Další etapa se přiblížila ke svému konci a začíná nové dobrodružství. Na delší dobu to bude poslední příspěvek v blogu. Blíží se čas dovolené v rodné zemi, na Moravě. Uplynulé dva dny jsem strávil přípravami k odjezdu, dokončil vše, co jsem dokončit chtěl, a vydávám se na cestu do Vancouveru. A snad díky nepozornosti a rozjímání se se dostávám k sepsání článku už v pátek večer.
Po vzoru filmu a stylu „Pane doktore, vy jste se kochal“ si to projíždím panoramatickou silnicí č. 3 po jižní části Kanady. Silnice se klikatí skrze hory a jezera. Pln dojmů, zážitků a silnému toku myšlenek krom módu bezpečného řízení vypínám veškeré dodatkové aplikace, i tu pro orientaci. Okna stažena, příjemný večerní chládek, nesleduji cestu a nechávám směr jízdy plně v režii auta. Nevědomky tak odkloňuji směr trasy a ocitám se na konci jezera Kootenay. Čas se díky přestupu pásma posunul o hodinu méně a na konci silnice je nutno vzít trajekt. Naštěstí jede i v tyto pozdní hodiny. Mám tedy 30 minut na sepsání příspěvku a jsem rád, že je cesta obohacena o něco nového.
Poslední týdny byly nadstandardně hektické, i když pravda – standard a komfort jsem za tři měsíce, co jsem na Gladstone Mountain Ranch, posunul na jinou úroveň. Díky vízům a řidičáku jsem opět mohl roztočit koloběh na vyšší obrátky a s radostí se pustil do práce a trénování U14 a U18. Na ranči dodělat projekt, díky kterému jsem se mohl plně realizovat a zanechat na tom úžasném místě i svůj rukopis. Poznání nových lidí, doplnění celé rodiny Grygarů, které jsem vyzvedl na letišti, seznámení se postupně s Novozélanďankou Grace a hlavně i okouzlující Amy, svou cestu na ranč si našla i další Češka do party Lída a v neposlední řadě i Martin. Rodina Gladstone se rozrostla na pořádný klan a zábavy včetně sportovního vyžití jsme si užili dosyta. O to s většími smíšenými pocity odjíždím – i když vím, že se co nevidět vrátím.
Právě zmíněné tři měsíce mě obohatily ze všeho nejvíce. Snad jsem i našel to, proč jsem do Kanady, i když jsem si to nechtěl přiznat, jel. Každý máme své, za čím se ženeme. Kanada nabízí široké řešení pro většinu – a díky programu Working Holiday si to každý rok může přes tisíc mladých Čechů zkusit. Ať už nové pracovní příležitosti, vzdělání, cestování či jen nevšední zážitky. Mě cesty dovedly na jih Alberty. Začínám věřit, že jsem se zde neocitl náhodou. Ať už záhadně skrytá síla tohoto místa, která na každého dýchne, nebo nepopsatelně vlídná a přátelská povaha Ivy a Aarona vč. dětí a psů – nevím. Tento magický mix mi obrátil život naruby. A jsem jim neskonale vděčný, že jsem měl onu příležitost tu strávit z hlediska času zanedbatelný pobyt, avšak zapsal se více než silně tučným písmem do mého života i srdce.
Život ve městě nebyl špatný, jenže význam slova klid jsem našel až mimo město. Při poslední návštěvě Calgary jsem se cítil všelijak, jen ne klidně a ve své kůži. Setkání s přáteli bylo příjemné, ale není to rozhodně to, co by mě už naplňovalo. Zde jsem mohl vidět téměř vše, od naprostého klidu a ticha až po dechberoucí bouřku nad údolím. Vyjící kojoty pár metrů za kabinou, vlky, ladně se pohybující lišky, vysokou hned za kabinou, pakliže nebyla okamžitě zahnána Cooperem a Fíkem, koně zahánějící medvěda, pumu – bohužel, a nebo bohudík jen díky otiskům na Cooperovi – hned třikrát se s ní dostal do křížku a zanechala na něm vcelku viditelné stopy, naštěstí je náš hrdina v pořádku a večer co večer mi starostlivě dělal společnost při cestách k jezeru. Taktéž mi ti čtyřnozí rafani dali pocítit, že je v okolí i rodinka skunků – občas to schytali přímo na čumák a dva dny tak strávili o samotě.
Tohle vše mi bude minimálně měsíc moc chybět, co nevidět jsem tam však zase. Tak jo! Trajekt připlouvá, je načase se nalodit a ponořit do tmy. Ještě pár hodin jízdy a najít místo k přespání – narychlo postavená postel ve vanu poslouží dobře. Co nevidět ahoj ČR!
