Rockies vol. 1

Stíhám alespoň málo dospat před další cestou. Ty necelé tři tisíce kilometrů strávených během posledních dnů za volantem byly docela únavné. Naštěstí do Rockies neřídím a tak mám možnost lehce dospat. Avizovaný výjezd na pátou jsem se snažil ze všech sil stihnout, nakonec se obavy o zvládnutí jeví jako liché – posádka žlutého Fordu s řidičem Alešem, kterého poznávám premiérově, přijíždí až po sedmé hodině. Klára je v tuto chvíli viditelně rozladěná, že už v počátku nejde vše dle představ. Jak se však později dozvíme, důvodů pro to měla více. Ani předpověď počasí není příliš optimistická, i tak jedeme vstříc dalšímu kanadskému dobrodružství.

 

Jede s námi ještě jedna Klářina kolegyně, Jitka. Taktéž ji neznám. Tento stav se rychle mění, v momentě kdy Jitka vychází z domu a naše pohledy se střetávají, oběma bleskurychle proletí hlavou, že se už nějaký ten pátek známe. Chodili jsme spolu na střední (do jiného ročníku) a je tomu více než deset let, co jsme se viděli naposledy. Takže i já se mohu plnohodnotně zařadit k těm, co ví, že svět je opravdu prťavý. Ve Vancouveru toto pravidlo platí dvojnásob.

Po cestě děláme nezbytný nákup na pětidenní výlet a už v noci hledáme jedno místo pro první noc v přírodě. Zastavujeme na prázdném prostranství u malého jezera. Zrovna když rozbalujeme stan, začíná pršet. Je vcelku pozdě, jdeme spát, ať jsme plni energie před další etapou cesty. Ráno nás vítají krávy, popravdě jsem je nikdy neviděl tak čile běhat. Obzvlášť když máme všechny věci v autě a úzkou polňačkou jedeme zpět na dálnici, stádo před námi běžících pěti krav působí opravdu komicky, ale přesto čile a svěže. To nejsou špinavé líné krávy, které znám z našich kravínů J

První zastávkou nám je Kelowna, toto místo znám už z květnového long weekendu. Míříme severovýchodně do cílové stanice městečka Golden, před samotnou hranicí prvního národního parku Yoho. Po cestě musíme doplňovat chladící kapalinu, pomalu nám utíká – jak se dozvídáme, auto má podobné problémy už delší dobu. V národních parcích je zakázáno kempovat v přírodě mimo kempy, proto volíme poslední volný přírodní kemp hned za Goldenem z druhé strany Wapta Falls. Rozděláváme oheň, dáváme trochu jídla a opět za deště lezeme do stanu.

Ráno nás vítá výhled na vodopády, v noci jsme dle hluku mohli pouze tušit, jakým jsou směrem. Mraky se pomalu zvedají a déšť ustává. Na dnešní den je naplánován první výšlap v parku. Dostali jsme se zpět na silnici a netrpělivě vyhlížíme první vrcholky Rocky Mountains. Oči všech nakonec spočívají na ukazateli teploty a dýmícím motoru – hotovo, vypovídá službu. I přes večerní opravu a dotažení okruhu vodní pumpa vypovídá službu a motor odchází do věčných lovišť. Nastartovat se nám nedaří, jdeme se alespoň podívat z druhé strany, tentokráte z parku, opět na vodopády Wapta Falls.

Po návratu a vychladnutí motoru slyšíme stále stejný zvuk bez kýženého efektu. Bezdradně stojíme nad žlutým Fordem Escape a přemýšlíme, co můžeme dělat. Je tu hodně lidí, kteří se nám snaží pomoci, Aleš se nechává svézt do města, kde je signál, aby zavolal odtahovku. Po hodině přijíždí a s její pomocí jedeme zpět do městečka Golden, změna plánů je tu. Necháváme auto v servisu a jdeme najít kemp, kde bychom mohli dnes přespat, dokud v autoservisu nezjistí, co že autu je. Máme štěstí, je jedno z posledních míst pro stan, ten bleskurychle rozděláváme a jdeme pro další část věcí do auta. Po cestě si nelze nevšimnout restaurace v country stylu s velkým nápisem „dnes večer Karaoke“. Ani jsme se nemuseli nijak přemlouvat a všem naráz naskočila stejná myšlenka, kam že večer půjdeme.

