Ohřívačka na Moravě

Vánoce jsou tady! A snad díky vidině brzkého odletu směr rodná hrouda, se na ně začínám těšit víc a víc. A vůbec mi nevadí, že měním 100% bílé Vánoce za nejspíše blátivé. České tradice a rodina vše navýsost nahradí. Taktéž se plní předověď, že se jedeme do Česka ohřát. I když nynější mínus třicítky jsou oproti očekávání více než krásné. Suchá zima se vším okolo je markantní rozdíl oproti vlhkým evropským. Mrazivé teploty přišly pozvolna, měli jsme tedy s Amy čas se na ně připravit - rozuměj nachystat zástrčky na vyhřívání bloku motoru a já ještě za příznivé teploty vykuchat palubovou desku a pořádně se podívat na zoubek startování na dálkové ovládání. Není nic lepšího, než ráno nasednout už do vyhřátého auta, ne? Jenže tím mi práce na donutovi (který si popravdě touhle vychytávkou koupil dalších pár let mého vlastnictví) neskončila. Jen co teploty poprvé klesly 30 čárek pod nulu, odnesla to klika (Amy má ohromnou páru - jednou jedinkrát si donuta vzala a hned "se zlomila" klika u dveří řidiče). K vzteku. Absence vrakoviště - největší nevýhoda Yellowknife :) Nyní vše vyměněno a snad to byla aspoň na chvíli poslední komplikace.



Hlavně procházky venku jsou prima, zmrzlý sníh pod nohama příjemně vrže a pocit zamrzajícího nosu každých pár sekund k Yellowknife patří. Pokud máte na sobě hodně vrstvev, díky nízké vlhkosti je zima opravdu osvěžující. Naposledy jsem se přesvědčil v sobotu ráno, to když jsem šel vyzvednout auto po vydařeném firemním večírku. Příjemně rychlá chůze s kulichem a palčáky, 4 poctivé vrstvy - a tělu bylo příjemně. O to hezčí, když jsou řasy, vousy a koukající vlasy po pár minutách pokryty silnou vrstvou ledu, aspoň vím, odkdy má Santa bílo všude, jo je to tu švanda. Unikátní :) Když jsme už u těch vycházek, poslední radostí nám je zaregistrování se v psím útulku a občasném vypomáhání s venčnením čtyřnohých mazlíčků. Bomba! Především poslední návštěva a cirka dvacet nových štěňat mixu Husky a Labrador (či co vše je dohromady), velké nutkání si hned jedno odnést s sebou. Rozkošní! Husky je tradiční pes pro místní podnebí. Oba s Amy si na něj děláme zálusk. Popravdě u mě na oblibě krapet klesl. To když jsem nedávno dělat na jednom domě uvnitř a jejich fenka Mika se kolem mě prosmýkla a utekla. Když jsem ji naháněl, vzdálila se od domu na cca 500 metrů, jelikož byla bez obojku, celých 500 metrů jsem jí nesl zpět v náruči. Jak důležitě se u toho tvářila, ani nemusím povídat. Pronesla se hezky, holka... :)



Aby toho nebylo málo, patálií jsme si na měsíc prosinec připravili povícero. Většinou si vždy s Amy bereme klíče oba, před týdnem jsme se jeli podívat na naše přátele, jak hrají fotbal, a vzali jsme si jen jedny. Po cestě zpět se kocháme opět polární září, vstupujeme díky čipu do domu, jenže jaksi nám chybí klíč od našeho bytu. Kroužek, na kterém mám klíče, byl rozklížený. Vidina horké brzké sprchy se nám tak oddálila, a samozřejmě v moment, kdy jsem si nechal doma i peněženku (stejně jako Amy), jsme se vydali hledat do noci náš stracený klíč. Projít každé místo, kde jsme byli. Ruce zmrzlé, mobil se svítilnou se v této zimě rychle vybíjí, ale naštěstí klíč okolo desáté večer nacházíme blízko místu, kde jsme parkovali u haly na fotbal. Milujeme sever! Takže doufáme, že si nás někdo hned po příletu do Prahy vezme na starost, ať neuděláme více škody nežli užitku.

Yellowknife, tam kde lišky nedávají dobrou noc, ale vítají vás při obědové pauze

Závěrem teda krom přání kouzelných Vánoc a všeho nejlepšího do roku 2017, také díky Tomovi a Peti za jejich originální psaní. Očividně se chtějí ujistit, že se dopis k Santovi dostane, když jsme k němu tak blízko. A jako úplatek jsme dostali krom českých oplatků i svíčky od donuta, které jsem Tomovi osobně pomáhal vyměňovat. Díky díky přátelé :) My už odpočítáváme poslední den a půl tady nahoře, dneska jsem poprvé pocítil, jak se z kolečka stává čtvereček. Aneb když při -37°C tuhne směs pneumatik natolik, že jejich deformace zamrzá a zůstává prvních pár set metrů - auto tak hezky skáče, jak se kola otáčí. To se zkrátka musí zažít. Už v neděli brzo ráno (ve čtyři!) vstáváme a vydáváme se na dlouhou cestu, přes Edmonton, Calgary, Amsterdam až do Prahy. A Kristy, veliké díky, že jsi mi sama napsala, že sbíráš to či ono a že by Tě to potěšilo. Proto prosím - máte-li kdokoliv cokoliv na srdci, že sbíráte nálepky, vlajky, hrníčky či magnetky a jiné podobné, hrňte to na mě. Hou hou hou!

Yellowknife - kdo jsem

Už více než dva měsíce si užíváme přívlastku NWT, tedy Northwest Territories. Je to k zamyšlení, párkrát jsem viděl na silnicích byť už v Albertě či Britské Kolumbii auto s poznávací značkou NWT. Unikátní tvar ledního medvěda, pouze vzadu, a většinou šest číslic. Vždy to ve mně evokovalo pocit exotična, oblasti kdesi na severu, kam bych se jednou chtěl podívat. Najednou jsme tu, a nepřipadá nám to nikterak vzácné. Limity jsou jen tam, kde jsme ochotni si je nastavit. Stačilo opravdu jen rozhodnutí se vydat - a jsme tu. Obklopeni medvědy (alespoň těmi na autech) ze všech stran.

Musím říct, že mi velikost města naprosto vyhovuje, což jsem zmínil už minule. Celkově je město ale jaksi jiné. Nejblíže bych to přirovnal k Las Vegas, i když se bavíme o jiných měřítkách. Obecně kde nic tu nic okolo a uprostřed větší aglomerace. Příjezdové cesty takřka žádné, nejblížší větší město na stovku kilometrů územím nikoho na jih. Za vším stojí těžba diamantů. Tři velké diamantové doly, z nichž ten největší, Diavik, vytěží šest až sedm milionů karátů ročně. Není tedy divu, okolo čeho se zdejší byznys točí. S tím spojené služby, hustý turismus v zimě - a jsme doma, z čeho tu jsou místní živi, Malé letiště a neustálé hučení letadel nad hlavou nad právě bíle pokrytém okolí nejde nemilovat.

