USA co by kamenem....

Nikdy bych neřekl, že zajet si do Ameriky bude opravdu tak "ízy", jak se zdá. V tomto má Vancouver, ležící na blízko hranic s USA, nespornou výhodu. Toronto, Ottawa i Edmonton je pravdou sice dál, ale času na jejich prozkoumání je dá se říct vcelku dost. Hlavně tím splnit program, díky kterému tu jsem, a to je "poznej Kanadu".

Kdy jindy zvolit v tuto dobu výjezd přes hranice do nedalekého Seattlu, kor když byl minulý víkend avizovaný víkend slev v Seattle Premium Outlets. Do toho Zdenálovy narozeniny, a tak proč to vše nespojit a udělat si ve třech "pánskou jízdu". V pátek vše dostává reálné kontury, Tomovi vyšlo o víkendu volno (oba dny), a tak se jede na nedalekou jízdu, vzdálenostně téměř na stejno jako Brno - Praha.

Ráno proto s Tomem chystáme minimum věcí (batoh, spacák) a jedeme pro Zdenála. Ten je jako vždy poctivě připraven. Jede se bez bab, průtahy jsou proto nulové. Okolo půl jedenácté najíždíme na jižní výpadovku k hranicím. Výjezd jsme posunuli raději na dopoledne. Dá se očekávat mírné zdržení - nejen díky davům mířícím za nákupy, což je logické, ale hlavně i díky zřícenému mostu, který spadl pod tíhou nárazu nadměrného nákladu do nosné konstrukce a jedna jeho část se zřítila. Vše se obešlo bez zdravotní újmy, bohužel se most nacházel na frekventované spojce dvou velkých měst.

 

Na hranicích sáhodlouhá fronta popravdě není, oproti našemu očekávání. Je nám jasné, že díky mně budeme muset zastavit a projít nutným papírováním na americké straně. Dva týdny dopředu jsem si vyřídil tzv. ESTA. Jedná se o předregistraci ke vstupu do USA. Až později jsem se dozvěděl, že je potřebná především pro vzdušný vstup do USA, nicméně jak se později ukazuje, dost mi pomohla i k pozemnímu přechodu hranic. ESTA (Electronic System for Travel Authorisation) se vyplňuje a platí pomocí formuláře. Po vyplnění všeho potřebného a zaplacení poplatku ve výši (tuším) 14 dolarů mám povoleno vstoupit na americké území za důvodem cestování. Mám v systému registrováno jméno, to vše pod kódovým označením. Na hranicích přichází první úsměvná chvíle. Zastavuji u prvního okénka a odpovídám na zdvořilostní otázky, kam jedeme, co tam budeme dělat a za jak dlouho se vracíme. Nad odpovědí, že jedeme oslavit Zdenovy narozky, se celník pousměje a se slovy "je USA lepší než Kanada" vrací míč na mou stranu. Přeci mám jen stále v paměti dvojí kontrolu na hranicích a myslíc si, že se vybavuji s kanadskou stranou, odpovídám, že rozhodně ne. Kanada je lepší. Zaražení Zdeny a Toma si uvědomuji až později, když vidím, že jsme již na straně USA. Faux-pas se obešlo bez naschválů a bez důkladné prohlídky. Teď se tomu můžeme už smát.

Odstavujeme auto na parkovišti a míříme si to směrem k přepážkám. Cca 15 celníků oděných do neprůstřelných vest s kamennými obličeji nepůsobí moc vlídně, ale k tomu tu zajisté nejsou. Po pětiminutovém čekání se dostáváme na řadu i my. Vyšší pán si od nás bere pasy a opět se dáváme do řeči. Znovu podstujeme kolečko otázek a jako hlavním cílem cesty označujeme návštěvu Seattle a oslavu Zdenových narozek. Po kontrole pasů nám je se Zdenou mile popřáno vše nejlepší, a tak se zdvořilostně s úsměvem ptám na narozeniny našeho kontrolora. Má je za cca tři týdny, proto mu přání opětujeme. Chlapík je nakonec vcelku vysmátý, bere mi otisky všech prstů a nakonec se ještě musím kouknout zpříma do kamery, aby si mě uložili do databáze. Teď už jsem v registru všech osob světa. ESTA mi nakonec pomohla, v databázi mě mají a tak nemusím zdlouhavě vypisovat otravná pole do zelené karty. Dostávám tříměsíční povolení ke vstupu na území USA a tím pádem mám ještě do nedávna čistý pas jak dětská prdelka ze dvou stran zaplněný - juchů!

Teď už nám nic nebrání se znovu napojit na dálnici a pomalým tempem si to míříme směr outlet. Pozor, hlavní změna je přechod z kilometrů a metru na míle a yardy. 60 mph na tempomatu a můžeme jet stále ještě typickou kanadskou krajinou směr jih. Objížďka je dopředu značena, z hranic máme info, že se průběžné zprávy o zdržení mění z 15 minut až na 2 hodiny. Nakonec jsme u spodní hranice a objížďku zvládáme rychle. Okolo spadeného mostu je vcelku dost zvědavců, kteří si tento nezvyklý jev fotí.

Přijíždíme k outletu, již značně vyhladovělí. Parkoviště je přecpané, ale dobrá fluktuance lidí nám zajišťuje místo blízko vchodu. Ze všeho nejdřív jdeme do Food courtu na něco k snědku, přeci jen nám za tu dobu poněkud vyhládlo. Až pak razíme na kolečko po obchodech. Je srandovní, jak jsou tu ceny jiné. Především v našich evropských končinách předražené značky Oakley, Quicksilver, Vans nebo i Tomy Hilfiger, jsou tu za směšné ceny i v základu. Naštěstí nejsme modelky a tak zpět odnášíme jen pár věcí. Všichni jsme si pořídili boty, nějaké tričko a pár doplňků (přidávám do sbírky další kšiltku, za chvíli jich budu mít v součtu víc než bot. Řeší to alespoň mou nechuť ke stylingu vlasů, se zrcadlem opravdu nekamarádím :) ). Jedinou věc, kterou jsme si dali za cíl, a to koupi spodního prádla, jsme nesplnili. Nevadí.

