Stále pln dojmů a nadšení z cesty míšený s naštváním, že jsem si nevzal víc dní volna a cestu si neužil víc. Během pár dní to přejde, znám se, a nastane jen blažený pocit, že jsem se vydal prozkoumat další část Kanady. I smíšené pocity z řízení a ujeté dálky, zda-li to byl dobrý nápad jet sám či nikoliv. Přeci jen nejsem ten 18 letý kluk s čerstvým řidičákem, který by jel na kraj světa jen aby si užil jízdu. Za těch necelých deset let mám najeto okolo 300 000 km a řízení beru spíš jako nutnost dostat se z bodu A do bodu B. Tempomat a automatická převodovka tomu užití si jízdy moc nepomůže, i když jsem místy z nudy sekvenčně cvakal kvalty sem a tam, jen aby mi to rychleji ubíhalo.
Rodiče mě naučili krom spoustu jiných vzácných věcí (velké díky za ně, avšak oni můj vděk jistě znají) i jednu, kterou jsem mohl uplatnit. Zkrátka držet hubu a krok - umět se spokojit s tím co je a nevymrčovat si něco víc. Uplynulý výlet sice nebyl tak jak jsem si lajnoval v představách, i tak se k němu budu často v myšlenkách vracet. Nejsem plánovací typ, abych týden před cestou seděl a zapisoval si každý kout, který chci navštívit. Posbíral jsem na zemi pár střípků, co jsem kde zahlédl a vytáhl ze Zdeny při jeho jízdě (pravda, měli na to s Kájou dva týdny), nasedl do auta a jel. Nezajímal se, co mi jak dlouho potrvá, potřeboval jsem vypnout, vyrazit. Otočit klíčkem, šlápnout na pedál a jet. Představy byly dojet kamsi na sever, zamknout auto, naházet do báglu věci na dva dny a jít do přírody. Telefonát se Zdenou mě přesvědčil jet více na západ, aniž bych si v danou chvíli uvědomil, jaká je úměra s cestou strávenou řízením.
Už kousek před Edmontonem začíná chumelit a cesta se stává záživnější. Dál za hlavním městem Alberty při snaze dojet až do Dawson Creek si toho z cesty moc nepamatuji. Tma, sněhová pokrývka dálnice, která ďábelsky klouže se postaraly o to, že mé oči byly upřené na cestě a okolí jsem moc nevnímal. Jedu jako robot a odpočítávám hodiny, které mi do cílové destinace zbývají. Nakonec se rozhoduji první část cesty zakončit v Grande Prairie. Ford v karosářském provedení hatchback není moc přátelský pro spaní uvnitř, po sklopení zadních sedaček vzniká nemalý schod, tělem lezu do útrob kufru a hlavu nechávám ležet na sklopeném sedlu.
To by bylo, první část cesty za mnou, vstávat a ukrajovat další. V Dawson Creek chci zastavit u informačního centra, díky Velkému Pátku je zavřené, stejně tak i v dalších městech Fort Nelson i Fort St. John. Stále čekám, kdy mě okolí uhrane, jak že bude ten sever vypadat. Načínám druhou tisícovku kilometrů a stále nic. Ona i zdejší krajina je hezká, o tom žádná - za rok a dva měsíce jsem si na ni zvykl jako na standard, čekám nějakou změnu. Až tachometr překračuje nějakých 1500 km, změna nastává. Přejíždím přes pohoří a přede mnou se otvírá pohled na Northern Rocky Mountains Provincial Park. Ten pohled za to stojí, až se nechce věřit, že předchozí a nynější scenérii dělí jeden "hloupý kopec". Sjet táhlými točkami dolů k řece Tetsa River. Teď už cirka 220 km k cílovému místu. Konečně vidím i tu slavnou "wildlife", jako první dvě skupinky Caribou, líně požírající zeleň vedle silnice. Nejsou plaší, auta zaregistrují, žádná změna směru se u nich nekoná. A je v našem zájmu řidičů přinejmenším zpomalit.
