A chčije a chčije...

Netřeba nijak komentovat nadpis příspěvku, abyste pochopili, do jakého kabátu že se Vancouver oblékl. Slunečné tři měsíce plné cestování jsou nejspíš nenávratně v trapu, ranní vstávání se stává pochmurnějším - ranní tma a vytrvalé bubnování dešťových kapek na tabulky okna notně usilují o každodenní navrácení se zpět do pokoje a nejít do práce.

Je tedy jasné, že jen tak už není o čem psát, výletování jsem si vybral na několik týdnů či měsíců dopředu, pouze střípky slunečních dní přinášejí občasný vzruch v jinak nyní stereotypní etapě žití. Kor když jsem po dlouhém rozhodování usoudil, že raději s týdenní dovolenou na Kubě počkám. I když představa, že trávím teď víkend v Havaně a mohu si tak odškrtnout další místo, které bych chtěl vidět, není až tak špatná.

A tak o vzruch se nyní stará hlavně pár věcí. Milým zpestřením nám je návštěva Tomových rodičů, kteří si návštěvu Kanady myslím dosyta užívají. No a druhou věcí mi je pořádné ponoření se do běhání. Možná, že pro někoho budou následující řádky těmi nudnějšími, ale vím o pár čtenářích, které běhání také baví.

Naplno jsem se pustil do dá se říct tréninkového procesu na závody, které bych si rád ve svém životě střihnul. Hlavní je odhodlání a cíl - na jedné internetové stránce projektu známého, která mi občas bývá také inspirací a která nabízí seznam věcí, které by člověk měl za svůj život stihnout, je nepatrná položka, ke které se jen tak někdo neodhodlá. Není nikterak náročná - uběhnout 100 km za jeden měsíc. Hodlám to však ještě navýšit - čtu to v polovině měsíce, a nechci to dát za celý měsíc - zkusím si to střihnout do konce září. Takže dva a půl týdne.

Matika je jasná, společně s nutností postupného navyšování délek výběhů a minimálně jednodenním volnem mezi běhy na drobnou regeneraci se pouštím do dobré výzvy. Mohu tak naplno otestovat běžecké pětiprsťáky a odůvodnit si koupi věcí na běhání - vč. rukávu pro telefon a běžeckých sluchátek :)

Začínám pozvolna, v blízkém Central Parku, který je na běhání jak dělaný. Po stopách Terryho Foxe a jemu věnovanému pětikilometrovému okruhu parkem plným zeleně. Nohy nejsou na zátěž zvyklé a tak dávám v prvním dnu "pouhých" 5,5 km. Následně zvyšuji dávky s cílem zakončit s noblesou poslední den - a to půlmaratónskou délkou 20 km. Rád bych se podělil jen o jednom speciálním výběhu, který mi uspořádal všechny myšlenky a znalosti nabyté z různých zdrojů a především běžecké bible "Born to run".

Je úterní odpoledne, udělalo se opět hezky a tak sedám do auta s nutkáním být nevěrný běžeckým stezkám Central Parku. V dnešní době pomocných programů pro zaznamenávání trasy a časů si vybírám destinaci v centru Vancouveru - Stanley Park. Okruh má deset kilometrů a vede kolem celého výběžku bývalé indiánské rezervace. Stavím auto na parkovišti, zapojuji sluchátka do telefonu, aktivuji GPS a aplikaci Endomondo Sport Tracker a společně s tlačítkem play vybíhám premiérově na průzkum tohoto místa. Byl jsem zde jen jednou - svůj tuším že třetí den ve Vancouveru, to byl počátek března a vcelku chladno, došel jsem pouze k totemům.

Po pár metrech už jsem na rovné betonové cestě rozdělené pro pěší a inlinisty a cyklisty. Je sympatické, kolik sportovců po cestě potkávám. Nasazuji vcelku vysoké tempo, běžím zároveň s mladou paní na kolečkových bruslích a mám nutkání ji naznačit, ať přidá. Když mi hlas v programu mezi hudbou hlásí, že jsem uběhl již druhý kilometr, vytahuje mě z myšlenek kocháním se okolním pohledem na downtown. Cesta utíká vcelku rychle a už se přede mnou vynořuje celé pobřeží severního Vancouveru. Je lehce po šesté odpolední a Slunce se pomalu a jistě připravuje na zmizení za obzorem, ještě předtím však ukazuje město v celé své kráse - tyhle místa jsem doposud neviděl a o to víc se mohou mé myšlenky věnovat potvrzení úsudku, že jsem destinaci Vancouveru zvolil opravdu nejlépe. A jsem rád, že jsem si na běh nevzal foťák, protože bych se zastavoval asi každou chvíli a z běhu by nebylo nic.