Geograficky leží město na Kanadském štítu, jedná se o jednu z nejstarších částí země - výzkumy hornin ukazují až ke 4 miliardám let. I proto se jedná o bohatá naleziště minerálů (mj. zinek, kobalt, měď i zlato). A tak není divu, že zemědělství zde pšenka moc nekvete. Šutr kam se podíváš. Natolik kamenité podloží, že ve starém centru města u jezera (ale nejen zde) nenajdete vodovod ani odpadovou stoku. Téměř vše se řeší dovozem/vývozem. Taktéž architektura je místní nehostinností ovlivněna. Většina domů jsou dovezené přívěsy na podestvě. Jednoduché, účelné, o estetičnosti pomlčím, ale to k místím souřadnicím patří. A nebo železná konstrukce zasekaná do skály a na ní postaven dům, samo sebou s izolací zespod. Taktéž jsem viděl i kus skály "umě" zabudované do sklepní části domu, vše exponované. Mno, představivosti se meze nekladou.

Skladba obyvatel je taktéž originální. Největším procentem jsou lidé přistěhovaní z východní části Kanady, francouzštinu tedy mohu slyšet na každém rohu - jupí! Sem tam se najde i někdo z Alberty a nebo BC, velké procento indiánů (pozor, nutno nazývat "natives"), u kterých mě občas šálí zrak, co si opravdu dovolí a jak jim to všichni tolerují. Každý stát má asi to své :) Krádeží je zde hodně, na denním pořádku. My to zatím bohudík odnesli pouze ukradnutou nálepkou z Donuta. K čemu někomu bude. to těžko říct.

Po pár letech se ale opět mohu spolehnout na předpověď počasí. Nejsme nikterak ovlivněni horskýmy proudy, zatímco na Gladstone stihli z léta přejít přes sněhovou nadílku až na nynější plus dvacítky, nám každý den o nějakou tu desetinu stupně v průměru ubírá. Stejně jako světla. Už jsme se na tři dny dostali i na -20°C, ale jsme zpět cirka na nule (dnes padl dvacet let teplotní rekord, čtyři stupně nad nulou je velmi neobvyklé). Údržba silnic nic neřeší, stejně jako řidiči, pokud napadne sníh, nechá se ujezdit, přisype se trocha písko-štěrku a vesele se jezdí dál, pěkně pomalu. Vše tu je blízko a je-li páteční dopravní špička, znamená to, že možná budete někde stát na semaforu dvě červené. Okružní jízda okolo Yellowknife - 20 minut i se zastávkou u Tima. Žádné stresy za volantem, bezva :)

Na seznamu, o čem psát, mám vcelku hodně položek, takže opět si dovolím ono cliché - pokračování brzy (ok. na nový rok se těšte s mým tempem), ale hlavně nejlepší nakonec - letenky do ČR na Vánoce se nám už hřejí v elektronické kapse. 20.12 - 4.1 Moravo ahoooj! (Nevýhoda dalekého severu, postupně Yellowknife, Edmonton, Calgary, Amsterodam, Praha a zpět....). Taktéž jsem díky internetu a více času stihl dodělat video na Gladstone, zde je mírné osvěžení místa, které mi bylo přes rok domovem.

Příští zastávka: Yellowknife

Moc dlouho jsme nečekali, resp. čekali, ale opět drobné pošťouchnutí od Aarona nám otevřelo oči, že není na co čekat. Oba s Amy nás to nepopsatelnou silou táhne nahoru na sever do Yellowknife. Na šest měsíců či rok. Vážně? Dávat si opět časový limit, jsem poučen z předchozích let? Vždyť do Kanady jsem odjel jen na rok a už tu jsem více než tři a půl roku. I na ranč na Gladstone jen na pár týdnů a bylo z toho krásných patnáct měsíců. Kde a kdy tedy najdeme odpověď s dočasným bydlením v Yellowknife? Můžete začít vypisovat sázky... 

Bydlení u Barb bylo parádní. Místo u řeky a kolejí s výhledem na hory, kolem nás vždy Tesslie (bernský salašnický pes), která je duší stále malým štěnětem. Radost mi tak mohlo udělat, že jsem jí na oplátku udělal sprchový kout, který chtěla ve sklepě (pozor, význam sklep má u jejího domu jiný grády) tak dlouho. Mezitím Alovi den co den měnit sklepní prostor pod domem v obydlí. Alespoň jeden víkend jsme měli čas na drobnou rozlučku s přáteli z Calgary - Aneta, Gábi, Martin, Petra a Tom, máme v plánu pokořit obnaženou místní dominantu - Crowsnest Mountain, jenže když jim ráno chci ukázat její krásu, zbaběle se schovává v nízko položených mracích. Nemilé. Takhle jsem si ji vždy s obdivem prohlížel: 

Jdeme to i tak zkusit. Cesta není nikterak značená, odhadujeme, že zde bychom mohli zaparkovat auta a vydat se nahoru. Vidíme další pár, to nás usvědčuje v tom, že jsme dobře. Až do doby, než se ptáme. Oni zde zastavili v domnění, že jsme místní a cestu známe. Hm, chyba lávky. Jde se do neznáma. Strmou stezkou nahoru, která se po necelých 40 minutách mění v ještě strmější. Navíc volné kameny, viditelnost na maximálně 20 metrů. Opatrně obcházíme tyčící se kusy skály, zleva zprava. Vlhkost nám kondenzuje a drobně namrzá na vlasech a obličeji a tak po celkových dvou a půl hodinách se rozhodujeme pro bezpečnější variantu to otočit. Škoda - snad se nám sem jednou nahoru povede vrátit. Alespoň jsme si užili poslední rozlučkový čas. 

Ve čtvrtek, první zářijový den, už máme obě auta sbalena a poslední zastávkou v jižní Albertě nám je Gladstone. Večerní oheň, poslední obejmutí na cestu a ráno hurá opět směr sever. Ještě dát pa a dík projektu, kterým mi mé nejhezčí dobrodružství, a to přestěhování se na Gladstone a poznání Amy, vlastně začalo - plánem postavit na Gladstone skleník. 

Stěhujete-li se v České Republice, dá se říct, že téměř vždy vám na to vystačí tři hodiny. Jenže nám to vychází na celé tři dny. Donut je narvaný k prasknutí (pneumatiky naštěstí pod tíhou nepraskly). první přenocování u Amyiných rodičů ve Spruce Grove, pár minut od Edmontonu, další po celodenním řízení na hranici Alberty s Northwest Territories (NWT). Ahoj Alberto, díky za Tvou pohostinnost. Po cestě vidíme opět hezkou sbírku zvěře - velkého černého orla, který div nepřistál na mé kapotě, běžícího méďu, bizona... Krása. 

Už jen osm hodin do cílové destinace, příjezd v neděli večer a v pondělí ráno přebrat klíče od našeho prvního společného bydlení. Naštěstí sezóna komárů teprve nedávno skončila s klesajícími teplotami, večer a po ránu je pěkně čerstvo, rozděláváme oheň, opékáme maso a když se chystáme zalézt do stanu, oči mi odskočí na oblohu a co myslíte, byla tam? Byla tam! Jsme přeci na území Aurory Borealis, polární záře, Ten pohled se nejspíš nikdy neomrzí, nyní je ještě blíže a svítí ještě jasněji, než kdykoliv předtím. Nedá mi to a ležíc ve stanu rozepínám zip a hlavu vystrkuji ven. Na zádech přímo pozoruji tu krásu přesně nade mnou. Je to jako by někdo fukarem vháněl kouř na volné prostranství, Rychle sviští a táhne se dozadu, tancuje zleva doprava. Výsostné představení. Foťák a stativ mám bohužel zahrabán ve věcech, ale určitě to není naposledy, co ji zde vidím. 

