...ten pocit, když jste na celý měsíc mimo pracovní povinnosti a můžete si užívat dnů tak, jak si je představujete. Brouzdat po americkém kontinentu, poznávat další nové místa a lidi. Ten pocit, kdy si říkáte: "sakra, to je pohoda". Dnešním dnem mi na nějakou chvíli toto vše končí. Teď najít správný konec v zamotaném klubku, pomalu uspořádat myšlenky a zážitky a nějak smysluplně je prezentovat zde na blogu.
Výlet do Rockies předčil všechna očekávání, i když byl nakonec zcela jiný, než každý z posádky doufal. Rád bych hned psal o tomto výletě. Nerad bych opomenul výlet předchozí, pár dní v San Franciscu.
Stojíme u mostu, stále tomu nemůžu uvěřit, jak někdo mohl postavit takový kolos na takovém ne příliš přívětivém místě. Pořádně zde fouká, jsme omýváni nejen studenou frontou ze západu, ale i davem turistů, kteří mají ten stejný nápad. Hledáme s Petrem nejlepší místo pro fotky, cvakáme jako o život. V jednu chvíli se u nás zastavují Češi z Pardubicka a sdělujeme si společné zážitky. O něco později se bavíme s místními mladíky o možnostech, kam jít. Kolega z práce mi poradil, ať si nenechám ujít baseballový zápas místních Giants - na baseballu jsem nikdy nebyl. V ČR chtě nechtě není až tak rozšířený jako tomu je u hokeje nebo fotbalu. S touto myšlenkou jsem sem vlastně i jel, jen jsem si nebyl jistý, jestli by to Petr ocenil. Naštěstí jsme se názorově shodli a už sedáme do auta a do navigace zadáváme AT&T stadium a jedeme skrze celé město, od mostu Golden Gate k mostu Oakland Bay Bridge. Mimochodem taktéž velmi povedeného, bohužel pro něj ve stínu svého červeného brášky.
Čím více se blížíme stadionu, tím více se tu setkáváme s oranžovo-černou barevnou kombinací typickou pro místní klub. Neoblomní černoši nám nabízí lukrativní lístky, ale poučen ze Seattle koupi neriskujeme a jdeme až k pokladně. Za patnáct babek kupujeme lístky bez místenky, které nás opravňují chodit kdekoliv po stadionu a najít si místo na stojáka. Tribuny jsou solidně nacpané, Giants jsou po několik desetiletí velkými favority a nesčetněkrát vyhráli nejen svou západní divizi, sedmkrát to dokonce dotáhli na celkový titul. Naposledy loni a v roce 2010. Opět je to jedna velká show, v jistých momentech celý stadion šílí, to když domácí hráč odpaluje míček pěkně daleko a domácí si dobíhají pro tři body během jedné směny. Hra to byla opravdu krásná a Giants v ní porazili svého soka z Pittsburgu.
Venku se už stmívá, jedeme přes druhý most, zastavujeme na malém ostrově a kocháme se výhledem na centrum San Francisca. Večer hledáme vhodné místo, kde se vyspíme a poznáváme tak členění celé oblasti na ryze černošské, mexické, asijské a jiné menšinové "ghetta". Některá místa jsou opravdu děsivá, vysoké ploty okolo domů dávají tušit, jaká že tu je kriminalita. Raději jedeme dále s lepším pocitem bezpečí.
Další ráno, nedělní, nám hraje do karet v širokém výběru parkovacích míst v blízkosti centra a nejnavštěvovanějších památek. Auto parkujeme na vršku Russian Hill. Jdeme pár bloků typickými kopcovitými ulicemi a před námi se otevírá asi nejznámější ulice Hyde street s výhledem na notoricky známou věznici Alcatraz. Od dob shlédnutí filmu skála (The Rock) není moc míst, které by mě tak moc chytily a které jsem si díky filmu přál vidět. Vážnost toho místa dokresluje mlhový opar táhnoucí se od mostu Golden Gate. Viděl jsem pravda i lepší fotky, kde byl ostrov s pevností krásně viditelný, i tak jsme ale nadmíru spokojeni. Občas na nás obrysy vykoukly, to zrovna když neprojížděla kabelová lanovka okolo a my mohli stanout uprostřed komunikace.
Jdeme dolů k přístavu, po cestě zvažujeme formy jízd San Franciscem, od kola přes elektrovozík až po autobusovou tour. Nakonec volíme své nohy jako nejlepší variantu. Na přístavním molu Pierre 39 se vyvaluje nespočet tuleňů - řeknu vám, mají opravdu těžký život, celý den se válet a občas se sesunout do vody.
