Branding

Tolik „volného“ času, že ani nenacházím prostor sepsat další článek, i když mě o to čtenáři blogu doslova a do písmene uhánějí. Je až k nevíře, jak změna prostoru a stylu žití otevírá nové obzory toho, jak může vypadat nesmírně spokojené žití. Až tady mám myslím možnost poznat nepoznané. Pravou kanadskou přírodu, povahu místních. Vše dohromady je v ladné harmonii a není divu, že tráva hned připadá zelenější, sníh bělejší, oheň sálavější a Kanada tak nějak i kanadštější. Nastalo hodně změn, nůžky na plech při předchozích prací a budování topných systémů se v mých rukou přeměnily na nůžky pro stříhání vrbového proutí a pomáhání při zvelebování už tak malebného okolí, točení volantem a řazení v ruchu velkoměsta nyní vyměněno za synchronizaci při řízení traktoru a úpravu cest po rozsáhlém pozemku, sušení prádla opět poctivě na šňůře, a to nemluvím o spoustě nových, dříve nepoznaných věcí. Konečně tak mohu říci, že jsem řídil velké auto s korbou, pokácel ze pár stromů, zahrál si na zeměměřiče, osahal si několikrát páčky bobcatu (malého bagru) při různých úkonech, opět se pohrabal v motorech různých strojů, cítil vůni dřeva při kdejakých tvořivých úkonech, postavil mostek přes potok, a nespočet dalších.

Díky přátelské povaze sousedů z okolí a samo sebou milých konexí Ivy a Aarona mohu snídat čerstvá vejce (a že to je panečku rozdíl!), pít čerstvě podojené, tedy navýsost poctivé mléko, pochutnat si na domácím bio steaku, nemohu se dočkat, až navštívím i nedalekou „berry farmu“ s čerstvým ovocem, k naprosté spokojenosti už tak chybí jen čerstvý český chleba přímo z pece a tvaroh – ale s přihlédnutím ke všemu okolo to myslím dokáži oželet. Na sousedskou výpomoc jsem byl už od mala zvyklý, nyní v ní, i když v naprosto jiným duchu, pokračujeme i tu. Sousedi jsou krapet dál, než je tomu v mateřské zemi zvykem, i druh pomoci je díky odlišnosti místní nátury jiný. A právě to je hlavním tématem dnešního článku. Uplynulý víkend mě opět čekala nová dobrodružství, jde se cejchovat!



Pokaždé při příjezdu k nám projíždím okolo několikastovkovému stádu krav, mající luxusní výběh. A má-li mít reklama na známý tavený sýr reálnou podobu, stačí se podívat na místní krávy. Jsou opravdu veselé, tedy při nejmenším spokojené, k veselosti mají v sobotu lehce dál. Telata jsou oddělena od svých statných rodičů a vyjukaně pobíhají v uzavřeném výběhu. Tuší, že se něco děje. Sešlo se nás zhruba dvacet, připravené občerstvení, ale také hořáky a železné značkovače. Čeká nás ocejchování 207 mladých. Rozděleni do pěti skupin jsou postupně vpouštěni do našeho prostoru, přikládáme ruku k dílu. Jako nováčci jsme podrobně instruováni. Mě si bere do parády Brit, se kterým kromě věku máme společné i koučování fotbalových týmů ve zdejších končinách. Ani se nestačím nadechnout a už tahá za zadní běh drobné tele a vede ho od stáda. „Zkontroluj cedulku na uchu, zapamatuj si barvu, jsou tu tři stáda – dle barvy se vypálí značka“. Oukej, co dál? Čekáme na „předáka“, Emmanuelle je instruována zvlášť, chytá přední běh a synchronizovaně povalujeme tele na bok a znemožňujeme jeho pohyb. Já držíc pravou zadní, svými nohami se pevně opírám o to chudé zvíře, Emmanuelle zaklekává za jeho hlavu a čekáme na další.

 

 

Dvoje očkování, kontrola, zda-li ještě stále rostou rohy (nutno udělat opatření a růstu zamezit), kontrola infekce břicha, a zkušení mazáci na dvakrát až třikrát vypalují do kůže značku farmáře. Dýmu více než při kouřové show, občas se tele srdnatě vzpírá, ale vše zvládáme. První dva kousky se cítím stále ještě nesvůj a je mi jich líto, následně vše opadá a jedeme kus za kusem. Jsou to krásná zvířata, aspoň jako útěchu je vždy přátelsky poplácám, za čež jsem i jednou odměněn kopancem. Zážitek, který se jen tak nepoštěstí. Po celé akci velká hostina u majitelů. Bučení skotu jak u jídla zjišťujeme přilákalo grizzlyho, který se do oněch míst vydal podívat s odstupem hodiny. Bohužel (nebo bohudík?) jsem tak ani dnes grizzlyho neviděl.



Ne všechny změny jsou ku prospěchu. Díky nepozornosti a neuvědomění si jiných mravů, se díky zvyklostem z Evropy, kdy jsou při zápase na prvním místě uváděni domácí, dostávám do hororového dne. Ten den, kdy už od rána tušíte, že je něco špatně. Co se může pokazit, to se pokazí, tam vytryskne voda a slije celou podlahu, tam si zničíte nářadí. Už aby byl zápas – v pořadí již druhý. Dostávám se z údolí na signál a vše začíná naplno. Díky opačnému řazení týmů se od jednoho rodiče dozvídám, že hrajeme jinde, než všichni ostatní díky mým instrukcím čekají. Rychle všechny obvolávat a přesměrovat do 40 minut vzdáleného města. Sakra, to jsem to zase vymňoukl. Sjíždí se nás alespoň osm a s velkou bojovností díky dětem zápas odehrajeme, i když prohrajeme. O nejhorším dni v Kanadě ani na minutu nemusím přemýšlet – cítím se provinile, že jsem dětem a rodičům pokazil středeční fotbalový večer. Jenže něco je divně, jinak. Nedostávám ani náznak zloby, že narychlo rodiče naskákali do auta a jeli. Zvu rodiče s dětmi na něco sladkého a kávu do Tim Hortons, všichni se tomu jen smějí a naopak mezi řádky děkují, že na dnešní zápas jen tak nezapomenou. Bylo to akční a srandovní. Podpora k nezaplacení.



A tak dnes se o to více těším na další zápas, který doufám z důvodu deštivého počasí nebude zrušen. Zároveň to je i poslední den, kdy alespoň na určitý čas nemůžu řídit (dle standardů mi řidičák končí a k jeho prodloužení je třeba x dalších úkonů) a také kdy vstupuji do posledního roku, ve kterém mi u věku svítí dvacítka. A to jsem chtěl mít do svých třicet odstřihnutých všech pět dredů a tím pádem i procestované všechny kontinenty. Asi bych měl kopnout do vrtule, a nebo mírně ohnout a přizpůsobit své plány?