Dva pořádné extrémy během dvou týdnů, které dělilo 14 dní práce v kuse. Na jedné straně cesta na sever, do kraje nikoho. Ve středu tak s radostí končím o něco dříve a jedu se do Calgary sbalit. Naházet pár potřebných věcí do příručního zavazadla a konečně směr New York. Do jednoho z nejrušnějších míst světa. Dopředu dostávám pár dobrých tipů, na co nezapomenout, co navštívit a také máme dva dny před odletem zajištěno ubytování u rodinného známého od Jirky, kterému jsme shodou okolností tenkrát při jeho příjezdu pomohli se složením hlavy u nás ve Vancouveru. I když blog nejspíš číst nebude, rád bych mu za domluvení ubytování touto cestou poděkoval. A tak stylově, když v New Yorku, tak jedině u Kevina.
Nedalo mi to, když jsem kupoval letenky a viděl variantu letu přes San Francisco, neváhal jsem ani minutu. Není to sice cesta nejkratší, kdo si dokáže vybavit dané tři body Calgary-SF-NY na mapě, ale to mi v danou chvíli nevadí. Alespoň na chvíli nasát opět atmosféru toho města, za další dva měsíce a něco tam nejspíš budu znovu. A netřeba podotýkat, že moc rád. Blíží se osmá hodina ranní a šinu si to halou letiště Newark, ležícího v sousedním New Jersey odděleného řekou Hudson River. Tady mám sraz s Broukem, přistál o pár minut přede mnou, sraz dáváme u pásu se zavazadly. Letiště v Newarku je vcelku malé a to nám nečiní problém. Více nás otravuje poctivý déšť, počasí nám dle předpovědi moc přát nemá. Bereme autobus do centra - do Manhattanu na velké nádraží Grand Central, po ulicích zpočátku trochu bloudíme, ověšeni Broukovými věcmi (vrací se po NY zpět do Česka) se proplétáme změtí ulic a avenue a nakonec dorážíme k prvnímu záchytnému bodu. Bereme potřebné plánky metra a vydáváme se na cestu na Long Island, kde budeme po těch pár dní ubytováni.
Vlakem vyjíždíme z centra Manhattanu na východ na Long Island a při zkoumání mapy si naplno uvědomuje, o jak velkou plochu se jedná. Kevin je prima chlápek, vítá nás hned s plechovkami piva, je na Čechy připravený. Má hezký domek u vodního kanálu, sám si ho nyní předělává a tak dominanta velkého francouzského okna a otevřeného prostoru s výhledem na vodu mě i brouka dostala. Rozhodujeme se odložit věci a vydat se znovu do centra, přeci jen dní na lenošení moc nemáme. Po cestě studujeme místa, která bychom rádi navštívili, a že jich je mraky nemusím ani podotýkat. Počasí je všelijaké, plná oblačnost a občasné přeháňky. Hned vedle nádraží Penn na 32nd Street po vystoupání na úroveň silnic můžeme spatřit první záchytný bod - halu Madison Square Garden, kterou jsem měl popravdě v paměti zcela jinak. Snažíme se rychle orientovat (rostoucí čísla ulic vedou na sever, klesající čísla avenue zákonitě západ, samo sebou vše rovnoběžné - alespoň tahle naučená pomůcka nám ušetřila mnoho hodin při případném zakufrování).
Vlakem vyjíždíme z centra Manhattanu na východ na Long Island a při zkoumání mapy si naplno uvědomuje, o jak velkou plochu se jedná. Kevin je prima chlápek, vítá nás hned s plechovkami piva, je na Čechy připravený. Má hezký domek u vodního kanálu, sám si ho nyní předělává a tak dominanta velkého francouzského okna a otevřeného prostoru s výhledem na vodu mě i brouka dostala. Rozhodujeme se odložit věci a vydat se znovu do centra, přeci jen dní na lenošení moc nemáme. Po cestě studujeme místa, která bychom rádi navštívili, a že jich je mraky nemusím ani podotýkat. Počasí je všelijaké, plná oblačnost a občasné přeháňky. Hned vedle nádraží Penn na 32nd Street po vystoupání na úroveň silnic můžeme spatřit první záchytný bod - halu Madison Square Garden, kterou jsem měl popravdě v paměti zcela jinak. Snažíme se rychle orientovat (rostoucí čísla ulic vedou na sever, klesající čísla avenue zákonitě západ, samo sebou vše rovnoběžné - alespoň tahle naučená pomůcka nám ušetřila mnoho hodin při případném zakufrování).