Ráno se potkáváme s Chrisem. Historka získání bytu je taktéž hodna všem mým "haluzím". V den, kdy jsme se rozhodli, že jedeme ať se děje, co se děje, na nás vyskakuje nabídka hezkého jednopokojového bytu k nastěhování na začátku září. Amy volá, jsme cirka čtvrtí zájemci a všichni před námi už mají domluvenou prohlídku. Pár slov o našich důvodech a cestách, a z druhé strany se ozývá, že jsme očividně ti, které by tu rádi měli. Pokud chceme, je byt náš. Amy ještě volá s Chrisovou snoubenkou Christie a vše je domluveno. 5.9. si předáme klíče. Další hádanka vyřešena. Poté Amy dostává druhou půlku pracovního úvazku a tak se naplno těšíme na nové dobrodružství. Já si dle slov jiných práci hravě najdu. 

Vyřízení všeho potřebného, energie, internetu (!!!! Mám po roce a půl konečně internet :) ), a postupné zařizování bytu. Přijela s námi jen postel, osobní věci, věci do kuchyně a nesmí chybět kávovar. Najednou je na vše opět moře času. Porozhlédnout se po okolí, nastavit projektor a koukat na tenis či hokej, jooo, je na druhou stranu krásné být opět v civilizaci. Ze všech konverzací, co jsem doposud stihl mít, se na mě ze všech stran valí, jak nadprůměrná bude letošní zima. Sněhu si nijak extra prý neužijeme, začátkem listopadu ho napadne sice slušné množství, ale tím to hasne. Realita ukazuje, že se sníh odhrne, případně ujezdí a pak se jen sype štěrk. Žádný další sníh přes zimu moc nehrozí - jakým mrakům by se taky chtělo rozprašovat v -50 a méně… 

Mění se i doprava, lidé v ulicích začínají jezdit na sněžných skůtrech, vše je tak nějak víc "free". Jak se teda připravit na zimu? Jdu v kraťasích a tričku nakoupit pár věcí, ale lidé kolem mě chodí v mikinách. Buďto jsem připraven moc dobře, a nebo mi tu něco důležitého uniká. Uvidíme. Všechny domy se zásobí dřevem, teploty každým dnem padají a aktuálně nás vítá krátký, ale zato krásný podzim. Ještě orientačně měsíc do sněhu a tuhé zimy. Tak co podniknout? Večer opět pár polárních září, svítí nám doslova a do písmene až do pokoje. 

Oukej, to by bylo, týden už jsem nepracoval a začínají mě svědit ruce. Pár životopisů jsem poslal, jenže odpovědi se mi dostalo zatím jen jedné. Různé kolečka po telefonu, reference apod., zdlouhavé. Předchozí dny jsem proto na internetu prozkoumal firmy z oborů, které by mě zajímali, a dnes se vydal s životopisy osobně. Hned ve třetí mi slečna na recepci řekla, že bohužel tu zrovna nikdo z vedení není, ale ať jim ho tam nechám. Za dvě minuty mi volá místní číslo - chlapík z oné firmy, že jsme se museli minout ve dveřích a jestli nemám chuť se otočit na pokec. Pohodový padesátník začne konverzaci, která jde přes hokej, žití v Yellowknife až k věci, co umím. Něco mi stále nesedí - poprvé si připadám, že to nejsem já, co žádá o práci, ale že to je on, který mě tahá k nim. Čím to? A tak musím nejspíš poprvé veřejně poděkovat Rusku. Před lety dělal právě tam, kde potkal Slováka Milana (tímto mu taky děkuji, jestli to čte :) ), a že v životě nepotkal žádnou národnost, která by měla takovou pracovní morálku. Bez hnutí brvy mi potvrdil to, o co jsem si platově řekl, a už si podáváme ruce na stvrzení spolupráce. Další rok v renovacích se mohu čile realizovat. 

Opět se mi potvrdilo, jak důležité je na nic nečekat, ale sám jít na dveře zaklepat. A opět se mi potvrdilo, jací jsou Češi, Čechoslováci ...., pracovitý národ, pokud opravdu chtějí a ke všemu přistupují s pokorou. Stále máme ve světě dobré jméno. Na jednu stranu mi občas mé občanství odstřihává od lepších nabídek, ale na druhou stranu už mi nejednou dalo přednost před místními. A já se pokusím i zde hodit vizitku, že pracovití a schopní opravdu jsme. Od zítřka tedy vstříc novým dobrodružstvím i na poli pracovním, včetně nových a věřím, že zajímavých kontaktů, Brzy pokračování a bližší pohled na hlavní město NWT, Yellowknife.

Na sever a ještě dál

První společná cesta s Amy má směr sever. Projet přes celou Albertu, do Northwest Territories až do Yellowknife. Amy tam má naplánovaný pohovor, moc se netajíme tím, že bychom se tam na kratší dobru přesunuli. Největší obavy mám z komárů, kterých severní šířkou značně přibývá (i velikostí) – a kdo mě zná, tak ví, že na mě ty bestie zkrátka jdou. Cestu máme rozkouskovanou na různé etapy, v jednom kuse by nám trvala cirka 23 hodin, a to se fakt nedá :) První zastávkou nám jsou Amyiny rodiče ve Spruce Grove (hned vedle Edmontonu), kde trávíme příjemný čas a čeká na nás ještě pár svatebních překvapení (díky Tome, Peťo, Evi, Dášo a Aleši…). Další díl cesty už o tolik záživnější není, koncentrace aut ubývá a moc toho k vidění není. Máme se alespoň na co těšit. Předchozí 4 roky trávila Amy každé léto v High Level, u letecké základny hasičů. Krom hezkých vzpomínek si odnesla i cenná přátelství. Michelle, Amyina družička, nás pozvala k sobě do požární věže. Význam slova uprostřed ničeho dostal zcela nový ráz.. 

