USA trip

Dlouho jsem zase nic nenapsal, obvyklé povíkendové psaní muselo vzít za své - díky zážitkům mi to ale určitě nevadí - a vám snad také ne. Další porce z amerického kontinentu je tu.

 

Říká se, že dvakrát do stejné řeky nevstoupíš. Pravda. V případě USA bych se tímto pravidlem vůbec neřídil. Spíš bych to nazval zcela jinak. Když jsme byli před třemi měsíci se Zdenkem a Tomem v Seattle, bral bych to zpětně jako smočení palce a otestování vody, jaká je. Byla příjemná, nic hrozného. Proto by se dala vzniklá pauza srovnat s pořádným couvnutím a přípravou na rozběh. Tak rychlý, abych podruhé do vody mohl skočit pěkně zostra a pěkně daleko. Ať voda cáká. Pořádnou bombu. A že byla povedená...

 

 

Tento měsíc je průměrně slabší, a než abych stál v práci s rukami v bok, vydal jsem se splnit si další z mnoha snů. Kdo ví, kdy se mi zase poštěstí mít volno. Cílová destinace? Nic menšího než Californie, San Francisco a jeho dominanta Golden Gate. Ten dech beroucí červený most, který neměl nikdy vzniknout. V úterý se finálně rozhoduji, že zvednu kotvy a vyrazím. Chci jet sám, abych se nemusel na nikoho vázat a jet si, kam mě kola povezou. Nakonec přeci jen volím variantu napsání komentáře na Facebookové stránky "Češi ve Vancouveru" a ptám se, jestli se někdo nechce připojit. Trefil jsem se do rány Petrovi, jedeme tedy ve dvou.

 

Ve středu večer nám po delší době komunikace přilétají dvě nové spolubydlící, okolo osmé je vyzvedávám na letišti, proto na cestu do San Francisca vyrážíme až ve čtvrtek ráno. Nic moc neplánujeme, jen pár záchytných bodů a míst, které bychom chtěli navštívit. Žádný striktní itinerář, ten děláme jen za účelem vysvětlení na hranicích, proč by nám dvěma měli dát víza. Samo sebou máme vymyšlený plán a místa hostelů, kde budeme spát. Jen my dva v tu dobu víme, že nic není pevně dáno, hlava Američana by to však nepochopila - stejné dobrodružné smýšlení jen tak někdo nesdílí.

 

Přejíždíme hranice a naše cesta tak může plně začít. První zastávka Seattle. Konečně kouknout i na sídlo Microsoftu do Redmondu. Až tady si uvědomuji, jak to je veliká společnost - naše sídlo na Brumlovce je hodně slabým odvarem. Tolik budov, kampusů, že nemůžu najít žádnou hlavní s velkým nápisem, jako turistickou atrakci. Ani samotní zaměstnanci nevědí, kam nás poslat. Vozí je tu soukromé taxíky a autobusy v Microsoftích barvách.

 

 

Petrovi pak jedu ukázat ještě jednou hrob Jimmyho Hendrixe a míříme směr západní pobřeží US. První nenucená a neplánovaná zastávka na sebe nenechává dlouho čekat. Projíždíme okolo fabriky Boeing a vystupujeme vedle leteckého muzea. K naší smůle po otevíracích hodinách, i tak se kocháme z venku stojících stíhaček a bojových letadel. Důvod se do Seattle zase vrátit.

 

 

Lehce se stmívá, jedeme nakoupit proviant a hledat první místo k přespání. Samo sebou v autě, v prostorném kombíku. Cestu jsme pojali vyloženě low-costově. Nacházíme místo v nedaleké Olympii, přístavním městečku a usínáme kousek od vody. Ranní brzká vstávačka a hurá do druhého cestovního dne. Počasí je po ránu pěkně zatažené, výhled z visutého mostu nemáme takový, jaký jsme očekávali, ale to nás neodrazuje. Právě když dojíždíme k prvnímu naplánovanému bodu, obloha se jako zázračně trhá a my vidíme Haystack rock v celé své kráse. Zvlástě kontrast ustupující mlhy a sluncem zalité skály vystupující z pláže utvořuje zvláštní až dramatickou atmosféru tohoto místa.

 

 

 

Není moc času, klikatá cesta podél pobřeží je dlouhá, nasedáme do auta a jedeme měnící se scenérií stále jižněji. Počasí se každou mílí rozjasňuje. Především neustálý přepočet v hlavě z mílí na kilometry mě udržuje v bdělém stavu. Volvo má tachometr pouze v metrické soustavě. Skalistvé pobřeží jako mávnutím proutku střídají nekonečné písečné duny táhnoucí se v několikakilometrovém (tedy přesněji řečeno mílovém) úseku podél nás - Oregon Dunes. Až tady si začínáme uvědomovat, že by pár dnů či týdnů navíc na naši cestu by nemuselo být špatných. Určitě bychom se zde zastavili a půjčili si koně na projížďku podél pobřeží, nebo motorové čtyřkolky. A nebo nejraději hned obojí.

