místní nehostinností ovlivněna. Většina domů jsou dovezené přívěsy na podestvě. Jednoduché, účelné, o estetičnosti pomlčím, ale to k místím souřadnicím patří. A nebo železná konstrukce zasekaná do skály a na ní postaven dům, samo sebou s izolací zespod. Taktéž jsem viděl i kus skály "umě" zabudované do sklepní části domu, vše exponované. Mno, představivosti se meze nekladou.

Skladba obyvatel je taktéž originální. Největším procentem jsou lidé přistěhovaní z východní části Kanady, francouzštinu tedy mohu slyšet na každém rohu - jupí! Sem tam se najde i někdo z Alberty a nebo BC, velké procento indiánů (pozor, nutno nazývat "natives"), u kterých mě občas šálí zrak, co si opravdu dovolí a jak jim to všichni tolerují. Každý stát má asi to své :) Krádeží je zde hodně, na denním pořádku. My to zatím bohudík odnesli pouze ukradnutou nálepkou z Donuta. K čemu někomu bude. to těžko říct.

Po pár letech se ale opět mohu spolehnout na předpověď počasí. Nejsme nikterak ovlivněni horskýmy proudy, zatímco na Gladstone stihli z léta přejít přes sněhovou nadílku až na nynější plus dvacítky, nám každý den o nějakou tu desetinu stupně v průměru ubírá. Stejně jako světla. Už jsme se na tři dny dostali i na -20°C, ale jsme zpět cirka na nule (dnes padl dvacet let teplotní rekord, čtyři stupně nad nulou je velmi neobvyklé). Údržba silnic nic neřeší, stejně jako řidiči, pokud napadne sníh, nechá se ujezdit, přisype se trocha písko-štěrku a vesele se jezdí dál, pěkně pomalu. Vše tu je blízko a je-li páteční dopravní špička, znamená to, že možná budete někde stát na semaforu dvě červené. Okružní jízda okolo Yellowknife - 20 minut i se zastávkou u Tima. Žádné stresy za volantem, bezva :)

Na seznamu, o čem psát, mám vcelku hodně položek, takže opět si dovolím ono cliché - pokračování brzy (ok. na nový rok se těšte s mým tempem), ale hlavně nejlepší nakonec - letenky do ČR na Vánoce se nám už hřejí v elektronické kapse. 20.12 - 4.1 Moravo ahoooj! (Nevýhoda dalekého severu, postupně Yellowknife, Edmonton, Calgary, Amsterodam, Praha a zpět....). Taktéž jsem díky internetu a více času stihl dodělat video na Gladstone, zde je mírné osvěžení místa, které mi bylo přes rok domovem.

Příští zastávka: Yellowknife

Moc dlouho jsme nečekali, resp. čekali, ale opět drobné pošťouchnutí od Aarona nám otevřelo oči, že není na co čekat. Oba s Amy nás to nepopsatelnou silou táhne nahoru na sever do Yellowknife. Na šest měsíců či rok. Vážně? Dávat si opět časový limit, jsem poučen z předchozích let? Vždyť do Kanady jsem odjel jen na rok a už tu jsem více než tři a půl roku. I na ranč na Gladstone jen na pár týdnů a bylo z toho krásných patnáct měsíců. Kde a kdy tedy najdeme odpověď s dočasným bydlením v Yellowknife? Můžete začít vypisovat sázky... 

Bydlení u Barb bylo parádní. Místo u řeky a kolejí s výhledem na hory, kolem nás vždy Tesslie (bernský salašnický pes), která je duší stále malým štěnětem. Radost mi tak mohlo udělat, že jsem jí na oplátku udělal sprchový kout, který chtěla ve sklepě (pozor, význam sklep má u jejího domu jiný grády) tak dlouho. Mezitím Alovi den co den měnit sklepní prostor pod domem v obydlí. Alespoň jeden víkend jsme měli čas na drobnou rozlučku s přáteli z Calgary - Aneta, Gábi, Martin, Petra a Tom, máme v plánu pokořit obnaženou místní dominantu - Crowsnest Mountain, jenže když jim ráno chci ukázat její krásu, zbaběle se schovává v nízko položených mracích. Nemilé. Takhle jsem si ji vždy s obdivem prohlížel: 

