Sněhem během

Je to opět krásný pocit nemít žádné povinnosti, vyjet obrazně řečeno na kopec a samospádem bez jakéhokoliv šlapání se vézt dolů a kochat. Do té doby, než přijde kopec další. Minulý víkend mi opět na chvíli skončilo mírně hektické období a zacvaknutím propisky a odevzdáním papírů na IELTS zkoušce z angličtiny jsem mohl vyjít na ulici a z plných plic se nadechnout. Vstříc novým dobrodružstvím. Výsledky by mi měly přijít poštou v horizontu týdne. A rád bych řekl, že mám ze všech částí dobrý pocit - bohužel jedna z částí měla všechny atributy být přijímačkami na Harvard nežli otestováním, zda-li anglicky rozumíte a ve všem se orientujete. Nechám se překvapit a obálku budu určitě otevírat se zatajeným dechem.

 

 

Nyní nemám po večerech povinnosti sedat ke knihám a šprtat, mohu se naplno věnovat zabydlování se, předělávání a dokupování věcí tak, abych se v bytě cítil příjemněji, i s autem bych si opět začal hrát a zlepšovat, jenže teploty hluboko pod nulou od tohoto nápadu odrazují. S novou spolubydlící mám v okolí nového blázna, který chce za každou cenu trávit víkendy v okolí a poznávat bílé krásy Alberty. V neděli se proto vydáváme na výlet do Kananaskis, na můj premiérový výšlap se sněžnicemi v čerstvé 30 cm pokrývce.

 

 

Povětrnostní podmínky jsou ukázkové - na obzoru ani stopa po oblačnosti, naprosto vymetená modrá obloha rozjasňuje zasněžené čepice pohoří Rockies a už od prvních kilometrů za hranicemi Calgary nás vrcholky přitahují značnou silou. Konečně jsme na místě, z hlavní silnice odbočujeme po údajně štěrkové cestě a přijíždíme k bráně - vše je důmyslně pokryto sněhovou vrstvou. Obouváme se do sněžnic, navlíkáme všechny vrstvy, natahujeme rukavice a prvním krokem narušujeme panenskou čistotu trailu k Troll Waterfalls (vodopády). Sníh je značně promrzlý, tudíž sypký, sněžnice se i tak boří hluboko, naštěstí alespoň z části zabraňují sněhu dostat se do bot.

 

 

Po pár metrech velím k první zastávce, rád bych vzlétl s vrtulníkem a udělal hezké záběry na skupinku pěti šlapajících. Teplota klesla k -32°C a krom toho, že v těchto teplotách vypíná už i telefon, ani baterka ve vrtulníku není schopna dodat výkon pro vystoupání dronu nad vrcholky stromů. Škoda! Záběr by to byl parádní. Létat a udělat hezké záběry zkouším ještě dvakrát, po třetí to vzdávám, když vrtulník po nabrání výšky cca 4 metrů padá střemhlav a ustýlá si to ve sněhové přikrývce. Vodopády jsou dle předpokladu zamrzlé, vytahujeme termosky s čajem a zahříváme.

 

 

Po cestě zpět se řítíme po sjezdovce dolů, a šlapeme si to po široké louce, dáváme závody a všelijak blbneme, abychom měli hezké fotky jako vzpomínku na premiérový výlet na sněžnicích - teda krom matadorky Evy. Jsem jak jinak než nadšen a už se těším na další výlet. Kaňkou jinak na parádním výletě jsou omrzliny druhého stupně paradoxně člena s nejlepšími botami z celé výpravy. Dnes ráno jsem Honzu s opuchlými prsty odvážel do nemocnice na kontrolu, naštěstí to není nic vážného a snad se co nevidět opět připojí. Nikdo z nás si nedovede vysvětlit, čím to mohlo být. 

 

 

Co napsat na závěr? Článek jsem měl pěkných pár dní rozepsaný, dnes (tj. v pondělí) po práci jsem zamířil ke schránce, kde na mě čekala žlutá obálka. Se zatajeným dechem jdu po schodech do čtvrtého patra, usedám do obyváku a chvíli se na ni jen koukám. Jestli jsem nebyl ani trochu nervózní u zkoušek, teď by se ve mně krve nedořezalo. Raději otvírám obálku druhou, kde mě vítá nový řidičák se změněnou adresou a po hlubokém nádechu začínám rozbalovat. Paradoxně z části, ze které jsem měl nejhorší pocit, jsem dostal vysoké hodnocení, takže celkově splňuji podmínky na žádost o PR, nyní jen počkat na výpis z trestního rejstříku, rodný list a jde se posílat! Části, které záležely jen na mně, jsem stihl splnit. Nyní mi opět nezbývá než se obrátit na štěstí, aby při mně stálo i tentokrát.

 

P-R-N-D-3-2-1

Není se čemu divit, že během delší časové prodlevy mezi příspěvky obléklo Calgary zimní kabát a teploty okolo dvacítky pod bodem mrazu společně s přívaly sněhu elánu po ránu a ani na cestách nepřinesou. V pondělí jsem konečně dostal potvrzení o změně zaměstnavatele, tudíž sbohem Northwest Mechanical, nyní kopu za tým Two Guys HVAC ltd - je to oficiální. Rodinná firma (otec se synem) a tři mladí kluci, kde budu doufám minimálně do konce února pracovat a dostat se blíže k HVAC systémům v residenční sféře domů.

 

S donutem jsem si střihl hned ostrou premiéru na cestě na sever do Grand Prairie, 300 km před cílovou destinací začíná chumelit a o pár minut později i pekelně klouzat. Rovnou se tedy dostanu k tématu "řízení a řidiči", který jsem chtěl zmínit už dříve.