 

 

Máme v plánu stihnout ještě dvě další zajímavá místa, nasedáme a jedeme dál. Pobřeží mění opět svůj kabát za skalisté výběžky. Až si říkáte, že musíte být na zcela jiném místě. Stále jsme ve státě Oregon. Samuel H. Boardman State Park je dalším z mnoha míst, které stojí za zastavení.

 

 

Už tady nám je jasné, že díky scenérické cestě podél pobřeží poprvé přehodnocujeme plán a příjezd zpět do Kanady tady posouváme o jeden den dozadu. Opakovaně zastavujeme ve fastfoodu především pro dobití našich foťáků a notebooků, připojení se na internet a přichystání dalšího dne na cestách. Nacházíme vhodné místo pro zastavení a přespání. Dalším dnem nám je cesta skrz Redwood park. Park plný staletých až tisíciletých vysokánských sekvojů. Netřeba podotýkat, že celá specifická krajina pro tuto oblast přichází bez varování. Sekvoje jsou velmi zvláštní stromy. Průměr kořene může dosáhnout i 6,5 metru a dosahuje výšky přes 100 metrů. Představit si hustý les plných těchto monstrózních stromů a mezi nimi cestu je opravdu těžké. Až když sjíždíme z dálnice a jedeme starou trasou Avenue of Giants. Rázem jsme malými mravenci toulajícími se lesem. Nesmí chybět ani turisticky atraktivní průjezd kmenem stromu.

 

 

Uf, pořádná porce k vidění, a to je v okolí ještě neskutečné množství jiných parků, kde bychom rádi zastavili. Dali jsme si však jasný cíl - být nejpozději ve čtyři hodiny v San Franciscu, vyrážíme na poslední etapu naší cesty. Máme za sebou něco málo přes 1 800 km, přes 1 050 mil, chete-li. Před sebou už posledních deset mil do San Francisca, plných nedočkavosti, až se po výjezdu z tunelu před námi vztyčí věže gigantického mostu Golden Gate. Cíl je dobyt. Kdybych tou dobou neseděl za volantem, zcela jistě bych se z toho pohledu posadil na zadek - a to velmi slušně řečeno. Mnoho lidí nemá to štěstí, pozice San Francisca a především umístění mostu je velmi jistou šancí, že most ani neuvidíte. Proudí tu z Pacifického oceánu šílené množství mraků a mlhy. My však máme alespoň pro dnešek to štěstí vidět most v celé své kráse. Důvod k radosti a povyskočení si.

 

 

A jaká byla další etapa cesty? Nechám si na samostatný další příspěvek, je to natolik krásné město, že by bylo škoda ho odseknout pár větami. Ale až později, za pár hodin však pokračuji v měsíci plném cestování. Sedáme do auta a vyrážíme na šest dní směr Rocky Mountains - počasí moc do karet nehraje, ale snad se nám poštěstí.

 

Canada part 2

Nejdříve jsem neměl v plánu psát i něco o ČR, ale když ono to nejde. Mám za sebou nejen že první týden zpět v kanadském režimu, ale i bez nadsázky nejlepší dovolenou v mém životě. Paradox, že v ČR. Celých 16 dní trumfovala jedna událost druhou, přes sklípek, tábor, hody, oslava narozek, posezení u pivka, fotbal aj. Hodně zde žijících Čechů mě varovalo, že dostanu pěknou facku, jaká že to je změna. Tu jsem dostal maximálně v podobě až nechutných veder, vše ostatní bylo v naprostém pořádku. Nemusel jsem řešit práci, politiku, aktuální situaci, zkrátka nic. Jen se těšit ze setkání s nejbližšími a užívat si ty nyní vzácné chvíle. Většina stejně už zná můj názor, že bych tu v Kanadě pobyl rád i déle než jen rok, avšak dny v ČR mě posadily do sedla s rozhodnutím dotáhnout celý rok a vrátit se. Popravdě si myslím, že ještě tak týden či dva mě potrvá, než se názor přeleje na "prokanadskou" variantu. Tak i tak se hodí ještě jednou všem, které jsem viděl, poděkovat - byly to báječné chvíle. A mrzí mě, že zůstalo nemálo těch, které bych rád viděl, jen to celé nešlo během té krátké doby realizovat.

