Zpět v Albertě

Po dlouhých šesti týdnech jsme s Amy přestali žít jako kočovníci a zase na chvíli bydlíme. I když pro nás bydlení spíše znamená splnit alespoň jedno z následujících kritérií:

   - mít vybalený náš oblíbený kávovar

   - alespoň dva dny po sobě být připojen na stejnou Wi-fi

   - nemít v autě po dvou kusech batůžku na přežití a na kemping

   - zbavit se drobných na laundromaty

   - opět uložit mapu do přihrádky

  

Přechodně jsme se zdrželi ve Spruce Grove. Udělat Amyiným rodičům novou kuchyň a alespoň na chvíli si dát volný čas na zařizování různých úkonů (ano, chápete správně, oficiálně v Kanadě ještě nejsme svoji, na vše máme čas. Lítání po úřadech u nás není na žebříčku oblíbenosti nikde nahoře), koukání se po novém bydlení, snaha řešit koupi domu na jihu Alberty, atd. atd. I vlasy už dorostly na požadovanou délku a je možné je darovat na dobročinné účely pro výrobu paruk. Den poté mi je sice na hlavu pěkná zima, ale čepice jsme naštěstí měli stále po ruce.

Koncem března tedy přijíždime plně naloženi do Calgary, zde se rozhodujeme minimálně na rok a čtvrt zakotvit. Amy začíná v září škola, tak proč nebýt hned u zdroje. První dva dny zůstáváme v hotelu. Samotné hledání bytů se dá se říci stalo našim koníčkem. Neustálé hledání, prohlídky, interakce s lidmi, prostě paráda. A i když už nyní máme byt od začátku června domluvený, rozhodně nevylučuji, že v předchozí činnosti nebudeme pokračovat. Spousta nových spojení, zážitků a poznání nových míst. Po třech dnech se rozhodujeme si pronajmout úložný prostor, vyložit veškeré věci, sbalit to nejpodstatnější a vyjet na dva týdny na menší road trip.

Začínáme na Gladsone, po cestě nabírám materiál, na ranči postavit novou postel a z donuta udělat plnohodnotný campervan, sbalit věci a hurá na výlet. Prvotně jsme chtěli jen navštívit Amyinýho staršího bráchu s rodinou do Severní Karoliny, ale naštěstí vyhrál zdravý rozum. Po cestě do Fernie navštívit Martina, fotografa ze svatby, který počítá své poslední dny v Kanadě, a šupem přes hranice do USA. Pravda, tam moje plánování a těšení se na cestu končí, to když hned za hranicemi kupuji nový dron. 

Od té doby dle slov Amy se mnou není moc řeč. A já se jí nedivím. Snažím se vše nastavit, naučit, přepnout, zkompletovat, roztřídit, nabít baterky atd. atd. Do toho i stále hodně pracovních projektů, na kterých po cestě mohu dělat - aspoň má Amy při řízení klid a já ji do toho nekecám. Konečně se mi splnil jeden z dalších snů - nebýt fixovaný na jedno pracovní místo a dělat kdekoliv po světě - tzv. digitálním nomádem, je to super :)

První kempování, užíváme teplého jara (no, teplého, pro nás po půl roce na severu ano, ale i tak jsme skoro všude za blázny, že už kempujeme). Projíždíme Montanou do Idaho, přes Idaho Falls a Twin Falls, nahoru přes Seattle, navštívit i Dášu s Alešem a Honzíkem, Vancouver a návštěva Amyiných prarodičů a bráchy, a stále nahoru přes Whistler, Pamberton, Kamloops, Jasper až do Spruce Grove, kde opět trávíme pár dní s rodiči a tentokráte i Amyinou sestrou - jsou tu Velikonoce.