Po cestě k Michelle mám stále ještě dobrou náladu, odlehčuji své největší obavy, a když před námi na silnici sedí vrána, ze srandy začnu polokřičet komár a krýt se. Po cca 40 kilometrech po štěrkové cestě přijíždíme k odbočce, přesněji řečeno polňačce, a posledních 7 km k její věži. Amyina Honda Civic Coupé na to není moc dělaná, jedeme krokem, abychom se zde nezasekli. Rozbahněná část a vyjeté koleje nás nutí vyjít a rekognoskovat terén, kudy projet. A nyní to přichází. Houf černých bestií se na mě slétá během sekundy a než stihnu prchnout zpět do auta, mám na deset štípanců jen na obličeji. Dva na rtu, spoustu po tváři a čele. První blízké setkání. Pozabíjet, přesněji řečeno udělat novou komáří výzdobu uvnitř auta všude možně, a přebrodit se přes první vážnější místo. Zapadnout tu by se rovnalo vcelku velkému problému, jsme 150 km od nejbližší civilizace, bez signálu. Druhý podobný brod je už těžší oříšek, oblékám bundu, celej se pokrývám sprejem proti komárům a vyrážím na další obhlídku, kudy vést auto, které na místní cestu rozhodně navrženo nebylo. Dávám naději úzkému pruhu na první pohled suché zeminy, jenže když ji testuji, zabořuje se mi noha do bláta. Super!!! Nejsem absolutně schopen racionálního myšlení pod hromadným útokem bzučících bestií. V tento moment jsem 100% přesvědčen se na místě otočit a jet zpět na jih Alberty. Sedám do auta, na Amy samo sebou snad ani jeden štípanec, já i přes sprej poset desítky, rozhodujeme se otočit a dojet na místo, kde budeme mít opět signál zavolat Michelle. Jenže víme, že už se vydala naproti nám. V tom ji naštěstí vidíme, jak si to v dáli kráčí směrem k nám. Hlava mi to nebere, snad se mi to jen zdá, ale Michelle si to kráčí v kraťasích a tílku. Amy se jde přivítat, já sedím zařezaný v autě a pěkně se zamykám. Holky se snaží ťukáním na okno přimět otevřít a domluvit, jenže mě odtud nikdo nedostane. Po desetiminutovém přemlouvání konečně balím pár věcí a jdeme pěšky k její věži. Holky pěkně krokem bez štípanců, já musím střídavě pobíhat a máchat kolem sebe rukama, abych jejich útok eliminoval. A jsem rád, že jsem přendal na prstech prstýnky a vyměnil za pevně sedící silikonový, druhý bych určitě ztratil. Po cestě krásné vlčí a medvědí stopy, jsme v pravé divočině. Konečně mohu spatřit tu omílanou věž, dneska mě na ni už po předchozích hororových zážitcích s komáry nedostane, padáme do její kabiny a užíváme příjemného pokecu. Mé myšlenky pomalu přicházejí zpět. 

Ráno s nadějí doufám, že komáři ještě spí, a nebo se naopak schovávají před horkem. Michelle mi dává rukavice a jde se šplhat na 100 stop vysokou věž. To je naprostá paráda! Rázem zapomínám na veškeré úskalí z předchozího večera a dávám naší cestě druhou šanci. Už od předchozího večera jsem jako zvídavé dítko sledoval vše v kabině a probírali jsme důvod a smysl její práce. Není to tak dávno, co i v ČR bylo ve zprávách o kanadském požáru. Je jich tu každý rok mraky, po staletí požár udržuje flóru v rovnováze. Každým týdnem vznikne nejeden další (ať už díky bouřkám či místním nepozorným obyvatelům). Rozdíl je markantní v jednotlivých provinciích, jak s nimi bojují. Sever Alberty je značně posyt ropnými vrty, není tedy divu, že dostat požáry pod kontrolu je priorita číslo jedna. Oproti tomu sousední Britská Kolumbie, Saskatchewan i Northwest Territories požár nechávají hořet, pakliže neohrožuje města a lidi. Jenom ve zdejším blízkém okolí je tuším 22 věží, my jsme dnes na jedné z nich. Michelle zde tráví každý den, a kromě svých zálib je jejím úkolem každodenní monitorování okolí a hlášení všeho podstatného. Od viditelnosti, větru, druhu mraků, kouře atd. atd. Pěkná fuška vylézt do 30 metrové věže několikrát za den. Výhled ale stojí za to, čemu se divit, že se mi odtud nechce.. 

Je načase se posunout dál, stále nás čeká cirka 600 km, silnice se stávají osamělejší, scenérie mi díky břízám více připomínají rodnou hroudu. Dávám si malého šlofíka, probuzení se mi dostává od Amy dvakrát, poprvé když jsme projeli okolo rodinky medvědů (které jsem nestihl, ale mamka tak aspoň na mě nebude naštvaná) a podruhé, když protínáme 60° severní šířky, čili opouštíme po dvou a půl dnech jízdy Albertu a vstupujeme do Northwest territories (NWT). Zastávka na fotku a nakouknutí do info centra. Zde dostávám, aniž bych o tom věděl, certifikát a prvním vstupu do NWT. Navíc jak jsem si myslel, že Kanada je plná přátelských lidí, zdejší část ono měřítko posouvá o velký kus výš. 

S rostoucí severní šířkou však roste i cena všeho a taktéž ubývá počet měst, benzinek, Tim Horton je už nějakých pár set kilometrů na nule, zkrátka nikde nic. Rozhodujeme se rozdělit třetí den na cestě ještě mezi další dva a vzít to na pohodu s přespáním v kempu u Mackenzie River. Jedeme dát sprchu do malého přístavního (jezerní přístav) městečka Hay River. Připomíná mi to město duchů, a to zde jsme v hlavní sezóně. Poněkud pochmurná nálada. Ceny potravin tu jsou u některých položek i více než dvojnásobné. Mizíme raději dál. Příjemný kemp u řeky, čeká mě můj premiérový polární den. Světlo tu je i v noci. Ranní vydatná snídaně a hurá na posledních 300 km. Auta už vídáme pouze sporadicky, s větší četností se tak setkáváme u bizonů, havranů a i medvědů (konečně jsem zase viděl černého J ). Zdejší vozovka snese přísné měřítka tankodromu. Celé okolí se spoustou bažin, jehličnatých stromů, tu a tam lemovaným „černým lesem“, pozůstatkem po roky devastujících požárech místního okolí, což jak díky Amy a Michelle vím z dnů a měsíců předchozích, celá zdejší krajina má své magické kouzlo. Absenci jakékoliv civilizace si vynahrazujeme kempingovým vybavením, je čas na kávu. 

A jsme konečně tu, vítá nás město Yellowknife, sedící na severní části druhého největšího jezera a zároveň nejhlubšího jezera Severní Ameriky - Great Slave Lake. Jen pro představu, svou rozlohou by pokryl třetinu České Republiky. Už od první chvíle mě fascinuje umístění města a město samotné. Z ničeho nic na nás vykoukne vrtulové letadlo umístěné u příjezdu. Míříme si to do centra. Malebné devatenáctitisícové město mi odhaluje další z mnoha tváří Kanady. Ani ne moc rušné, ani ne město duchů. Domy ani moc vysoké, ani moc nízké. Zkrátka vše tak akorát. Tu a tam něco, vysoký podíl mladých lidí a sportovních center je další indícií, proč by se nám tu mělo líbit. Přijíždíme k jezeru, hausbóty tak jak je neznáme – představte si zkrátka plující dům, ne jen nějakou buňku či kontejner s okny. Všelijaké barvy, červený, modrý. Prostě fantazie. Až zcela zapomínám na útoky komárů, kterých je zde popravdě s porovnáním ze dnů předchozích minimum. Rozhodujeme se s Amy přenocovat v malebném Bed and Breakfast na kraji jezera, s útulnou kavárnou. Sedíme večer na terase a koukáme na hydroplány, brouzdáme na internetu a hledáme bydlení a pracovní příležitosti. S vínem a sýrem, až pohled na hodinky nás upozorňuje, že je na čase jít spát. Jedenáctá hodina odbyla, a venku stále světlo s průměrnou letní intenzitou. Jo, to je sever. 