Deset bloků na sever a můžeme se rozhlédnout u jednoho z nejrušnějších míst vůbec - reklamami ozářeném Times Square. To vše za všudypřítomného hluku kvanta aut, jejichž řidiči nejdou pro používání klaskonu vůbec daleko. Ostatně celý New York je jedna velká džungle co se řízení týče. Respektování světelných signalizací, dávání předností chodcům apod. tu nefunguje. Krom pozorných očí je zapotřebí někdy i pěkné drzosti, abychom se na místo vůbec dostali. Oukej, to bychom měli Times Square, orientační bod - víceméně hlavní křižovatka pro další tři dny, odkud se dostaneme do všech směrů. Opodál stojící slečna, značně zmalovaná, rozdává letáky na muzikál. Dáváme se s ní do řeči, oba s broukem jsme měli myšlenku zajít na představení na Broadwayi. Necháme se nalákat první nabídkou a jdeme pro lístky, představení v sedm hodin. Nyní máme necelé dvě hodiny, projít na sever k Rockefellerovu centru, turistickém lákadlu budovy NBC s úchvatným výhledem. Proplétáme se všudypřítomnými mrakodrapy a docházíme na místo. V tu chvíli už mi pěkně tuhne krk od neustálého se dívání vzhůru.
Čas nás tlačí, po cestě na představení hledáme něco k snědku a můžeme stoupnout do zástupu lidí vstupujících do předsálí, dnes večer shlédneme přestavení Bullets over Broadway (v překladu kulky nad Broadwayí), v režii Woodyho Allena. Po představení míříme "domů", kam se dostáváme po půlnoci. První den za námi, trochu se vyspat a další den rozjet naplno. Vstávání je delší, díky časovému posunu a únavy z dlouhé cesty se do centra dokodrcáme až v jedenáct. Stále pod mrakem a občasné přeháňky, volíme proto klidnější den po muzeích. Ze všeho nejdříve si jdeme vyzvednout lístky na večerní plavbu okolo Manhattanu, veškeré atrakce máme zdarma díky NY passu, který jsme si na 3 dny objednali online za necelých 200 babek. Rádi bychom vyjeli na vyhlídku z Rockefellera, jenže viditelnost je z posledního patra údajně nulová. Přecházíme do muzea moderního umění (MoMA) a můžeme si konečně odškrtnout první položku z věcí, co bychom chtěli vidět.
Výstava obrazů byla zajímavá, zejména kousky Picassa a Dalího bych nejspíš doma i bral. Pokračujeme dalších x bloků na sever, k plícím města - k Central Parku. Ani z mapky si nelze představit, jak je velký, tedy spíš dlouhý. Rozprostírá se přes 51 (!!!) bloků. Půjčujeme si dvojkolo a jedeme ho po jeho obvodu projet. Samotná cesta na dvojkole je srandovní a více než náročná. Po cestě nám opět lehce zaprší, během necelé hodiny máme i se zastávkami objeto a můžeme omrknout přilehlé okolí - Trump Tower a zejména hotel Plaza, "nejelegantnější hotel v celém New Yorku", jako by to bylo včera, co jsem slyšel Kevina ve filmu Sám doma. Ostatně když se procházíte New Yorkem, téměř na každém kroku vidíte budovu, kterou jste v minulosti mohli zahlédnout v různých filmech. A to nemluvím o světoznámém Empire State building, po které si to šplhá King Kong. Národní knihovna, která čelí téměř katastrofě ve filmu Den Poté, brouk zase poznal budovu, ve které pracoval Chandler, atd. atd. atd. Den se chýlí ke svému konci a my se přesouváme do přístavu na vyhlídkovou plavbu lodí.