Je pět hodin pryč a pokračujeme ještě dalších 35 mil do Seattle. Ve městě toho až na pár vyjímek k vidění údajně moc není. Nakonec jako první jedeme směr Greenwood Memorial Park, což je hřbitov v Rentonu. Nebylo by na něm nejspíš nic zvláštního, kdyby tu nebyl pochován Jimy Hendrix, legendární černošský kytarista. Pomník tu má krásný. V momentě, kdy k němu přicházíme, jsou v něm tři lidé. Proto se díváme i okolo. Hřbitovy tu mají opravdu hezké, krásně udržované. Tak jako známe z filmů. Velká zelená louka a na ní malé náhrobní desky s US vlaječkami. Stále čekáme, až ostatní odejdou, po pár minutách obchází dva, jeden zde však stále zůstává. Z počátku jsme mírně rozladěni, přeci jen chceme čistou fotku z pomníku, ale teď zpětně vůbec nelitujem. Jedná se o velkého Jimyho fanouška. Dáváme se do řeči a během půl hodiny od něj dostáváme všestranný výklad o jeho životě. Zajímavé. Jimy se dožil 27 let, od roku 1970, kdy skonal, uběhlo více než 40 let a stále se vydávají jeho nezveřejněné skladby, kterých je požehnaně.



Plni nabytých dojmů se vydáváme kolem jižního pobřeží jezera do centra Seattle, samo sebou míjíme po cestě i odbočku na Redmond, sídlo Microsoftu, tam si však zajedu někdy v klídku jindy. Už se pomalu stmívá, dle Tomových instrukcí jedeme na Space needle, vysokou věž ve tvaru ufo. Jakmile se blížíme k centru, vítá nás větší a větší počet mrakodrapů, které tvoří zajímavý pohled. Parkujeme u věže a vytahujeme foťáky. Tou dobou už začíná pršet, jdeme proto rychle pro lístky nahorů (20 babek), abychom se mohli pokochat výhledem na tou dobou už noční město. Před výtahem nás fotí, pěkně udělaná atrakce nám zanechává dobrou vzpomínku, posuďte sami.

Po 41 sekundové jízdě proskleným výtahem vystupujeme na horní plošině a děláme kolo na prstenci. Seattle jako na dlani, z dálky hezké a čisté město.

Opět nám kručí v žaludku, jdeme přeparkovat auto na místo, kde se můžeme dobře vyspat - ano, v autě. A teď tradá dát si dobré pivo a křídla. První restaurace má však kuchyni už zavřenou, takže dostáváme poslední objednávku v podobě pivních specialit. Popravdě místní piva nejsou až tak špatná, jak si mnozí myslí. Sice nemají tu tradiční "plzeňskou" chuť a pěnu, za to si můžeme pochutnat na různých druzích. Mé medovinové je vskutku lahodné. Dostáváme tip na nedalekou hospodu, kde vaří nonstop. Trefili se nám do gusta. Pryč jsou uhlazené restaurace, toto je pořádný rockový bar. Jukebox s hlasitou hudbou, potetovaný a pearcingem posetý tlouštík s fousem líně přichází a háže před nás lístek. Ať si kdo chce co chce říká, tato změna byla velmi příjemná. Hlasitá zábava, dokonce i potagované toalety starého vzezření nám tento večer vyhovují. Domácí burger a na výběr ze 12 piv. V průběhu noci ještě zmena lokálů a brouzdání se nočním Seattlem zakončujeme až nad ránem, cca okolo půl páté.

Město je o poznání špinavější a různých "kreatur" tu je více než dost. Zlatý Vancouver. Nicméně nikdo není dotěrný, nikdo nás neotravuje, každý si hledí svého. S pár lidmi se vždy dáme do řeči a necháme si doporučit, kam jít. Když už toho máme plné kecky, jdeme si ustlat do auta. Stále prší, spát se nám bude zajisté krásně.

Ráno nám klepe na okno auta hlídač, který kontroluje platnost tiketu. Díky konajícímu festivalu se dozvídáme, že jsme si koupili jiný a musíme doplatit (cca 6 babek). Oblbnutí náhlým vzbuzením nám to moc nepřemýšlí a ochotně platíme. Jak se později dozvídáme a vše nám dochází, jednalo se o sebejistou svini, která nás takto obrala dohromady o 25 babek. Nemáme ani lístek a ani peníze. Co naplat, povedlo se mu dokonale obelstít tři vzdělané dospělé inženýry jako malé Jardy (všem Jarkům se tímto omlouvám). Později si říkáme, co jsme to za osly. Kombinace překvapivého probuzení, reálného vzhledu a la hlídač a hlavně kanadské dobromyslnosti udělali své. Bereme si z toho však jen to dobré.

Vydatná snídaně u McDonalds mě velmi mile potěšila. Trojkombinace bramborové placky, vajíček a lívanců s javorovým sirupem by mě dříve ani nenapadla, k tomu samo sebou káva. Ale jejdamánku, jak jsem si pochutnal! Na wifi se díváme, kam dál, plány však hatí vytrvalý déšť. Proto míříme do nedaleké tržnice, kde opět získávám jiný pohled na nakupování. Stánky s čerstvým ovocem, masem, ručně dělanými výrobky a obchody se suvenýry mají své kouzlo. Naproti tržišti je jak jinak - Starbucks, síť s kávou. Nebylo by na ní nic zvláštního, kdyby se nejednalo o první Starbucks na světě.

Po této obhlídce jedeme zpět domů, po cestě zastavujeme ještě jednou v outletu, kde je lidí už o poznání méně. Dokupujeme ještě pár věcí, pak jídlo a další obchod. Zde nacházím v regálu zašoupnuté bílé pětiprsťáky, světe div se - v mé velikosti, a tak jásám - po zjištění ceny nadvakrát. Jsem už na čísle 4, za chvíli budou na každý den jedny. I na spodní prádlo se nakonec dostalo, takže nýkupní výlet se stal úspěšným. Hip hip hurá. Na hranicích nás čeká kanadský celník, který není moc příjemný a pořádně nás lustruje. Jsme ok, opět jedeme podle metrického systému a s pocitem dobře odvedeného výletu jdeme dospat uplynulý víkend.