Karaoke tu opravdu prožívají, zíráme s řádným údivem. Heather, stylově v kovbojských kozačkách s jeansy, od první chvíle ustavuje laťku docela vysoko. Mike, první chlap za mikrofonem s pivem v ruce, vytahuje další pro Kanadu typický country-pop styl pro nás Čechy ne moc známý – avšak poslouchá se to více než příjemně. Postupně se zapojují všichni, i na první pohled odtažitý Asiat Ron, který sklízí neskutečné ovace zazpíváním písničky od Beatles a po excelentním číslu skromně sedá ke svému pivku. Po pár hodinách se osmělují i naše holky skladbou od Alanis Morisette no a nakonec v pokročilé noci, právě když jsme roztancovali celou restauraci, i já. Obsluha karaoke i baru je naprosto nadšená a jako výraz vděku, že jsme to rozjeli, dostáváme rundy panáků na účet podniku. Nesmí samo sebou chybět i český vláček a troška toho českého skotačení.

Po zavíračce nám poslední zůstavší děkují, že toto ještě nikdy nezažili. Zvou nás ještě na pokračování party k jednomu z nich. Jdeme celá banda a zábava končí až okolo páté hodiny. Na městečko Golden budeme hodně dlouho vzpomínat, stejně tak jako ono na nás. Ráno vstáváme a první kroky mimo kemp míří do autoservisu. Tady se dozvídáme, že je třeba vyměnit celý motor. Tím se nám plány dost zkomplikovaly a my tak musíme přemýšlet, jakou zvolit následující strategii. Po zralých úvahách volíme postupný přesun zpět do Vancouveru, protože se nemůžeme dovolat do žádné autopůjčovny.



Autobus je neskutečně drahý, nakonec ho volí jen zničený Aleš a my tři se vydáváme na dobrodružnou cestu zpět domů se zvednutými palci – jde se stopovat. Po zhruba třech minutách se dává Klára do řeči s řidiči trucku, který jede až do Abbotsfordu, města vzdáleného 80 km před Vancouverem. Zúročila vystudovanou psychologii a už už na nás mává, že můžeme nasedat. Ricardo a Marc, dva pohodoví mladíci z Jamajky, jsou dost srandovní. Nejdříve čile povídáme, rozvalení v kabinovém prostoru na pohodlné posteli, později pomalu usínáme, ty tři dny byly víc než náročné. V Abbotsfordu vystupujeme v jednu hodinu v noci a do Vancouveru nám zastavují dva polští manželé. Taktéž příjemné svezení. V ranních hodinách usínáme všichni v bytě u Jitky, jsme zpět doma a navíc plni zážitků – vždy jsem chtěl jet v trucku, a o zpívání karaoke ani nemluvě.

 

Vydatná snídaně a už máme v ruce mapu a přemýšlíme, kam se vyrazí v neděli. Vyhrává Lindeman lake - lehký hike za slunečného počasí. Na konci jezera dáváme koupačku a ohříváme jídlo, o něco později k nám přichází tři borci a dáváme se do řeči. Dalo by se to nazvat hodinovou talkshow, kdy střídala jedna zábavná historka druhou. Nešlo si nevšimnout vrhacích nožů za jejich pasy, zvědavě jsme si je prohlíželi, až nám nabídli, ať si to s nimi jdeme zkusit také. Během pár chvil nám ukázali, jak správně vrhat noži a sekerkami na terč, navíc i střelba z luku a krapet vytuněné vzduchovky s loveckým hledím. Paráda!

Pondělí jsme si už dali voraz, čas na vybalení a praní. Večer jsme celý „výlet“ zakončili společným posezením ve velké jacuzzi u Kláry a Aleše. Sladká tečka za na první pohled neúspěšným výletem do Rockies. Všichni jsme se však shodli, že ač jsme se nedostali na jedny z nejhezčích míst, zážitků máme neskutečně moc, hlavně je jen tak někdo nezažije – jet odtahovkou, kamionem, dát si karaoke, naučit se vrhat noži a relaxovat v jacuzzi. Fotky si přece můžeme prohlédnout i na internetu, resp. jet do Rockies se dá prakticky kdykoliv.

Že by tím všechno skončilo? Ale kdeže, když nemůže Ondra k hoře, jde k ní jednoduše ještě jednou. Ale nepředbíhat, počkejte si na další příspěvek.