Ráno nás čeká báječná snídaně ve zmíněné kavárně, příjemní lidé a já vím jedno jistě. Co nejrychleji odtud vypadnout, nebo mě odtud nikdo jen tak nedostane. Objednáni na opravdu píchlé pneumatiky, na delší dobu opět poslední zastávka u Tima na kafe a vydáváme se pomalu zpět na jih Alberty. Opět vidíme medvědí rodinku, bizona, a mrtě další zvěře. Kilometry utíkají a po třech dnech jsme unaveni, ale spokojeni zpět na ranči. Na otočku. Další měsíc budeme bydlet a hlídat dům a fenku Bernskýho Salašnického psa Barb, Aaronovy maminky, která je nyní v Austrálii. Máme dostatek času dodělat vše potřebné, doposlat životopisy a mít jasno, kde od září budeme. Nechme se překvapit.

Ano Ano, Jo jo.

Tak to by bylo, mnozí už ví, že svatba proběhla parádně a dostalo se mi z Amyiných úst ono uchu lahodící ano. Poslední dva týdny dodělat sepsané projekty (které jsem stejně nestihl) a v sobotu brzo ráno vyjíždíme vyzvednout rodiče s bráchou. Předtím ještě několikátý velký nákup na svatbu, projektor, a právě v čas, abychom stihli i nafilmovat přistávající let KLM. 

Konečně tak mohu Amy představit naživo, nesmí chybět první návštěva a místo chlebu uvítání kávou z Tima Hortona a postupně se přesouváme na tříhodinovou cestu na ranč. Rodiče s bráchou tak mohou jako první okusit, co že mě to tu ten rok a čtvrt přikovalo. Rychlé představení a kmitám opět do Calgary, pár minut po půlnoci přistává Iva s Laďou, dva z nejvíc nejlepších přátel. O půl čtvrté ráno mi končí šichta a mohu alespoň trochu pospat. Všichni se statečně perou s časovým posunem, mně to dává alespoň den klidnějšího režimu, nadechnout se k posledním předsvatebním přípravám. 

Nebudu však zdlouhavě popisovat přípravy a svatbu samotnou, o tom blog není. Užili jsme si skvělý čas, všichni přiložili ruku k dílu, zároveň si i mohli užít ranče a okolí. Společnost nám dělá i nový čtyřnohý přírustek zlatého retrívra Huxley, o to větší sranda na ranči je. Nesměla chybět středeční zastávka na wings night, to už se k nám připojují i Amyininy rodiče. Poslední dodělávky, páteční nácvik, večerní grilovačka a jde se spát. Zítra nás s Amy čeká jeden z největších okamžiků.

Počasí vychází parádně, dle Martinova přání je pod mrakem, od brzkého rána začínáme grilovat sele, drobnější jehně jde na rošt až po jedenácté. Snad všichni čeští chlapi zde na ranči si to nemohou nechat ujít. Je poledne, dvě hodiny do obřadu. Měl bych se přestat starat o vše ostatní a jít se připravit. Martin už lítá okolo nás a kreativními nápady nás staví tu do kroužku, tu nad něj. Stream na youtube taktéž v provozu, téměř všichni hosté dorazili, druhá hodina je tu.

Těžce se mi hledají slova, zažil jsem hodně silných zážitků, o kterých se dá napsat dlouhá esej. Jenže svatba se spřízněnou duší a její průběh, to se musí prožít. A nebo o tom může napsat někdo jiný. Alespoň obrázek si o našem dni můžete udělat díky skvělé práci Martina na jeho webu. Díky Martine. Taky díky všem, co byli součástí toho všeho, za jakoukoliv pomoc. Raději nebudu jmenovat, abych na někoho nezapomněl. Okolo půlnoci jdeme spát a po celém cirka měsíci můžeme klidně spát. Půl roku dlouhá “mise” nám skončila. Nyní ještě užít společný čas s rodinou a přáteli, vypravit se na poznání místních krás, poprvé jako 5 soudků. Další část kanadského života se kvapem otevírá, pokračování během pár dní. Stálo to za to!

Golf time!

 

Je opět na čase se podělit o nové zážitky, ne a ne to skončit. Údolí se i přes drobné sněhové výkyvy obléklo do zeleného a opět se můžeme kochat z nových scenérií. Dalším nezapomenutelným zážitkem mi bylo pár posledních dní coby dvacetiletý. Vydáváme se v osmi lidech do Fairmont Hot Spring na golfový týden. Nakládáme potřebné věci do Aaronovýho obřího trucku, zatímco Martin, Jarek a Janča po nás hází sněhové koule.



Těším se, nikdy jsem nehrál na velkém profi hřišti, tři dny slibují pořádnou dávku zábavy. A nebo ne? Z osmi lidí je šest ostřílených dospělých mazáků, kteří hrají golf už nějaký ten pátek. Doufám, že aspoň Graham zůstane při zemi a budu moci „soutěžit“ alespoň s někým. Pronajaté třípatrové studio od našeho příjezdu určuje místnost, ve které strávíme nejvíce času – kulečníkový stůl hned u vstupu si o to říká. A že jsme zde zahráli mnoho dobrých her a prohodili neméně zajímavých slov. První hrací den začínáme v Mountaiside Golf Resortu, rozdělení do dvou skupin na Dlouhány a Hobity. Golfové vozítko sdílím s šedesátníkem Alem. O něm bych taktéž mohl napsat tuze dlouhý článek. Naše squashové bitvy jsme především díky golfové sezóně, kterou Al zkrátka žere, museli odložit, a tak mě nyní čeká školení v golfu.



Na začátku jsem krapet nervózní, nerad bych to ostatním pokazil. Naštěstí nás čeká ranní rozcvička na odpališti a není to až taková trága. Blížíme se k první jamce – par 5. S drivingovou holí operuji raději opatrně, přeci jen je kolem hodně domů a aut a nerad bych se na nich podepsal. Zkrátím to – nelítá mi to tak, jak bych si představoval, ale pár úderů bych ohodnotil jako ucházejících. Snažím se odkoukávat, jak se to má dělat. Styl každého je však jiný. Jako první se staví k teečku Al. Skupinka dlouhánů Aarona, Grahama, Howarda a Dana už odjela do bezpečné vzdálenosti, teď je řada na nás. Al, oděn dle kódu do trička s límečkem a golfových bot, se pekelně soustředí, nikdy jsem nepotkal soutěživějšího hráče. Dva cvičné nápřahy, sledujíc ho si vybavuji zprávu, kterou mi poslal dva dny před odjezdem „drž hůl volně jako pták, uvolni se a sleduj míček“. Beng! a tvrdý golfový míček letí dobrých 200 yardů. To Topher v jeansech, tričku a skejťáckých botkách zapíchne teečko, stoupne bokem bez jakéhokoliv rozmýšlení, jeho švih mi ještě teď zní v uších, neustále si s námi povídá a směje se, krůček dopředu a prásk ho. 250 – 300 yardů. Panečku, to vypadá tak lehce. Mike, taktéž šedesátník, se nachází někde mezi. Tolik času na zamíření si nebere a lehce kluky pronásleduje. A je to tady, je řada na mně. Dva švihy zkusmo, vcelku lehké, ale po přístupu k míčku na mě padá drobná nervozita. A to na mě nekoukají miliony diváků. Snažím se seč můžu, ale za rámeček si premiérový úder nedám. Zkrátíme to – ještě že jsme si pravidly omezili údery na maximální +3, jinak bych na některých technických jamkách s vodou byl ještě teď.