Jdeme to i tak zkusit. Cesta není nikterak značená, odhadujeme, že zde bychom mohli zaparkovat auta a vydat se nahoru. Vidíme další pár, to nás usvědčuje v tom, že jsme dobře. Až do doby, než se ptáme. Oni zde zastavili v domnění, že jsme místní a cestu známe. Hm, chyba lávky. Jde se do neznáma. Strmou stezkou nahoru, která se po necelých 40 minutách mění v ještě strmější. Navíc volné kameny, viditelnost na maximálně 20 metrů. Opatrně obcházíme tyčící se kusy skály, zleva zprava. Vlhkost nám kondenzuje a drobně namrzá na vlasech a obličeji a tak po celkových dvou a půl hodinách se rozhodujeme pro bezpečnější variantu to otočit. Škoda - snad se nám sem jednou nahoru povede vrátit. Alespoň jsme si užili poslední rozlučkový čas. 

Ve čtvrtek, první zářijový den, už máme obě auta sbalena a poslední zastávkou v jižní Albertě nám je Gladstone. Večerní oheň, poslední obejmutí na cestu a ráno hurá opět směr sever. Ještě dát pa a dík projektu, kterým mi mé nejhezčí dobrodružství, a to přestěhování se na Gladstone a poznání Amy, vlastně začalo - plánem postavit na Gladstone skleník. 

Stěhujete-li se v České Republice, dá se říct, že téměř vždy vám na to vystačí tři hodiny. Jenže nám to vychází na celé tři dny. Donut je narvaný k prasknutí (pneumatiky naštěstí pod tíhou nepraskly). první přenocování u Amyiných rodičů ve Spruce Grove, pár minut od Edmontonu, další po celodenním řízení na hranici Alberty s Northwest Territories (NWT). Ahoj Alberto, díky za Tvou pohostinnost. Po cestě vidíme opět hezkou sbírku zvěře - velkého černého orla, který div nepřistál na mé kapotě, běžícího méďu, bizona... Krása. 

Už jen osm hodin do cílové destinace, příjezd v neděli večer a v pondělí ráno přebrat klíče od našeho prvního společného bydlení. Naštěstí sezóna komárů teprve nedávno skončila s klesajícími teplotami, večer a po ránu je pěkně čerstvo, rozděláváme oheň, opékáme maso a když se chystáme zalézt do stanu, oči mi odskočí na oblohu a co myslíte, byla tam? Byla tam! Jsme přeci na území Aurory Borealis, polární záře, Ten pohled se nejspíš nikdy neomrzí, nyní je ještě blíže a svítí ještě jasněji, než kdykoliv předtím. Nedá mi to a ležíc ve stanu rozepínám zip a hlavu vystrkuji ven. Na zádech přímo pozoruji tu krásu přesně nade mnou. Je to jako by někdo fukarem vháněl kouř na volné prostranství, Rychle sviští a táhne se dozadu, tancuje zleva doprava. Výsostné představení. Foťák a stativ mám bohužel zahrabán ve věcech, ale určitě to není naposledy, co ji zde vidím. 

Ráno se potkáváme s Chrisem. Historka získání bytu je taktéž hodna všem mým "haluzím". V den, kdy jsme se rozhodli, že jedeme ať se děje, co se děje, na nás vyskakuje nabídka hezkého jednopokojového bytu k nastěhování na začátku září. Amy volá, jsme cirka čtvrtí zájemci a všichni před námi už mají domluvenou prohlídku. Pár slov o našich důvodech a cestách, a z druhé strany se ozývá, že jsme očividně ti, které by tu rádi měli. Pokud chceme, je byt náš. Amy ještě volá s Chrisovou snoubenkou Christie a vše je domluveno. 5.9. si předáme klíče. Další hádanka vyřešena. Poté Amy dostává druhou půlku pracovního úvazku a tak se naplno těšíme na nové dobrodružství. Já si dle slov jiných práci hravě najdu. 

Vyřízení všeho potřebného, energie, internetu (!!!! Mám po roce a půl konečně internet :) ), a postupné zařizování bytu. Přijela s námi jen postel, osobní věci, věci do kuchyně a nesmí chybět kávovar. Najednou je na vše opět moře času. Porozhlédnout se po okolí, nastavit projektor a koukat na tenis či hokej, jooo, je na druhou stranu krásné být opět v civilizaci. Ze všech konverzací, co jsem doposud stihl mít, se na mě ze všech stran valí, jak nadprůměrná bude letošní zima. Sněhu si nijak extra prý neužijeme, začátkem listopadu ho napadne sice slušné množství, ale tím to hasne. Realita ukazuje, že se sníh odhrne, případně ujezdí a pak se jen sype štěrk. Žádný další sníh přes zimu moc nehrozí - jakým mrakům by se taky chtělo rozprašovat v -50 a méně… 