Po čtvrtém kilometru se dostávám opět do stejné úrovně s mladou paní na bruslích a dávám se s ní do řeči - vše za plného běhu. Oba si chválíme toto místo a se slovy sejdeme se v cíli si zpět nasazuji sluchátka a pokračuji v krasojízdě. Na úrovni pátého kilometru probíhám pod mostem Lions Gate Bridge a vnímám naprostou podobu s Golden Gatem v San Franciscu. Jen ta velikost je krapet menší - červená barva a hned bych si připadal o pár týdnů zpět v čase. Šestý kilometr a otevírá se mi pohled na západní záliv, kde stojí několik tankerů. Neustále se kochám pohledem na nové scenérie a vůbec si neuvědomuji rytmus dechu či únavu nohou. Zaposlouchán do hudby trhám své rekordy v čase na delší běh a stále držím tempo lehce přesahující 4 minuty na kilometr. Až nyní si uvědomuji naplno kouzlo běhu a cíl všech běžců - vnímat běh jako zábavu a ne jako dřinu. Celý klíč k úspěchu. A vzpomínám na knihou popsaná slova lidí, kteří měli tu čest vidět na vlastní oči údajně nejlepší běžce planety - kmen Tarahumarů z Měděného kaňonu na území Mexika - "... když jsem dobíhal k dalšímu stanovišti, kde se běžecká trasa otáčela, míjel mě jeden z nich. Celý strhaný, kouknul jsem se na něj a najednou mi přišlo zvláštního, něco, co jsem nedokázal v danou chvíli popsat. Až po pár minutách jsem pochopil, co to bylo. Měl v nohách pěknou dávku kilometrů v neskutečném horku, ale i přesto se stále usmíval."

Nebýt slyšet, s lehkostí řezat klikatou cestu podél skalistého pobřeží a jako vánek probíhat okolo dalších běžců, kilometr po kilometru, sedmý, osmý, stále po cestě. Až míjím odbočku na završení desetikilometrového okruhu a letím si to jižní pláží zpět do downtownu, paní na bruslích je stále nějakých třicet metrů přede mnou. Počet lidí s blížícím se centrem roste a když dobíhám k místu se smějícími se sochami, rozhoduji se otočit a běžet zpět.

Už jen poslední dva kilometry k zaparkovanému autu, skrze park a s nadšením mohu zastavit nejen své kroky, ale i měřič trasy. Klíč k zábavě pro mnohé nepochopeného "trýznění" sama sebe definitivně nalezen i vnitřně - ne jen vědomí, že to nějak jde. Rovných 12 km v nohách, dle mého dobrý čas, který je jen přídavkem k celkovému zvládnutí této delší trasy. Ale hlavně nalezení místa pro běh zaslíbeného. Naprostý klid mysli, tolik věcí a pohledů okolo, že není ani prostor uvědomit si uběhnutou dálku. Nový stupínek k nakopnutí celého stroje a dobrého směru cesty, jak pokořit maratónskou trať - a někdy v budoucnu si zaběhnout můj vysněný maraton v Barceloně.

Závěr celé první úrovně mě tak čeká zítra - sice už do stovky zbývá jen 13 km, ale zaběhnout půlmaraton jsem si nebýt stávkujícího telefonu v podobě vybité baterie střihl málem včera. Nakonec to balím v 16 km, rád bych si premiérovou metu zdokumentoval, nohy připravené jsou, dech šlape jako švýcarské hodinky. S hořkostí musím končit po čtvrtém okruhu. A doufám, že zítra nebude velký slejvák, abych mohl dorazit to, co bych rád. Zároveň jsem rád, že mám v podobě svého bráchy dobrého motivátora, co a jak dělat a jakých met dosáhnout. Díky Barelli!

Na vrcholku Grouse Mountains - v pravo lze vidět Downtown a poloostrov Stanley Park

V týdnu jsem měl možnost i vyjít si na nejnavštěvovanější místo v okolí, po sedmi měsících zde konečně na Grouse Mountain. Solidní výšlap s více než osmisetmetrovým převýšením. Jak já, tak i kamarádka Olesya nazouváme pětiprsťáky a můžeme vstříc vrcholu. Zajímavostí je možnost si stopovat čas a porovnávat s rekordem výstupu, a tak se mi v hlavě rodí další plán a mety na pokoření. V klidném tempu a popohánějíc Olesyu se dostáváme nahoru v dobrém výletnickém čase lehce pod hodinu - výhled na celý Vancouver si zaslouženě užíváme - čas bych rád někdy sám střihl do 40 minut - postupně atakovat 30-35 minut. Rekord však drží jistý Sebastian Salas s časem 25:01.

Po dobytí vrcholu, v pozadí záliv s tankery

A tak přemýšlím, jestli tu je vůbec něco, co mi na Kanadě, potažmo tomto místě a životním stylu, vadí. Napadá mě věc jediná - a to ta, že to tu jednou bohužel všechno skončí.

Také jsem se dočkal i premiérové poštovní zásilky. Díky Míšo za DVD z tábora a milé překvapení.