Základ úspěšného stopování? Dobře sbalený batoh, něco málo na zub na cestu (brambůrky Pringles splní účel) a hlavně vypadat intelektuálně - Rubikova kostka :)

 

San Francisco

...ten pocit, když jste na celý měsíc mimo pracovní povinnosti a můžete si užívat dnů tak, jak si je představujete. Brouzdat po americkém kontinentu, poznávat další nové místa a lidi. Ten pocit, kdy si říkáte: "sakra, to je pohoda". Dnešním dnem mi na nějakou chvíli toto vše končí. Teď najít správný konec v zamotaném klubku, pomalu uspořádat myšlenky a zážitky a nějak smysluplně je prezentovat zde na blogu.

 

 

Výlet do Rockies předčil všechna očekávání, i když byl nakonec zcela jiný, než každý z posádky doufal. Rád bych hned psal o tomto výletě. Nerad bych opomenul výlet předchozí, pár dní v San Franciscu.

 

 

Stojíme u mostu, stále tomu nemůžu uvěřit, jak někdo mohl postavit takový kolos na takovém ne příliš přívětivém místě. Pořádně zde fouká, jsme omýváni nejen studenou frontou ze západu, ale i davem turistů, kteří mají ten stejný nápad. Hledáme s Petrem nejlepší místo pro fotky, cvakáme jako o život. V jednu chvíli se u nás zastavují Češi z Pardubicka a sdělujeme si společné zážitky. O něco později se bavíme s místními mladíky o možnostech, kam jít. Kolega z práce mi poradil, ať si nenechám ujít baseballový zápas místních Giants - na baseballu jsem nikdy nebyl. V ČR chtě nechtě není až tak rozšířený jako tomu je u hokeje nebo fotbalu. S touto myšlenkou jsem sem vlastně i jel, jen jsem si nebyl jistý, jestli by to Petr ocenil. Naštěstí jsme se názorově shodli a už sedáme do auta a do navigace zadáváme AT&T stadium a jedeme skrze celé město, od mostu Golden Gate k mostu Oakland Bay Bridge. Mimochodem taktéž velmi povedeného, bohužel pro něj ve stínu svého červeného brášky.

 

 

Čím více se blížíme stadionu, tím více se tu setkáváme s oranžovo-černou barevnou kombinací typickou pro místní klub. Neoblomní černoši nám nabízí lukrativní lístky, ale poučen ze Seattle koupi neriskujeme a jdeme až k pokladně. Za patnáct babek kupujeme lístky bez místenky, které nás opravňují chodit kdekoliv po stadionu a najít si místo na stojáka. Tribuny jsou solidně nacpané, Giants jsou po několik desetiletí velkými favority a nesčetněkrát vyhráli nejen svou západní divizi, sedmkrát to dokonce dotáhli na celkový titul. Naposledy loni a v roce 2010. Opět je to jedna velká show, v jistých momentech celý stadion šílí, to když domácí hráč odpaluje míček pěkně daleko a domácí si dobíhají pro tři body během jedné směny. Hra to byla opravdu krásná a Giants v ní porazili svého soka z Pittsburgu.

 

 

Venku se už stmívá, jedeme přes druhý most, zastavujeme na malém ostrově a kocháme se výhledem na centrum San Francisca. Večer hledáme vhodné místo, kde se vyspíme a poznáváme tak členění celé oblasti na ryze černošské, mexické, asijské a jiné menšinové "ghetta". Některá místa jsou opravdu děsivá, vysoké ploty okolo domů dávají tušit, jaká že tu je kriminalita. Raději jedeme dále s lepším pocitem bezpečí.

 

Další ráno, nedělní, nám hraje do karet v širokém výběru parkovacích míst v blízkosti centra a nejnavštěvovanějších památek. Auto parkujeme na vršku Russian Hill. Jdeme pár bloků typickými kopcovitými ulicemi a před námi se otevírá asi nejznámější ulice Hyde street s výhledem na notoricky známou věznici Alcatraz. Od dob shlédnutí filmu skála (The Rock) není moc míst, které by mě tak moc chytily a které jsem si díky filmu přál vidět. Vážnost toho místa dokresluje mlhový opar táhnoucí se od mostu Golden Gate. Viděl jsem pravda i lepší fotky, kde byl ostrov s pevností krásně viditelný, i tak jsme ale nadmíru spokojeni. Občas na nás obrysy vykoukly, to zrovna když neprojížděla kabelová lanovka okolo a my mohli stanout uprostřed komunikace.