Mění se i doprava, lidé v ulicích začínají jezdit na sněžných skůtrech, vše je tak nějak víc "free". Jak se teda připravit na zimu? Jdu v kraťasích a tričku nakoupit pár věcí, ale lidé kolem mě chodí v mikinách. Buďto jsem připraven moc dobře, a nebo mi tu něco důležitého uniká. Uvidíme. Všechny domy se zásobí dřevem, teploty každým dnem padají a aktuálně nás vítá krátký, ale zato krásný podzim. Ještě orientačně měsíc do sněhu a tuhé zimy. Tak co podniknout? Večer opět pár polárních září, svítí nám doslova a do písmene až do pokoje. 

Oukej, to by bylo, týden už jsem nepracoval a začínají mě svědit ruce. Pár životopisů jsem poslal, jenže odpovědi se mi dostalo zatím jen jedné. Různé kolečka po telefonu, reference apod., zdlouhavé. Předchozí dny jsem proto na internetu prozkoumal firmy z oborů, které by mě zajímali, a dnes se vydal s životopisy osobně. Hned ve třetí mi slečna na recepci řekla, že bohužel tu zrovna nikdo z vedení není, ale ať jim ho tam nechám. Za dvě minuty mi volá místní číslo - chlapík z oné firmy, že jsme se museli minout ve dveřích a jestli nemám chuť se otočit na pokec. Pohodový padesátník začne konverzaci, která jde přes hokej, žití v Yellowknife až k věci, co umím. Něco mi stále nesedí - poprvé si připadám, že to nejsem já, co žádá o práci, ale že to je on, který mě tahá k nim. Čím to? A tak musím nejspíš poprvé veřejně poděkovat Rusku. Před lety dělal právě tam, kde potkal Slováka Milana (tímto mu taky děkuji, jestli to čte :) ), a že v životě nepotkal žádnou národnost, která by měla takovou pracovní morálku. Bez hnutí brvy mi potvrdil to, o co jsem si platově řekl, a už si podáváme ruce na stvrzení spolupráce. Další rok v renovacích se mohu čile realizovat. 

Opět se mi potvrdilo, jak důležité je na nic nečekat, ale sám jít na dveře zaklepat. A opět se mi potvrdilo, jací jsou Češi, Čechoslováci ...., pracovitý národ, pokud opravdu chtějí a ke všemu přistupují s pokorou. Stále máme ve světě dobré jméno. Na jednu stranu mi občas mé občanství odstřihává od lepších nabídek, ale na druhou stranu už mi nejednou dalo přednost před místními. A já se pokusím i zde hodit vizitku, že pracovití a schopní opravdu jsme. Od zítřka tedy vstříc novým dobrodružstvím i na poli pracovním, včetně nových a věřím, že zajímavých kontaktů, Brzy pokračování a bližší pohled na hlavní město NWT, Yellowknife.

Na sever a ještě dál

První společná cesta s Amy má směr sever. Projet přes celou Albertu, do Northwest Territories až do Yellowknife. Amy tam má naplánovaný pohovor, moc se netajíme tím, že bychom se tam na kratší dobru přesunuli. Největší obavy mám z komárů, kterých severní šířkou značně přibývá (i velikostí) – a kdo mě zná, tak ví, že na mě ty bestie zkrátka jdou. Cestu máme rozkouskovanou na různé etapy, v jednom kuse by nám trvala cirka 23 hodin, a to se fakt nedá :) První zastávkou nám jsou Amyiny rodiče ve Spruce Grove (hned vedle Edmontonu), kde trávíme příjemný čas a čeká na nás ještě pár svatebních překvapení (díky Tome, Peťo, Evi, Dášo a Aleši…). Další díl cesty už o tolik záživnější není, koncentrace aut ubývá a moc toho k vidění není. Máme se alespoň na co těšit. Předchozí 4 roky trávila Amy každé léto v High Level, u letecké základny hasičů. Krom hezkých vzpomínek si odnesla i cenná přátelství. Michelle, Amyina družička, nás pozvala k sobě do požární věže. Význam slova uprostřed ničeho dostal zcela nový ráz.. 