Rockies vol. 2

Je středa, po delší době druhý den v práci. Pondělí bylo volno, úterní den byl takový všelijaký. Byli jsme s Edou v dalekém Pitt Meadows a za necelé tři hodiny práce jsme udělali vše, co bylo třeba udělat. Obávám se, že dnešek bude ve stejném duchu, stát s rukami v bok. Obavy se naplňují, zhruba v devět hodin nemáme moc do čeho píchnout a nezbývá než jen dělat drobné úkoly. Čas se táhne šíleně pomalu a ve mě se aktuálně nachází krapet vzteku, že tento čas jde zúročit zcela jinak a efektivněji. Zejména když uplynulý víkend se nám nepodařilo dorazit na naplánovaná místa. A počasí tady v Kanadě se pomalu přelévá do deštivého podzimu.  

 

  

Žádná změna pracovního místa se nerýsuje, čekám tedy do dvanácté hodiny, opatrně se ptám Edy, zda-li by mu nevadilo, kdybych si vzal čtvrtek a pátek volno a vyjel pryč. Po povzbudivé odpovědi, ať samo sebou jedu, v tu samou chvíli beru do ruky telefon a roztáčím kolo štěstí. Nejdříve volám Jitce, které tu v Kanadě zbývá necelý měsíc a kdo ví, jestli bude mít možnost výlet do Rockies někdy ještě zopakovat. V práci to už zabalila a teď jen cestuje. Otázka je jednoduchá - jsi schopná být za hodinu a půl sbalena a jet do Rockies? Vím, je to bláznivé a rychlé, ale očividně je opravdu stejné nátury jako já. Ještě uháním Zdenka, chtěl si brát auto na víkend do Whistleru, ještě zburcovat Aleše a vzít si od něj klíčky ke žlutému Fordu, který stále čeká na opravdu v městečku Golden. Máme tam pár věcí, které jsou třeba vyzvednout.

 

 

Ve čtyři hodiny už vyrážíme na druhou misi směr Alberta, a pevně věřím, že Volvo nás ve štychu nenechá. Stejně tak věřím, že jsme nezapomněli nic sbalit. Jedeme nejkratší cestou na naše oblíbené místo - Golden. Přijíždíme okolo jedné hodiny v noci a parkujeme nedaleko autoservisu, u potravin, tak abychom si ráno mohli hned koupit snídani. V autoservisu zjišťujeme, jak to s autem vypadá a kdy bude hotové. Rýsuje se možnost, že když to bude s prací stejné jako koncem týdne, zůstali bychom tady o pár dní déle a rovnou bychom mohli auto stáhnout zpět. Prozatím bereme potřebné náčiní, hrnce a ešusy, plynové bomby do malého hořáku, a hlavně i chladící box. Ostatní věci v autě ještě necháváme, nechceme být zaskládaní, abychom se mohli vzadu v autě pohodlně vyspat.

 

Vše připraveno na výjezd a za pár kilometrů pokořujeme metu, kam jsme se s Fordem dostali posledně. S úsměvem se otáčíme k zatáčce na Wapta Falls a první cíl je splněný - dostat se dále než minule. Zatímco šoféruji, Jitka se stará o náš itinerář. Počasí je polojasné, jako první jsou na naší cestovní mapě vodopády Twin Falls, Yoho National Park. Čeká nás dohromady 16 km pěší tůry údolím podél řeky až k vodopádům (v překladu dvojčatům). Zejména zajímavé je mísení bílé řeky se sedimentem jílovitého podloží a čiré říčky do ní přitékající. Po dobrých dvou hodinách přicházíme k cíli, dunící zvuk nás už dobrých pár desítek metrů předem navádí na místo určení. K naprosté dokonalosti nám chybí už jen vymetená obloha, ta se během výšlapu zatáhla.

 

 

Po drobném občerstvení to otáčíme a okružní cestou se vracíme zpět k autu. Právě když na nás Volvo přívětivě blikne, že je připraveno nás odvézt na další místo, spouští se déšť. Sakra! Máme hlad, těšíme se, že si ohřejeme Jitčinu hrachovou polévku. Proto volíme přesun k nedalekému Emerald Lake a doufáme, že se vyjasní. Bohužel stále prší, a my můžeme obdivovat krásy tohoto tyrkysového jezera pouze z pod kapuci. I tak to je pohled k nezaplacení a můžete jen s údivem stát a brumlat si pod fousy něco ve stylu: "tak přírodo, tohle se Ti vážně povedlo". Ohříváme jídlo a přemýšlíme, kam vyrazit dále.

 

 

Nemá smysl se hnát někam na dlouhé hiky, chce to něco jiného. Další zastávkou nám je Lake Louise, jenže jakmile do něj přijíždíme, déšť ne a ne ustat. Těžké něco vymýšlet, když krásy okolí zaniknou v deštivém oparu. U velkých měst to je něco jiného, ty mají své kouzlo i za deště. No jasně! Calgary, 200 km, jedeme se na něj podívat. Okolo desáté večer dojíždíme do cíle a parkujeme blízko rozsáhlého areálu tamní univerzity. Večer se vydáváme na okolní průzkum a fascinuje nás především zastávka nadzemky ve starém dřevěném stylu. A tak si alespoň hrajeme s foťákem a světly, abychom poslali pozdrav Kláře, která ač by ráda jela, musela zůstat díky pracovním povinnostem ve Vancouveru.