Po Velikonocích nám to tedy vše končí, přechodně na měsíc a půl bydlíme u známých v severo-východní části Calgary, což nám dalo čas vydechnout, roztřídit věci, naposledy vybrat, kde budeme na další rok bydlet a konečně i zase dopsat blog. A hlavně i mít rychlý internet, zápasy Komety proti Spartě a proti Hradci jsem vždy sledoval připojen na wifi v autě. Finále mohu sledovat na projektoru a jak by řekl Macháček s Duškem - ku*va fandit.

Nyní nám to vše pomalu začíná, po delší době užívání si, skočit opět rovnýma nohama do pracovního a studijního procesu. Amy se už musí každý den prodírat hustou dopravou, já zatím stále finišuji a ve volném času odškrtávám nakupené resty. Blog pěkně flákám :)

Díky Yellowknife

Původně jsem zamýšlel sepsání příspěvku ještě před přesunem zpět do Alberty, jenže kopa věcí, které byly třeba vyřídit a dodělat, byla větší než se čekalo. A tak napravuji z konečně volného víkendu u Amyiných rodičů ve Spruce Grove, Alberta. Při návštěvě České Republiky jsme měli možnost udělat rozhodnutí, že nájem už neprodloužíme a po půl roce na severu se odebereme zpět na jih. Volání hor je zkrátka silnější než my.

I když se nakonec vše vyvynulo po pracovní stránce mnohem lépe, než jsem si v počátku vůbec myslel, rozhodnutí i tak přetrvalo. Vyčkáváme s odjezdem až do 2.3., abychom mohli navštívit zřejmě největší událost v Yellowknife - Snowking's Winter Festival. Letos již 22 ročník tradičního stavění hradu ze sněhu plus soutěže ve sněhových a ledových sochách. Do hlavního města Northwest Territories se letos sjely týmy z Aljašky, Číny, Austrálie, Mexika a samozřejmě domácí Kanady a Yellowkniferů.



Měli jsme tak možnost shlédnout zahájení letošního ročníku, kdy samotný zakladatel stylově prořízl pilou vstup do sněhového hradu a první návštěvníky letošního roku, včetně nás, vpustil dovnitř. Velké uznání všem, co se po dobu dvou měsíců každý den potulovali venku a ať už řezat a tahat ledové kostky, sypat a dusat sníh nebo vykrajovat obrysy, v místních až -40 stupních to je slušná nálož. Hodně informací se dá o Yellowknife načíst, ale jakmile tu jednou jste a můžete vše zažít na vlastní kůži, dostanete zcela jiné představy o každodenním žití.



Alespoň se vám pokusím přiblížit pár faktů o místě, kde jsme měli opravdu ryzí čest strávit parádních šest měsíců. Nejnižší naměřená teplota zde byla -51,2°C, i když zde používají teploty dvě - tzv. Windchill teplota, kde se bere v potaz i působení větru. Samo o sobě pokud jdete do kryosauny o teplotě -110°C a méně, dá se vše vydržet a údajně to je i zdravé. Je-li venku -30°C a fouká trochu vítr, stačí pár minut a omrzliny jsou na světě. Zima není vlezlá, ale je třeba mít vše zakryté. Jednou jedinkrát mi stačilo na pět minut sundat rukavice a letět s dronem udělat pár záběrů, a prsty polila palčivá bolest. Okolí evokuje pocit, že jsme na severním pólu, ale kdepak - k němu zbývá ještě celých 3 062 km. I tak severně položené město velmi ukrojí ze světlého dne - v zimním slunovratu Slunce vychází nad obzor v 10:08, aby po krátké chvíli odešlo na kutě už v 15:06. Samo sebou opak nastává v létě a tak na kajaku můžete za světla být až do 23:39 a světlo ve tři hodiny ráno vám nijak divné nepřipadne. Naopak nejvyšší teplota byla zaznamenána na hodnotě 32,5°C v červnu roku 1989.