Po cestě k Michelle mám stále ještě dobrou náladu, odlehčuji své největší obavy, a když před námi na silnici sedí vrána, ze srandy začnu polokřičet komár a krýt se. Po cca 40 kilometrech po štěrkové cestě přijíždíme k odbočce, přesněji řečeno polňačce, a posledních 7 km k její věži. Amyina Honda Civic Coupé na to není moc dělaná, jedeme krokem, abychom se zde nezasekli. Rozbahněná část a vyjeté koleje nás nutí vyjít a rekognoskovat terén, kudy projet. A nyní to přichází. Houf černých bestií se na mě slétá během sekundy a než stihnu prchnout zpět do auta, mám na deset štípanců jen na obličeji. Dva na rtu, spoustu po tváři a čele. První blízké setkání. Pozabíjet, přesněji řečeno udělat novou komáří výzdobu uvnitř auta všude možně, a přebrodit se přes první vážnější místo. Zapadnout tu by se rovnalo vcelku velkému problému, jsme 150 km od nejbližší civilizace, bez signálu. Druhý podobný brod je už těžší oříšek, oblékám bundu, celej se pokrývám sprejem proti komárům a vyrážím na další obhlídku, kudy vést auto, které na místní cestu rozhodně navrženo nebylo. Dávám naději úzkému pruhu na první pohled suché zeminy, jenže když ji testuji, zabořuje se mi noha do bláta. Super!!! Nejsem absolutně schopen racionálního myšlení pod hromadným útokem bzučících bestií. V tento moment jsem 100% přesvědčen se na místě otočit a jet zpět na jih Alberty. Sedám do auta, na Amy samo sebou snad ani jeden štípanec, já i přes sprej poset desítky, rozhodujeme se otočit a dojet na místo, kde budeme mít opět signál zavolat Michelle. Jenže víme, že už se vydala naproti nám. V tom ji naštěstí vidíme, jak si to v dáli kráčí směrem k nám. Hlava mi to nebere, snad se mi to jen zdá, ale Michelle si to kráčí v kraťasích a tílku. Amy se jde přivítat, já sedím zařezaný v autě a pěkně se zamykám. Holky se snaží ťukáním na okno přimět otevřít a domluvit, jenže mě odtud nikdo nedostane. Po desetiminutovém přemlouvání konečně balím pár věcí a jdeme pěšky k její věži. Holky pěkně krokem bez štípanců, já musím střídavě pobíhat a máchat kolem sebe rukama, abych jejich útok eliminoval. A jsem rád, že jsem přendal na prstech prstýnky a vyměnil za pevně sedící silikonový, druhý bych určitě ztratil. Po cestě krásné vlčí a medvědí stopy, jsme v pravé divočině. Konečně mohu spatřit tu omílanou věž, dneska mě na ni už po předchozích hororových zážitcích s komáry nedostane, padáme do její kabiny a užíváme příjemného pokecu. Mé myšlenky pomalu přicházejí zpět. 

Ráno s nadějí doufám, že komáři ještě spí, a nebo se naopak schovávají před horkem. Michelle mi dává rukavice a jde se šplhat na 100 stop vysokou věž. To je naprostá paráda! Rázem zapomínám na veškeré úskalí z předchozího večera a dávám naší cestě druhou šanci. Už od předchozího večera jsem jako zvídavé dítko sledoval vše v kabině a probírali jsme důvod a smysl její práce. Není to tak dávno, co i v ČR bylo ve zprávách o kanadském požáru. Je jich tu každý rok mraky, po staletí požár udržuje flóru v rovnováze. Každým týdnem vznikne nejeden další (ať už díky bouřkám či místním nepozorným obyvatelům). Rozdíl je markantní v jednotlivých provinciích, jak s nimi bojují. Sever Alberty je značně posyt ropnými vrty, není tedy divu, že dostat požáry pod kontrolu je priorita číslo jedna. Oproti tomu sousední Britská Kolumbie, Saskatchewan i Northwest Territories požár nechávají hořet, pakliže neohrožuje města a lidi. Jenom ve zdejším blízkém okolí je tuším 22 věží, my jsme dnes na jedné z nich. Michelle zde tráví každý den, a kromě svých zálib je jejím úkolem každodenní monitorování okolí a hlášení všeho podstatného. Od viditelnosti, větru, druhu mraků, kouře atd. atd. Pěkná fuška vylézt do 30 metrové věže několikrát za den. Výhled ale stojí za to, čemu se divit, že se mi odtud nechce.. 