 

 

Sobotní ráno je zase zatažené a deštivé. Jakmile parkujeme v downtownu, na malou chvíli se ukáže i Slunce, abychom mohli vidět Calgary v celé své kráse. I toto město má své kouzlo, míříme na vyhlídku, abychom ho mohli zabrat celé. Rádi bychom pokračovali do muzea technologie, jenže jak se na místě dozvídáme, sezóna tu oficiálně skončila.

 

 

Poslední zastávkou v tomto městě nám je Olympijský areál - když mi byly dva roky, konala se zimní Olympiáda právě zde - Calgary, 1988. Skokanské můstky a lanovky mají očividně svá nejlepší léta za sebou, síň slávy sportu tu udržuje vzpomínky naživu. Kapku nostalgie dolévá i originální bob z filmu Kokosy na sněhu, o jamajském týmu bobistů, kteří zde zkoušeli své štěstí (částečně podle skutečné události).

 

 

Den se přehoupl do odpoledních hodin a my jedeme zpět do Národních parků. Další stanicí je nám Banff. Bohužel stále prší, tak se jedeme podívat na neskutečný hotelový komplex Fairmont Banff. Už poznáváme, proč je toto místo cílovou destinací zahraničních movitých turistů.

 

 

Oživujeme myšlenku si dát termální koupel a jedeme serpentinami vstříc Banff Upper Hot Springs. Venkovní bazén s termální vodou, navíc s možností zapůjčení dobových nohavičkových plavek. Jdeme do toho a můžeme vychutnat atmosféru z dvacátých let minulého století. Poprvé nám nevadí, že prší. Užíváme si chvilky v horké vodě, studené kapky dopadající na hlavu příjemně osvěžují. V bazénu potkáváme dva mladé Slováky, dále skupinu čtyř Čechů a po chvíli se k nám připojuje i další Čech, který jako jediný žije zde v Banffu. Od něj se dozvídáme kvanta informací, že zde ročně projde na 4 miliony turistů. Nejvíce historek máme o zdejší zvěři. Vtipy typu "co máte dělat, když vás napadne grizzly? Nic nemusíte, on to udělá za vás" jsou ještě uvolňující. Jakmile se rozpovídá familiárně o grizzlym 122 (mají tu medvědy číslované), který před pár dny dorazil do blízkého okolí Banffu a stihl zabít jednoho elka (velkého jelena) a dva černé medvědy, úsměv na tváři se nám pomalu vytrácí. Stejně tak popisoval s klidným hlasem svůj úprk na kole před medvědem, který dokáže s naprostou pohodou vyvinout rychlost přes 50 km/hod. I hrozbu elků jsme nebrali nijak vážně, ale při zjištění, že takový kolos dokáže s lehkostí laňky přeskočit 1,5 metrový plot, hodně ztěžka jsme polknuli. Holt jsme v divočině a oči je třeba mít stále na šťopkách. A to jen tak mimoděk zmínil i nebezpečí pum, které vás nevědomky dovedou sledovat půl dne - a je to to poslední, co vidíte. Zlatý Vancouver.

 

 

Večer jdeme do restaurace na živou hudbu a pivko a raději necháváme auto stát v centru, kde pohodlně usínáme. Ráno se objem návštěvníků znásobil, koná se tu Subaru Triatlon. Za deště se procházíme hlavní třídou, město má neskutečné kouzlo. Na chvíli sním, když čekáme ve stylové kavárně, kde na dveřích visí papír "now hiring" - tedy že hledají nějakého baristu. Mít tak u sebe více věcí, asi bych se na pár týdnů s radostí zdržel.

 

 

V těchto chvílích však vím, že na pondělí mě v práci potřebují, proto musíme zvednout kotvy a jet dále. Napodruhé stavíme v Lake Louise, mraky jsou proklatě nízko, nicméně už neprší. Jezero je neskutečné. Tady by se také slušelo strávit nejeden den a vyjít si na jeden z vrcholů okolních hor.

 

 

Čeká nás poslední rozhodnutí, jedeme zpět do Goldenu, vzít všechny věci z auta a podívat se na internetu na norskou předpověď počasí, která bývá vesměs velmi přesná. A buď tím naši cestu ukončit a jet pomalu zpět Vancouver a nebo si to namířit severně do Jasperu. Předpověď je přívětivá, jdeme to ještě zkusit. Sedáme do auta a vyrážíme, krajina je ještě více blíže divočině, provoz zde slábne. Předtím, než nás zastaví tma, stíháme ještě myslím nejlepší pohled na další z mnoha tyrkysových jezer - Peyto lake.

 

 

Stmívá se zde v dlouze se táhnoucím údolí vcelku brzy, v dáli však vidíme stále prosvítat Slunce a věříme, že se předpověď vyplní. Poslední noc volíme vedle Columbia icefields, kde stojí terénní autobus k účelům vyvezení zvědavých turistů na přilehlý ledovec. Opět vytahujeme foťák a snažíme se vykouzlit nějaké vzpomínkové foto. Když usínáme, nelze se nedívat skrze okno na noční oblohu. Je vymetená, ale ze všeho nejvíc nás fascinují hvězdy. Jsou tak velké, jasné, tak blízko, že stačí natáhnout jen ruku. Ne nadarmo se o této oblasti říká, že je jednou z nejhezčích míst k pozorování hvězd.