Yellowknife je, jak jsem už několikrát zmínil, jedním z nejlepších míst ke sledování polární záře. Neustálé vykukování noc co noc a mnohačetné usínání s výhledem na auroru neomrzí ani po půl roce, na to vemte jed. Taktéže se Yellowknife pyšní dlouhodobě celosvětově nejlepšímy týmy ve psím spřežení, místní podmínky umě spojené s turismem (chápejme lidé platí za trénink psů, což bych ocenil jako jeden z nejlepších podnikatelských nápadů) jsou ideální pro pořádání Yellowknife Dog Derby, které se koná každý rok koncem března, jedná se o kanadské mistrovství, kdy týmy čeká 150 mil na jezeru Great Slave Lake.



Po stránce pracovní, pokud se lidí zeptáte, zda-li pracují pro vládu (ať už teritoriální či federální), diamantové doly a nebo město Yellowknife, pravděpodobně se trefíte. Spolu s leteckou společností First Air, internetovým a telefonním poskytovatelem Northwest Tel a zásobováním a silniční údržbou RTL Robinson Trucking patří k největším zaměstnavatelům. Vše ostatní se tu zdá být hlavně pro udržování všeho v pochodu. Yellowknife je nazýván diamantovým městem Severní Ameriky. Kanada je díky tomu umístena jako třetí největší produkce co se týče hodnoty a šestý do množství. Největší nalezený diamant měl celých 78 karátů. Skladba obyvatel, jak jsem zmínil v příspěvcích dříve, je velmi multikulturní. V zimě je větší nárust turistů především z Asie, jen pro představu - v sezoně 2004-05 utratili přes sto milionů dolarů, a částka rok co rok s rostoucí popularitou roste. Třicet pět procent místní populace (z přibližně 19 tisíc lidí) tvoří obyvatelé mladší 25 let. Pouze 3,6% populace je starších než 65 let. Lidé přicházejí a odcházejí. Ostatně napomáhají tomu i místní výhody - pro rodiny s dětmi v podobě školství zdarma + za každý rok v základní škole dostávají studenti grant na vysokou školu, atd. atd.



A mnoho dalšího, poznali jsme další tvář kanadské vlídnosti, opět z jiného a více osobitějšího úhlu. Mohli se projet po zamrzlém jezeře, pět kilometrů do blízké komunity Dettah, odkud jsme mimo jiné také mohli pozorovat tančící polární záři. Jízdu na sněžném skútru - skrze a okolo města, poté téměř 100 km/h v naprosto nedotčené krajině s čerstvým sněhem a sledovat zapadající Slunce, i psí spřežení si vychutnat a dostat se blíže místnímu stylu života. I zvířata jsou odlišná - hlavně havrani. Nejen že jich tu je moc, ale jejich velikost budí respekt. Pokud se tedy havrani odhodlávají k převzetí kontroly nad zemí, vím, kde jej jejich sídlo. Jejich přísné pohledy při vynášení odpadků a jejich blízké přelety i mě párkrát rozbušily srdce.



Krásným kontrastem naopak působí tzv. Ptarmi (Willow Ptarmigan, aneb po našem Bělokur rousný, nikdy jsem tento název přiznám se neslyšel). Jakmile jste v Yellowknife, nejde si nevšimnout. Tyhle bílé kuličky, vypadající srandovně jak během letu, tak během chůze, jsou všude okolo. Moje první setkání s nimi bylo, když jsem řídil. Najednou se předemnou začala silnice hýbat, až když jsem zaostřil, tak vidím Ptarmigany, ti jen tak neuhnout. A tak už vím, kde se vzala ona nálepka na autech "I brake for Ptarmigan" - brzdím před Ptarmigany. Samo sebou nesmí chybět jako vzpomínka na donutovi.



Ach jo, jsme jen dva dny pryč, a to místo mi neskonale chybí. Dokáže si vás nevědomky omotat okolo prstu. No nic, jede se zpět! Opět mi donut ukazuje, jaké to je mít už dospělé auto, ne nové novorozeně. Zatímco nová auta se zkrátka po.erou jak to na ně přijde, dospělý donut mi naštěstí dva dny před odjezdem sám oznamuje, že se mu hodlá pokazit vodní pumpa. Rychle vyměnit, zkontrolovat stav, zapřáhnout přívěs z U-haul a jede se na 1500 km dlouhou cestu dolů. Až na jihu Alberty mohu poprvé od listopadu odloupat zbytky sněhu ze střechy, které po celou dobu ježdění v Yellowknife ne a ne povolit.