Je načase se posunout dál, stále nás čeká cirka 600 km, silnice se stávají osamělejší, scenérie mi díky břízám více připomínají rodnou hroudu. Dávám si malého šlofíka, probuzení se mi dostává od Amy dvakrát, poprvé když jsme projeli okolo rodinky medvědů (které jsem nestihl, ale mamka tak aspoň na mě nebude naštvaná) a podruhé, když protínáme 60° severní šířky, čili opouštíme po dvou a půl dnech jízdy Albertu a vstupujeme do Northwest territories (NWT). Zastávka na fotku a nakouknutí do info centra. Zde dostávám, aniž bych o tom věděl, certifikát a prvním vstupu do NWT. Navíc jak jsem si myslel, že Kanada je plná přátelských lidí, zdejší část ono měřítko posouvá o velký kus výš. 

S rostoucí severní šířkou však roste i cena všeho a taktéž ubývá počet měst, benzinek, Tim Horton je už nějakých pár set kilometrů na nule, zkrátka nikde nic. Rozhodujeme se rozdělit třetí den na cestě ještě mezi další dva a vzít to na pohodu s přespáním v kempu u Mackenzie River. Jedeme dát sprchu do malého přístavního (jezerní přístav) městečka Hay River. Připomíná mi to město duchů, a to zde jsme v hlavní sezóně. Poněkud pochmurná nálada. Ceny potravin tu jsou u některých položek i více než dvojnásobné. Mizíme raději dál. Příjemný kemp u řeky, čeká mě můj premiérový polární den. Světlo tu je i v noci. Ranní vydatná snídaně a hurá na posledních 300 km. Auta už vídáme pouze sporadicky, s větší četností se tak setkáváme u bizonů, havranů a i medvědů (konečně jsem zase viděl černého J ). Zdejší vozovka snese přísné měřítka tankodromu. Celé okolí se spoustou bažin, jehličnatých stromů, tu a tam lemovaným „černým lesem“, pozůstatkem po roky devastujících požárech místního okolí, což jak díky Amy a Michelle vím z dnů a měsíců předchozích, celá zdejší krajina má své magické kouzlo. Absenci jakékoliv civilizace si vynahrazujeme kempingovým vybavením, je čas na kávu. 

A jsme konečně tu, vítá nás město Yellowknife, sedící na severní části druhého největšího jezera a zároveň nejhlubšího jezera Severní Ameriky - Great Slave Lake. Jen pro představu, svou rozlohou by pokryl třetinu České Republiky. Už od první chvíle mě fascinuje umístění města a město samotné. Z ničeho nic na nás vykoukne vrtulové letadlo umístěné u příjezdu. Míříme si to do centra. Malebné devatenáctitisícové město mi odhaluje další z mnoha tváří Kanady. Ani ne moc rušné, ani ne město duchů. Domy ani moc vysoké, ani moc nízké. Zkrátka vše tak akorát. Tu a tam něco, vysoký podíl mladých lidí a sportovních center je další indícií, proč by se nám tu mělo líbit. Přijíždíme k jezeru, hausbóty tak jak je neznáme – představte si zkrátka plující dům, ne jen nějakou buňku či kontejner s okny. Všelijaké barvy, červený, modrý. Prostě fantazie. Až zcela zapomínám na útoky komárů, kterých je zde popravdě s porovnáním ze dnů předchozích minimum. Rozhodujeme se s Amy přenocovat v malebném Bed and Breakfast na kraji jezera, s útulnou kavárnou. Sedíme večer na terase a koukáme na hydroplány, brouzdáme na internetu a hledáme bydlení a pracovní příležitosti. S vínem a sýrem, až pohled na hodinky nás upozorňuje, že je na čase jít spát. Jedenáctá hodina odbyla, a venku stále světlo s průměrnou letní intenzitou. Jo, to je sever. 

Ráno nás čeká báječná snídaně ve zmíněné kavárně, příjemní lidé a já vím jedno jistě. Co nejrychleji odtud vypadnout, nebo mě odtud nikdo jen tak nedostane. Objednáni na opravdu píchlé pneumatiky, na delší dobu opět poslední zastávka u Tima na kafe a vydáváme se pomalu zpět na jih Alberty. Opět vidíme medvědí rodinku, bizona, a mrtě další zvěře. Kilometry utíkají a po třech dnech jsme unaveni, ale spokojeni zpět na ranči. Na otočku. Další měsíc budeme bydlet a hlídat dům a fenku Bernskýho Salašnického psa Barb, Aaronovy maminky, která je nyní v Austrálii. Máme dostatek času dodělat vše potřebné, doposlat životopisy a mít jasno, kde od září budeme. Nechme se překvapit.