Komentovaný okruh okolo Manhattanu začíná v sedm hodin, World Trade Center a celou jeho jižní část spolu se Sochou Svobody můžeme sledovat za denního světla značně ztlumeného hustou oblačností s přeháňkami, jakmile projíždíme pod historickým Brooklynským mostem, město se halí do tmy. Zajímavý výklad o historii města, staveb, vývoji a stylu a celé dvě hodiny utekly jako voda. Chvíli před jedenáctou tak sedáme do vlaku a opět míříme směr Long Island.
Sobotní ráno nás vítá hezký den, i když předpověď zmiňovala bouřky a vydatné deště. Neleníme a opět jdeme kvapem na vlak. Dostat se za jasného dne nahoru na vyhlídku z Rockefellera. To se nám naštěstí daří a vychutnáváme si výhled z observatoře na celý Manhattan. Jen co jsme se přesunuli na jih ostrovu a vystoupili z metra, spustil se nefalšovaný slejvák. Jen škoda, že tou dobou nestojíme u kiosku, abychom si nekoupili stylově noviny The New York Times a ty si nedali nad hlavu místo deštníku. Dostáváme se až k World Trade Centru, kterému dominuje nově postavená, zatím však neotevřená, věž The Freedom Tower 1 vzdaná památce padlých dvojčat. Se svojí výškou 541 m se jedná o čtvrtou nejvyšší budovu světa. Přesun k 9/11 Tribute a Ground Zero - tedy místu, kde stály dvojčata, doprovází značný nárust turistů. Přes řadu někdy i zbytečných kontrol lístků, které jsou mimochodem zdarma za dobrovolný příspěvek, přicházíme na široko daleko volné prostranství vyplněné dvěma obřími dírami kopírující půdorys předchozích budov - s uměle vytvořenými vodopády. Ještě předtím si v Tribute centru můžeme díky fotkám osvěžit paměť na září 2001 a znovu si uvědomit, co se zde muselo odehrávat.
Výstava obrazů byla zajímavá, zejména kousky Picassa a Dalího bych nejspíš doma i bral. Pokračujeme dalších x bloků na sever, k plícím města - k Central Parku. Ani z mapky si nelze představit, jak je velký, tedy spíš dlouhý. Rozprostírá se přes 51 (!!!) bloků. Půjčujeme si dvojkolo a jedeme ho po jeho obvodu projet. Samotná cesta na dvojkole je srandovní a více než náročná. Po cestě nám opět lehce zaprší, během necelé hodiny máme i se zastávkami objeto a můžeme omrknout přilehlé okolí - Trump Tower a zejména hotel Plaza, "nejelegantnější hotel v celém New Yorku", jako by to bylo včera, co jsem slyšel Kevina ve filmu Sám doma. Ostatně když se procházíte New Yorkem, téměř na každém kroku vidíte budovu, kterou jste v minulosti mohli zahlédnout v různých filmech. A to nemluvím o světoznámém Empire State building, po které si to šplhá King Kong. Národní knihovna, která čelí téměř katastrofě ve filmu Den Poté, brouk zase poznal budovu, ve které pracoval Chandler, atd. atd. atd. Den se chýlí ke svému konci a my se přesouváme do přístavu na vyhlídkovou plavbu lodí.
Komentovaný okruh okolo Manhattanu začíná v sedm hodin, World Trade Center a celou jeho jižní část spolu se Sochou Svobody můžeme sledovat za denního světla značně ztlumeného hustou oblačností s přeháňkami, jakmile projíždíme pod historickým Brooklynským mostem, město se halí do tmy. Zajímavý výklad o historii města, staveb, vývoji a stylu a celé dvě hodiny utekly jako voda. Chvíli před jedenáctou tak sedáme do vlaku a opět míříme směr Long Island.