Co na závěr? Seattle je velké město, typické rychle rostoucí, naňahnané mrakodrapy, nic moc k vidění. Bohužel vcelku špinavé město, hodně bezdomovců a pochybných kreatur. Postupně uvidím, jestli to je trend všech velkých měst a mám pouze štěstí, že žiju aktuálně v čistém Vancouveru.

Victoria Day

Pravda, byl jsem zpočátku rozmrzelý, když jsem četl zprávy z rodné země spojené s odpočinkem při příležitostí státních svátků. Zatímco se tady dřelo a svátek práce nikomu nic neříká, v Brně si mohli vrstevníci užívat Čarodějálesu a jiných podobných událostí. Naštěstí se tu slaví Svátek královny Victorie, který letos připadl na pondělí 20. 5. Ano, prodloužený víkend. Aby se tu nikdo o tento svátek neochudil, připadá na každé třetí květnové pondělí. Pro spoustu místních známka vzití si volna i v pátek, nachystání přívěsů, lodí nebo jen naložení auta věcmi na kempování a tradá do rozlehlé "divočiny". Náš plán byl přeci jen střídmější, ale jako obvykle stál za to.

 

 

Po celý týden bylo počasí všelijaké, středa a čtvrtek ve znamení dopoledních srážek a odpoledního slunečného dne, v pátek přesně naopak. Toužebně jsme proto vzhlíželi k předpovědi počasí, která tu je opravdu velmi nepřesná. Zlaté rosničky u nás - proto prosím, až zase budeme někdy nadávat, že se jim to moc nevyvedlo, věřte, že může být hůř, o dost hůř. Ale co, nejsme z cukru, výlet si užijeme i kdyby trakaře padaly. Naštěstí nepadaly...

 

V sobotu brzo ráno s Tomem vstáváme a chystáme se na výjezd, avizovaný na osmou hodinu. Přesně v osm se sice nevyjelo, ale i tak jsme trhli rekord co se přesnosti týče. Po vyzvednutí obou Lucek už bereme výpadovku směr východ a jedeme vstříc dalšímu dobrodružství. Cesta se dobře klikatí a z rovinatého terénu pomalu vystupují hory. Údolím vedenou dálnici lemují kvanta aut, převážně velké pickupy s přívesy nebo vozíky s loděmi. Jen tak aby se neřeklo zastavujeme v průměrném venkovském městečku Hope. Milovníci akčních filmů si jsou vědomi, že to není jen tak obyčejné město - natáčel se tu v roce 1982 Rambo se Silvestrem Stalonem v hlavní roli. Většina si vzpomene na tuláka v maskáčích a na velmi nepříjemného místního šerifa. Benzinka to tenkrát šeredně odnesla. Teď na tom místě stojí nová Shell...

Zastávka je velmi krátká, cílem naší cesty je Kelowna a obrovské jezero Okanagan. Samotná cesta a měnící se scenérie by zasloužila více než jeden odstavec. Neskutečné panoramata ruku v ruce s trhajícími se oblaky ještě více umocnily natěšení na volný víkend, že by nám i tentokrát vyšlo počasí? Přijíždíme do West Kelowny a dokupujeme poslední proviant - uzeniny na opékání. V dálce vidíme první cíl naší cesty - rodinné vinařství Mission Hill Family Estate. Můžeme tak z blízka vidět pečlivě opečovávané vinice, které jsou pro tento kraj tak známé. Den se pomalu přelévá ke svému konci, kvapem jedeme na pobřeží projít centrum Kelowny.

Celou přístavní až lázeňskou atmosféru podkreslují páry v dosti slavnostních šatech. Až od upovídaného securiťáka se dozvídáme, že je dnes Graduate Day. V americe akt spojený s taláry a čepicemi, které končící studenti vyhazují do vzduchu, zde sázejí na mnohem velkolepější ukončení. Do toho výletní lodě s nadupanou hudbou a tančícími ex-studentkami na horní palubě dávají vědět, že v tomto městě lidé ví, jak žít. Mě však nejvíc fascinuje mé vysněné auto, z dáli mě praštilo do očí a tak jsem si ho musel jít zvěčnit. Seznamte se, Volkswagen Westfalia T2, hippie car.

Slunce se začíná schovávat za obzorem a je na čase se jít ubytovat. Předem vytipovaný kemp je plný a tak bereme zavděk jiným - jedním z mnoha. Uvítací četu nám dělají dva zvědaví svištíci. Večer opékáme špekáčky, hrajeme hry a občas si prohodíme pár slov se sousedy, dva pohodoví týpci z Toronta.

Ráno nás nevítá moc vlídně. Nejen že sousedi z druhé strany už od půl šesté hlasitě mluví (Lucka z vedlejšího stanu si to nenechala líbit a pěkně z plna hrdla je upozornila, že by měli být potichu), ale i déšť bubnující na plachty stanů není moc dobrým parťákem na vstávání. Naštěstí rychle ustává, dáváme snídani a pelášíme na jih směr Osoyoos. Po cestě stavíme u jižní zátoky Okanaganu, abychom splnili sázku - resp. Tom. Vykoupat se v jezeře, minimálně 25 temp. Voda je studená, ale co bychom neudělali, aby Lucka zpívala v centru Vancouveru českou koledu. Při vracení se k autu vidíme s Tomem malý vodní park, a tak se stáváme pro místní spíše my. Docela dost jsme se vyblbli a svým smíchem si připsali dobrý měsíc ke svému životu.

Další zastávkou nám jsou vinice a košty místního vína. Smiřuji se s údělem řidiče, i tak však cca 5 vzorků nechávám poválet na jazyku. Musím říct, že víno tu mají opravdu dobré. Hlavně všudypřítomné vinice v kontrastu s okolními vrcholky hor evokují pocit, že jsme ve Francii.