 

 

Ráno nás však budí opět bubnování dešťových kapek do auta. Pár desítek kilometrů zbývá do cílové destinace Jasper. Po cestě se zastavujeme u vodopádů a konečně přijíždíme do posledního města na naší trase. Rovnou jedeme doprava směr Maligne Lake - největší jezero v Albertě. Na silnici stojí pár aut, předzvěst, že je vidět nějaké zvíře. Rád bych viděl medvěda, avšak musíme se spokojit "pouze" se dvěma losy. Zato tak blízko, že mít ve dveřích svačinu, určitě by nám ji zbaštili. Když jiný řidič bouchne dveřmi, je až k nevíře, jak takový kolos se může na místě otočit a vystřelit neskutečnou rychlostí. Už chápu, co tím myslel ten Čech v termálech o mrštnosti elků.

 

 

Jezero Maligne má zajisté také své kouzlo, nám však celkový pohled kazilo vylézající Slunce a paprsky rozmělňující se o řídkou oblačnost. Celkově nás hladina docela dost oslňovala a na fotky s běžným kompaktem to také moc není.

 

 

Závěrečnou zastávkou nám je Pyramide Lake. Už ždímáme poslední hodiny našeho času v Rockies, abychom se rozumně dostali zpět do Vancouveru. V těchto chvílích je konečně po pár dnech jasno a horko. Půjčujeme si double kajak a jedeme se projet po jezeře.

 

 

Pro osvěžení před cestou zpět jdeme dát pár temp do chladného jezera a sedáme do auta vstříc 800 km. Za sebou ještě nějaký kus můžeme sledovat mizející obrysy hor. Zde se příroda opravdu vyřádila, díky za tuto oblast a možnost se sem podívat.  Na podruhé se i přes nepřízeň počasí podařilo objet nejznámější místa a rozhodně to jak jinak - stálo za to.

 

 

 

Rockies vol. 1

Stíhám alespoň málo dospat před další cestou. Ty necelé tři tisíce kilometrů strávených během posledních dnů za volantem byly docela únavné. Naštěstí do Rockies neřídím a tak mám možnost lehce dospat. Avizovaný výjezd na pátou jsem se snažil ze všech sil stihnout, nakonec se obavy o zvládnutí jeví jako liché – posádka žlutého Fordu s řidičem Alešem, kterého poznávám premiérově, přijíždí až po sedmé hodině. Klára je v tuto chvíli viditelně rozladěná, že už v počátku nejde vše dle představ. Jak se však později dozvíme, důvodů pro to měla více. Ani předpověď počasí není příliš optimistická, i tak jedeme vstříc dalšímu kanadskému dobrodružství.

 

Jede s námi ještě jedna Klářina kolegyně, Jitka. Taktéž ji neznám. Tento stav se rychle mění, v momentě kdy Jitka vychází z domu a naše pohledy se střetávají, oběma bleskurychle proletí hlavou, že se už nějaký ten pátek známe. Chodili jsme spolu na střední (do jiného ročníku) a je tomu více než deset let, co jsme se viděli naposledy. Takže i já se mohu plnohodnotně zařadit k těm, co ví, že svět je opravdu prťavý. Ve Vancouveru toto pravidlo platí dvojnásob.

Po cestě děláme nezbytný nákup na pětidenní výlet a už v noci hledáme jedno místo pro první noc v přírodě. Zastavujeme na prázdném prostranství u malého jezera. Zrovna když rozbalujeme stan, začíná pršet. Je vcelku pozdě, jdeme spát, ať jsme plni energie před další etapou cesty. Ráno nás vítají krávy, popravdě jsem je nikdy neviděl tak čile běhat. Obzvlášť když máme všechny věci v autě a úzkou polňačkou jedeme zpět na dálnici, stádo před námi běžících pěti krav působí opravdu komicky, ale přesto čile a svěže. To nejsou špinavé líné krávy, které znám z našich kravínů J

První zastávkou nám je Kelowna, toto místo znám už z květnového long weekendu. Míříme severovýchodně do cílové stanice městečka Golden, před samotnou hranicí prvního národního parku Yoho. Po cestě musíme doplňovat chladící kapalinu, pomalu nám utíká – jak se dozvídáme, auto má podobné problémy už delší dobu. V národních parcích je zakázáno kempovat v přírodě mimo kempy, proto volíme poslední volný přírodní kemp hned za Goldenem z druhé strany Wapta Falls. Rozděláváme oheň, dáváme trochu jídla a opět za deště lezeme do stanu.

