Jsou chvíle, kdy přemýšlím, co že vlastně chci dělat až skončím s cestováním - v jakém oboru to zapíchnout, ve kterém městě či zemi. Jedno vím jistě, rosnička zajisté nebudu. Nejspíš jsem slibné počasí zakřikl, vydrželo pár dní a opět se na nás přihnala sněhová fronta. Půlka dubna a výhled z okna je znovu bílý. Co víc si přát. Opět se po dvě noci ukázalo upozornění na auroru. V pátek po hokeji (dalším v pořadí, tentokráte posledním domácím letošní sezóny, proto jsem neodolal a pořídil si upomínkový předmět s číslem 24 na zádech) jsem se s Markem, Georgem a Žanetou nevydal - bylo zataženo a osobně jsem tomu nevěřil. Tento tip byl správný - v noci jsem je ještě dle předpovědí navigoval na místa, kde by mohla být oblačnost protrhaná, ani mé rady nezabraly a naprosto zničení bez úspěchu se vrátili okolo osmé hodiny ranní. Marko byl viditelně rozladěný, na auroru se těšil. Sobotní noc jsem tušil, že se opět pravděpodobnost jejího výskytu zvedne - a předtucha zafungovala. Po deváté hodině začínám obvolávat, nejdříve zjišťuji povětrnostní podmínky v okolí a po desáté hodině jedeme vstříc dalšímu dobrodružství. Borci jsou odvařeni z předešlé noci, volant si beru na starost já a jedeme k Banff - jezero Minnewanka, kde se to lovci špičkových fotek jen hemží.
Netrpělivě čekáme dlouhé minuty, jenže obloha se netváří, že by chtěla být jakkoliv milosrdná. Okolní sněhem pokryté hory ozařuje téměř plný měsíc a velím k přesunu hlouběji - až za samotné hranice s národním parkem Jasper. Slušná porce kilometrů, jsem si téměř jist, že polární záři dnes klukům vítězoslavně naservíruji na zlatém podnose. Cesta se stáčí konečně na sever, mám na ní dobré vzpomínky z výletu okolo Rockies. Táhnoucí se klikatá cesta mezi vrcholky hor musí každou chvílí odkrýt své tajemství, nechci to vzdát, teď když jsme už ujeli necelých 300 km. Byl bych jel až kam mi nádrž stačí, dnes nám však nebylo souzeno. Smutně to otáčím a mlčky míříme zpět do Calgary. Zatím co oba dobrodruzi spí, alespoň s mírným zápalem se mé oči občas odkloňují z upřeného pohledu na cestu přede mnou. Bohužel, úspěšnost mi spadla na 50% a až nyní si uvědomuji, jaké že jsem měl štěstí, když jsem záři viděl napoprvé.
No co, příležitostí bude snad povícero, jak Marko, tak George ji chtějí vidět a bezpochyby bude výletů za hranice světelného smogu Calgary tucet. Já si necílený výlet odstřihnu už za pár dní. Loni jsem velikonoční svátky mířil za vodou a čvachtáním se na surfech, letošní rok jdu cestou zcela odlišnou. Po zítřejším kratším pracovním dni sedám do auta a mířím na sever. Dawson creek, po cestě mít oči na stopkách, zda-li se mi znovu neukáže aurora. Projít známé městečko které protíná "Alaska highway" a zamířit si to na sever - až tam, kam mě kola dovezou. Vidět pravou severskou divočinu, losy a pokud se podaří dostat i dál, tak bizony, být daleko od zhýčkané civilizace. Vyjet, vypnout - užít si naprosté samoty. Přípravy vrcholily v předchozích dnech, dokoupil jsem potřebné propriety, sekerku, pořádný "mesr" (nůž), stan pro všechny případy, pokud teploty nebudou nikterak mrazivé, pár drobností pro přežití a hlavně i sprej na medvědy - začínají se probouzet.
Dobrodružství na cestách severu může začít. Před na pár dní posledním spánkem v teplém pohodlí velké postele a horké vany si nesmím zapomenout projet videa, jak se sprejem zacházet. Zkrátka a dobře jedu si užít možná poslední pořádnou zimu (a nebo se opět pletu?).
A tak pokud mi to porytí signálem dovolí, budu zde v novém příspěvku mapovat cestu online - buďte naladěni :)
Photo by: Zdenek Charvát
Žádné komentáře:
Okomentovat