 

Osoyoos se nachází přímo nad hranicemi s USA a cestovním ruchem přímo žije. Po jídle jedeme okouknout kempy a máme štěstí, nacházíme poslední volné místo ve specifickém kempu Haynes Point Provincial Park. Golfovým vozíkem nám správce přiváží dřevo, platíme poplatek, vytahujeme stany a jedeme pro další proviant - tentokráte máslo, kukuřici, domácí párečky a pečivo. Po cestě se vydáváme obhlídnout místa pro další den, z vrcholku kopce sledujeme západ Slunce a pomalu se vracíme zakončit den dobrým jídlem. Kukuřice byla opravdu dobře vypečená.

 

Jelikož jsme na ni neměli sůl, šli jsme se s Tomem obětovat do McDonaldu a s koupí McFlurryho jsme nabrali pár pytlíků soli. To vše s rukou na to, že ráno vstáváme brzo a jdeme běhat. Splněno. V noci je neobvyklé teplo, budík nás vyhání z postele v 5:15, oblékáme plavky, nazouváme běžecké boty a spolu s GoPro kamerou vybíháme po dlouhé cestě sledovat a fotit východ Slunce. Vracíme se po hodině a půl, protáhnutí a hlavně s plnou paměťovou kartou fotek a videí.

I holky vcelku rychle vstávají, balíme věci a chystáme se na poslední etapu výletu. Podivný zvuk přitahuje mé oči nahoru k obloze - vidím kvadrakoptéru - vrtulník se čtyřmi motorky na dálkové ovládání, velikost cca 30 x 30 cm. Pravda, taky o něm uvažuji, tak vybíhám a hledám "pilota". S Johannem se dávám do řeči a následuje cca 20 minutová debata o modelech, jaký vybrat, na co si dát pozor apod. Tímto mu na dálku děkuji, i když se ke blogu stejně asi nedostane.

Auto mezitím připraveno a jedeme omrknout Desert - poušť. Na ohraničeném území procházíme po dřevěném chodníku nehostinnou částí přírody, jedné z mála, která tu zbyla. Většina vzala za své postupným přivedením vláhy a přeměnou na rentabilní vinné pozemky. Hned na začátku trasy vidíme hada (chřestýšů je v téhle oblasti více než zdrávo), tím však vzrušení z celé prohlídky končí. U východu natáčíme ledňáčky, kteří pijí ze speciálních nádob. Jsou opravdu zábavní - hlavně jak se perou o své korýtko..

 

Zbývají cca tři poslední hodiny, abychom vyjeli a vrátili se zpět do Vancouveru rozumně. Rár bych se šel projet na kajaky nebo něco akčnějšího. Tato improvizace nám však připravila nejsilnější zážitek. Při hledání míst s půjčovnou kajaků se zastavujeme v zábavním centru a s Tomem si zpestřujeme chvilky závodem na motokárách. Vcelku švanda :)

A pak to přichází. Dostáváme typ na půjčovnu vodních lyží, nafukovacích kol tažených za lodí a jiných akčnějších zážitků. To by ale nesměla být Kanada, aby nás něčím nepřekvapila. Koukáme na ceník a ceny se nám zdají poněkud malé - vodní lyže - 15 babek, kolo pro dva taktéž.. Až pak si uvědomujeme, že se tu počítá s tím, že vesměs všichni mají svoji loď. Naštěstí i tu tady půjčují a oprávnění ji řídit vystavují hned - na dobu, po kterou je loď zapůjčená. Pár nadšených pohledů mezi všemi čtyřmi, ani žádné slovo nemuselo být vyřčeno, abychom jednohlasně řekli - berem. Převlékáme do plavek, připravujeme GoPro, vyplňujeme papíry, poslechneme cenné rady a připomínky a pravá ruka může pomalu přidávat plyn. Celou hodinu křižujeme jezero sem a tam, chvíli jen tak lážo plážo, pak dvojice na nafukovacím kole taženy slušnou rychlostí, až zapomínáme, že je voda stále ještě studená. Zkrátka neskutečný zážitek, o kterém se nám ani ve snu nezdálo. Na hodinu kapitánem sportovního člunu - odškrtnuto.

 

Cestou zpět domů se ukázalo, jak náročný víkend to opravdu byl. Celá osádka auta pomalu vytuhla a aby toho nebylo málo, souhra okolností nám připravila poslední "třešničku na dortu". Při sjíždění z hor vidíme po pravé straně menšího medvěda, možná medvídě. Stavíme u krajnice a jdeme společně s pár dalšími zvědavci blíž. Den 20. 5. na Svátek královny Victorie tak mohu vidět typické kanadské zvíře na vlastní oči. Tmavý chlupáč líně pojídající trávu, občas zvedne hlavu, aby zkontroloval, jestli po něm něco necheme. V jednu chvíli se posadí, podrbě packou na hlavě a pokračuje ve svačině. Pouze tentokrát lituji, že jsem si nechal normální foťák doma a nemohl jsem zachytit hezký snímek medvěda. Jak to celé shrnout? "God save the Queen"

Hlavně nenápadně

Vůbec by mě nenapadlo, že budu po více než dvou měsících psát článek tak brzy po předchozím příspěvku, uplynulé hodiny si o to však říkají.

