Už tomu bude měsíc...

Při přemýšlení, jak že pojmenovat další příspěvek s hrůzou zjišťuji, že za pár okamžiků to bude přesně měsíc, co jsem nastoupil v Praze do letadla. Ty bído, toto valí, už tomu bude měsíc...

 

 

Popravdě, teď se mi sice nechce vůbec psát, kor při představě, že v ČR je chumelenice a teplota značně pod nulou, kdežto já se teď vrátil z výběhu v kraťasích a triku. Tím samo sebou nechci nijak provokovat ;) Jediná stinná stránka jara jsou kvetoucí stromy, takže se mi, alergikovi, opět trošku hůře dýchá. Snad to nekvete ten kanadský javor. K tomu mě napadá, rodiče snad prominou, nejeden blízký zahnal alergii marihuanou. Nezmiňuji to proto, že bych měl podobné úmysly, ale především proto, že Vancouver, resp. celá Britská Kolumbie, je marihuanou proslavená. Údajně tu je nejkvalitnější na celém světě a počet konzumentů tomu napovídá. Stejně tak i aroma, které se táhne i přes několik bloků z jednoho zapáleného jointa na tajňačku kouřícího teenagera. Pravdou, donedávna bylo držení marihuany legální, s OH se zákony změnily. Nicméně vše to zůstalo dle debat s ostatními jen u papírových pravidel a její kouření je mlčky přehlíženo. Ono tady je všeobecně vše postavené na hlavu. Pití na veřejnosti je striktně zakázané. Pochopitelné, taky se mi nelíbí pohled na České na tlupu bezdomovců, co pijí krabicové víno. Jenže tady nejde ani na "pravém" festivalu koupit pivo a v klidu si ho vypít u pódia s kapelou. Divím se, že tu i přes to je tolik Čechů - k nám to totiž víceméně patří. 

 



 

To tak všeobecně o "nešvarech" společnosti. Neustále je něco nového, co překvapí. Co v práci? Super, výhodou je, že mě to i baví. Tím ten den utíká o hodně rychleji. Přirovnal bych to ke hraní si s Legem či Merkurem, nebo lepením papírových a plastových modelů aut a letadel. Jedeme patro po patře, nářadí už mám naučené nazpaměť, stejně tak i různé přechodové kusy k potrubí. Slovák mě však pořád trochu zlobí, už jsem ho dvakrát poprosil, ať mluvíme jen anglicky, on mě však s úsměvem poslal "do riti" :) Co je však s podivem, opravdu se mi potvrdilo, co jsem slyšel ze všech stran. Kanaďani jsou děsně líní!! Ale děsně. Pracovní doba od 7 00 do 15 00 znamená, že v sedm je sraz v naší místnosti, pak se pomalu oblíct, pokecat, co se dělalo. V klídku, žádný spěch nahoru, klidně nechat jeden výtah ujet - práce počká. V 10:45 už pomalu jít směr depo, tam si dopřát hodinovou siestu, pokecat, a pomaloučku polehoučku směr nahoru. No, ve 14:45 nejpozději směr dolů, tak aby byli přesně ve tři převlečeni a mohli jít domů. O efektivitě přímé taky nemusím moc hovořit, tak nějak celý den postávají, baví se a vyřizují korespondence na mobilu. Takže to, co uděláme s Matůšem za jeden den, udělá dvojnásobek místních za dny dva.

 

 

Po celém pracovním týdnu si víkendy užívám o poznání víc. Víkend se po stránce počasí náramně vydařil, takže v sobotu jsem šel prozkoumat další kouty Vancouveru, tentokráte jižní pláž downtownu. Paráda - nemusím mluvit. V neděli jsme si udělali výšlap akčnější. Vydali jsme se, tentokráte úspěšně, na Seymour. Do hor na hikking. Rozhodli jsme se jít bez sněžnic, ať máme víc prostoru na různé voloviny, ježdění na "pekáčích", koulování se apod. Kdyby byla pryč mírná oblačnost, to by byly fotky. GoPro testováno v plném provozu. Krom totálně promočeného oblečení a skvělých zážitků jsme si tak donesli na 800 fotek a několik desítek minut videa. Ale hlavně, ze samotného vrcholku Seymouru jde viděl krásně činná sopka Mount Baker, kam se chceme letos se Zdenou vydat - 3 286 m.n.m. Uvidíme, zda-li zůstaneme jen u plácnutí si.

 

 

Suma sumárum, stále se něco děje, byla by škoda se zastavit a nudit se. Kor v této krásné zemi... Navíc, když se každým dnem dozvídáte něco nového, překvapivého, zajímavého...