Sobotní ráno nás vítá hezký den, i když předpověď zmiňovala bouřky a vydatné deště. Neleníme a opět jdeme kvapem na vlak. Dostat se za jasného dne nahoru na vyhlídku z Rockefellera. To se nám naštěstí daří a vychutnáváme si výhled z observatoře na celý Manhattan. Jen co jsme se přesunuli na jih ostrovu a vystoupili z metra, spustil se nefalšovaný slejvák. Jen škoda, že tou dobou nestojíme u kiosku, abychom si nekoupili stylově noviny The New York Times a ty si nedali nad hlavu místo deštníku. Dostáváme se až k World Trade Centru, kterému dominuje nově postavená, zatím však neotevřená, věž The Freedom Tower 1 vzdaná památce padlých dvojčat. Se svojí výškou 541 m se jedná o čtvrtou nejvyšší budovu světa. Přesun k 9/11 Tribute a Ground Zero - tedy místu, kde stály dvojčata, doprovází značný nárust turistů. Přes řadu někdy i zbytečných kontrol lístků, které jsou mimochodem zdarma za dobrovolný příspěvek, přicházíme na široko daleko volné prostranství vyplněné dvěma obřími dírami kopírující půdorys předchozích budov - s uměle vytvořenými vodopády. Ještě předtím si v Tribute centru můžeme díky fotkám osvěžit paměť na září 2001 a znovu si uvědomit, co se zde muselo odehrávat.
Přesouváme se podél řeky k Brooklynskému mostu, dalšímu stavebnímu klenotu díky atypickému řešení konstrukce. Půjčujeme kola a můžeme si vychutnat obousměrnou cestu přes celý most s hezkým výhledem. Poté už jen procházka historickou částí China Town a Little Italy, před osmou hodinou stoupáme výtahem na v minulosti dlouho držící primát nejvyšší budovy světa - na Empire State Building (443 m). Zde setrváváme necelou hodinu a z hezké perspektivy sledujeme, jak se New York halí opět do tmy. Náš poslední celý den je u konce. Večer se balíme a snažíme se jít vcelku brzy spát (opět po půlnoci), tak abychom ráno před osmou vyšli se všemi věcmi vstříc posledním zážitkům v tomto rušném městě.
Ráno se snažíme najít úschovnu zavazadel, což je díky všelijakým bezpečnostním předpisům a strachu z bombových útoků (někdy opravdu absurdní kontroly a opatření) vcelku komplikované a přesouváme se k Metropolitnímu muzeu na kraji Central Parku. Výstava brnění, egyptské a americké historie, antika, zkrátka od A až po Z vychytané do posledního detailu. Venku je konečně plně slunečný den a je tak škoda, že z muzea odcházím o něco dříve než bych chtěl. Naposledy se na tomto kontinentu loučím s broukem a mizím opět na jižní cíp ostrovu - rád bych stihl let vrtulníkem.
Každou chvíli koukám na hodinky a kalkuluji, zda-li to stihnu i s přesunem na letiště. Ten zážitek si nechci nechat za žádnou cenu ujít. Tím, že jsem sám, dostávám výhodu expresní řady, čili nechtěné předběhnutí všech čekajících - pardón, stylově, jak jsem odkoukal z filmů, předávám zprostředkovateli desítidolarovou bankovku při poděkování a podání ruky, a nastupuji do helikoptéry hned vedle pilota. Boží!! Patnáctiminutový vyhlídkový let nad řekou Hudson River až k Central Parku a zpět. Mohl jsem si vychutnat město i za hezkého počasí. Teď rychle vyběhnout, najít metro, dojet na Times Square, konečně navštívit i obchod se suvenýry, koupit pohledy a sprintem na autobus jedoucí na letiště.
