Cowboys

 

To bychom měli, další odškrtnutá položka na seznamu. Život v Calgary, potažmo v Albertě se mi líbí víc a víc. Sice si při neustálém přemítání uvědomuji, jak mi chybí ty každovíkendové výlety za hranice Vancouveru, ale co - ta etapa je ta tam a nyní je čas se soustředit na věci jiné. Nové možnosti, co tu dělat.

 

 

Vše se odvíjí i od toho, kým kdo je. Kde se narodil, jakou má mentalitu, smysl pro humor. A hledá něco, co mu je blízké. I přes veškerou píli držet se dál od české komunity kvůli dopilování angličtiny jsem to nevydržel a pomalu a potichu se začal sbližovat s místní skupinou Čechů. Začalo to minulý víkend, kdy tu Češi a Slováci slavili první výročí založení oficiální skupiny. Pravda, utáhli mě na vařené nudli v podobě guláše - jak ta směs chutí mi chybí. Proto jsem se rozhodl vyrazit alespoň na pár desítek minut omrknout a ochutnat. Dokázal bych napsat desítky stránek o samotném aktu zaboření "žličky" do plné mísy i chvíle potom. Stačí poslat někoho, kdo českou kuchyni zbožňuje, na pár měsíců mimo a uvidíte, jak se po jídle vrhne. Chuťové buňky naplněny, díky!

 

I když to nebylo plánované, potkali jsme se s Markem na křižovatce, těsně před místem srazu. Samo sebou jsem mu nabídl, ať se připojí. I on byl spokojen. A tak jsme mohli poznat pár českých tváří, které tu pobývají. Sranda byla, nemusím psát. Slovo dalo slovo, poznali jsme osobně pár dobrých duší a o týden později v sobotu jsme vyrazili směr Black Diamond, do nedalekého městečka jižně od Calgary - ranč Anchor D. Jsme v kraji "cowboyů", a vždy jsem chtěl zkusit, jaký to je výhled z koňského sedla.

 

 

 

Jeden moudrý muž, blízký přítel, díky kterému jsem mohl s klidnou duší odjet za oceán a přenechat své dá se říct dítě v podobě skákacích bot, Petr Frolek, se před lety při výuce zmínil: "Nejhezčí pohled na svět není ze sedla koně, ale ze skákacích bot". Pravda, skákací boty jsou naprosto fascinujícím doplňkem, stylem, mohl jsem díky nim zažít nespočet nepopsatelných chvil. Je však troufalé toto tvrzení převzít, aniž bych si to vyzkoušel na vlastní kůži. Samo sebou nepočítám své dětství, kdy jsem v Rousměrově nedaleko chalupy jezdil coby capart v kroužku na velkém koni (nebo na poníkovi? Byl jsem tak malý, že mi vše připadalo velké). Uvědomovat si sílu a majestátnost toho zvířete, pociťovat respekt a projevit mu náklonnost. Neosedlat ho za účelem projevení své dominance, ale být v souladu.

 

 

Jsme na místě a setkáváme se se třemi Čecho-Slováky. Jde se na to. Jak tomu bývá zvykem, počasí nám hraje opět do not. Ne nadarmo se říká o Calgary, že nabízí na 300 slunečných dní do roka. Ostřílený mazák s kloboukem ve westernovém stylu se ptá na naše zkušenosti s koňmi a podle toho nám přiřazuje naše parťáky. Mým je pro dnešek Skookum [skůkam], šedo-bílý drobný kůň, podle původního jazyka indiánů význam pro sílu. Pomalu se k němu přibližuji a nasedám. Od prvních chvil je vcelku tvrdohlavý a jede si svou. Platí i přirovnání jaký pán, takový kůň? Podle instrukcí je nemáme nechat žrát - dělá mi to krapet problém, dovedu se vcítit do jeho kůže, kdyby mi někdo týden předem tahal za otěže a nenechal mě najezt guláše, asi bych měl co dělat, abych se udržel. Všichni připraveni, jedeme na dvouhodinovou projížďku po okolí.

 

 

Och, ten pocit je parádní, jen tak si vykračovat ve sněhu, kůň za koňem. Občas Skookuma pobídnout, aby se dal do klusu a dohnal ostatní. Po klikaté cestě polem, mezi stromy do táhlého kopce na vyhlídku po celém okolí. Skookum mě mírně zkouší, jestli jsem v pozoru, otěže však držím pevně a rukou přísnou, ale tolerantní ho vedu v naší společné jízdě. Sedli jsme si. Ze sedla mě po celou dobu nevyhodil, respektoval mě jako nováčka a za odměnu jsem mu dopřával tu nejlepší možnou cestu, vyhýbat se nástrahám v podobě kluzké trávy a nerovného povrchu. Při jeho uklouznutí na cestě jsem se mu poslušně poplácáním omluvil, občas na něj promluvil a zmínil, jaký je frajer. I přes jeho občasné ignorování pokynů pramenících z mé nechuti použít větší sílu, jsme cestu úspěšně zvládli. Petře, teď rozhodně nemůžu tvrdit, zda to či ono je hezčí. Oboje má své kouzlo, porovnáváme neporovnatelné. A i přes to, že zadek a třísla bolí vcelku solidně - nemohu se dočkat na další jízdu. Jen v hlavě mi pořád zní místními tolik oblíbené country s textem "save the horse, ride a cowboy", které stojí za poslech. Inu jiný kraj, jiný mrav.