Bezmocně se snažíme někde sehnat lístky a dostat se dovnitř pevnosti, všechny lístky jsou ale prodané. Online rezervace jsou volné až za měsíc a půl a pár lístků je v prodeji pouze v celém balíčku i s výjezdy autobusem. Počasí se začíná zhoršovat, čím dál tím větší oblačnost zahaluje město, jdeme zpět k autu a jedeme na západní pobřeží se vykoupat do oceánu. Jakmile přejíždíme přes poslední kopec, mlha je hustá, že by se dala krájet. To nás s Petrem neodrazuje. Na tuto chvíli jsme v očích kolemjdoucích naprostými blázny. Zatím co ostatní se po dlouhé pláži Ocean Beach procházejí v bundách, my sundáváme trička a sprintem se vrháme vstříc vlnám a užíváme si po třídenní cestě koupání. Most, ač je blízko, není vůbec vidět - jen občas vykouknou jeho nohy. Celá atmosféra je jako z nějakého hororu - to když z dáli slyšíme jen houkání sirén tankerů. A že se tou mlhou nese.
Den ještě není u konce, bereme směr ke Twin peaks, o který se veškerá oblačnost rozbíjí. Je to takový Jekyll & Hyde mezi kopci. Na jedné straně mlha a vítr, druhá strana kopce umožňuje výhled na celé město. Pokračujeme ve zkoumání okolí a míst k návštěvě, bohužel plány nám hatí brzká zavíračka muzea věd. Co naplat, zítra je taky den. Jedeme jižně k Westlake, něco málo pokoupit a připravit se na poslední noc v San Franciscu. V jasu města se díváme na oblohu a nelze si nevšimnout jasně zářících hvězd. Neleníme a ač přes značně pokročilý noční čas jedeme opět k mostu, zachytit jeho krásu v odlesku světel.
Pondělní ráno zkoušíme ještě štěstí dostat se do pevnosti Alcatraz, avšak neúspěšně. Nesmí chybět projížďka nejznámější kabelovou lanovkou tam a zpět, pěkně na stojáka z vnějšku kabiny a jako poslední druh dopravy bereme loď na vyhlídce okolo mostu a pevnosti. Ranní hodiny jsou vcelku chladné a pod mrakem, po jedenácté se začíná vyjasňovat. Hodinová projížďka se sluchátky a podrobným výkladem všeho důležitého nakonec byla tou nejlepší variantu, jako jsme mohli zvolit. Obzvláště když z blízkosti vidíme kvanta turistů valících se dovnitř pevnosti.
Poslední tečkou v SF nám je návštěva muzea věd. Do každého detailu to tu mají vymakané. Od uzavřeného třípatrového akvária s motýly přes oddělení zemětřesení se simulací dvou nejsilnějších v uplynulém století až po podvodní svět plný pestrosti barev. Závěrečná přednáška v planetáriu nám uzavřela naši kapitolu ve skutku parádním městě, které vás svou atmosférou zcela pohltí.
Jsou čtyři hodiny, je načase zvednout kotvy, naposledy přejet po Golden Gate, smutně kouknout do zpětného zrcátka, jak se v těchto chvílích zcela prosluněné město ztrácí ve zmenšující se škvíře tunelu. Plány máme na cestě zpět už jen dva, avšak díky časové náročnosti musíme od jednoho upustit. Vylézt na Lassen Peak, 3 189 m vysokou činnou sopku. Druhý bod zájmu, Crater Lake, bereme až druhý den. Cesta k němu je vcelku únavná. Konečně jedeme středozemím a poznáváme onu klasickou tvář místních silnic. Několik desítek kilometrů dlouhé rovinky až tak rychle neubíhají. Pohled do odstřeleného kráteru po erupci sopky a opět blankytně modré vody je jak jinak než krásný.
Posledních 900 km do Vancouveru se nese v duchu příjemných vzpomínek na celý dobrodružný trip. Opět se dostáváme do deštivého pásma, od Portlandu prší a prší. Domů se dostávám až v jednu hodinu v noci. Avšak s vědomím, že co nevidět jedeme pro změnu v jiné partě vstříc údajně nejúchvatnějším místům Kanady. Výlet to byl opravdu velmi povedený, jedno však vím jistě. Minimálně ještě jednou se sem budu chtít jet podívat. A tak se mi v listu nezapomenutelných věcí může blyštit poznámka: SF 2013.
Žádné komentáře:
Okomentovat