Kdyby se mi chtělo psát alespoň z poloviny tak, jako se mi nechce datlovat do klávesnice v těchto dnech, byl bych býval napsal už deset dalších příspěvků. Poslední trhl rekord v počtu přečtení, je na čase odtajnit další část mého příběhu, nyní opět (už přes tři týdny, počítám-li dobře) z malebného údolí Gladstone.
Návrat do Kanady byl tak říkajíc fičák. Ani jsem se nenadál a dny začaly nabírat solidní otáčky. Vyzvednout si tu hyperaktivní čtyřnohou rafanku ve Whistleru a započíst tím další společné dobrodružství, holky jsou na měsíc pryč. Dva týdny ve Vancouveru byly víceméně ve znamení oprav auta, souhra vtipných náhod zapříčinila odstavení donuta cca 450 km od Vancouveru. Tentokráte je načase vyměnit převodovku. Byla to celkem sranda, naše pouto s donutem je opět o něco pevnější. Už by ale mohlo na delší čas zase stačit.
Ve Vancouveru stíhám většinu z toho, co jsem stihnout chtěl. Jít na domácí zápas White Caps – nejvyšší severoamerickou fotbalovou ligu, kde jsem byl příjemně překvapen. Vancouver poráží svého soka z Dallasu před zaplněnými tribunami s 20 000 diváky 1:0. Pár výletů, každodenní zábava s Chelsinou. Nuda nebyla ani omylem. Ale vše zastínil jeden telefonát z neznámého čísla. A to českého. Budí mě okolo sedmé ranní, než se stihnu vzpamatovat a odpovědět, volající pokládá. Kdo to? Snad výsledky z pohovoru, který jsem v ČR absolvoval? O pár minut později se to dozvídám. Bylo mi schváleno PRko! Holky se se mnou chtěly o tuto novinu podělit telefonicky, nemohu tomu v první chvíli uvěřit, nechápu. Rozhodně jsem vyjádření nečekal tak rychle. Necelé dva měsíce a vše potřebné je odsouhlaseno. Zaplatit už snad opravdu poslední poplatek, naskenovat pas a poslat fotky. Slastný pocit. Následuje tak další kolo rozhodování, kam a jak se budou mé cesty ubírat.
Je mi teskno po ranči, nerad bych si nechal utéct open air akci na Gladstone, taktéž bych rád začal opět pracovat a dobíjet kredit. Po dvou týdnech ve Vancouveru (oproti prvotně plánovanému měsíci) zvedám kotvy a mířím zpět na jih Alberty do údolí. Dostává se mi jak jinak než parádního přivítání, rád vás opět vidím, má kanadská rodino. Cooper a Fík přibíhají k autu a nepoměrně menší Chelsina dává kluky hned do latě. Od této chvíle je tu pánem, tedy paní, ona. Zdejší prostředí a barvící se údolí do tónů podzimu si užívá dosyta se mnou. Tu a tam prohnat krávy, natahat do okolí svého pelíšku nespočet míčků, občas něco provést a hlavně neustále prohánět ty dva flegmatické rafany.
Škoda, že tu se mnou nemůže zůstat déle, i když Fík s Cooperem si mohli trochu odfrknout a konečně si začít hrát s míčky i oni. Já se mohu opět naplno ponořit do práce a uvažování, kam se bude můj život ubírat. Pokračování bych rád napsal brzy, jenže podzim v údolí je natolik úchvatný, že se k notebooku nijak neženu. Kor když noci bývají chladné a teplo krbu vábí pěkně hlasitě.
Návrat do Kanady byl tak říkajíc fičák. Ani jsem se nenadál a dny začaly nabírat solidní otáčky. Vyzvednout si tu hyperaktivní čtyřnohou rafanku ve Whistleru a započíst tím další společné dobrodružství, holky jsou na měsíc pryč. Dva týdny ve Vancouveru byly víceméně ve znamení oprav auta, souhra vtipných náhod zapříčinila odstavení donuta cca 450 km od Vancouveru. Tentokráte je načase vyměnit převodovku. Byla to celkem sranda, naše pouto s donutem je opět o něco pevnější. Už by ale mohlo na delší čas zase stačit.
Ve Vancouveru stíhám většinu z toho, co jsem stihnout chtěl. Jít na domácí zápas White Caps – nejvyšší severoamerickou fotbalovou ligu, kde jsem byl příjemně překvapen. Vancouver poráží svého soka z Dallasu před zaplněnými tribunami s 20 000 diváky 1:0. Pár výletů, každodenní zábava s Chelsinou. Nuda nebyla ani omylem. Ale vše zastínil jeden telefonát z neznámého čísla. A to českého. Budí mě okolo sedmé ranní, než se stihnu vzpamatovat a odpovědět, volající pokládá. Kdo to? Snad výsledky z pohovoru, který jsem v ČR absolvoval? O pár minut později se to dozvídám. Bylo mi schváleno PRko! Holky se se mnou chtěly o tuto novinu podělit telefonicky, nemohu tomu v první chvíli uvěřit, nechápu. Rozhodně jsem vyjádření nečekal tak rychle. Necelé dva měsíce a vše potřebné je odsouhlaseno. Zaplatit už snad opravdu poslední poplatek, naskenovat pas a poslat fotky. Slastný pocit. Následuje tak další kolo rozhodování, kam a jak se budou mé cesty ubírat.
Je mi teskno po ranči, nerad bych si nechal utéct open air akci na Gladstone, taktéž bych rád začal opět pracovat a dobíjet kredit. Po dvou týdnech ve Vancouveru (oproti prvotně plánovanému měsíci) zvedám kotvy a mířím zpět na jih Alberty do údolí. Dostává se mi jak jinak než parádního přivítání, rád vás opět vidím, má kanadská rodino. Cooper a Fík přibíhají k autu a nepoměrně menší Chelsina dává kluky hned do latě. Od této chvíle je tu pánem, tedy paní, ona. Zdejší prostředí a barvící se údolí do tónů podzimu si užívá dosyta se mnou. Tu a tam prohnat krávy, natahat do okolí svého pelíšku nespočet míčků, občas něco provést a hlavně neustále prohánět ty dva flegmatické rafany.
Škoda, že tu se mnou nemůže zůstat déle, i když Fík s Cooperem si mohli trochu odfrknout a konečně si začít hrát s míčky i oni. Já se mohu opět naplno ponořit do práce a uvažování, kam se bude můj život ubírat. Pokračování bych rád napsal brzy, jenže podzim v údolí je natolik úchvatný, že se k notebooku nijak neženu. Kor když noci bývají chladné a teplo krbu vábí pěkně hlasitě.