 

4x4 nás nezastaví, více kol = větší trakce

 

Samo sebou jde vytušit, jak je výše zmíněné myšleno. Ač bych řekl, že místní řidiči jsou vcelku ukáznění a nemají nutkání za každou cenu nechat projevovat své ego a ukazovat ostatním sílu svého auta (šestilitrové motory jsou standardem), s napadnutým sněhem se nemění zhola nic. Snad absenci komplexního vzdělání a neuvědomění si rozložení sil a především koeficientu tření a s tím spojené trakce. Z limitu 110 km/h neuberou zhola nic ani když je na první pohled zřejmé, že je na silnici ledovka jako na plochách při NHL. Uvědoměle ubírám na rychlosti, zadokolka bez nákladu není zrovna nejlepší, a tak dojíždím na nejbližší odpočívadlo a přesouvám středovou lavici a všechen vercajk nad zadní nápravu. Stejný rychlostní limit oproti logicky nastavenému v Evropě a žádné omezovače u kamiónů adrenalinu na cestě pěkně naloží, to když se okolo prořítí každou chvíli další a další řidič tahače. Alespoň je třeba ocenit rozložení dálnic, kdy směry provozu nedělí středová svodidla, nýbrž cca dvacet metrů široký pás, kam si auta "odlítávají dáchnout". Některé bohužel i s nejedním přetočením přes střechu. A pokud by někdo čekal, že pohled na takovou havárku zastaví přísun síly nohy na pedál, šeredně se plete. Trucky a tahače si to mastí vesele dvacet dál. Takže jestli ještě někdy pojedu na sever? Ano, ale jen za předpokladu, že minimálně čtyři dny předtím nebude po sněhu ani stopy, a to ne kvůli kluzké vozovce, ale kvůli "redneckům"1 co neumí řídit a uvědomit si vše, co může nastat.

 

1 Redneck - slangové označení nám tzv. vidláků. Vesměs lidé z menších měst, poznávací znamení klobouk, flanelka, přežmoulávání kousku slámy v puse, velké auto a za každou cenu být nejrychlejším

 

 

 

Vidět a být viděn

 

Zejména druhou část si tu hodně místních bere k srdci, jenže s poněkud jiným významem. Dálková světla nevypnout ani za píď, a můžu je kolikrát chci probliknout, že opravdu oslňují. Hlavní je, že oni vidí. A dalo by se pokračovat, negativní nešvary podtrhují zejména asijští řidiči, kterým význam směrových světel neříká zhola nic a tak je třeba být neustále ve střehu, kdo vám kam zase vlítne.
Fůha, tolik negativních věcí jsem nenapsal snad za celou dobu psaní blogu, tak abych jim nekřivdil, je třeba vyzdvihnout jejich ochotu pouštět druhé řidiče, dávat přednosti i tam, kde to je nebezpečné pro ostatní účastníky provozu. Slušnost tu hraje zkrátka prim. Taktéž silniční pravidla jsou v lecčems vychytanější, odbočování na červenou doprava povoleno (pakliže to není striktně zakázáno přídavnou značkou na semaforech), v dobré konstalaci i odbočování vlevo (z jednosměrky do jednosměrky) a jiné. Jen shovívavost k drobným přestupkům by mohla být větší, to když jsem právě uplynulý víkend přijel do sněhem zapadaného Grand Prairie a byl rád, že jsem po půlnoci konečně dorazil, v klidné čtvrti před rodinným barákem jsem zaparkoval levými koly k chodníku, za což na mě další den čekalo za stěračem překvápko v podobě padesátidolarového tiketu. Inu pro dobrotu (jel jsem Joeovi pomáhat) na žebrotu.

 

 

Toť zase alespoň další část nástinu místních zvyklostí a nešvarů. Létání v letadle mě natolik nadchlo, že jsem si sen splnil alespoň z malé části a před pár dny si nadělil předčasně pod stromeček tolik let chtěný dárek - vrtulník na dálkové ovládání, na který mohu přidělat GoPro. Každý den se snažím alespoň jednou proletět a trénovat, žádná sranda to není a hned při premiérovém letu jsem měl co dělat, abych ho nerozšvihal - pootočení dronu o devadesát stupňů a už hlava musí přepočítávat směry a které páčky ho dovedou zpět na místo určení. Idea létat v malém parčíku hned vedle domu, kde jsou stromy a frekventovaná silnice, vzala za své a nyní raději vyjíždím dále od rušného města. Ovládací schopnosti se však každým letem zlepšují a funkci "home lock", která dron přivede zpět na místo odkud vzlétl omezuji téměř na minimum. Tak teď se pustit do pořizování dalších záběrů z nezvyklých úhlů ptačí perspektivy.

 

 

Poslední část dnešního příspěvku v celku rušném období posledních cca 6 týdnů stihnu věnovat aktuálnímu stavu vízům. Young professional mi bylo schváleno, avšak je to jen malý krůček k cíli, který jsem si doposud vytyčil. A to PR (permanent resident) - v sobotu mám zkoušky z anličtiny, ty musím úspěšně složit k žádosti přes program CEC (Canada experience class) - resp. nutnost dosáhnout určitého počtu bodů pro druh žádosti na vysoce kvalifikovanou práci, což díky HVAC a heating splňuji. Nejpozději do měsíce požádat o PR, což pokud by klaplo, mám alespoň nějakou zálohu se sem kdykoliv v budoucnu v horizontu pěti let vrátit, pokud by to v ČR či Evropě nešlo. Díky studiu angličtiny se můžu vrátit o pár let zpět při snahách dokopání se sednout ke knihám, naštěstí je po ruce vrtulník, který mě vždy od studia vytáhne :) I přes nutkání se pokusit o PR si však neustále uvědomuji, kým jsem a kam se co nevidět rád vrátím.

 

 

Na závěr doplním sbírku videí - tentokráte o sestříhaný vyhlídkový let.