Na závěr ještě posledních pár srandovních poznatků, které máme na triku jako suvenýr z žití v Yellowknife. Na základě informací zmíněných v příspěvku budou doufám pochopitelné.

Jsem z Yellowknife

- řídím auto, ne psí spřežení

- bydlím v domě, ne v iglů

- mám internet a tekoucí vodu

- jdu ven i když je -44°C

- trvá mi deset minut se dostat kamkoliv

- užívám si sledování polární záře zadarmo
- -5°C mi připadá studených na podzim a teplých na jaře

- začínám hrát golf už ve tři hodiny ráno
- pařím ve sněhovém hradu

- mám rád zimu

- používám hliníkovou fólii místo závěsů
- spím pod půlnočním slunečním svitem

- nežiju na Yukonu

- jsem zabiják komárů

- chytám ryby větší než je tvůj pes

- jsem diamant v tundře

... a nechtěl bych žít nikde jinde. 

Morava očima Amy

Myslím, že to zde nesmí chybět. Představa, jak je ČR vnímána očima Kanaďanky. Pro strojový překlad klikni zde, bohužel překlad je fakt otřesný :)  

I would consider myself a true die hard Canadian girl. A real toque wearing, snow loving, plaid shirt lounging, maple syrup eating, untamed hair flying in the northern wind kind of girl. This is why the adventure truly begins to start the minute this Canadian girl only begins packing for a trip to visit the alluring Czech Republic, the country that not in a million years would I have imagined would play such a huge role in my life. 

I struggle with fashion, or style (is it the same thing?) in my own country, and now I was placing expectations on myself to fit into a European culture? I should have told myself tough luck from the beginning and just went with my Carhartts and plaid shirt. Would have saved a lot of room in the end. But ambitious Amy threw in her fancy New Years Eve dress that would make her husband drop to his knees, just in case it was an elaborate event that evening. It wasn’t until the day we arrived and I was unpacking that my husband casually questioned the fancy shoes I had in my bag…apparently the vision I had dreamt of some fancy European cocktail New Year’s party would never happen, Czech done the Soudek way is always sporty. So those shoes and that dress never made it out of the bag. It was at this point that I decided to throw away the ambitions of a Canadian fitting into a Czech world, and focused on just being me, the oddly goofy, wild at heart Canadian girl that married a Czech…

You do not quite realize that what is normal to you is not normal to other cultures until you step into their world. I realize that my very short experience in this new culture was exposed to me through the routine’s of one family, and that not all people living in the Czech Republic live life this way. Regardless, my wandering eye was able to speculate a lot of interesting ways of life about this new environment I was in. Things that made me grateful for the land I come from, and ponderings that had me questioning why my homeland could not adopt such ways of life. 

  

I had been in the Czech Republic before, but as I have been told, not the true part of the country. Three days in the capitol doing touristy activities came no where close to revealing the hearts of the people. My first experience living a “normal life” in the city of Brno, started at a grocery store. It is nice to see that the concept of gluten free foods has spread far and wide and I found the variable selection of rice cakes at a local Billa even more desirable than those offered back home. With instructions to fill the cart with all of my special dietary needs, one hand with peanut butter and the other bananas, I was all set. Which leads me to a jaw dropping realization about Czechs. But first, a little bit of history. I grew up in a society where everyone knows the acronym PBJ, you know, peanut butter and jam sandwiches…it was a trading staple at lunch time on the play ground, the best Saturday afternoon snack or lazy Sunday dinner. Peanut butter is as part of my world as brushing my teeth 3 times a day! And half the Czechs have never even had this piece of heaven on their tongue! Peanut butter is as common over there as Goober is here (see? You probably don’t even know what Goober is!)! I was flabbergasted. 