 

 

Jdeme dolů k přístavu, po cestě zvažujeme formy jízd San Franciscem, od kola přes elektrovozík až po autobusovou tour. Nakonec volíme své nohy jako nejlepší variantu. Na přístavním molu Pierre 39 se vyvaluje nespočet tuleňů - řeknu vám, mají opravdu těžký život, celý den se válet a občas se sesunout do vody.

 

 

Bezmocně se snažíme někde sehnat lístky a dostat se dovnitř pevnosti, všechny lístky jsou ale prodané. Online rezervace jsou volné až za měsíc a půl a pár lístků je v prodeji pouze v celém balíčku i s výjezdy autobusem. Počasí se začíná zhoršovat, čím dál tím větší oblačnost zahaluje město, jdeme zpět k autu a jedeme na západní pobřeží se vykoupat do oceánu. Jakmile přejíždíme přes poslední kopec, mlha je hustá, že by se dala krájet. To nás s Petrem neodrazuje. Na tuto chvíli jsme v očích kolemjdoucích naprostými blázny. Zatím co ostatní se po dlouhé pláži Ocean Beach procházejí v bundách, my sundáváme trička a sprintem se vrháme vstříc vlnám a užíváme si po třídenní cestě koupání. Most, ač je blízko, není vůbec vidět - jen občas vykouknou jeho nohy. Celá atmosféra je jako z nějakého hororu - to když z dáli slyšíme jen houkání sirén tankerů. A že se tou mlhou nese.

 

 

Den ještě není u konce, bereme směr ke Twin peaks, o který se veškerá oblačnost rozbíjí. Je to takový Jekyll & Hyde mezi kopci. Na jedné straně mlha a vítr, druhá strana kopce umožňuje výhled na celé město. Pokračujeme ve zkoumání okolí a míst k návštěvě, bohužel plány nám hatí brzká zavíračka muzea věd. Co naplat, zítra je taky den. Jedeme jižně k Westlake, něco málo pokoupit a připravit se na poslední noc v San Franciscu. V jasu města se díváme na oblohu a nelze si nevšimnout jasně zářících hvězd. Neleníme a ač přes značně pokročilý noční čas jedeme opět k mostu, zachytit jeho krásu v odlesku světel.

 

 

Pondělní ráno zkoušíme ještě štěstí dostat se do pevnosti Alcatraz, avšak neúspěšně. Nesmí chybět projížďka nejznámější kabelovou lanovkou tam a zpět, pěkně na stojáka z vnějšku kabiny a jako poslední druh dopravy bereme loď na vyhlídce okolo mostu a pevnosti. Ranní hodiny jsou vcelku chladné a pod mrakem, po jedenácté se začíná vyjasňovat. Hodinová projížďka se sluchátky a podrobným výkladem všeho důležitého nakonec byla tou nejlepší variantu, jako jsme mohli zvolit. Obzvláště když z blízkosti vidíme kvanta turistů valících se dovnitř pevnosti.

 

 

Poslední tečkou v SF nám je návštěva muzea věd. Do každého detailu to tu mají vymakané. Od uzavřeného třípatrového akvária s motýly přes oddělení zemětřesení se simulací dvou nejsilnějších v uplynulém století až po podvodní svět plný pestrosti barev. Závěrečná přednáška v planetáriu nám uzavřela naši kapitolu ve skutku parádním městě, které vás svou atmosférou zcela pohltí.

 

 

Jsou čtyři hodiny, je načase zvednout kotvy, naposledy přejet po Golden Gate, smutně kouknout do zpětného zrcátka, jak se v těchto chvílích zcela prosluněné město ztrácí ve zmenšující se škvíře tunelu. Plány máme na cestě zpět už jen dva, avšak díky časové náročnosti musíme od jednoho upustit. Vylézt na Lassen Peak, 3 189 m vysokou činnou sopku. Druhý bod zájmu, Crater Lake, bereme až druhý den. Cesta k němu je vcelku únavná. Konečně jedeme středozemím a poznáváme onu klasickou tvář místních silnic. Několik desítek kilometrů dlouhé rovinky až tak rychle neubíhají. Pohled do odstřeleného kráteru po erupci sopky a opět blankytně modré vody je jak jinak než krásný.