Ráno nás vítá výhled na vodopády, v noci jsme dle hluku mohli pouze tušit, jakým jsou směrem. Mraky se pomalu zvedají a déšť ustává. Na dnešní den je naplánován první výšlap v parku. Dostali jsme se zpět na silnici a netrpělivě vyhlížíme první vrcholky Rocky Mountains. Oči všech nakonec spočívají na ukazateli teploty a dýmícím motoru – hotovo, vypovídá službu. I přes večerní opravu a dotažení okruhu vodní pumpa vypovídá službu a motor odchází do věčných lovišť. Nastartovat se nám nedaří, jdeme se alespoň podívat z druhé strany, tentokráte z parku, opět na vodopády Wapta Falls.

Po návratu a vychladnutí motoru slyšíme stále stejný zvuk bez kýženého efektu. Bezdradně stojíme nad žlutým Fordem Escape a přemýšlíme, co můžeme dělat. Je tu hodně lidí, kteří se nám snaží pomoci, Aleš se nechává svézt do města, kde je signál, aby zavolal odtahovku. Po hodině přijíždí a s její pomocí jedeme zpět do městečka Golden, změna plánů je tu. Necháváme auto v servisu a jdeme najít kemp, kde bychom mohli dnes přespat, dokud v autoservisu nezjistí, co že autu je. Máme štěstí, je jedno z posledních míst pro stan, ten bleskurychle rozděláváme a jdeme pro další část věcí do auta. Po cestě si nelze nevšimnout restaurace v country stylu s velkým nápisem „dnes večer Karaoke“. Ani jsme se nemuseli nijak přemlouvat a všem naráz naskočila stejná myšlenka, kam že večer půjdeme.

Karaoke tu opravdu prožívají, zíráme s řádným údivem. Heather, stylově v kovbojských kozačkách s jeansy, od první chvíle ustavuje laťku docela vysoko. Mike, první chlap za mikrofonem s pivem v ruce, vytahuje další pro Kanadu typický country-pop styl pro nás Čechy ne moc známý – avšak poslouchá se to více než příjemně. Postupně se zapojují všichni, i na první pohled odtažitý Asiat Ron, který sklízí neskutečné ovace zazpíváním písničky od Beatles a po excelentním číslu skromně sedá ke svému pivku. Po pár hodinách se osmělují i naše holky skladbou od Alanis Morisette no a nakonec v pokročilé noci, právě když jsme roztancovali celou restauraci, i já. Obsluha karaoke i baru je naprosto nadšená a jako výraz vděku, že jsme to rozjeli, dostáváme rundy panáků na účet podniku. Nesmí samo sebou chybět i český vláček a troška toho českého skotačení.

Po zavíračce nám poslední zůstavší děkují, že toto ještě nikdy nezažili. Zvou nás ještě na pokračování party k jednomu z nich. Jdeme celá banda a zábava končí až okolo páté hodiny. Na městečko Golden budeme hodně dlouho vzpomínat, stejně tak jako ono na nás. Ráno vstáváme a první kroky mimo kemp míří do autoservisu. Tady se dozvídáme, že je třeba vyměnit celý motor. Tím se nám plány dost zkomplikovaly a my tak musíme přemýšlet, jakou zvolit následující strategii. Po zralých úvahách volíme postupný přesun zpět do Vancouveru, protože se nemůžeme dovolat do žádné autopůjčovny.



Autobus je neskutečně drahý, nakonec ho volí jen zničený Aleš a my tři se vydáváme na dobrodružnou cestu zpět domů se zvednutými palci – jde se stopovat. Po zhruba třech minutách se dává Klára do řeči s řidiči trucku, který jede až do Abbotsfordu, města vzdáleného 80 km před Vancouverem. Zúročila vystudovanou psychologii a už už na nás mává, že můžeme nasedat. Ricardo a Marc, dva pohodoví mladíci z Jamajky, jsou dost srandovní. Nejdříve čile povídáme, rozvalení v kabinovém prostoru na pohodlné posteli, později pomalu usínáme, ty tři dny byly víc než náročné. V Abbotsfordu vystupujeme v jednu hodinu v noci a do Vancouveru nám zastavují dva polští manželé. Taktéž příjemné svezení. V ranních hodinách usínáme všichni v bytě u Jitky, jsme zpět doma a navíc plni zážitků – vždy jsem chtěl jet v trucku, a o zpívání karaoke ani nemluvě.

 

Vydatná snídaně a už máme v ruce mapu a přemýšlíme, kam se vyrazí v neděli. Vyhrává Lindeman lake - lehký hike za slunečného počasí. Na konci jezera dáváme koupačku a ohříváme jídlo, o něco později k nám přichází tři borci a dáváme se do řeči. Dalo by se to nazvat hodinovou talkshow, kdy střídala jedna zábavná historka druhou. Nešlo si nevšimnout vrhacích nožů za jejich pasy, zvědavě jsme si je prohlíželi, až nám nabídli, ať si to s nimi jdeme zkusit také. Během pár chvil nám ukázali, jak správně vrhat noži a sekerkami na terč, navíc i střelba z luku a krapet vytuněné vzduchovky s loveckým hledím. Paráda!