Due to our short stay in the Czech Republic, there was obviously no time to sleep away our jet lag, we hit the ground running I guess you could say. Making a first impression is something maybe I care too much about, usually. I am used to allotting myself the amount of time needed to feel put-together enough to be introduced as the most privileged married woman, or my husband’s wife…unfortunately, I do not even want to know the impression I left on not only my husband’s friends, but my father-in-laws prestigious acquaintances and business partners in those first couple of days. I am pretty sure I was a walking zombie in a red coat, shaking hands and smiling, too eager to be a part of every experience I possibly could, to stay home and sleep. I remember a lot of looks that said “oh she is so adorable, and trying to speak our language too.” The laughter at my ambitious attempt to even pronounce “Cau” could have been one of two things. I will tell myself the latter.

I will never fully understand because I do not speak more than one language, however I can imagine that being in a conversation and trying to be engaged as well as translate so another may have a hint of understanding, must be incredibly taxing on the brain. No matter how many times I tried to convince my husband and father-in-law that I was completely ok with just listening and trying to pick out words for myself, or that I was not awkward in a small social gathering when everyone was laughing at a joke but me, they insisted on translating as much as they could, whenever they could…and for that I am infinitely grateful.

You can observe a lot about a land and its people by just slowly walking down the cobblestone streets, glittered with holiday lights, dusted with freshly falling snow and a warm KofiKofi in hand. People in the Czech Republic have a way of keeping themselves bound. They are not free to just be. There is way too much history, ancestry, stories and collective pride that still sets the rules and guides the people to live in such a way that is so structured. It shows up in the language, the way people conduct themselves, the traditions and age old customs. Walking down the streets with such monumental architecture everywhere, the structures that date back past the 15th century stand with almost a personified presence to their name. Like an all seeing eye looking down on it’s people ensuring etiquette, timeliness and poise. The buildings that create a fairy tale feel in these lands also make their mark in a sort of structural wisdom sort of manner. As if they are great great great grandparents making sure the behavior in the social culture exemplifies the hard work and application that has brought them to where they are today.

In no way does this mean these people do not know how to relax and enjoy socializing. When there is work to be done, they work. When a time calls for being merry and enjoying one another’s company, no one knows how to do that better than the Czechs. I have never experienced so much sitting and talking and drinking of wine and eating of such tastefully tantalizing foods. Gathering after gathering with friends and relatives and food, presented such rich engagements and new flavours my tongue has never experienced. Back home if you are invited over to someone’s home for a visit, you may be offered tea or coffee or maybe if you are lucky a plate of goodies to go with the hot drink. But in Czech! Oh boy, no matter what day, what time of day or where you have come from, you better find your 3rd stomach and be ready to fill it. A dazzling spread of food and wines are spread out before you and there is no tolerance for saying no… to anything. These people know how to host.

Christmas is such a great time to visit Europe because of the way the communities come together and celebrate. The well known festive markets set up in every center square create an environment of community, warmth and cheer. However, part of me is skeptical the last three ingredients are all just inside the little cup of turbomost that you can find everyone holding. This delightful, but potent little drink, along with mulled wine and spiked apple cider, as I learned, can heat up much more than your hands! Another eye opener is the ability for these people to drink legally and openly in public and not abuse or misuse this way of life. Vendors of handcrafted everything and homemade anything all come together and sell their items through wooden shelters stacked one by one beside each other. A band plays Christmas songs on a local stage and Christmas in the sense of togetherness, relationships and thankfulness is formed. The actual celebration of Christmas is celebrated on the evening of the 24th with immediate family. The day leading up to this is busy with decorating the tree, food preparation and ideally a fasting until the big feast. This is an old tradition that if you do not eat all day, when the big meal finally comes you will see a golden pig on the wall which will bring good luck. I believe the Canadian girl in the Soudek family was the only one that carried out the tradition this year, and to her dismay there was no golden pig on the wall. Instead though she found the most delicious fried carp, potato salad and schnitzel, all done in a gluten free batter on her plate. What a meal!