 

 

Foxtrot India Alfa Zulu

Když jsem se před pár týdny vracel letadlem z Vancouveru do Calgary, mohl jsem díky odpolednímu letu a jasné viditelnosti obdivovat vrcholky pohoří Rocky Mountains. Při jejich přeletu už letadlo mírně klesá a šteluje se na přistání. Z výšky je pohled parádní a nemohu se odtrhnout od okna. V tu dobu už mám víceméně domluvený další zážitek, ale tento pohled mě utvrzuje v tom, že zkrátka musím co nejdříve.
 

Víkend se s víkendem sešel, sobota byla mírně zatažená, ale neděle slibovala ideální počasí k letu mezi vrcholky hor. Díky úzké komunitě Čechů a Slováků v Calgary (i v celé Kanadě) se nedalo přehlédnout, že si Vladan dělá pilotní zkoušky a v případě zájmu má při každém letu tři místa volná. Byl bych blázen, kdybych téhle možnosti nevyužil. Dopoledne si s Vladanem textujeme a předpisově zjišťuje povětrnostní podmínky na trase Calgary - Canmore - Banff - Lake Louis a zpět. Samo sebou trasa nebude kopírovat dálnici, ale povede pěkně mezi tyčícími se vrcholky.

 

 

Už v sobotu jsme let odsunuli, počasí v horách nebylo nejpříznivější a dle Vladanových slov to bude mírně houpat. Nedělní "slib" houpání sice zůstává, počasí nám dle všeho hraje do noty. Dáváme sraz na letišti Springbank pár kilometrů západně od Calgary, kde si Vladan dělá pilotní zkoušky. Hned zkraje nám nabízí, zda-li nechceme jít do hangáru a společně s ním projít předletové úkony. Neváháme ani zlomek sekundy a už s údivem obcházíme čtyřmístnou Cesnu z roku 2009 - nejnovější letadlo místní letecké flotily. Kontrola funkčnosti světel, brzd, klapek, směrovek, provozních kapalin - vše ok. Vracíme se do kanceláře, Vladan vytahuje kalkulačku a papíry a začíná kalkulace paliva a zátěže. Sám se svými cca 71 kg jsem nejtěžším z pasažérů - je to dobré, spadnout bychom neměli.

 

 

Vše je připraveno, letový plán v Edmontonu je otevřen, batoh s povinnou výbavou (větrovka a pití pro každého v případě náhlého přistání v horách) dáváme do sympatického kufru, tlačíme letadlo ven z hangáru a můžeme nasedat. Koženkové světle béžové sedačky evokují pocit nastoupení do malého kabrioletu. Následuje druhá předletová kontrola, nastartování motoru, kalibrace přístrojů a už ve sluchátkách slyšíme Vladanův hlas, jak náš let Foxtrot India Alfa Zulu hlásí jako ready. Proplétáme se mezi budovami a zastavujeme vedle vzletové dráhy 26 na poslední předletovou kontrolu. Vše připraveno, zvýšit otáčky motoru a vstříc ostrému Slunci se odlepujeme od země.

 

 

Několik minut zvědavě okukuji přístrojovou desku a poslouchám každé slovo a každý rozhovor, který Vladan musí provést. Komunikace s letovou věží malého letiště, přepnutí frekvence na letový prostor a hlášení směru a výšky letu. Každou sekundou se přibližujeme k bráně do Rockies a z blízka ze vzduchu tak můžeme sledovat jednotlivé vrstvy hor. Začíná to s námi trochu házet, měřítko trochu je z pohledu zkušeného pilota Vladana - pro nás ostatní to je řekl bych nejstrmější horská dráha na Matějské. Přelétáme nad Canmore a křižujeme transkanadskou dálnici. "Letíme pozdravit Adama, jsou na támhletom vrcholku" - blízký průlet, levá, pravá - vidíme mávající siluety na silně exponovaném vrcholku - a opět mizíme v údolí. Má hladina nadšení je na maximální úrovni.

 

 

Další nečekané překvápko nám Vladan připravuje podrobným komentářem ke každé hoře či jezeru, včetně historek a roků pokoření nejvyšší hory Mt. Assiniboine, jejíž vrcholek se před námi schovává v oblacích.

 

 

I jeho znalost čtení proudů a včasné upozornění na "mírné zhoupnutí" způsobené přechodem mezi údolími či stoupajícími teplými proudy po jejich stranách našim žaludkům neuleví. Zrovna když Monča vytahuje pytlík, začínám krapet litovat, že jsem těsně před odjezdem neměl do sebe soukat takovou porci obědu. Ale zatím držím. Vladan zvedá letadlo výše, aby snížil frekvenci a intenzitu turbulencí a prolétá řádně nastudovanou trasou. Maligne Lake, Lake Louis, zde nám začíná mírně sněžit - ve výšce okolo 10 tis stop (3 km) je 8 stupňů pod nulou, nemá smysl vlétat hlouběji do mraků, proto nabíráme kurz zpět do Calgary. Banff máme jako na dlani, už je opět hezky, vystrkuji po svolení ruku z okénka a chytám pár fotek z venku se záběrem na celé letadlo. A to nejhezčí přichází na konec.

 

 

Klesáme na dobrých 100 stop na hladinu Minnewanka Lake a ve stejné výšce opouštíme vymletým korytem řeky oblast hor. Dvě hodiny utekly jako voda, smutně se ohlížím za sebe a chystáme se na přistání. "Hele, co bereš jako nejtěžší část letu?" ptám se se zajímavostí, protože za to jsem měl vždy právě přistání. "Přistání mě baví nejvíc, protože tam se musím soustředit a konečně dělat své věci" odpovídá Vladan pohotově a dle naprosto měkkého dopadu se myslím soustředil dostatečně. A nebo to má za těch 150 hodin ve vzduchu natolik zmáknuté - kdo ví. Každopádně jsme v pořádku zpět na zemi, mohli jsme se díky tomu dostat na místa, kam se autem dostat nedá a vidět přesně to, co se drtivé většině lidí ani vidět nepodaří. A netřeba dodávat, že Rocky Mountains jsou na to jak dělané. Dejvův žaludek to po výstupu z letadla nakonec také vzdává a mně pravda zcela dobře také není. Naštěstí jsem to vydržel a fotbálek v pozdním odpoledni mě dal do kupy. Díkůvzdání bylo pojato v trochu jiném duchu - díky, díky, díky...

