Nejdříve jsem neměl v plánu psát i něco o ČR, ale když ono to nejde. Mám za sebou nejen že první týden zpět v kanadském režimu, ale i bez nadsázky nejlepší dovolenou v mém životě. Paradox, že v ČR. Celých 16 dní trumfovala jedna událost druhou, přes sklípek, tábor, hody, oslava narozek, posezení u pivka, fotbal aj. Hodně zde žijících Čechů mě varovalo, že dostanu pěknou facku, jaká že to je změna. Tu jsem dostal maximálně v podobě až nechutných veder, vše ostatní bylo v naprostém pořádku. Nemusel jsem řešit práci, politiku, aktuální situaci, zkrátka nic. Jen se těšit ze setkání s nejbližšími a užívat si ty nyní vzácné chvíle. Většina stejně už zná můj názor, že bych tu v Kanadě pobyl rád i déle než jen rok, avšak dny v ČR mě posadily do sedla s rozhodnutím dotáhnout celý rok a vrátit se. Popravdě si myslím, že ještě tak týden či dva mě potrvá, než se názor přeleje na "prokanadskou" variantu. Tak i tak se hodí ještě jednou všem, které jsem viděl, poděkovat - byly to báječné chvíle. A mrzí mě, že zůstalo nemálo těch, které bych rád viděl, jen to celé nešlo během té krátké doby realizovat.
Spánku nebylo mnoho, jet lag jsem zvládl obstojně - měl jsem z toho větší hrůzu. Asi díky neustálému zápřahu a pravidelnému "jednomu pivku" navečer jsem spal jako by žádný časový posun nebyl. Po těch šestnácti dnech už to bylo tak akorát, proto jsem měl co dělat, abych ve frankfurtské letištní hale neusnul a letadlo mi nepláchlo. Jakmile jsem se usadil na své místo, slečně vedle sebe jsem se zdvořile omluvil, že teď asi moc komunikovat nebudu a v tu ránu jsem usnul. Probudil mě až první neúspěšný start. Vzlet byl vcelku podivný, naštěstí má únava mi neudělala tak děsivý výraz ve tváři, jako měli ostatní okolo. Služby letecké společnosti Condor nedosahovaly zdaleka KLM, ale co od nízkonákladovky čekat. Hlavně že jsem si mohl pospat.
Přistání ve Vancouveru bylo za jasně slunného dne. Nostalgicky jsem zavzpomínal na první přílet, kdy jsem musel absolvovat celou cestu přes imigrační a výstup z letiště do deštivého chmurného odpoledne. Město už znám, volba skytrainu a autobusu byla jednoduchá. Tak jsem tu zase zpět, brázdit silnice Vancouveru na kole, prozkoumávat kanadskou krajinu, odpálit ze pár golfových míčků, snízt tuny sushi (chybělo mi, moc), žít zcela jiný život.
Dva dny jsem v ústraní a ladím spánkový deficit. Do práce se nehrnu, úterý a středu si užívám volna. Až na čtvrtek jdu Edovi píchnout, nemohl se dočkat. Ve dvou se to asi o hodně lépe táhne. Jeho proměna je až k nevíře - očividně jsme za tu dobu k sobě dost přirostli. Dřívější občasná odměřenost a s cholerickou povahou spojená pedantskost vzala zcela za své. Nevím, jak dlouho to potrvá, ale je to teď ještě větší psina nejen v práci, ale i po cestě do ní.
Teď už mě nic nedrží a odhodlání si shánět jinou práci je vysoké. Je třeba se dívat otevřeně vstříc svému oboru a lepším pozicím. Víkend si plánuji předělat resuméčko a motivační dopis, podívat se na nabídky práce a začít aktivně rozesílat. V pátek však dostávám od Eda nabídku jet s ním a jeho synem Dannym (37 let) rýžovat zlato. Opět něco nového, ale co si v zemi zlaté horečky na Klondike také přát. Ed je do této tématiky docela hodně zažraný, nakoupil si vcelku dost věcí a pronajal si na rok claim - pětisetmetrový pás řečiště, kde se může plně oddávat své vášni.
V sobotu sedáme do Edova auta a jedeme východně za Hope hledat. Je to vcelku sranda, po hodině a půl nacházíme Edův pozemek a rozkládáme své stanoviště. Krompáče, lopaty, pánve pro rýžování a také speciální korýtko pro urychlení procesu hledání zlata. Ed s Dannym si od toho očividně slibují vidinu příjemného přilepšení (zlata tu je v okolí opravdu dost, ale jak se později dozvídám, většinou více na sever). Pro mě to je hlavně zábava a vyzkoušení si něčeho nového. Také poznat Edu mimo pracovní povinnosti, dát si s ním pivko a také poznat jeho syna, o kterém pořád mluví.
Práci si rozdělujeme bleskurychle, Danny vytipovává místo, kde by se mohlo zlato nalézat, a pomalu hloubí díru. Vyhozenou zeminu nosíme do korýtka a kmitajíc s kýbly vody ji aktivně prolévám. Tím vyplavujeme malé zrnka zeminy, včetně zlata. Dobrá zkušenost, malé usazeniny poté vymýváme ve speciální pánvi a můžeme vidět pár mikroskopických blyštících se kousků. Pravda, Jack London by o mně určitě žádný román nenapsal, zlatá horečka mě nelízla ani kouskem, i tak jsem si celý den docela dost užil. Fajn výlet.
Neděle je volnější, ovšem do doby telefonu od Zdenka. V každém z nás je v koutku duše stále dítě, a Zdena si nedávno splnil svůj klukovský sen. Benzinové autíčko na dálkové ovládání, jdeme testovat! Samo sebou se do dětského věku vracím i já, jsme opravdu jak malí. Společně s kamerou tak můžeme tuto aktivitu zachytit a sestříhat i krátké video s tématickým značením: kdo si hraje, nezlobí.
Inu vivat Canada, jde se do toho opět pořádně opřít.
Žádné komentáře:
Okomentovat