Oblast Muncho Lake Provincial Park se zatím stále ledovou plochou jezera stojí za četná zastavení, a to nejen díky padajícím kamenům přímo na silnici - a když mluvím o kamenech, rozhodně nemyslím malý štěrk. Rád bych hleděl vlevo na jezero a jeho okolí, vykloněný až k čelnímu sklu musím pozorovat sráz, zda-li se něco neřítí dolů - a jsem sakra rád, že mám na auto plnou pojistku. Popadaným kamenům na silnici se i díky jízdě v protisměru (výhoda malé osídlenosti zdejších končin) zdárně vyhýbám a další překážkou mi bude dle značení zvíře největší - bizon. Je okolo sedmé hodiny a do cíle zbývá necelých 60 kilometrů, raději nikam nechvátám a na plyn šlapu s citem. Střet s bizonem při představě jeho váhy není nikterak příjemný.
Bizoni zde byli na pokraji vyhynutí, nakonec se je podařilo zachránit a kdesi jsem četl, že jich nyní čítá na 3 000. Vysokému číslu začínám věřit při povalování se očividně bizoního trusu všude kolem cesty. A ne nadarmo říkat, že s ohledem na jejich velikost je těžce přehlédnutelný. Někde tu musí každou chvíli být, budu mít štěstí? Až pár kilometrů před cílem mohu vidět první skupinku, líně si to šinoucích po krajnici. Z jejich očí se moc číst nedá, dominantní je jejich mohutné tělo s hlavou - v kontrastu vyznívají až legračně jejich subtilní nohy. Raději z auta nevystupuji, nerad bych zkoušel jejich sílu a rychlost. Oni si hledí svého, já se proto pokusím až na pár fotek o totéž. Je jich tu hodně, další a další stáda, že prvotní nadšení spatření vzácného zvířete druhý den měním za "zase další bizoni, ach jo..." :)
Jsem v kempu Liard, druhých největších hotspringů. Kroužím po campsite a všech cca 12 míst je zaplněných. Safra. Naštěstí po krátké obhlídce přírodních pramenů zrovna otevírají i druhou část kempu a mohu si vybrat z kvanta dalších míst. Volím ústraní, lopatou odhazuji sníh okolo stolu a ohniště a pomalu stavím stan. Obléci plavky a jít na snad zasloužený odpočinek do horké vody. Lidí tu je naštěstí málo, značně ztrhán cestou během chvíle usínám - právě když se obloha šeří a vystupují hvězdy. Pocit únavy přebíjí jakékoliv nutkání mít myšlenky na auroru. V tom mě probouzí jakési čenichání u hlavy, s leknutím se probouzím. Roční fenka husky jménem Mika nejspíš kontroluje, zda-li žiju. Všude je tma, Miku drbu za ušima a letmo kontroluji oblohu. Vidím ne moc ostrou šmouhu přes celou oblohu a přemýšlím, zda-li to přičítat slabé auroře. Pochybnosti berou za své, během následujících 15 sekund se obloha rozjasní díky dalekosáhlé šmouze a nestačím se divit. Rychle se převlékám a pádím do kempu /cca 750 metrů/ pro foťák. Tělo je po cestě dřevěným molem rozpolcené, zatím co nohy velí stůj a koukej, hlava popohání k autu. Než se dostanu zpět, aurora pomalu mizí. Je to možné? Takhle rychle? Ze zoufalství sedám do auta a vyjíždím do údolí s nadějí, že ji uvidím lépe. Bohužel. A tak jsem o něco více znalejší, jak se dovede polární záře s rychlostí zjevit a s ještě větší odejít.