 

 

Jedno vím jistě, tedy dvě. Jen co sníh pokryje vrcholky hor a zbarví různé odstíny tyrkysových hladin jezer do monotónní bílé, chci letět zase. Vidět tu krásu zdejších končin Kanady ještě jednou v jiné barvě. A druhé? Kdo mě zná blíže, už po přečtení prvních pár vět a odkrytí karet, že letíme, si byl vědom, že na mém bucket listu přibyla další položka. Udělat si pilotní zkoušky na malé letadlo. Takže kdo ví.

From YVC to YYC, aneb zpět v Calgary

Opět se dostávám do fáze, kdy dny letí jako voda a myšlenky na to otevřít notebook a začít psát v pořadí již 78. článek zkrátka nejsou. A nebýt pravidelných čtenářů, kteří mi poslali mail, zda-li žiju, asi bych tento článek nechal tradičně, jak je tomu zvykem už dobrých pár posledních dní - na zítřek.  

 

 

 

 Jenže nejhorší je to, že se za poslední dobu událo nadstandardně věcí, včetně nakumulovaných poznatků z týdnů a měsíců minulých, tudíž nevím, kde začít. Proto asi opět oddálím například popis získání řidičského průkazu a jiné srandovní historky. Necelé dva týdny ve Vancouveru jsem si užil dosyta, a to nejen díky čtyřnohé společnosti. Pobyt to měl být nejdříve s přívlastkem pracovní, očekával jsem i po dřívějších telefonických žádostí až urgencí, že budu vytížen. Opak však byl pravdou a ve mně díky neschopnosti rádoby šéfa naprosto uhasly myšlenky se přesunout zpět do Vancouveru a zůstat pracovat pro Northwest Mechanical i nadále. Co víc, všechny volné dny, kdy jsem nepracoval, propršelo jak je ostatně ve Vancouveru zvykem. Pozitivem je aspoň dostatek času na sestříhání videí - odkazy pod článkem. Nejméně třikrát denně s Chelsinou ven, ať už zablbnout do parku, projít na pláž či dlouhý trail.

 

 

Déšť z Vancouveru jsem si tradičně přivezl s sebou zpět do Calgary, navíc nevyzpytatelné počasí ve zdejších končinách, kdy z domu odcházím odpoledne v tričku, kraťasích a pětiprsťácích a o pár hodin později sprintem peláším ve sněho-dešťové vánici, velí k větší obezřetnosti. Aneb s heslem: dobít baterie do vyhřívané mikiny se mi vstává každý den vcelku dobře.

 

 

A tak se po příjezdu konečně mohu pořádně zabydlet v novém bytě, kde s námi ještě do včerejška přespával i Marko. V pěti to bylo pravda docela našláplé, ale je to tu bez něj docela prázdné. Chvíle, kdy jsem se chtěl ponořit do plnění restů a mít klid a jeho neustálé otázky typu: "hej, Ondrej, co děláš", nebo "Hej, Ondrej, na co koukáš" či "hej, tohle musíš vidět" apod. mi po deseti měsících zkrátka už první den po jeho odletu chybí. Poslední večer jsme se sešli hromadně u nás, otevřeli pivko, probrali všelijaké možné historky, věnovali mu na památku kanadskou vlajku s věnováním a brzy ráno už ho odvážím na letiště. Marko je tak dalším blízkým přítelem, který je zpět na starém kontinentu. Po necelých pěti letech uzavřel kapitolu žití na americkém kontinentu a čeká ho nová éra života - hodně štěstí Marko a brzy na viděnou.

 

 

Víkend jsme konečně po dlouhé době využili k možná poslednímu skoroletnímu výletu a pěkně jsme v 7 lidech + fenka Chanty donuta protáhli. Trasa k tyrkysové hladině jednoho z nejhezčích jezer v Jasper National Park - Peyto Lake, lehký výšlap, po cestě zpět zastavení ve velmi dobře známém Lake Louise a pomalu se připravovat na zimní sezónu. Měla by začít co nevidět.

 

 

Tento příspěvek tedy více rozepisovat nebudu, snad se co nevidět dokopu k dalšímu a přinesu i novinky z práce; zato přikládám odkazy na sestříhaná videa z cesty po Americe a dvě videa ze "závodu" na 5 kilometrů. Význam uvozovek sami poznáte po zhlédnutí, více se jednalo o co největší zábavu. Úkol z naší strany maximálně splněn, opět Češi a Slováci v Kanadě rozvířili vody a ukázali suchým Kanaďanům, jak na to.

 

- Cesta po západní části USA

 

 

- Run or Dye 2014 - Češi a Slováci

 

 

 

- Run or Dye 2014 kamerou Dannyho

 

 

Zpátky v čase

Konečně mohu po pár týdnech v klídku vydechnout a z maximálního pohodlí sepsat pár řádků. Ve světle dění prozatím odsouvám jakékoliv řešení pracovní situace a rozhodl jsem se naplno užít následující dva týdny "dovolené". Sice se podařilo najít pracovní nabídku v Calgary, nicméně souhra všeho spíše poukazuje na její zamítnutí. Popravdě mi to nijak nevadí a vzniklou situaci beru s ohledem na možnosti jako velké plus.