Pondělí jsme si už dali voraz, čas na vybalení a praní. Večer jsme celý „výlet“ zakončili společným posezením ve velké jacuzzi u Kláry a Aleše. Sladká tečka za na první pohled neúspěšným výletem do Rockies. Všichni jsme se však shodli, že ač jsme se nedostali na jedny z nejhezčích míst, zážitků máme neskutečně moc, hlavně je jen tak někdo nezažije – jet odtahovkou, kamionem, dát si karaoke, naučit se vrhat noži a relaxovat v jacuzzi. Fotky si přece můžeme prohlédnout i na internetu, resp. jet do Rockies se dá prakticky kdykoliv.

Že by tím všechno skončilo? Ale kdeže, když nemůže Ondra k hoře, jde k ní jednoduše ještě jednou. Ale nepředbíhat, počkejte si na další příspěvek.

Základ úspěšného stopování? Dobře sbalený batoh, něco málo na zub na cestu (brambůrky Pringles splní účel) a hlavně vypadat intelektuálně - Rubikova kostka :)

 

San Francisco

...ten pocit, když jste na celý měsíc mimo pracovní povinnosti a můžete si užívat dnů tak, jak si je představujete. Brouzdat po americkém kontinentu, poznávat další nové místa a lidi. Ten pocit, kdy si říkáte: "sakra, to je pohoda". Dnešním dnem mi na nějakou chvíli toto vše končí. Teď najít správný konec v zamotaném klubku, pomalu uspořádat myšlenky a zážitky a nějak smysluplně je prezentovat zde na blogu.

 

 

Výlet do Rockies předčil všechna očekávání, i když byl nakonec zcela jiný, než každý z posádky doufal. Rád bych hned psal o tomto výletě. Nerad bych opomenul výlet předchozí, pár dní v San Franciscu.

 

 

Stojíme u mostu, stále tomu nemůžu uvěřit, jak někdo mohl postavit takový kolos na takovém ne příliš přívětivém místě. Pořádně zde fouká, jsme omýváni nejen studenou frontou ze západu, ale i davem turistů, kteří mají ten stejný nápad. Hledáme s Petrem nejlepší místo pro fotky, cvakáme jako o život. V jednu chvíli se u nás zastavují Češi z Pardubicka a sdělujeme si společné zážitky. O něco později se bavíme s místními mladíky o možnostech, kam jít. Kolega z práce mi poradil, ať si nenechám ujít baseballový zápas místních Giants - na baseballu jsem nikdy nebyl. V ČR chtě nechtě není až tak rozšířený jako tomu je u hokeje nebo fotbalu. S touto myšlenkou jsem sem vlastně i jel, jen jsem si nebyl jistý, jestli by to Petr ocenil. Naštěstí jsme se názorově shodli a už sedáme do auta a do navigace zadáváme AT&T stadium a jedeme skrze celé město, od mostu Golden Gate k mostu Oakland Bay Bridge. Mimochodem taktéž velmi povedeného, bohužel pro něj ve stínu svého červeného brášky.

 

 

Čím více se blížíme stadionu, tím více se tu setkáváme s oranžovo-černou barevnou kombinací typickou pro místní klub. Neoblomní černoši nám nabízí lukrativní lístky, ale poučen ze Seattle koupi neriskujeme a jdeme až k pokladně. Za patnáct babek kupujeme lístky bez místenky, které nás opravňují chodit kdekoliv po stadionu a najít si místo na stojáka. Tribuny jsou solidně nacpané, Giants jsou po několik desetiletí velkými favority a nesčetněkrát vyhráli nejen svou západní divizi, sedmkrát to dokonce dotáhli na celkový titul. Naposledy loni a v roce 2010. Opět je to jedna velká show, v jistých momentech celý stadion šílí, to když domácí hráč odpaluje míček pěkně daleko a domácí si dobíhají pro tři body během jedné směny. Hra to byla opravdu krásná a Giants v ní porazili svého soka z Pittsburgu.

 

 

Venku se už stmívá, jedeme přes druhý most, zastavujeme na malém ostrově a kocháme se výhledem na centrum San Francisca. Večer hledáme vhodné místo, kde se vyspíme a poznáváme tak členění celé oblasti na ryze černošské, mexické, asijské a jiné menšinové "ghetta". Některá místa jsou opravdu děsivá, vysoké ploty okolo domů dávají tušit, jaká že tu je kriminalita. Raději jedeme dále s lepším pocitem bezpečí.

 

Další ráno, nedělní, nám hraje do karet v širokém výběru parkovacích míst v blízkosti centra a nejnavštěvovanějších památek. Auto parkujeme na vršku Russian Hill. Jdeme pár bloků typickými kopcovitými ulicemi a před námi se otevírá asi nejznámější ulice Hyde street s výhledem na notoricky známou věznici Alcatraz. Od dob shlédnutí filmu skála (The Rock) není moc míst, které by mě tak moc chytily a které jsem si díky filmu přál vidět. Vážnost toho místa dokresluje mlhový opar táhnoucí se od mostu Golden Gate. Viděl jsem pravda i lepší fotky, kde byl ostrov s pevností krásně viditelný, i tak jsme ale nadmíru spokojeni. Občas na nás obrysy vykoukly, to zrovna když neprojížděla kabelová lanovka okolo a my mohli stanout uprostřed komunikace.