To say I was blessed to visit my new family over the holidays in this country is an understatement. The rest of our trip was filled with meeting people that have all played some role and continue to in my husband’s life and was incredibly enlightening for me. It was an honor to meet his family and friends that have shaped him and bring him so much joy. Through these many diverse engagements I also learned what not to do in the Czech Republic. I found myself at an intimate gathering with my father-in-law’s side of the family, meeting my new aunty and grandmother for the first time. Grandma is pronounced “Babicka” in Czech or for short “Babi.” I kept repeating the pronunciation of these words over and over in my head, because the smile on my new Babi’s face when she heard me call her this was irreplaceable. When you are a Canadian girl trying to speak Czech terms everyone watches you and all attention is on the quirky way the words come out of your mouth. This was the case as I was saying “Ciao” and “Dekuju” for the wonderful visit and food and gifts. Feeling pretty bold at this point, in a loud voice I proudly looked over to “Grandma” and said “Baba.” A mortified expression came over this poor woman’s face and the room went silent as all smiles disappeared. My husband kindly leaned over and quietly informed me to never say Baba as I just called her an ugly witch in a very rude way. 

 

Another engagement with a very close and dear friend brought us to a lively pub in the center of Brno. Great conversation and reminiscing with laughter and catching up had the three of us in a healthy mood. Fortunately for my husband, this friend spoke English so he was able to catch a translating break. At one point during the visit I realized I had become quite hungry. At home I am always prepared with some sort of snack in my bag because often restaurants do not accommodate my dietary needs. It was never abnormal for me to pull out a small granola bar or piece of fruit and eat it along with the drink I had ordered. Maybe it was the thick haze of cigarette smoke I was breathing in that clouded my judgement as I casually brought a teeny tiny mandarin orange out of my purse and was about to peel it. I stopped and looked up when I realized the conversation had suddenly halted and both men were looking at me with appalled expressions. Apparently this act was a disgrace to society and I very quickly put that orange back in my bag and decided to befriend the strange growls coming from my stomach. Then I wondered this whole time if I had missed the boat with a rude social behaviour back home as well?

One of our last days in Brno had us running errands, saying final good-byes and attending a couple formal business meetings. I was a pro by this time of greeting my husband’s close friends and family with the familiar “Cau” or “Ahoj” which is correct when greeting familiar and close relationships. I completely forgot to switch gears when attending a formal bank meeting and greeting the financial advisor I exuberantly smiled and gave her a “Cau!” My face turned a bright red when I was corrected that “Dobry den” would work for this setting, very politely by my husband. In the end I was told that my casual greeting had turned the whole meeting around into a more relaxed, casual conversation because it broke down the walls of formality instantly with the advisor.

I could write for days about the cultural differences between my husband’s homeland and my own. Little things noticed in marketing, or the fact that men open doors for women and hold their jackets for them to put on or the pressure felt in society to fit in or belong in the way that everyone dresses the same, acts the same and fears to be viewed as not acceptable in society. These people advocate a real genuine adoration and gratitude for respect and friendship. A real pride for their country flourishes, so much so that the joking in often a very rude manner about other people and ethnicities is enough to make any Canadian blush. The way older generations value their freedom to be, the difference in value systems between the East(Moravia) and West(Bohemia) part of the country and the stern, unfriendly masks the people initially wear, are all aspects of this unique, but majestically beautiful country. I am thankful I was able to go beyond these masks and experience the true, big hearts of these people, their giving spirits and just like everyone else in this whole damned world, a society that needs unconditional love.

My life is more colorful, embellished, and enriched from this entire Christmas with my family in Czech…however the one thing that stands out the most, is the eyes of the people in this country. I do not know if it’s the air they breathe, the food they eat, probably, most definitely the wine they drink…but whatever it is, I have never seen a people with more brightness in their eyes. So to me, the Czech Republic will always be known as, Land of the Bright Eyes.