 

Posledních 900 km do Vancouveru se nese v duchu příjemných vzpomínek na celý dobrodružný trip. Opět se dostáváme do deštivého pásma, od Portlandu prší a prší. Domů se dostávám až v jednu hodinu v noci. Avšak s vědomím, že co nevidět jedeme pro změnu v jiné partě vstříc údajně nejúchvatnějším místům Kanady. Výlet to byl opravdu velmi povedený, jedno však vím jistě. Minimálně ještě jednou se sem budu chtít jet podívat. A tak se mi v listu nezapomenutelných věcí může blyštit poznámka: SF 2013.

 

USA trip

Dlouho jsem zase nic nenapsal, obvyklé povíkendové psaní muselo vzít za své - díky zážitkům mi to ale určitě nevadí - a vám snad také ne. Další porce z amerického kontinentu je tu.

 

Říká se, že dvakrát do stejné řeky nevstoupíš. Pravda. V případě USA bych se tímto pravidlem vůbec neřídil. Spíš bych to nazval zcela jinak. Když jsme byli před třemi měsíci se Zdenkem a Tomem v Seattle, bral bych to zpětně jako smočení palce a otestování vody, jaká je. Byla příjemná, nic hrozného. Proto by se dala vzniklá pauza srovnat s pořádným couvnutím a přípravou na rozběh. Tak rychlý, abych podruhé do vody mohl skočit pěkně zostra a pěkně daleko. Ať voda cáká. Pořádnou bombu. A že byla povedená...

 

 

Tento měsíc je průměrně slabší, a než abych stál v práci s rukami v bok, vydal jsem se splnit si další z mnoha snů. Kdo ví, kdy se mi zase poštěstí mít volno. Cílová destinace? Nic menšího než Californie, San Francisco a jeho dominanta Golden Gate. Ten dech beroucí červený most, který neměl nikdy vzniknout. V úterý se finálně rozhoduji, že zvednu kotvy a vyrazím. Chci jet sám, abych se nemusel na nikoho vázat a jet si, kam mě kola povezou. Nakonec přeci jen volím variantu napsání komentáře na Facebookové stránky "Češi ve Vancouveru" a ptám se, jestli se někdo nechce připojit. Trefil jsem se do rány Petrovi, jedeme tedy ve dvou.

 

Ve středu večer nám po delší době komunikace přilétají dvě nové spolubydlící, okolo osmé je vyzvedávám na letišti, proto na cestu do San Francisca vyrážíme až ve čtvrtek ráno. Nic moc neplánujeme, jen pár záchytných bodů a míst, které bychom chtěli navštívit. Žádný striktní itinerář, ten děláme jen za účelem vysvětlení na hranicích, proč by nám dvěma měli dát víza. Samo sebou máme vymyšlený plán a místa hostelů, kde budeme spát. Jen my dva v tu dobu víme, že nic není pevně dáno, hlava Američana by to však nepochopila - stejné dobrodružné smýšlení jen tak někdo nesdílí.

 

Přejíždíme hranice a naše cesta tak může plně začít. První zastávka Seattle. Konečně kouknout i na sídlo Microsoftu do Redmondu. Až tady si uvědomuji, jak to je veliká společnost - naše sídlo na Brumlovce je hodně slabým odvarem. Tolik budov, kampusů, že nemůžu najít žádnou hlavní s velkým nápisem, jako turistickou atrakci. Ani samotní zaměstnanci nevědí, kam nás poslat. Vozí je tu soukromé taxíky a autobusy v Microsoftích barvách.

 

 

Petrovi pak jedu ukázat ještě jednou hrob Jimmyho Hendrixe a míříme směr západní pobřeží US. První nenucená a neplánovaná zastávka na sebe nenechává dlouho čekat. Projíždíme okolo fabriky Boeing a vystupujeme vedle leteckého muzea. K naší smůle po otevíracích hodinách, i tak se kocháme z venku stojících stíhaček a bojových letadel. Důvod se do Seattle zase vrátit.