 

Calgary jsem dal na 16 dní vale a odjel s nečekanou sněhovou nadílkou. V pondělí odpoledne se razantně ochladilo a v úterý ráno nás vítal první letní sníh. Napadlo solidních 10-15 čísel, vyschlé stromy z léta nestihly nabrat sil a pod tíhou mokrého sněhu padaly větve. Když už i místní uznali, že jde o kalamitu, je co říci. Po dvou bílých dnech dodělávám vše potřebné v práci, balím dodávku a ve čtvrtek brzy ráno se vydáváme na 1 000 km dlouhou cestu do toho času stále letního Vancouveru.

 

 

Jsme tu, večer mě vítají tři milé tváře, Lucka s Verčou a hlavně Chelsey - čtyřnohý Jack Russlík, hlídal jsem ji už v Calgary, když holky zavítaly na konzultace a chtěly si udělat výlet mimo Calgary. Vše klaplo, večer jdeme lehce posedět, v pátek odvážím holky na zaoceánskou loď a jak jim, tak i mně začíná dvoutýdenní dovolená. A tak se mohu nyní posadit na balkón s parádním výhledem na celý Vancouveru i severně položené hory, vedle mě si to spokojeně oddychuje to malé hyperaktivní stvoření a chvíli co chvíli vyžaduje pozornost alespoň co se týče drbání na břichu. Dnešní příspěvek proto bude kratší, kdo by těm smutným psím očím odolal.. :)

 

Potřebuji teď vstřebat ten pocit, který nastal při přijíždění po dálnici k městu, které je dle mého jedno z nejhezčích na světě. Ono známé svírání žaludku se postupně přesouvá do hlavy a je mi jasné, že po víkendovém výletu do Stanley parku, Capilano bridge či na Grouse Mountain mi bude část hlavy a srdce velet k přesunu sem. Zatím stále vévodí misky vah na straně setrvání v Calgary, ale kdo ví, jak se v dalších týdnech či měsících vše vyvrbí. A tak má-li někdo možnost věštění z koule či výkladu z karet se zaručenými informacemi, sem s tím - ušetříte mi hodně sil při rozhodování :) Tak jo, Chelsey, je Tvůj čas - hop do postroje a jedeme na výlet. Haf!

 

Změna je život

Ani jsem si nestihl pořádně vychutnat klasické povýletové nadšení a pár hodin po příjezdu z cest po USA se mi díky Markově informaci obrací vše naruby. Vedení ve Vancouveru se po dlouhých měsících určité nejistoty rozhodlo neprodloužit pokračování pobočky v Calgary a s končící smlouvou na dům končí i naše štace. Zákonitě s tímto rozhodnutím musí přijít razantní změna v mém žití v Kanadě. Buďto změna práce či změna lokace a opět přesun do Vancouveru.

 

Chvíli jsem si říkal, jestli to nemám brát jako znamení vše zabalit a vydat se konečně zpět do ČR - není tajemstvím, že oproti prvotnímu plánu hodně přetahuji, jenže bucket list (věci, které bych rád na tomhle kontinentu stihnul) se i přes mnohačetné splnění položek neztenčil, naopak se kontinuálně rozrůstá (inu s každým soustem roste apetit..). Rozhodl jsem se tedy i nyní zabojovat a jen tak to nevzdat. A běda jak mi někdo po příjezdu v budoucnu řekne něco ve smyslu "Ty vo*e Ondřeji, tys to měl tak lehký, že jsi mohl jet do Kanady a být tam...". Nejenže jsme tlačeni, abychom dodělali veškeré projekty, které máme rozdělané a koncem srpna se vrátili i se vším vybavením a materiálem do Vancouveru, do toho přišla začátkem srpna nemilá zpráva - Markovi neprodloužili víza a po necelých pěti letech se přesouvá zpět na starý kontinent - do rodného Chorvatska.

 

Za tři a půl dne předáváme dům majiteli, projekt není zdaleka dokončen, ještě dnes ráno nám stála ona nepojízdná dodávka před domem (převodovka naposledy zařadila někdy v zimě), na své balení věcí jsem zatím ani nepomyslel a i 12 - 13 hodinové pracovní dny moc klidu nepřidají. A donut stojí smutně před domem a je mi jasné, jak rád by mě zase vyvezl na nějakou túru - bohužel, i o víkendech se pracuje. Jak z toho ven? Nejtěžší rozhodování, jakou cestou se vydat. Zda-li to tu vše zabalit a přesunout se do Vancouveru. Očividně nejjednodušší varianta z hlediska práce. Změna lokace by měla být pouhou formalitou v pracovním povolení. Jenže co ostatní - změna bydliště je to nejmenší, chce to novou registraci auta, nový řidičák (jo, mám kanadský řidičák, ale o tom někdy příště, byla to sranda :) ), zdravotní pojistku, opustit přátele a známé, co jsem si tu za tu dobu našel. Po zralých úvahách je proto v kurzu varianta druhá.

 

Hrábnout tak, abych měl projekt dokončen cca do 10. 9., vzít pracovní auto, zbytky věcí a jet na pár týdnů do Vancouveru. Jako by tomu osud chtěl, budu nejspíš hlídat psa dvěma holčinám, Češkám, se kterýma jsem měl před dvěma měsíci sraz ohledně konzultace s tématikou imigrační. Nejen že mi tenkrát daly velmi dobré a potřebné rady, ale mohl jsem jim prokázat službu hlídáním jejich fenky Jack Russel Terier - Chelsey. Nakolik to byla služba z mé strany jim či z jejich strany mně, můžeme polemizovat. V půli září holky odplouvají na Hawaii a hledají hlídání na celých 14 dní. Je snad něco lepšího, co by mě mohlo potkat? Dva týdny ve Vancouveru s tím nejlepším pesanem minimálně pod Vancouverským Sluncem. Ještě poslední věc mi chybí - a to najít práci zde v Calgary.