Hřiště je krásně upraveno, na severní straně lemováno horou, na jižní pak silnicí a údolím s řekou. Pažit o jakém se mnohým ani nesní. Čas utíká a tělo dostává značně zabrat. Je to slušná námaha, naštěstí díky vozíkům dostanou alespoň nohy oddech – těm dávám zabrat zejména při fotbalech. Je sice pár úderů, které se mi povedly, na jedné jamce jsem se dokonce dostal zázrakem, kdy se sešlo pár šťastných ran právě na par, ale jinak jsem si držel průměr +3. Díky kluci za shovívavé nastavení pravidel. Hra se protáhla na 4 a ½ hodiny a já byl s poslední jamkou vcelku rád, že dnešek je za námi. Vzal jsem si velké sousto, ze deset tréninků před samotnou hrou by mi jistojistě prospělo.

 

 

Druhý den se vydáváme na těžší hřiště, Riverside Golf Resort. Po prvním dni jsme promíchali týmy, abychom na poslední páteční den vytvořili dobré handicapy a mohli naplno zasoutěžit jako rovni s rovnými. S Alem zůstávám v jednom týmu, jeho cenné rady jsem si vzal k srdci, jenže tělo se jeví značně unavené. A to nejen proto, že spaní v obyváku mě posunulo do role posledního usínajícího a prvního vstávajícího, jelikož se všechen společný čas odehrával právě tam (a sousedící kuchyní v případě rána). Cirka jeden ze čtyř úderů bych si sám se sebou i plácl, ale na nějaké zmínky, že hraji golf, bych to neviděl. V ten moment vím jistě, že tímto týdnem jsem s golfem začal a taktéž i končím. Mít tak hole vlastní a ne půjčené od Aarona, už by nejméně jedna letěla do řeky. Do čeho já se to upsal. Až do chvíle, než ke mně přichází dnešní nový týmový kolega Dan. A radí, co a jak udělat jinak. Uvolni ruce v zápěstí, nataženou paži máš správně, ale za hlavou ještě krapet pokračuj v nápřahu na úkor povoleného zápěstí. Soustřeď se na míček a s rotací pokračuj po odpalu i nadále, vytoč trup. Myslel jsem si, že to celou dobu dělám, stavím se mírně skepticky k míčku a šup ho, čistý úder a míček letí parádně – vysoko, daleko a hlavně rovně, na green. Wooow!! To je parádní pocit, řeknu vám. Zlomový bod, polit živou vodou, hned ta hra baví víc a už se nemůžu dočkat, až budu zase hrát. Sice se nová taktika nepromítla okamžitě do všech úderů, ale potenciál dát golfu druhou šanci je veliký. Když pak Graham s Danem na jedné jamce utopí svůj míček a můj přistane kousek za greenem, připadám si jako Tiger Woods v době své největší slávy. Ještě vypilovat odpal z bunkru, tedy pro neznalé z písku. Opět ke mně přiskakuje Dan a s radou, ať si představím českou stokorunu pod míčkem a celou ji vykrojím, putuje míček se zrnky písku ideální trajektorií na green. Nejraději bych mu skočil na krk a poděkoval, jenže ctím golfovou etiketu a s rozzářenými oči jako malej kluk u vánočního stromku mu jako díky stisknu ruku. Díky Dane! Druhý den na golfu si užívám víc, jenže s přímou úměrou únavy těla při nezvyklých pohybech se rozhoduji nejít do třetího hracího dne. A jak se později ukazuje, tak správně. Hřiště v Cranbrook je později dle slov mazáků velmi těžké a udělal jsem dobře. Mám alespoň čas na trénování, za rok se jede zase. Mezitím si střihnu pár jamek tady v okolí.



Alespoň jsem mohl přiložit ruku k dílu s výběrem svatebního dortu. A díky jeho chuti se ještě víc těším na svatbu, láska prochází žaludkem. Po pátečním příjezdu alespoň na chvíli lehám a dospávám zápřah z dnů předchozích, zatímco pro mě místní připravují malou oslavu. Okolo ohně, s opékáním uzenin, skvělé společnosti, kytary s českými písničkami (to když se k mému údivu objevuje další překvapení v podobě Petry a Tomáše), Howardovou improvizací a složenou písničkou, atd atd. Super klidná oslava. Ráno vydatná snídaně a jdeme na druhý ročník cejchování krav. Pro Martina, Janču, Petru, Toma, Jarka a i Amy, to je první zážitek. Opět vyvedený, i když mi je telat zase líto. Vše se zvládlo rychle a krom značek vypálených do kůže mladých, snad i ostatním se tohle zarylo pod kůži.



A kde se vzala ta tři česká jména? Jarek už tu byl dva předchozí roky vždy přes prázdniny. Letos však díky Aaronovi a holkám z Vancouveru přijel s pracovními vízy a pomáhá se starat o zdejší místo. Holky, manželka a dvě dcery, za ním přiletí co nevidět. Janča a Martin jsou dva Brňáci, co se sem dostali podobně jako já před rokem. Někde se někdo zmínil, slovo dalo slovo, a bylo. Zapadli sem náramně, už počáteční komunikace po emailu dala vycítit, že to bude fajn setkání. Oba si to tu užívají, každodenní pohled na vrcholky hor, bytí na čerstvém vzduchu (i když občasná práce ve skleníku s biohnojivem moc čerstvý vzduch není), a neustále nové věci, to bylo to, co hledali. Martin je navíc skvělý fotograf (a jsem rád, že bude fotit naši svatbu) a jeho příspěvky na blogu www.mrrca.cz mi ukázaly, že je na čase skončit a přenechat to zkušenějším. Tento upřímný a přátelský třicátník taktéž s jiskrou kluka v oku jako já a Aaron, těžko zapadnout do zdejšího údolí lépe. Janča též, navíc vše okořeněné hudebním a kreativním talentem. Jejich příjezdem jsme tak převážili misky vah dospělých na více než polovinu dredatých – Aarona s jeho holou lebkou do vlasatých nepočítáme :)

 

Poslední květnový víkend jsme s Amy nastaveni na mód pozor. Oči na sťopkách, koná se tu svatba. Omrknout, co nás za měsíc taktéž čeká, udělat si poslední teoretický sumář, jak postupovat. Vše se nám už rýsuje, co nevidět. Páni! To letí.