 

V životě je spousta okamžiků. Některé jsou příjemné, jiné zapadnou do mnoha průměrných, bohužel se najdou i ty, které byste nejraději vymazali z paměti. To je zkrátka život, tak to chodí. S tím nenaděláme nic a ať se snažíme jakkoliv, přichází zleva zprava, v náhodných intervalech. Rozebírat a stále se vracet k těm špatným mohou pesimisti, kteří se díky tomu točí v bludném kruhu a sami si ubírají příjemný pocit štěstí. Ty velmi kladné, které navodí pocit euforie a jak se i říká, kvůli kterým rozhodně stojí za to žít, i kdyby se dělo cokoliv, mají také své dělení. První kategorii mohu do značné míry ovlivnit. Jsou to zážitky, kterým jdu naproti. Netřeba jít dalece zpět, surf, návštěva NHL, vylézt na Mont Blanc (i když neúspěšně, ale pouhé sledování videa osvěží ten pocit, kdy stojíte téměř nahoře), dát vítězný gól, udělat někomu jinému radost, poznat svět a dostat se na dech beroucí místa... Je jich hodně a záleží na každým, jestli udělá potřebné kroky k naplnění pravého smyslu života. Pak tu je ale druhá kategorie. Ty, které nenaplánujete ani kdybyste se na hlavu stavěli. Kdy je třeba notný počet událostí, řekněme ozubených kol, aby do sebe vše zapadlo a klaplo to. Mám to štěstí, že okolo sebe mám hodně lidí, přátel, rodiny, kteří toto vše kontinuálně dělají a víc a víc si tuto vzácnost uvědomuji. A rozhodně to není třeba brát jako nějakou samozřejmost.

 

Díky kanadské části těchto lidí, přátel, jsem nečekaně strávil noc z 11. na 12. května, řekněme jindy běžný sobotní večer se proměnil ve večer, který se hluboce zařízne do mé paměti. Den začal zcela běžně, ranní snídaní, pro tentokrát víkend bez žádného hiku, jen relax. Odpoledne sraz s Luckou, abych si dal po delší době opět chutné a poctivé cappuccino připravené někým, koho káva taktéž naplňuje. Poté i sushi a pokec o Lucčiné situaci s vízem, která se značně zkomplikovala. Bohužel se jí vše sešlo tak špatně, že propásla poslední volná místa do programu profesního rozvoje a tak musí vymýšlet nový postup, kam ubírat v následujících měsících své kroky. Jakmile dopíjíme a jsme na odchodu, Lucka se zmiňuje, že pro ni má Tomáš připraveny fotky. Nijak tomu nepřikládám větší váhu, alespoň nepojedu z Cambie sám a můžeme ještě kecat. Domů jsem nespěchal, Tom měl být výjimečně v práci, s Klárou a s Broukem jsme byli včera na křídlech a pitcheru a na společné posezení na pivko a jídlo při příležitosti blížících se narozenin máme v plánu jít až zítra. Šouráme se k baráku a pomalu přemýšlím, jaký film si večer pustím a co budu doma dělat.

 

Dávám klíč do zámku, odemykám a v domě tma. Asi je Klára s Broukem na terase nebo venku, vím já. V tu ránu vidím první obličej, který mé hlavě říká, že něco nehraje. Co u nás dělá večer Zdenál? ... Co to má na hlavě, něco špičatého, cosi v puse...?? Dveře pokračují v pohybu a přede mnou se otvírá obyvák osvětlený mihotajícím se světlem ze svíček na dortu, díky němuž se zobrazují i kontury ostatních tváří a hlava konečně chápe. Narozeninové čepky, uvítací dort, frkačky v puse, výzdoba domu... Ty kráso! Tak toto je to, co jsem do této chvíle vídal jen v televizi, utajená party? Zatím co všichni ostatní vítají, myslím, že i zpívali, nevím, pro mě se v tu ránu zastavuje svět a dýchám hodně zhluboka. Mráz běhá po zádech a nemám jediného slova v puse. Vůbec nevím, jak jsem reagoval, co jsem v té chvíli řekl.



Postupně to vstřebávám a uvědomuji si, kdo je vše v domě, koukám na roztahané stuhy s narozeninovou tematikou, pověšenými balonky, výtečně vypadajícím dortem, ze kterého jsem mezitím stihl sfouknout svíčky.



Rád bych dort rozkrojil a podělil se se všemi, avšak ještě k tomu všemu mě čekají dárky. Jde vidět, že mě mají všichni do písmene přečteného, rum Zacapa, dva doutníky, nespočet cookiesek, nové struhadlo na nejčastější sváču - mrkev s jablkem, plná igelitka těchto dvou druhů proviantu, druhý dort s tematikou pětiprsťáků, tamburína, pivka.. Zábava pokračuje až do časného rána a postupně jeden vedle druhého upadá na různých "spacích" místech po domě.


 

Za vše jsem všem nesmírně vděčný. Možná že to je pro někoho maličkost a diví se, proč jsem kvůli tomuto psal nový příspěvek. Já však vím, že i když budu stát třeba u monstrózního mostu Golden Gate, sedět na Kubě s rumem a doutníkem v ruce, brázdit surfem vlny na Hawaii, fandit na živo Barceloně na jejím stadionu proti Realu (El Clásicco), procházet se po Čínské zdi a nebo stát na Hoře Osudu na Novém Zélandu - kdo ví, vždy to bude něco jiného, než se mi dostalo minulý večer. A všem, kteří v tom mají prsty, velké díky. Vše tak krásně připravené, dívám-li se na to zpětně - tahání za nos, abych vůbec nic nepoznal. Famózní oslava narozek a jedno vím jasně - nebudu odteď říkat, že to či ono neslavím. Moment překvapení je v rukou ostatních a ten pocit pro obdarovaného je k nezaplacení. A je na mně, abych "to" poslal dál..

 

Trénink

Pravda, chtěl jsem pojmenovat tento příspěvek nejdříve jinak, ale tím bych zkazil celé "překvápko". Nechám si to na později. Mezitím dalších pár věcí, které se odehrály.