 

Pár resuméček poslaných, poprvé spíchnut i jakýsi cover letter (obdoba průvodního dopisu k CV) a hned první odpověď potěšující. Nevyhledával jsem na netu žádné fráze, které nejspíš všichni píšou - v presu jsem spíchl pár vět o své pracovní historii, aktuální stav a benefit, jenž by mým přijmutím získali a odpověď na sebe nedala dlouho čekat - údajně nejlepší cover letter, který kdy dostali. Bohužel nemáme pro vás uplatnění v těchto dnech, nejspíš až v říjnu, kdy se rozjíždí velký projekt. Hm, to by mi maximálně vyhovovalo. Čekání na potvrzení, do toho zítra ráno první oficiální pohovor z očí do očí a další rozesílání a obvolávání firem, pro jistotu. Až nyní si plně uvědomuji, jak moc jsem Markovi vděčný za tu šanci, kterou mi loni v listopadu dal. Díky nastavenému konceptu jsem zde mohl profesně značně vyrůst a už nejsem tím vyjukaným nováčkem, který dle kanadských tradic nic nezná. Jenže jeho odjezdem bohužel neztrácím "jen" špičkového školitele a šéfa, ale i velmi dobrého přítele. Společné sny a plány koupit jednoho dne jachtu a vyplout na širý oceán a pár měsíců žít krapet jiný život myslím jen tak nevyprchají. Kdo ví.

 

Takže následující dny a týdny hodně napoví, jaký bude můj osud v Kanadě, zda-li nebude mít dlouhého trvání a za měsíc či dva přistanu s kufry někde na letišti v Evropě a nebo naopak vydržím zdárně do konce února a mezitím včas stihnu podat žádost o PR (permanent resident) s vidinou se v budoucnu do Kanady lehce vrátit. Teď mi nezbývá než vzývat štěstí a hlavně si za tím odhodlaně jít. 

 

Pokračování snad brzy. 

Neklesejte na mysli

Já vím, já vím. Pardón - je toho teď tolik, že nevím, kam dříve skočit. Nastává hodně změn, snad nejvíce za můj krátký život, když se večer vracím domů, otevírat notebook je to poslední, co se mi chce. Brzy snad napravím a opět se rozepíšu. Zůstaňte naladěni...

9+1 stát

Po delší době jsem se opět mohl nejen myšlenkově, ale i fyzicky přenést na další zajímavá místa. Snad poprvé jsem byl nucen vše dopředu lehce naplánovat, přípravy hlavně díky autu začaly dobré dva měsíce před odjezdem - o to víc se ve mě stupňovalo nadšení z celkové cesty. Konečně jsem se dočkal, v pátek Tomovi přijela Terka a v neděli o půlnoci jsem vyzvedl posledního člena výpravy - Elišku. Den a půl na překonání časového posunu a v úterý odpoledne jsme připraveni vyjet. Tom mi dopoledne pomáhá v práci místo Markova obnoveného zranění kolene, což se později ukázalo jako dar z nebes. Jsem zvyklý na Markovy nemístné srandičky, když přivezl holky a mé auto z centra se slovy, že nefunguje řízení a brzdy, poslal jsem ho s úsměvem do oněch míst. Jenže on nevtípkoval - a jsem za to nyní rád. Praskl klínový řemen, který pohání krom klimatizace i vodní pumpu, posilovač řízení a brzd a také alternátor. Vyjetí posouváme na další ráno - zhruba do desíti do večera se hrabu v motoru, měním klíňák, jednu součástku, která má vybouchaná ložiska, a pro klid duše i chladící kapalinu - předpověď počasí slibuje doposud nepoznané horka.

 

Pokus číslo dva ve středečním ránu je o poznání úspěšnější, ládujeme věci do auta a slavnostně nuluji tachometr na naši dlouhou cestu západní částí Severní Ameriky. Přes hranice nás pouští bez mrknutí oka a dobrodružství může naplno začít. Vyjíždíme po vyhlídkové cestě přes známý Glacier National Park s krátkými zastávkami na vyhlídkách, jenže mi stále něco nehraje. Ukazatel odběru napětí v systému je i přes vypínání klimatizace pod obvyklou úrovní. Ale co, jedeme, snad zapojený chlaďák v kufru má jen větší odběr, než si myslím. Z horka jsme vcelku dost unaveni, večer stavíme v prvním kempu, rozděláváme stany, opékáme maso a může se jít spát.

 

Následující den přijíždíme konečně do vzdáleného Yellowstone, jednoho z největších turistických lákadel v okolí. Tisíce návštěvníků sem proudí, aby viděli rozmanitost plošně vcelku malého území největšího aktivního ventilu rozžhaveného jádra naší matičky Země. Všechny kempy svítí na tabuli u vstupu do parku jako "full", proto otáčíme o 180° a míříme ke kempu v městečku Gardiner. Při cestě do kopce na mě krom rozzářených očí ostatních začíná blikat i kontrolka baterie, volím nejsnazší variantu zakempování na místě, které se jeví jako plné. Dočkáváme se pohostinnosti místního správce, cirka 50-60 letého Roberta, který nám nabízí místo na jeho plácku a možnost ulehnutí pod moskytiérou, aniž bychom museli vytahovat stany. Tento večer se moc nevěnuji povídání si, ale dobré dvě hodiny brouzdám v manuálech k autu (které jsem raději pořídil - aneb jak rozebrat Chevyho do posledního šroubku) a hledám alternativy, jak z toho ven. S každou kontrolou všech úkonů se začínám smiřovat s tím, že je alternátor v háji a budeme muset navštívit servis - přeci jen vrakoviště, abych si mohl užít opravu sám, zde široko daleko není. Škoda.


