Vánoce jsou tu! Čeká mě vcelku dlouhé volno, nejsem již nijak svázán pracovními povinnostmi a vše je nastaveno tak, jak jsem si vždy představoval. Amy přilétla do Alberty, strávit pár dní opět na ranči, a 23. se vydáváme směr BC, strávit svátky s její rodinou. Přes Kamloops do Merrit, kde nedaleko bydlí její sestra s manželem a čtyřmi malými rošťáky. Dle místních tradic tu každý 24. večer rozbaluje pouze jeden dárek a v pozdních hodinách se jde spát. Vánoce v Severní Americe jsou značně odlišné. Začínají až 25., kdy se všichni sbíhají k vánočnímu stromku - Christmas day. Sedíme na sedačce a kocháme se pohledem, jak všude kolem lítá papír a krabice převážně od hraček. Chutný oběd, vánoční bruslení a odpolední pohoda s dětmi. Další den ráno, tzv. Boxing day, mě Donavon (Melissin manžel) bere zažít další tradiční zážitek v Kanadě. Ice fishing - rybaření v ledě.
Brzo ráno společně s nejstarším Jacobem proto po vydatné snídani sedáme do auta a přemisťujeme se k jezeru. Zaparkovat, vzít vybavení a prodrat se sněhem. Odhrnout 2x2 metry čerstvé přikrývky a vrták mizí v tlusté vrstvě ledu. Je připraveno, naběračkou odebrat zbylý led a pomalu vnořit návnadu na háku. To stejné i pro Jacoba. Já nemám povolení, vše pouze sleduji v těsné blízkosti. Jacobovi se daří a po necelých deseti minutách tahá první úlovek. Jeho radost je nepopsatelná. Zima je vlezlá, po hodině a půl balíme a vydáváme se do tepla domova. O den později se k nám připojují Amyiny rodiče a bratr, v domě je těsno, ale obstojně se s tím pereme (11 lidí + kočka). S "tátou a bráchou" si střihneme pracovní den a přemisťujeme nástavbu na kempování. Poslední společná noc a 29. ráno se s Amy vydáváme na jih. Sněhu bylo až až - bílé Vánoce opět dodaly sladkou tečku, je na čase si užít trochu tepla. Kilometry ubíhají pomalu, přejezd přes hory a už jsme v Kalifornii. Teplota šplhá k 15°C, užíváme si venkovní teplo pouze v triku a na 31.12. se konečně prodíráme až k samotné bráně San Francisca. Já v této chvíli už potřetí, Amy zcela poprvé. Golden Gate na nás opět čeká.
Večerní procházka přístavem malebného města Sausalito, výtečné italské jídlo a silvestrovská noc opět klidná bez bujarých oslav. Tak to mám rád. Je ráno, vůbec první roku 2016. Nemohlo začít lépe. Jasná obloha a teplota nad deset stupňů. Doprava takřka nulová, vydáváme se na můj oblíbený kopec nad mostem. Ten pohled mě nikdy neomrzí, celé San Francisco jako na dlani, na obzoru ani mrak, ostrov s pevností Alcatraz, ale hlavně oranžovo-červený most, dominanta tohoto místa. Amy očividně hltá tento pohled, ráda by fotku - mít hezkou vzpomínku. Proč ne - jenže chtělo by to ještě nějak vylepšit. V nestřežený pohled sahám do kapsy, nenápadně dál od lidí, abychom nestrhávali pozornost, poklekám a žádám Amy o ruku. Mám to naplánované už přes měsíc, i tak se mi srdce rozbíhá stejně jako při státnicích, kde se nervozita dala krájet. Dostává se mi pozitivní odpovědi a těžko zde vystihnout, co v ten moment prožívám, ten pocit je zkrátka nepopsatelný. Ani ne o deset sekund se opodál odehrává to stejné – nápad to očividně nebyl zcela originální, ale na to v ten moment nemám ani nejmenší pomyšlení. Je na čase tuto novoroční novinu sdělit i rodičům – rychlý přejezd do kavárny s internetovým připojením a zcela nečekaná zpráva, brácha tuto novinu ukázkově udržel v tajnosti dokonale.
Až je nemožné cokoliv jiného nyní psát, leč zkusím. Dva dny v San Franciscu, opět na tomto vyjímečném místě, projít město, plavbu lodí pod Golden Gate a okolo pevnosti Alcatraz, stejně jako při dvou předchozích návštěvách. Tentokráte se mi prochází o mnohý kus lépe – po oněch třech písmenech, ano (yes chcete-li). O den později už průsmykem proudí kvanta mraků a citelně se ochlazuje. Návštěva muzea, je na čase se vydat podél pobřeží na sever, zpět do Kanady. Skrze Red Wood park a Avenue of the Giants, mezi vysokými korunami sekvojí. Obouváme běžecké boty a jdeme se ponořit do hloubky nekonečného lesa.
Stejnou možnost dopřáváme i donutovi a i jej nechávám projet na 2400 let živým stromem, místní turistickou památkou městečka Leggett. Dál nás až na pár zastávek u majáků typických po celém pobřeží Oregonu čeká pouze déšť a zase jen déšť. Měníme proto kurz a snažíme se co nejrychleji dostat do Vancouveru.
Poprvé mohu díky nedávno nabytému statutu Permanent Resident přejet vcelku klidně a bez vyptávání hranice zpět do Kanady. Návštěva přátel, Amyiných prarodičů ve Vancouveru a poslední etapa doposud společné cesty. Od Kamloops už cesta čeká jen mě – Amy je doma. Posledních 900 km na ranč a mohu se opět připravit na návrat k „normálu“. Donutovi se tato myšlenka nelíbí. V Revelstoke, v jednom z nejlepších zimních středisek v BC vypovídá službu, tedy pár kilometrů v kopci za ním, a tak se ocitá v nelichotivé pozici na korbě odtahovky. Natřískané město turisty zapříčinilo i neúnosně zaplněné termíny v místních autoservisech. Po pár dnech hrabání se v autě s omezenou výbavou nářadí a po neúspěšných pokusech mi přijíždí záchrana z ranče a konec cesty tak dostává černou kaňku.
Ale i kdyby byla celá cesta poznamenána nezdary, i kdyby v San Franciscu padaly trakaře, i kdyby se stalo kdoví co, výlet na jih USA do Californie bude mít navždy punc jednoho z nejlepších. 1.1.2016, den, co jsme se s Amy zasnoubili.