 

 

S aktuální hokejovou horečkou, která zachvátila především Evropu díky konajícímu se MS 2013 v ledním hokeji, můžeme sumarizovat letošní další neúspěch a prohloubení čekání místních fans na toužebný úspěch v podobě titulu. Hořkost letošní hokejové sezóny pociťuji naplno i já. Nejen že jsem díky zdravotním problémům v zimě musel omezit hraní hokeje ve firemní lize, ona i Kometa letos moc nepotěšila a potřetí ze čtyř posledních ročníků skončila na jedenácté pozici hned za hranicí účasti v předkole play off. Oči se logicky upíraly na dvě následující události. Hokejisté Vancouver Canucks se s přehledem probojovali z prvního místa divize do vyřazovací části, kde je čekal letost nestálý celek ze San Jose - Sharks. Ze tří vzájemných zápasů v základní části vytěžili kosatky z Vancouveru pouhý jeden bod a bohužel, v nástavbě se ukázalo, že jim žraloci opravdu nesedí. Canucks prohráli všechny čtyři zápasy a sezóna skončila velmi hořce. Zklamání místních ani nemusím popisovat. A tak mi zbývá na dálku podporovat Jardu s Bostonem a samo sebou i naše reprezentanty. Zatím to, až na Jardův Boston, vypadá mizerně. Pozítří hrají naši prestižní zápas s Kanadou, samo sebou budu fandit co hlasivky vystačí! Kanaďani MS nedávají žádnou váhu, jde to naprosto mimo ně - a to nejen díky časovému posunu. Souběžně se hrající play off má jednoznačně nadvládu a tak po zápase, ve kterém Švýcaři porazili Kanadu na nájezdy, Kanaďané tvrdí, že to je naprostá blbost to slavné mistrovství. Že prý "ve kterém světě by mohli Švýcaři porazit Kanadu".. Ukazuje se naplno jejich hrdost hraničící spíše s namistrovaností. Už jen z tohoto důvodu doufám, že je pěkně vyklepnem :) I když forma tomu vůbec nenasvědčuje.

 

V práci nastaly tři příjemné změny. Nejdříve navýšení mzdy, následně dodělání plastových rozvodů a přesun na železné trubky (a tím pádem nové technologické postupy, špica práce!!) a v neposlední řadě k nám přišel Ben, se kterým jsem dělal už na předešlé stavbě. Konečně mám za sebou dva dny pouze anglické, už jsem si říkal, že se nedočkám. Snad tento stav vydrží co nejdéle. Několikátý den, pokud dobře počítám, tak už desátý, je jasná obloha a teploty se postupně derou nad 25°C, což už bývá místy i dost otravné - zejména jsem-li na slunku a rychlost větru se limitně blíží k nule.

 

 

V úterý jsem se vydal na parádní jízdu na inlinech, počkal si hezky, až bude Slunce klesat a teplota mírně spadne, a už jsem si to štrádoval s bruslemi v ruce na skytrain. U Scince Worldu (té velké kopule u vody) brusle nazouvám a vyrážím po pobřeží až na Kitsilano Beach. Neskutečně pohodová jízda, iPod v uších, pětiprsťákama v batohu a s drobným občerstvením si to pádím prvních sedm kilometrů po krásně připravené stezce pro cyklisty a pěší.

 

 

Na Kitsilanu přezouvám a po pláži okolo beachvolleyballistů, skupinek házejících si frisbee, dvou holčin hrajících na housle, učících se studentů či zamilovaných párů procházím dozadu a usedám na kládu čelem k oceánu - teda ne přímo, před námi je kdesi v dáli veliký Vancouver Island, vidět jdou však jen kotvící tankery, které tvoří velmi zajímavé panorama, zvláště když za nimi pomalu zapadá Slunce. Domů se mi ještě nechce a tak se vydávám přes most Burrard a zkrze Sunset Beach Park objíždím jižní část centra až ke Stenley Parku.

 

 

Poslední osmikilometrový okruh okolo Stenley nechám na jindy, přeci jen se pomalu stmívá a nohy na takovou zátěž nejsou jistě zvyklé. Střihám to proto ke Canada Place, kde zouvám brusle a svištím si to skytrainem zpět na Edmonds. Co dodat? Myslím, že netřeba nic dodávat, zkuste si to předstsavit. Ráj na zemi.

 

Aby toho sportu a jiného vyžití nebylo málo, konečně se dostávám i k tomu překvápku. Tak schválně, jaký sport vás napadne jako jedna z nejlepších variant stmelení party, notné dávky zábavy, nutnosti makat jako jeden muž, i když je posádka složena z mužů i žen (první nápověda), pořádně vypilovat techniku a za žádnou cenu neuhnout ani o píď? Zjišťuji, že je docela dost lidí, kteří o tomto sportu ani neslyšeli. Někteří, co slyšeli a znají, ani jednou nejeli. Jedná se o dračí lodě.

 

 

Tento sport má bohatou historii sahající dva tisíce let zpátky do staré Číny, jak jinak. Zajímavé jsou i zmínky o vzniku tohoto "kultu", ostatně Čiňané ve všem hledají smysl v patrech vyššího vnímání a vědění. Obecně tvoří posádku 20+2 lidé, deset dvojic sedících za sebou s pádly, ve předu většinou bubeník udávající rytmus a vzadu stojící kormidelník, aby loď držela směr. Správně pádlovat a jet je opravdový kumšt. Tolik aspektů, které vstupují nejen do zdárného zvládnutí trasy z místa A do místa B, ale především do touhy zvítězit, být rychlejší než ostatní posádky. 

 

 

Loni tu Češi utvořili premiérově ryze českou posádku a i letos, po zdárném úspěchu, se rozhodlo tuto tradici zachovat. Osobně jsem jednou už na dračích lodích v Praze jel, proto jsem rád, že můžu být součástí letošního týmu. Čeká nás řada tréninků a na začátku července velký festival se závody. Máme co obhajovat, takže směle do tréninků!

 

 

Ten včerejší, v pořadí již druhý, se vyvedl neskutečně. Ať chceme nebo ne, počasí tomu dodá správné grády. Kombinace bezvětří, jasné oblohy, západu Slunce (trénujeme od 19:30 do 21:00) a tréninkového místa v zátoce pod Downtownem, je ohromující. Jako by tomu někdo chtěl, sešlo se nás neplánovaně o jednoho víc, tak jsem se střelhbitě usídlil na přídi s kamerou v ruce. Stále je co trénovat, hlavní je, že si to všichni pořádně užíváme. Když se blíží devátá hodina a Slunce kleslo za mrakodrapy, míříme si to pomalu do doků, chuť na pivo po takto vydařeném dni je enormní. Z promenády na nás v dálce mává osoba, podle hlasu za námi přijel Jarda. O pár metrů blíž se přesvědčujeme i vizuelně, vítá nás s krásnou novinkou. Jeho sestře se narodila dcerka. Hrdý a mírně přiopitý strýc dává znát kouzlo obsahu svého batohu a každému z posádky háže plechovku piva. Ostatní posádky dračích lodí tak jasně poznali, že týmového ducha máme velmi silného. V tento moment nám je jedno, že se na veřejnosti nesmí pít, tou dobou je slyšet postupný sykot otevíraných plechovek a nakonec mohutné hromadné zvolání. Na zdraví, Mio!