Ráno se snažíme najít úschovnu zavazadel, což je díky všelijakým bezpečnostním předpisům a strachu z bombových útoků (někdy opravdu absurdní kontroly a opatření) vcelku komplikované a přesouváme se k Metropolitnímu muzeu na kraji Central Parku. Výstava brnění, egyptské a americké historie, antika, zkrátka od A až po Z vychytané do posledního detailu. Venku je konečně plně slunečný den a je tak škoda, že z muzea odcházím o něco dříve než bych chtěl. Naposledy se na tomto kontinentu loučím s broukem a mizím opět na jižní cíp ostrovu - rád bych stihl let vrtulníkem.
Každou chvíli koukám na hodinky a kalkuluji, zda-li to stihnu i s přesunem na letiště. Ten zážitek si nechci nechat za žádnou cenu ujít. Tím, že jsem sám, dostávám výhodu expresní řady, čili nechtěné předběhnutí všech čekajících - pardón, stylově, jak jsem odkoukal z filmů, předávám zprostředkovateli desítidolarovou bankovku při poděkování a podání ruky, a nastupuji do helikoptéry hned vedle pilota. Boží!! Patnáctiminutový vyhlídkový let nad řekou Hudson River až k Central Parku a zpět. Mohl jsem si vychutnat město i za hezkého počasí. Teď rychle vyběhnout, najít metro, dojet na Times Square, konečně navštívit i obchod se suvenýry, koupit pohledy a sprintem na autobus jedoucí na letiště.
Tady se setkávám s prvním zádrhelem, díky kvantu lidí čekám 40 minut a čas se neskutečně krátí. Jsem mírně nervózní, ale co poslouchám sedící slečnu vedle mě, které má letadlo letět cca za 15 minut po vysednutí z autobusu, má hodina a deset minut je nyní luxusním přežitkem. Konečně jsem v klidu na letišti, po New Yorském stresu ani památky, bezpečnostní prohlídkou projíždím jako nůž máslem a vychutnávám si poslední minuty vzduchu na pobřeží. Z autobusu jsem z okna měl možnost párkrát zahlédnout vzdalující se obrysy Manhattanu a jsem rád, že jsem to uspěchané a bláznivé - za to však nepopsatelně zajímavě krásné město opustil a mohu tak opět nastolit režim kanadské pohody. Jenže tímto má story zdaleka nekončí. Všichni cestující nastoupeni v letadle, pravda pomalu se připravuji usnout, když v tom nám steward hlásí: "vážení cestující letu UA708 z Newarku do Chicaga, vítám vás na palubě - v tuto chvíli však čekáme na pilota, který není doposud v kabině, omlouváme se předem za případné zdržení". Beru to vcelku jako povedený vtip, kterými se to u leteckých společností jen hemží. Když nám za hodinu oznamují, že pilot je stále někde na cestě z New Yorku a že musíme opustit letadlo, já se stále vzniklé situaci směji, o ostatních cestujících se to říct už nedá. Vypadá to na zrušení letu a pomalu si mnu ruce, že zůstanu v NY o den déle. Jakmile všichni cestující opustili letadlo, kapitán přichází a je doprovázený nefalšovaným potleskem všech cestujících. Zdaleka nemáme vyhráno, následující tři hodiny čekáme po dvojím nastoupení na palubu na předpověď, neboť tou dobou jsou všechny lety do Chicaga díky tornádu odkloněny. Po desáté hodině večer - tedy s cirka šestihodinovým zdržením - se odlepujeme z runwaye a já si tak po půlnoci ustýlám na prázdném letišti čekajíc na let do Calgary v deset hodin ráno.
