Je to opět krásný pocit nemít žádné povinnosti, vyjet obrazně řečeno na kopec a samospádem bez jakéhokoliv šlapání se vézt dolů a kochat. Do té doby, než přijde kopec další. Minulý víkend mi opět na chvíli skončilo mírně hektické období a zacvaknutím propisky a odevzdáním papírů na IELTS zkoušce z angličtiny jsem mohl vyjít na ulici a z plných plic se nadechnout. Vstříc novým dobrodružstvím. Výsledky by mi měly přijít poštou v horizontu týdne. A rád bych řekl, že mám ze všech částí dobrý pocit - bohužel jedna z částí měla všechny atributy být přijímačkami na Harvard nežli otestováním, zda-li anglicky rozumíte a ve všem se orientujete. Nechám se překvapit a obálku budu určitě otevírat se zatajeným dechem.
Nyní nemám po večerech povinnosti sedat ke knihám a šprtat, mohu se naplno věnovat zabydlování se, předělávání a dokupování věcí tak, abych se v bytě cítil příjemněji, i s autem bych si opět začal hrát a zlepšovat, jenže teploty hluboko pod nulou od tohoto nápadu odrazují. S novou spolubydlící mám v okolí nového blázna, který chce za každou cenu trávit víkendy v okolí a poznávat bílé krásy Alberty. V neděli se proto vydáváme na výlet do Kananaskis, na můj premiérový výšlap se sněžnicemi v čerstvé 30 cm pokrývce.
Povětrnostní podmínky jsou ukázkové - na obzoru ani stopa po oblačnosti, naprosto vymetená modrá obloha rozjasňuje zasněžené čepice pohoří Rockies a už od prvních kilometrů za hranicemi Calgary nás vrcholky přitahují značnou silou. Konečně jsme na místě, z hlavní silnice odbočujeme po údajně štěrkové cestě a přijíždíme k bráně - vše je důmyslně pokryto sněhovou vrstvou. Obouváme se do sněžnic, navlíkáme všechny vrstvy, natahujeme rukavice a prvním krokem narušujeme panenskou čistotu trailu k Troll Waterfalls (vodopády). Sníh je značně promrzlý, tudíž sypký, sněžnice se i tak boří hluboko, naštěstí alespoň z části zabraňují sněhu dostat se do bot.
Po pár metrech velím k první zastávce, rád bych vzlétl s vrtulníkem a udělal hezké záběry na skupinku pěti šlapajících. Teplota klesla k -32°C a krom toho, že v těchto teplotách vypíná už i telefon, ani baterka ve vrtulníku není schopna dodat výkon pro vystoupání dronu nad vrcholky stromů. Škoda! Záběr by to byl parádní. Létat a udělat hezké záběry zkouším ještě dvakrát, po třetí to vzdávám, když vrtulník po nabrání výšky cca 4 metrů padá střemhlav a ustýlá si to ve sněhové přikrývce. Vodopády jsou dle předpokladu zamrzlé, vytahujeme termosky s čajem a zahříváme.
Po cestě zpět se řítíme po sjezdovce dolů, a šlapeme si to po široké louce, dáváme závody a všelijak blbneme, abychom měli hezké fotky jako vzpomínku na premiérový výlet na sněžnicích - teda krom matadorky Evy. Jsem jak jinak než nadšen a už se těším na další výlet. Kaňkou jinak na parádním výletě jsou omrzliny druhého stupně paradoxně člena s nejlepšími botami z celé výpravy. Dnes ráno jsem Honzu s opuchlými prsty odvážel do nemocnice na kontrolu, naštěstí to není nic vážného a snad se co nevidět opět připojí. Nikdo z nás si nedovede vysvětlit, čím to mohlo být.
Co napsat na závěr? Článek jsem měl pěkných pár dní rozepsaný, dnes (tj. v pondělí) po práci jsem zamířil ke schránce, kde na mě čekala žlutá obálka. Se zatajeným dechem jdu po schodech do čtvrtého patra, usedám do obyváku a chvíli se na ni jen koukám. Jestli jsem nebyl ani trochu nervózní u zkoušek, teď by se ve mně krve nedořezalo. Raději otvírám obálku druhou, kde mě vítá nový řidičák se změněnou adresou a po hlubokém nádechu začínám rozbalovat. Paradoxně z části, ze které jsem měl nejhorší pocit, jsem dostal vysoké hodnocení, takže celkově splňuji podmínky na žádost o PR, nyní jen počkat na výpis z trestního rejstříku, rodný list a jde se posílat! Části, které záležely jen na mně, jsem stihl splnit. Nyní mi opět nezbývá než se obrátit na štěstí, aby při mně stálo i tentokrát.