 

Jako poslední doplním i odkaz na sestříhané video ze surfů, které jsem dával jen na Facebook. Zejména pravidelné čtenářky, které se mi emailem připomínají a Facebook nemají, by mohly být ochuzeny (to bych nerad, Peťo, snad i Aďa bude koukat a od toho dne, kdy video uvidí, i ona bude chtít jednou na surfy. Má však dobrých dvacet let čas :)) ).

 

 

 

Druhý měsíc odstřihnut

Dnešní den bezkonkurečně nejteplejším za dobu mého pobytu, ufff... Večer teploty klesají, máme za sebou grilovačku masa, opět jsem mírně flákal psaní do blogu, napravuji.. O čem psát.. Je toho na jednu stranu děsně málo, z jiného pohledu zase neskutečně moc, tento pocit jsem doposud opravdu neměl.  

Hlavně jsem si ani pořádně nevšiml, že jsem odškrtl další měsíc ve Vancouveru. Čas tu plyne jako voda.... Vím, že se opakuji, ale je to k nevíře. Přitom den tu trvá stejný počet hodin, minut, sekund.., jako v ČR. Čím to sakra?! Rád bych přeřadil na nižší stupeň a trochu to celé přibrzdil. Už teď vidím, že celý plán dostává vcelku velké trhliny.

Na jednu věc, respektive velkou událost, jsem v hokejové euforii zapomněl, a to na 4/20. Nic to nikomu neříká? Mně do nedávna také ne. 4/20 má ve světě z jistého důvodu u určité komunity velkou váhu. Je to den boje za legalizaci marihuany. Když se mi o tom zmiňovali spolubydlící, že se v sobotu koná "cannabis day", netušil jsem, jak si ho představit. Slyšel jsem pouze to, že 20. 4., v 16:20 (v Kanadě se jede stejně jako v USA ve 12-ti hodinovém formátu, čili 4:20 pm) si všichni lidé mohou beztrestně zapálit jointa před muzeem. Netrhal jsem partu a přidal se k ostatním, že se půjdeme mrknout. Už ve skytrainu byla cítit podezřelá vůně, navíc i skleněný výraz v očích, na některých bylo dost patrné, v jakém stavu se nachází. Čím blíže jsme se nacházeli u Granville, tím více mladých lidí proudilo směrem k Art Muzeu. Očekávání, že policie bude tolerovat konzumaci marihuany, se nejen že naplnilo, ale to, co následovalo poté, doslova a do písmene vzalo dech.

 

 

Celé prostranství okolo Art Muzea ohraničené bariérou z lidských těl, nedočkavců, kteří chtějí být v centru dění. V jedněch metrech procházíte okolo policie, která kontroluje pořádek, najednou protnete onu pomyslnou hranici legální/nelegální a vidíte, jak na každém kroku lidé prodávají jointy, palice, cookies, brownies a všelijaké pochutiny s jednou společnou ingrediencí - marihuanou. Neskutečné. Stánky, pódium s živou hudbou a proslovy manželky největšího marihuanového "Jánošíka", který se nachází ve vazbě. Místní shromáždění se řadí k jedněm z největších podobného druhu, ne-li tím největším. Před čtvrtou hodinou se zatahují mračna, ochlazuje se a mírně začíná pršet. Jelikož nejsme žádnými bojovníky za legalizaci, ale jen zvědavými turisty, s deštěm odcházíme do kavárny a fotku ve 4:20 vidíme pouze od ostatních. Dav a nad nimi pořádný dým ze zapálených jointů...

 

 

Minulý víkend jsme se vydali k pobřeží Iona Beach Parku - k prvnímu místu, které jsem mohl blíže vidět z okna přistávajícího letedla.

 

 

Už 26. 2. během přistání mi bylo jasné, že se na toto místo budu chtít mrknout. Mezinárodní letiště je položené na západním pobřeží Vancouveru, a ještě za ním se hluboko do moře táhne molo. Vybíhá přesně 4 km do moře, cesta nám trvá déle, než si myslíme. Na konci nás čeká příjemné posezení s pohledem na dosedající a vzlétající letadla. K dokonalému výhledu chybělo méně oblačnosti a více oceánu - právě byl odliv a tak výhled nebyl až tak dechberoucí, jak jsme si mysleli.

 

 

Tento víkend byl opět ve znamení pořádného výšlapu - hiku. Počasí bylo po celý týden vyjma čtvrtku jasné a teploty mohly pořádně vystoupat. Padl nápad jet severně od Vancouveru, cca 90 km do Squamishe. Po jedenácté zaplňujeme auto a podél pobřeží si to řežeme krajinou po klikaté dálnici, parkujeme, přezouváme do pevného obutí, kontrolujeme zásobu vody a sváči v batožinách a razíme na 700 m vysoký výšlap. Stezky jsou krásně připraveny, pomocnou rukou tu a tam poskládané kameny, v těžkém terénu do masitých klád vytesány nášlapy, v krajních případech postaveny schody s pořádným stoupáním. Všude lidí jak mravenců, proudící oběma směry. Jednu věc mají všichni společnou, pořádně namožené nohy a řádnou tepovou frekvenci. Terén je hodně členitý a jednotlivé stupně mají solidní převýšení. Nasazuji nekompromisní tempo, tíží mě svědomí v podobě vysokého počtu McFlurry a Boston Donutů - dostanu se k nim :)) Nahoře nás čeká sladká odměna.