No co, jdu rozdělat oheň a trochu se zahřát, na sněhu to jde hůře, ale po chvíli se daří. Když jdu pro další štěpky stromů, opět vidím skrze les cosi prosvítat. Nechávám oheň ohněm, ujišťuji se, že nemá co chytit, beru stativ a foťák a sprintem valím na dřevěný chodník k pramenům. Je tam, sice ne tak jasná jako dříve, ale můj první výlet za aurorou je v tomto měřítku chabá hračka "made in china". Už není přímo nad námi, schovává se za vrcholkem hor. Mohu každou sekundou sledovat její měnící se tvar a v závěru vidět, jak doslova a do písmene padá a mizí. To se nedá popsat, to se musí zažít.
Hřeje mě vědomí, že jsem zase o něco znalejší. Vracím se k ohni, nechám dohasnout a ubírám se do stanu. Spacák je řádně promrzlý, všechno oblečení jde dolů, honem vyrovnat tepelnou rovnováhu uvnitř spacáku. Zapnout, zatáhnout kapuci a doufat, že teplota nespadne pod -10°C, na to spacák není dle výrobce stavěný. Ráno mohu vidět lehce zmrzlou vrstvu uvnitř stanu, spalo se však příjemně. Nyní pomalu a chamtivě tahám oblečení, které v následujících minutách přijde na mě, do spacáku, abych ho alespoň trochu zahřál. Proces vyjití ven je u konce (ostatní kempaři spí převážně v nastartovaných karavanech) a vítá mě jasný slunečný den. Vydatná snídaně, ranní koupání a můžu přemýšlet, kam dál. Na hranice s Yukonem to mám už jen 150 km, do Whitehorse už "jen" 646, na Aljašku... No mohl bych pokračovat, ale stojím nohami na zemi a kalkuluji s cestou i zpět. Proto to po zralé úvaze rozhoduji otočit, západněji se na dnes už nepodívám. Třeba někdy později, kdo ví.
Rychle tak dostávám nápad jet alespoň více na sever, vrátit se před Fort Nelson a odbočit do Northwest Territories až k řece MacKenzie, vsadím se, že tam musí být hezky a rozbalit stan u řeky, kde široko daleko nikdo není. Po cestě beru benzín za 1.95, což je pro představu stejná cena, jako je nyní v ČR (oproti cca 1.20 v Albertě). Rychle kalkuluji, kolik potřebuji na dojezd do Fort Nelson a beru jen potřebné množství. Jsem u odbočky na sever a pln odhodlání jet, zadávám do navigace bod zájmu, kde bych rád zakempil - jenže ukazatel necelých 500 km za 9 a 1/2 hodiny je demotivující - silnice jsou o poznání horší než hlavní tahy. Po přejezdu řeky Fort Nelson, kdy jsem v uplynulých pár kilometrech měl hodně blízko k mikrospánku, raději zastavuji a lehám na stůl s vidinou krátkého odpočinku. Je příjemných 10°C a z 15 minutového vypnutí se stávají 3 hodiny. Po šesté hodině se dokopu vstát, udělat jídlo a se smutnýma očima se přes most vydat pomalu zpět do Calgary. Tělo dostalo pořádně zabrat, nerad věci vzdávám tak snadno, jenže reálné zhodnocení situace je na místě. Můj výlet je u konce. Téměř na autopilota se dostávám během dalšího celého dne domů, pro představu jsem ujel za tři a půl dne více než z Vancouveru do San Francisca a zpět, případně o něco méně než z Brna do Barcelony a zpět.
Ještě dnes ráno z pohodlí domovu jsem byl přesvědčen, to když jsem se nemohl dokopat z postele, že už nikdy víc nic tak bláznivého neudělám. Po odpoledním vrácení auta a běhu z autopůjčovny domů (9 km) mi zase o něco narostl hřebínek a jen mohu suše napsat - nikdy neříkej nikdy. Aljaška není až tak daleko jak se zdá... A tak kdo ví - přeci jen je stále tolik míst, kam bych se rád dostal. Bon voyage et merci Canada, je t'aime.