 

 

 

Spánku nebylo mnoho, jet lag jsem zvládl obstojně - měl jsem z toho větší hrůzu. Asi díky neustálému zápřahu a pravidelnému "jednomu pivku" navečer jsem spal jako by žádný časový posun nebyl. Po těch šestnácti dnech už to bylo tak akorát, proto jsem měl co dělat, abych ve frankfurtské letištní hale neusnul a letadlo mi nepláchlo. Jakmile jsem se usadil na své místo, slečně vedle sebe jsem se zdvořile omluvil, že teď asi moc komunikovat nebudu a v tu ránu jsem usnul. Probudil mě až první neúspěšný start. Vzlet byl vcelku podivný, naštěstí má únava mi neudělala tak děsivý výraz ve tváři, jako měli ostatní okolo. Služby letecké společnosti Condor nedosahovaly zdaleka KLM, ale co od nízkonákladovky čekat. Hlavně že jsem si mohl pospat.

 

Přistání ve Vancouveru bylo za jasně slunného dne. Nostalgicky jsem zavzpomínal na první přílet, kdy jsem musel absolvovat celou cestu přes imigrační a výstup z letiště do deštivého chmurného odpoledne. Město už znám, volba skytrainu a autobusu byla jednoduchá. Tak jsem tu zase zpět, brázdit silnice Vancouveru na kole, prozkoumávat kanadskou krajinu, odpálit ze pár golfových míčků, snízt tuny sushi (chybělo mi, moc), žít zcela jiný život.

 

 

Dva dny jsem v ústraní a ladím spánkový deficit. Do práce se nehrnu, úterý a středu si užívám volna. Až na čtvrtek jdu Edovi píchnout, nemohl se dočkat. Ve dvou se to asi o hodně lépe táhne. Jeho proměna je až k nevíře - očividně jsme za tu dobu k sobě dost přirostli. Dřívější občasná odměřenost a s cholerickou povahou spojená pedantskost vzala zcela za své. Nevím, jak dlouho to potrvá, ale je to teď ještě větší psina nejen v práci, ale i po cestě do ní.

 

 

Teď už mě nic nedrží a odhodlání si shánět jinou práci je vysoké. Je třeba se dívat otevřeně vstříc svému oboru a lepším pozicím. Víkend si plánuji předělat resuméčko a motivační dopis, podívat se na nabídky práce a začít aktivně rozesílat. V pátek však dostávám od Eda nabídku jet s ním a jeho synem Dannym (37 let) rýžovat zlato. Opět něco nového, ale co si v zemi zlaté horečky na Klondike také přát. Ed je do této tématiky docela hodně zažraný, nakoupil si vcelku dost věcí a pronajal si na rok claim - pětisetmetrový pás řečiště, kde se může plně oddávat své vášni.

 

 

V sobotu sedáme do Edova auta a jedeme východně za Hope hledat. Je to vcelku sranda, po hodině a půl nacházíme Edův pozemek a rozkládáme své stanoviště. Krompáče, lopaty, pánve pro rýžování a také speciální korýtko pro urychlení procesu hledání zlata. Ed s Dannym si od toho očividně slibují vidinu příjemného přilepšení (zlata tu je v okolí opravdu dost, ale jak se později dozvídám, většinou více na sever). Pro mě to je hlavně zábava a vyzkoušení si něčeho nového. Také poznat Edu mimo pracovní povinnosti, dát si s ním pivko a také poznat jeho syna, o kterém pořád mluví.

 

 

Práci si rozdělujeme bleskurychle, Danny vytipovává místo, kde by se mohlo zlato nalézat, a pomalu hloubí díru. Vyhozenou zeminu nosíme do korýtka a kmitajíc s kýbly vody ji aktivně prolévám. Tím vyplavujeme malé zrnka zeminy, včetně zlata. Dobrá zkušenost, malé usazeniny poté vymýváme ve speciální pánvi a můžeme vidět pár mikroskopických blyštících se kousků. Pravda, Jack London by o mně určitě žádný román nenapsal, zlatá horečka mě nelízla ani kouskem, i tak jsem si celý den docela dost užil. Fajn výlet.

 

 

Neděle je volnější, ovšem do doby telefonu od Zdenka. V každém z nás je v koutku duše stále dítě, a Zdena si nedávno splnil svůj klukovský sen. Benzinové autíčko na dálkové ovládání, jdeme testovat! Samo sebou se do dětského věku vracím i já, jsme opravdu jak malí. Společně s kamerou tak můžeme tuto aktivitu zachytit a sestříhat i krátké video s tématickým značením: kdo si hraje, nezlobí.

 

 

Inu vivat Canada, jde se do toho opět pořádně opřít.