 

 

Vylézáme na poslední kus skaliska, na samotný vrchol a pod námi se rozporstírá velká zátoka s klikatící se dálnicí elegantně zaříznuté do pobřeží. Leháme si na rozpálanou skálu a vychutnáváme zasloužený hodinový odpočinek, při kterém nejen já na pár minut usínám. Božský klid. Většina lidí se vydala pouze k prvnímu potažmo i druhému vrcholku. Na třetím nejvyšším je jen nepoměrný zlomek všech sportovců. Ne nadarmo jsou barvy hokejistů místních Canucks modro-zeleno-bílé. Kanada je jedním z mála míst, kde na malém prostoru vidíte čistě modrou vodu, tmavou zeleň okolních lesů a bílé vrcholky hor.

 

 

Dneska (v neděli) jsme sice měli nejdříve v plánu jet na jih do Surrey projít na pláž, neskutečné vedro nás odvelelo pouze na lehký nákup a následně na zahradu na deky, relaxovat. Díky výjezdu do Outletu jsem našel i místo, kdy jsem si připadal naprosto jako v Brně. Ano, Ikea. Jen tak courat po obchodě, orientovaným naprosto stejně jako v Avionu, jako kdekoliv na světě :) Stejné věci, stejné jídlo. Příjemné zjištění, že nejsem až tak v odlišném prostředí. Aspoň na nějakém místě.

 

Co je však s podivem je, jak se člověk chtě nechtě mění. Jak mění své návyky, zásady, zvyklosti. To, na co bych ještě před dvěma měsíci ani nepomyslel, teď se stává běžnou součástí dne. Ve čtvrtek jsem si pořídil kolečkové brusle - je trestuhodné nevyužít alespoň pár hodin k projížďce po stezce okolo Stenley Parku nebo Kitsilana.. V Brně mě k tomu vůbec nic netáhlo. I Starbucks, přes vědomí, že káva tu není dobrá a že ji neumí; jsem součástí masy lidí, kteří zde chtě nechtě občas něco nakoupí. Starbucks je na každém rohu, když žaludek zahlásí, že by si něco dal - kroky vedou právě sem. O Boston Donutech škoda mluvit. Slovy se ani nedá popsat ten slastný pocit, když se zakousnu do tohoto oválného koblížku, krásně jemného, plněného pudingem a politého jemnou čokoládou. Chce to velké sebezapření nekoupit si další, a další, a další... :)))) Nedivím se, že jsou Amíci tak tlustí, když jim tohle servírují na každém rohu. Kanaďané jsou alespoň více sportovně založení a dbají o své těla. Najdou se tu i vyjímky, ale je jich děsně málo. Toto je jedna z věcí, které se mi velmi líbí. Kanaďanům není jedno, jestli mají nějaké kilo navíc, jde to vidět na počtu běžců, in-linistů a cyklistů. Poslední markantní věcí je změna postoje k McFlurry u McDonalds - ano, ten kelímek točené zmrzky se zamíchanými kousky čokolády nebo oplatky (Oreo!!), přelité karamelovou nebo jahodovou polevou. Je to boží a je mi úplně putna, že to je produkt těch dvou žlutých vlnek. K našim společným výletům pezpodmínečně patří McFlurry na začátku a někdy i během celého výletu. Stromy se pod naši váhou zatím nelámou, pohybu máme dost...

 

 

Posledním, co mě napadá zmínit, je kauza v Ottawě. Nevím, do jaké míry pronikla i do Čech, s největší pravděpodobností to vnímají jen Češi v Kanadě. Jedná se o zpřísnění víz do Kanady - celosvětově. Chce-li mladý člověk jet pracovat do Kanady, má vcelku na výběr z různých možností.

 

- Working Holiday - nejčastější typ udělených víz. Roční povolení na studium a práci v Kanadě. Vypisuje se 1000 míst ročně, díky tomuto programu jsem zde i já. V loňském roce byla kvóta vyčerpaná až k 5. 9., letos už v polovině dubna byly všechny místa vybrané. Trend útěku mladých do Kanady je neskutečně rostoucí. Včera opět přiletělo vcelku plné letadlo Čechů - mezi nimi i další tři kamošky z Brna. Počet Čechů tu roste a roste :)

 

- Young Proffesional - dá se říct, že je jakýmsi navazujícím programem na WH program. Míst je určených 250 na celý rok. Žádají o něj ti, co chtějí pokračovat v práci spojené s vystudovaným oborem. Požadavky jsou přísnější a úspěšnost schválení není tak veliká. Pracovní povolení není otevřené, ale můžete pracovat pouze pro společnost, která se za vás svým způsobem zaručí. Opět se jedná o roční povolení a letos jich zbývá už jen necelých čtyřicet.

 

- LMO - chce-li si někdo ještě svůj pobyt prodloužit a dva roky mu jsou krátké, doposud nejjednodušší možností byl LMO (Labour Market Opinion) program. Tento program vyřizoval zaměstnavatel a podmínky byly donedávna dost volné. Stačilo jednoduše dodat, že na dané místo není zaměstnavatel sehnat pracanta s kanadskou národností, zaplatit nízký poplatek a tím si zaměstnance uvázat. V Ottawě díky tomuto pravidlu nastalo hromadné propouštění kanadských úředníků a lodí ze sféry IT - a jejich nahrazení levnou pracovní silou. Proto bylo v rychlém řízení uzákoněna změna, která velmi zpřísnila podmínky jejího získání. Zásadní změna v plánu těch, co tu chtějí zůstat déle - téměř všichni z ostatních, co tu kroutí už druhý rok.

 

Vše to působí zmatek. Je asi dobré, že si drží místa pro své občany a nepodléhají trendu snižováním nákladů za každou cenu. Nevědomky tak ale vláda hází klacky pod nohy všem ostatním, které by tu ráda měla - vystudovaným odborníkům z ostatních oborů, kteří díky kvalitě škol v Evropě mají čím přispět. Vztahuji teď konkrétně na oba Tomáše, co mají vystudovanou geodezii a svými znalostmi jednoznačně převyšují znalostni místních. A popravdě myslím, že je více odvětví, ve kterých tomu tak je.