 

 

Ráno tak tak dojíždíme k servisu, kde mou domněnku potvrdí, objednávám alternátor a čekáme na jeho doručení. Mezi tím mají holky s Tomem alespoň možnost jít se vykoupat do termálních pramenů. Po třetí hodině je vše hotovo, máme nový alternátor a auto je připraveno k vyjetí. Projíždíme první smyčku parku, leč v pokročilé odpolední hodině jsou kempy opět plné. Robertovi jsme uplynulou noc nalili poctivou českou meruňku, kterou Eliška dovezla ve svém kouzelném kufru. A že se jednalo o poctivou českou porci, nemusím ani zmiňovat. Robert to přežil, už z dáli na nás mává, že nám rezervoval prémiové místo v jeho kempu - no bylo nejdál od jeho vlastního, takže těžko říci, proč nás přes jeho podvědomí, že bychom se mohli ukázat i tuto noc, poslal právě tam. Později večer se k nám nakonec připojuje, zveme ho na burgery a na dobrou noc mu naléváme dalšího panáka do plastového kelímku s věnováním. Předešlé ráno údajně spal tak tvrdě, že ani nezaregistroval, že jsme odjeli (a to jsme nikterak tiší nebyli). V česku zmítaná metanolová kauza má ve zdejších krajích očividně negativní účinky na zvukový aparát - a nebo se zkrátka po double-double panáku spí jako nikdy.



Máme konečně chycené místo po ranním výjezdu v kempu v srdci parku, stavíme stan, platíme poplatek a vydáváme se na okružní jízdu Yellowstonem. Zajímavá místa střídají další, takovou rozmanitost jsem nejenže nikdy nikde neviděl (Disneyland), ale ani nečekal. Horké prameny vytvářející barevná jezírka v přítomnosti bakterií specifických pro různou škálu teplot, vodní gejzír, kdy si země zhluboka odfrkne, yellowstnoneský Grand Canyon (zde dáváme konečně v centru městečka plnohodnotnou sprchu), do toho téměř veškerou možnou faunu (veverky, chipmunkové, losi, jeleni a jim podobné, bizoni, hnědý medvěd hrající si kus od silnice), zkrátka vše co jsme mohli a chtěli vidět. Noční teploty v parku klesají ke čtyřem stupňům, čehož si začneme vážit až večery následující. Ráno nás vítá pár desítek metrů od stanů stádo vysoké.



Třetím dnem ukrajujeme opět stejnou cestu jako den předchozí, okořeněnou výšlapem na horu a čistým výhledem na hladinu nejznámějšího "basinu". Další parky po cestě jen projíždíme a snažíme se přiblížit co nejvíce jižní části naší trasy. Po kempu zastavujeme s donutem v servisu a měníme olej - dostává se mu maximální péče, chlápci kontrolují veškeré kapaliny a když na mě z faktury kouká poznámka, že auto je po všech stránkách ve velmi dobrém stavu, můžeme se vydat vstříc rostoucí teplotě přímo úměrné jižně se nacházejícím souřadnicím. V kavárně dostáváme tip na rezervaci hotelu - noc po nacházející se musíme bezpodmínečně dostat do Las Vegas. Nejhezčí místo celé trasy nás čeká již dnešní večer.



Přijíždíme na hranici Utahu s Arizonou, okolní barvy se přeměnily do pískově červené, takhle si představuji typické cesty napříč Amerikou. Rozpálený černý asfalt s přerušovanou žlutou středovou čárou táhnoucí se míle a míle přímo nehostinnou krajinou. S údivem sledujeme teploměr, který překonává nám magickou hranici 40°C.



Jsme na místě - v osm hodin parkujeme a stavíme stan na jednom z nejhezčích campgroundů minimálně v Severní Americe. S výhledem na tři tyčící se skaliska, posvátné místo kmene Navajo - Monument Valley. Dostává se nám možnosti sledovat postupné halení se nehostinného kraje při západu Slunce a po brzkém vstávání v 5:30 také postupné entrée Slunce, které nám v další dny pěkně zatopí.



Jsme uchváceni, nikdo z nás nečekal takovou krásu, jaká se nám naskytla. Bohužel s vidinou přijetí dalšího večera do Las Vegas nemůžeme zastavit na dalších parádních místech v okolí, Grand Canyon však v "plánu" máme a na několika místech můžeme obdivovat jeho rozsáhlost. Však já se sem někdy vrátím a projdu si ho hezky dole, podél řeky Colorado.



Pár kilometrů před Las Vegas se zastavujeme u přehrady Hoover Dam, zásobiště pitné vody. Mimo poslíčka čekajícího na náš příjezd nás vítá "příjemných" večerních 45°C +. Z hlediska vysoké zaneprázdněnosti nám není k dispozici původně vybraný pokoj, což nám po nabídce luxusního apartmá se vším všudy vůbec nevadí. Noční procházka bulvárem centra Las Vegas za stále trvajících teplot okolo 43°C, obhlídka vodní show před hotelem Bellagio, vhození 7 babek do automatu kasina a můžeme se jít vyspat do klimatizovaného pokoje.



Ranní výhled na Vegas dává tušit, že dnes zažijeme nejkostrbatější den alespoň co se teplot týče. Sestup do obávaného Death Valley (údolí smrti). Se zatajeným dechem sledujeme teploměr, na jaké příčky se vyšplhá a nechápeme udivení z teplot nad 40°C. Našim maximem je 55°C, to když stojíme na odbočce k nejnižšímu místu v okolí v samotném srdci Death Valley. Nehodláme riskovat a tohle pekelné, i když opět fascinující místo, opouštíme. Dobré čtyři až pět kilometrů táhlým kopcem přes pohoří mé oči těkají z ukazatele teploty motoru (blížící se k červenému poli) a přidanému ukazateli teploty převodovky, který je na samotným kraji jeho škály. Klimatizace vypnutá, okna staženy, topení jede na plné koule, abych odvedl z motoru vznikající teplo. Na kopec šplháme na jeden zátah a na samotném vrcholu (po vypití cirka dvou litrů vody během pár desítek minut) dávám donutovi oddechnout a nefalšovaně mu poplácáním a pusou děkuji, že nás vytáhl nahoru.