 

 

Lehce se stmívá, jedeme nakoupit proviant a hledat první místo k přespání. Samo sebou v autě, v prostorném kombíku. Cestu jsme pojali vyloženě low-costově. Nacházíme místo v nedaleké Olympii, přístavním městečku a usínáme kousek od vody. Ranní brzká vstávačka a hurá do druhého cestovního dne. Počasí je po ránu pěkně zatažené, výhled z visutého mostu nemáme takový, jaký jsme očekávali, ale to nás neodrazuje. Právě když dojíždíme k prvnímu naplánovanému bodu, obloha se jako zázračně trhá a my vidíme Haystack rock v celé své kráse. Zvlástě kontrast ustupující mlhy a sluncem zalité skály vystupující z pláže utvořuje zvláštní až dramatickou atmosféru tohoto místa.

 

 

 

Není moc času, klikatá cesta podél pobřeží je dlouhá, nasedáme do auta a jedeme měnící se scenérií stále jižněji. Počasí se každou mílí rozjasňuje. Především neustálý přepočet v hlavě z mílí na kilometry mě udržuje v bdělém stavu. Volvo má tachometr pouze v metrické soustavě. Skalistvé pobřeží jako mávnutím proutku střídají nekonečné písečné duny táhnoucí se v několikakilometrovém (tedy přesněji řečeno mílovém) úseku podél nás - Oregon Dunes. Až tady si začínáme uvědomovat, že by pár dnů či týdnů navíc na naši cestu by nemuselo být špatných. Určitě bychom se zde zastavili a půjčili si koně na projížďku podél pobřeží, nebo motorové čtyřkolky. A nebo nejraději hned obojí.

 

 

Máme v plánu stihnout ještě dvě další zajímavá místa, nasedáme a jedeme dál. Pobřeží mění opět svůj kabát za skalisté výběžky. Až si říkáte, že musíte být na zcela jiném místě. Stále jsme ve státě Oregon. Samuel H. Boardman State Park je dalším z mnoha míst, které stojí za zastavení.

 

 

Už tady nám je jasné, že díky scenérické cestě podél pobřeží poprvé přehodnocujeme plán a příjezd zpět do Kanady tady posouváme o jeden den dozadu. Opakovaně zastavujeme ve fastfoodu především pro dobití našich foťáků a notebooků, připojení se na internet a přichystání dalšího dne na cestách. Nacházíme vhodné místo pro zastavení a přespání. Dalším dnem nám je cesta skrz Redwood park. Park plný staletých až tisíciletých vysokánských sekvojů. Netřeba podotýkat, že celá specifická krajina pro tuto oblast přichází bez varování. Sekvoje jsou velmi zvláštní stromy. Průměr kořene může dosáhnout i 6,5 metru a dosahuje výšky přes 100 metrů. Představit si hustý les plných těchto monstrózních stromů a mezi nimi cestu je opravdu těžké. Až když sjíždíme z dálnice a jedeme starou trasou Avenue of Giants. Rázem jsme malými mravenci toulajícími se lesem. Nesmí chybět ani turisticky atraktivní průjezd kmenem stromu.

 

 

Uf, pořádná porce k vidění, a to je v okolí ještě neskutečné množství jiných parků, kde bychom rádi zastavili. Dali jsme si však jasný cíl - být nejpozději ve čtyři hodiny v San Franciscu, vyrážíme na poslední etapu naší cesty. Máme za sebou něco málo přes 1 800 km, přes 1 050 mil, chete-li. Před sebou už posledních deset mil do San Francisca, plných nedočkavosti, až se po výjezdu z tunelu před námi vztyčí věže gigantického mostu Golden Gate. Cíl je dobyt. Kdybych tou dobou neseděl za volantem, zcela jistě bych se z toho pohledu posadil na zadek - a to velmi slušně řečeno. Mnoho lidí nemá to štěstí, pozice San Francisca a především umístění mostu je velmi jistou šancí, že most ani neuvidíte. Proudí tu z Pacifického oceánu šílené množství mraků a mlhy. My však máme alespoň pro dnešek to štěstí vidět most v celé své kráse. Důvod k radosti a povyskočení si.

 

 

A jaká byla další etapa cesty? Nechám si na samostatný další příspěvek, je to natolik krásné město, že by bylo škoda ho odseknout pár větami. Ale až později, za pár hodin však pokračuji v měsíci plném cestování. Sedáme do auta a vyrážíme na šest dní směr Rocky Mountains - počasí moc do karet nehraje, ale snad se nám poštěstí.