Vcelku bláznivá story na závěr podtrhla a dokreslila celkový pocit z uplynulého výletu. A jaký mám s odstupem tří dnů názor? Že jsem nechápal, když se mě pár lidí z ČR ptalo, že jsou zvědavi, co zrovna já na město řeknu - nyní už chápu. Není pro mě, ty čtyři dny byly tak akorát. Nejsem se svojí povahou stavěný se každý den někam honit a spěchat, o to víc ovlivněný kanadským stylem života, že na všechno je čas. Absolutní chaos ve všem, především v dopravě, pravidla, která se ani za píď nedodržují, na druhé straně přílišná úzkoprsost ve chvílích, kdy to selský rozum nebere. V kontrastu fakt, že New York má své kouzlo, není to sice nikterak historicky architektonický skvost, jakožto tomu bývá v Severní Americe zvykem, jenže celá skladba Manhattanu s velkým parkem v jeho srdci, vysoký podíl výškových budov různých tvarů a materiálů, na první pohled chaoticky rozmístěných, při dalším pohledu ucelených a tvořících jednotlivé části. Všudypřítomné taxíky, různí "exoti" v podobě nahého kovboje s kytarou, filmových postav prohánějících se po Times Square, samo sebou nesmí chybět i bezdomovci a to jsme se ani nestihli podívat do Bronxu. Ale hlavně, Broadway, prkna, co znamenají svět.
Záměrně jsem si tak nechal sladkou tečku na závěr. ...stoupáme po schodech nahoru do nejvyššího místa, na balkón. Pravda, vzali jsme ty nejlepší nejlevnější lístky a výhled máme o něco horší než první řady. Nemáme žádná očekávání, jsem jen zvědav na ta prkna, co znamenají svět, Broadway. Světla utichají, na pódiu se objevuje postava dobově oblečená do 20. let minulého století a za zvuku kulometu střílí do černé okenní tabule nápis názvu hry - Bullets over Broadway. Můžeme začít. Osmero tanečnic, spoře oděných, v rytmu charlestonu, startuje úchvatný děj režírovaným samotným Woody Allenem, prostředí mafie podpořené širokým rozsahem hlasů zpěváků, ač se to ani na chvíli nezdá, zpívajících naživo, plynulý a poutavý děj, do toho kulisy vypracované do posledního detailu. Dvě a půl hodiny sedím s otevřenou pusou a hltám každý pohyb, každý úkrok v rytmu dob minulých, každý akrobatický prvek tanečníků, každé slovo, každou notu tohoto představení, které není ve světě nikterak známé a to vše na události, na kterou žádný z turistických deníků neláká... Proto rád opravím - v New Yorku bych dokázal žít jen za předpokladu, že bych každý den trávil čas na představení muzikálů z Broadwaye, nenacházím v hlavě žádné superlativum, které by alespoň z části vystihlo to, jaké na mě zanechalo představení vzpomínku.
Záměrně jsem si tak nechal sladkou tečku na závěr. ...stoupáme po schodech nahoru do nejvyššího místa, na balkón. Pravda, vzali jsme ty nejlepší nejlevnější lístky a výhled máme o něco horší než první řady. Nemáme žádná očekávání, jsem jen zvědav na ta prkna, co znamenají svět, Broadway. Světla utichají, na pódiu se objevuje postava dobově oblečená do 20. let minulého století a za zvuku kulometu střílí do černé okenní tabule nápis názvu hry - Bullets over Broadway. Můžeme začít. Osmero tanečnic, spoře oděných, v rytmu charlestonu, startuje úchvatný děj režírovaným samotným Woody Allenem, prostředí mafie podpořené širokým rozsahem hlasů zpěváků, ač se to ani na chvíli nezdá, zpívajících naživo, plynulý a poutavý děj, do toho kulisy vypracované do posledního detailu. Dvě a půl hodiny sedím s otevřenou pusou a hltám každý pohyb, každý úkrok v rytmu dob minulých, každý akrobatický prvek tanečníků, každé slovo, každou notu tohoto představení, které není ve světě nikterak známé a to vše na události, na kterou žádný z turistických deníků neláká... Proto rád opravím - v New Yorku bych dokázal žít jen za předpokladu, že bych každý den trávil čas na představení muzikálů z Broadwaye, nenacházím v hlavě žádné superlativum, které by alespoň z části vystihlo to, jaké na mě zanechalo představení vzpomínku.
Fotky najdete ve fotogalerii.