 

 

A jelikož se mi krátí chvíle coby svobodný, Aaron pro mě připravil originální a jemu podobnou rozlučku se svobodou. Naštěstí jsme naladěni na stejné vlně a tak to nemohlo být jinačí, než spojené s výšlapem do hor a přenocováním pod širákem. Vydává se nás hned deset. Každé ráno se kochám výhledem na horu Gladstone, Aaronovy myšlenky už na ní byly také nesčetněkrát. Je na čase se ji vydat pokořit a pro změnu kouknout, jak se ona hora dívá každý den na ranč. Vydáváme se v pátek v odpoledních hodinách, dle tradice dostávám kšiltovku s podprsenkou a vycpanými prsy, kterou bych měl celou cestu mít na hlavě. Také letím do ještě vcelku studeného jezera, v horkém pátečním dni to je osvěžující a po prvním kilometru šlapání slyším skuhrání ostatních, proč i oni nešli. Jsme v základním kempu, v údolí, kde rozděláváme oheň, a zábava začíná. Pěkně se nadlábnout, pokecat, okolo jedenácté zalézt pod hvězdami rozzářenou oblohu a za zvuku praskání ohně se schoulit do spacáků. Ranní probuzení s rozbřeskem, čili 5:20, snídaně s Aaronovou kávou (obyčejně hnusná káva, nad kterou by kdekdo ohrnul nos – několikaletá konzerva s uchem, se kterou Aaron šarlatánsky míchá nad ohněm, kousky popela a jehličí do ní vždy při přípravě napadají, ale po ránu před dlouhým výšlapem to nejlepší, co si naše tělo a žaludek dovede představit, ještě prosím, Aarone!), a jde se podél řeky. 2 kilometry po jakž takž stezce, přebrodit řeku a začít se prodírat 500 výškových metrů směrem k dominantně místního okolí. Stoupák tu a tam po sněhu a místy po kamenech přes drobný hřeben a posledních 150 výškových metrů až k necelým 2400 metrům této hory – pojmenované po jejím „úsměvu“ díky geologickému pásu světlé horniny (gladstone = šťastný kámen). Úplný vrchol nakonec díky nutnosti změnit kategorii výletu z výšlapu na horolezectví nakonec nedáváme, avšak ten pohled zpět do údolí je skvostný. Díky borci za super rozlučku se svobodou, sedla ke mně jako vyšitá. Opět brodění se dolů, po necelých deseti hodinách jsme zpět na ranči, příjemně vyčerpaní s odřenými nohami z prosekáváním se zemí nikoho, spokojeně dáváme relax. Někdo koupačkou u jezera, já Tomovi ještě pomáhám měnit svíčky u auta, lehká grilovačka a jde se na kutě.



A tak se pomalu připravuji na Gladstoneový epilog, za měsíc touhle dobou už odškrtnu další část ze svého života, svatba, výlet s rodiči, bráchou a Amy po místních krásách západního pobřeží Kanady, a je na čase se pustit do dalšího stěhování. Nyní už však s vyhlídkou na krásný čas bytí +1. Pár nápadů máme, ale zatím si je necháme s Amy pro sebe. Bude to však jízda, jako obvykle.

 

Sbohem dvacko

 

S mým hlemýždím tempem psaní se pomalu ale jistě dostávám k sepisování milníků. Spisovatel by, jak se říká, potřeboval opět chytit nit či strunu, jenže já tu svou ztratil v nenávratnu. Ani už nevím, co jsem psal jako poslední. Jo, příhoda se skunkem. Jak dopadla? Relativně dobře, z jistého úhlu pohledu. Tři noci jsem na něj dohromady čekal, a snad pouhé čtyři nebo pět nocí se z celého měsíce neukázal. A hádejte, do kterých dní se jeho absence projevila. Údolím tak nezazněla rána z pušky, já nemusel mít starosti při nerudovském „Kam s ním“. Jenže celý kruh se uzavřel a výstřel stejně zazněl. O pár stovek metrů jinde. Drzé zabrání garáže skunkem natolik otrávilo našeho menšího a bezbranného kočičáka, že se vydával pravidelně na toulky. Bohužel to mu bylo osudným. Někdo ze sousedů nesdílel jeho utrpení a snad ve snaze ho zahnat po něm vystřelil. Nebylo vidět žádné škrábnutí, s podezřením na vymknutý kloub ho vezu na veterinu a až rentgen ukatuje, že ho kulka zasáhla tak nešťastně, že mu rozdrtila kost. A tak máme o dalšího čtyřnohého člena Gladstone méně. Byl malý, milý, dovedl otrávit život při značkování svého teritoria, ale i tak nám bude chybět.



O zábavu jak nám, tak Fíkovi, se stará Chelsinka, opět hlídám tu hyperaktivní špionku a s jistotou mohu říci, že se z městského psa stal pes venkovský. Fík sice v počátku projevil své choutky opět s nějakým psem běhat, jenže na hbitou Chelsinu ne a ne najít recept. Natož pak síly. Bitva obra a Goliáše. Hlavní je, že jsou se zapadajícím Slunkem oba spokojeni a příjemně unaveni (Fík o poznání více).



Nejdříve si ji však musíme vyzvednout. Vše je naplánováno dokonale. Po dvou měsících přijíždí Hemphillovi, ještě týž den dokončujeme poslední úklidové a designérské práce a míříme s Amy na letiště. Opět vás rádi vidíme, rodino! Chyběli jste tu. Jedním autem míří zpět, my jsme tedy ochuzeni o jejich překvapené tváře při vstupu do renovovaného domu, jenže jiné možnosti nebylo. S Amy druhým autem jedeme do Kamloops, na návštěvu její sestry s rodinou a poté za holkama do resortu Sun Peaks. Z dlouhého ježdění mi už popravdě šibe, pokaždé si říkám, už naposledy. Jenže díky místním vzdálenostem se ani jinak nedá. Zažíváme parádní víkend a ve třech (s Chelsey na zadních sedadlech pěkně poslušně v psím postroji) si to míříme zpět.

 

Zároveň novým týdnem mi začíná další sezóna trénování. Opět vidět staré známé tváře, rychle je připravit na zápasy a turnaje, moc času není - vše vrcholí turnajem koncem června. Týdenní harmonogram se mi tak pomalu ale jistě zaplňuje. Oddech nejspíš až po svatbě, i když kdo ví ;) Nejde opomenout datum 6.4., je tomu rok, co jsem přijel na Gladstone. Jak bývá zvykem, jen na pár týdnů či maximálně měsíců. To místo spolu s místními mě pohltilo natolik, že jsem se tu zdržel už rok. A ještě nějaký ten měsíc, minimálně do svatby, tu budu moci obdivovat místní krajinu a být součástí tohoto kouzelného místa.



Konečně po časově náročné renovaci se mi povedlo dostat se k donutovi. Tři měsíce sedí smutně v garáži a čeká, až se mu budu věnovat. Rozebírám mu vnitřnosti, vyřazovací metodou problém ukazuje buď na počítač, a nebo na dráty. Ve změti svazků nakonec jako zázrakem nacházím porušený spoj a po třech měsících může donut opět zabrumlat ten jeho slastný song. Vítej zpět! Využívám jeho garážování a dávám ho do pucu, pár úprav, výměna ložisek, brzd, klínového řemene a mnoho dalšího. Je na čase ho připravit opět do služby. Vítej zpět Chevy.