 

 

Jdeme dolů k přístavu, po cestě zvažujeme formy jízd San Franciscem, od kola přes elektrovozík až po autobusovou tour. Nakonec volíme své nohy jako nejlepší variantu. Na přístavním molu Pierre 39 se vyvaluje nespočet tuleňů - řeknu vám, mají opravdu těžký život, celý den se válet a občas se sesunout do vody.

 

 

Bezmocně se snažíme někde sehnat lístky a dostat se dovnitř pevnosti, všechny lístky jsou ale prodané. Online rezervace jsou volné až za měsíc a půl a pár lístků je v prodeji pouze v celém balíčku i s výjezdy autobusem. Počasí se začíná zhoršovat, čím dál tím větší oblačnost zahaluje město, jdeme zpět k autu a jedeme na západní pobřeží se vykoupat do oceánu. Jakmile přejíždíme přes poslední kopec, mlha je hustá, že by se dala krájet. To nás s Petrem neodrazuje. Na tuto chvíli jsme v očích kolemjdoucích naprostými blázny. Zatím co ostatní se po dlouhé pláži Ocean Beach procházejí v bundách, my sundáváme trička a sprintem se vrháme vstříc vlnám a užíváme si po třídenní cestě koupání. Most, ač je blízko, není vůbec vidět - jen občas vykouknou jeho nohy. Celá atmosféra je jako z nějakého hororu - to když z dáli slyšíme jen houkání sirén tankerů. A že se tou mlhou nese.

 

 

Den ještě není u konce, bereme směr ke Twin peaks, o který se veškerá oblačnost rozbíjí. Je to takový Jekyll & Hyde mezi kopci. Na jedné straně mlha a vítr, druhá strana kopce umožňuje výhled na celé město. Pokračujeme ve zkoumání okolí a míst k návštěvě, bohužel plány nám hatí brzká zavíračka muzea věd. Co naplat, zítra je taky den. Jedeme jižně k Westlake, něco málo pokoupit a připravit se na poslední noc v San Franciscu. V jasu města se díváme na oblohu a nelze si nevšimnout jasně zářících hvězd. Neleníme a ač přes značně pokročilý noční čas jedeme opět k mostu, zachytit jeho krásu v odlesku světel.

 

 

Pondělní ráno zkoušíme ještě štěstí dostat se do pevnosti Alcatraz, avšak neúspěšně. Nesmí chybět projížďka nejznámější kabelovou lanovkou tam a zpět, pěkně na stojáka z vnějšku kabiny a jako poslední druh dopravy bereme loď na vyhlídce okolo mostu a pevnosti. Ranní hodiny jsou vcelku chladné a pod mrakem, po jedenácté se začíná vyjasňovat. Hodinová projížďka se sluchátky a podrobným výkladem všeho důležitého nakonec byla tou nejlepší variantu, jako jsme mohli zvolit. Obzvláště když z blízkosti vidíme kvanta turistů valících se dovnitř pevnosti.

 

 

Poslední tečkou v SF nám je návštěva muzea věd. Do každého detailu to tu mají vymakané. Od uzavřeného třípatrového akvária s motýly přes oddělení zemětřesení se simulací dvou nejsilnějších v uplynulém století až po podvodní svět plný pestrosti barev. Závěrečná přednáška v planetáriu nám uzavřela naši kapitolu ve skutku parádním městě, které vás svou atmosférou zcela pohltí.

 

 

Jsou čtyři hodiny, je načase zvednout kotvy, naposledy přejet po Golden Gate, smutně kouknout do zpětného zrcátka, jak se v těchto chvílích zcela prosluněné město ztrácí ve zmenšující se škvíře tunelu. Plány máme na cestě zpět už jen dva, avšak díky časové náročnosti musíme od jednoho upustit. Vylézt na Lassen Peak, 3 189 m vysokou činnou sopku. Druhý bod zájmu, Crater Lake, bereme až druhý den. Cesta k němu je vcelku únavná. Konečně jedeme středozemím a poznáváme onu klasickou tvář místních silnic. Několik desítek kilometrů dlouhé rovinky až tak rychle neubíhají. Pohled do odstřeleného kráteru po erupci sopky a opět blankytně modré vody je jak jinak než krásný.

 

Posledních 900 km do Vancouveru se nese v duchu příjemných vzpomínek na celý dobrodružný trip. Opět se dostáváme do deštivého pásma, od Portlandu prší a prší. Domů se dostávám až v jednu hodinu v noci. Avšak s vědomím, že co nevidět jedeme pro změnu v jiné partě vstříc údajně nejúchvatnějším místům Kanady. Výlet to byl opravdu velmi povedený, jedno však vím jistě. Minimálně ještě jednou se sem budu chtít jet podívat. A tak se mi v listu nezapomenutelných věcí může blyštit poznámka: SF 2013.