A jaký je ten druhý milník? Zcela jistě se před 13.5. nový příspěvek neobjeví, tak proč tedy nezrekapitulovat poslední rok v režii 2x let. Je to zvláštní, roky plynou jako voda, od dob maturity několikanásobně rychleji. Vesměs ze všech stran slyším „počkej, až Ti bude třicet“, „počkej, až Ti bude čtyřicet“, … . Je to normální rok jako každý jiný. Bezpochyby. Jenže pro mě poslední rok s dvacítkou v kolonce věku se stává dramaticky odlišný. Vždyť co se stihlo během té krátké doby odehrát. Říct ne žití ve městě a dělání práce, která přinášela kapitál, ale rozhodně ne pohodu na duši. Vzdát se toho všeho ve prospěch přesunu a poznání pravé tváře Kanady. Dělat něco, co mě baví, i v počátku za cenu žádného příjmu. Nalezení nových, mnou doposud pomíjených hodnot, víry a cílů. Poznání neobyčejných lidí, jedné skromné rodiny, která mi dala víc než je vůbec schopna si uvědomit. Vidět se opět se svou rodinou při návštěvě ČR a uvědomit si, jak moc pro mě znamenají, jak mě celou dobu podporují i když jsem na druhém konci světa, že to není rozhodně samozřejmost a lehké jakbysmet. Vždyť kolik krajanů to tu v Kanadě mělo o to těžší, když je jejich blízcí doslova tahali zpět. Jak to opravdu dovede být těžké se odloučit od přátel, se kterými toho máte tolik společného a i přes tu vzdálenost si mít neustále co říci, neohrnují nad vámi nos, když zrovna nemůžete najít český překlad pro dané slovo a nechtěným použitím anglického rozhodně nemáte v úmyslu se povyšovat. Užít si i ty nejmenší okamžiky a uvědomit si, jak se lidská mysl mění v prostředí, ve kterém žije. Přijmout Kanadu jako můj nový domov. Splnění si mnoha snů, předávat sportovní zkušenosti, bavit se životem naplno, vyhrát boj s byrokracií, nevzdávat se a jít si za cílem, na jehož konci čeká sladká odměna v podobě permanent residenta Kanady, a mnohé další. Ale hlavně poslední, avšak ne v rámci priorit, nalezení druhého kousku puzzle, okouzlující Amy. Od té doby ač tak barevný svět se stává ještě barevnějším a chutnějším. Kombinace všeho popsaného se proto zapříčinila o to, že na 29. rok svého života budu vždy dobře vzpomínat.



Díky všem, co ho byli (a jsou) součástí. A jelikož mé nadšení z psaní z blogu pomalu ale jistě upadá, mnohdy na něj nenacházím ani energii, a ani chuť, s příjezdem nových tváří se objevuje blog nový, který vřele doporučuji. Mrcca.cz, zejména Martinův poslední má solidní grády :) Tak užívejte. 

10,20, za rohem je skunk

Jo, vždyť já vím, že čekáte :) Jsem lajdák. Využiji tedy další speciální chvíle, kdy jsem u notebooku, abych sepsal pár slov o žití v zemi javorového listu. 

Zima je letos o něco chudší, ale i nadále si držím standard alespoň jednou za rok na hory. Minulý víkend jsme se s Amy vydali za humna do West Castle Resort, tolika lidmi opěvovaný. Proč to nezkusit. Ráno na Gladstone je jako poslední týdny opět slunečné, vydáváme se na cca 30 km jízdu do střediska. Jenže jak už to bývá zvykem, a to i pouhým okem viditelné, hned za údolím vrcholky hor oblačnost nejen zachytávají, ale řekl bych i přitahují. Jen co sedáme na sedačku vstříc jednomu z mála vrcholů, spouští se déšť. Počasí nám moc nepřeje, ale kvótu na lyže jsem pro letošek splnil. 

To necelých 14 dní zpět se na mě culilo v kalendáři opět známe datum - 26. únor, roku 2013 jsem se vydal na otočku do Kanady, tak říkajíc na skok. Letos tomu byly  už tři roky. Tři dlouhé roky plné zážitků a převrácení života naruby. Dnes, s kartou permanent residency, přípravami na svatbu a ustáleným životním rytmem, si říkám, zda-li má stále smysl psát blog. Dostal jsem se do fáze, kdy většina akčních složek má vedlejší políčko odškrtnuté a psát o spokojeném žití a harmonickém vztahu, bych popravdě většinu lidí tak akorát na... Očividně všem, co čtou blog a už měsíc a půl čekají na další příspěvek, to muselo dojít :)

I tak se ale ještě zkusím dokopat a pár jich dát dohromady, co nevidět jsem už na čísle 100 příspěvků, proč tedy nedopřát blogu ono jubileum. Super! Jedem. Co se od nového roku a zasnoubení událo? Hodně věcí a zároveň i nic. Donut je stále nepojízdný, Sam mě po peti dnech strávených poskakováním okolo auta, samo sebou se spoustou sněhu okolo, vysvobodil a v tomto měřítku deset hodin jízdy zpět je zanedbatelných. A věřte, že hodněkrát jsem koukajíc do zpětného zrcátka přemýšlel říznout zatáčku krapet rychleji a shodit ho do rokle. Donuta, mou bílou dodávku, ne Sama. Jenže naše pouto je stále silné. Nyní, dva měsíce od jeho trucování, je stále zavřený v garáži. Odpojená baterka a odhlášené pojištění. K ničemu jinému jsem se zatím pro našlapaný program opravdu nedostal. 

Snad jen si mohl odpustit, aby mi "zapříčinil" při jeho vykládce z přívěsu špatný pohyb a tím mě díky bolestem v bedrech vyřadit nakonec na tři týdny ze hry. A to totálně. V polože ležmo a nebo klečmo tak aspoň mám čas udělat Ivě a Aaronovi nové webovky. Zda-li se povedly nebo ne, můžete posoudit na www.gladstonemountain.com, a nakouknout blíže ráji, kde bez jednoho měsíce rok pobývám. Role jsou vyměněny, celá rodina Hemphills je nyní v Brně, Aaron si užívá squashe na palubovkách, kde jsem to měl rád, zakončené zlatavým dobrým pivem taktéž v místech, na která rád vzpomínám. Alespoň provětral moji squashovou raketu. A Iva naopak může na pokec s mou mámou. Jen ty provokativní fotky z Kofi-Kofi na České si mohli odpustit. Vždy hezké vzpomínky na Brno :) Mám tak alespoň celé dva měsíce na rozsáhlou rekonstrukci jejich domu. A že jsem panečku ve svém živlu! 

Jen Fík je trochu znuděný, jakmile vykouknu ven, pro materiál, rychle zablbneme, ale už mizím zpět ve dveřích. Občas mi proklouzne dovnitř a to už tuplem nic neudělám. Až do včerejška, to se mu o zábavu postaral skunk. Očividně neměl pochopení se s Fíkem honit a přesnou dávkou do čenichu tak dal pocítit, kdo že tu krade Fíkovi a kočičákovi Bullseye jídlo. Až závěrem se dostávám k odůvodnění, proč píši právě teď. Osmá hodina večerní, v práci to pro dnešek balím trošku dřív, v improvizované kanceláři za oknem s výhledem na osvětlený přístřešek s naaranžovaným jídlem číhám na tu potvoru. S puškou 30-30 připravenou k pohotovosti. Ani mouše bych neublížil, jen co je pravda, ale jelikož vystrnadil kočičáka z jeho příbytku, a otravuje Fíkovi život, neznám bratra (sorry Lukáši! :) ). V koutku duše ale doufám, že dostal rozum a zdekoval se. 

Tak zase "brzy" na počtenou! Zatím jsem aktivní na našich svatebních stránkách www.amyandondrej.com, pro anglicky znalé, kdo se chce dozvědět více. Termín už máme! 2.7.2016, 14:00 horského času (22:00 v ČR).