Jsme ve druhé polovině naší cesty, kempy v Utahu a Californii jsou poloprázdné, hladiny jezer jsou dosti pod jeho běžnou hladinou a všude - jak se obrazně říká - chcípl pes. Noční teploty jsou vysoké a my s láskou vzpomínáme na noční zimu v Yellowstone. Projetí a zastávky v Sequoia parku s největším stromem na světě, další věhlasné místo Yosemite park s nejznámější a snad i nejtěžší lezeckou stěnou El Capitan (zdolal jsem úctyhodné 2 metry!) a pomalu během pár dní míříme k poslednímu místu - San Franciscu.



Konečně se teploty dostaly do normálu, na Treasure Island dáváme piknik a připravujeme se na vstup do jednoho z dle mého nejhezčích měst Severní Ameriky (až po Vancouveru samozřejmě). Tady si připadám už jako průvodce, doporučuji ostatním vzít plavbu lodí, zatímco se brouzdám po městě a přeparkovávám auto. Blíží se večer, průplavem opět proudí kvanta mlhy a přejezd přes Golden Gate je ve 14°C, téměř nulové viditelnosti a větru, že by naše auto dotlačil až do Kanady. Tímto náš výlet po hlavních místech končí a směřujeme oproti prvotním plánům přímou trasou zpět do Calgary. Noční přejezd, zakotvení v brzkých ranních hodinách a otestování auta, že se v něm vyspí pohodlně čtyři lidé i s plnou bagáží, opět Crater Lake (psal jsem o něm už při loňské jízdě do SF), poslední kemp a v pondělí v hluboké noci po ujetých 7600 km (+/-) parkuji před domem. Díky donute!



I když jsem viděl spoustu míst, která jsem vidět chtěl, samo sebou se po cestě objevila fůra dalších, na která mám spadeno. Je to tu jako začarovaný kruh. Výlet to byl naprosto parádní i přes drobné komplikace, které mi donut připravil. Ale já ho i přes to stále zbožňuji a myšlenky shodit ho z útesu vzaly dávno za své - přeci to je starší pán, ale opět jsme posílili naše pouto. Znám ho nyní snad do posledního šroubku a nedám na něj dopustit. A nálepky na jeho boku mi vždy připomenou, čím vším si s námi prošel. Díky Tomovi za pár fotek, které se objevily i v tomto postu.

Online z toulek po USA

Day 0

 

Tak jsme vyjeli! Teda upřímně jsem si myslel, že první příspěvek bude v tomto duchu. Společné třídenní bydlení (Tom s Terkou se na skok přesunuli k nám a Elis zdárně zvládla více než třicetihodinový let) urychlilo vše okolo, Tom mi dneska píchl v práci, holky jely s Markem do centra, jenže po cestě zpět se odporoučel klínový řemen. Místo plánovaného odjezdu v brzkém odpoledni jsem se až do desíti do večera hrabal v autě. Má to i svá pozitiva - v solidní ráži jsem vyměnil i chladící kapalinu, to abychom profrčeli rozpálenou Arizonou a Nevadou jako po másle. Tudíž spát a ráno pokus č. 2, snad se nám už regulérně a zdárně povede omarkovat příspěvek jako Day 1.

Day 1 and 2

Na podruhé se to povedlo o poznání lepe, nákup a směr jih - po třech a půl hodinách se dostáváme k malému hraničnímu přechodu, kde nejdříve čekáme dobrou 3/4 hodinu, po příjemném a zábavnem pohovoru jsme všichni čtyři vpuštěni do USA a dobrodružství může začít. Panoramatický průjezd Glacier National Park a po celkových 550 km kempujeme, stavíme stan, rozdělávání oheň, jídlo a jde se spát. Den druhý slouží k poklidnému přejezdu do Yellowstone, už jen 70 km a zítra ráno může dobrodružství v jednom z nejkrásnějších míst planety začít. Sehraní jsme az moc dobře.

Day 3

Je pravda, ze jsme původně chtěli strávit tři dny v Yellowstone, je pravda, ze hrabání se v autě mě baví - ale kombinace obojího nyní není moc vhod. Souhra všeho v předchozích dnech se zapříčinila o to, že alternátor vypověděl službu. Aspoň že v dobrém místě - holky a Tom šli na koupačku do Hot springů, za což jsem rád. Nemusí tu sedět se mnou a čekat na nový díl a jeho instalaci. V kempu jsme narazili opět na příjemného správce, byl plný, ale umožnil nám zůstat u sebe na parcele. Moravská meruňkovica ho zahřála nejen na duši, ale i v chladné noci yellowstonských hor. Zítra už snad konečně objedeme první smyčku parku, pokud donut poleví ze svých nároků :)

 

Day 4 and 5

Povedlo se, novej alternátor a donut šlape jako švýcarské hodinky. Máme křížem krážem projetý Yellowstone, bradu mám stále dole. Každým kilometrem se mění jeho vizuál - na ploše cca 100 km x 80 km jsem měl pocit, že jsme projeli Chorvatskem, Švýcarksem, Francií, Šumavou, Vysočinou, Mexikem, měsíční krajinou no a do toho všeho gejzíry, bazény hrající všemi možnými barvami, až z toho mrazí, když se člověk zamyslí, jaká to časovaná bomba tiká pod nohami. Jenže ta všudypřítomná krása na to dává zapomenout. Nyní nás čeká dvoudenní cesta přes Salt Lake až k Monument Valley. 

 

Day 6 and 7

Už ani pořádně nevím, co je za den a jestli jsem nějaký bod na škále počtu dní nevynechal. Poslední dva dny byly hodně o přejíždění autem, alespoň jsme ukrojili slušnou porci kilometrů a nyní jsme zhruba v polovině cesty. Obdržený tip na Monument Valley, patřící do 'must to see', tedy co je třeba vidět, se jevil jako dar. Krajina se zbarvila do cihlově červené barvy a nehostinnost pouště v kombinaci s nechutným horkem atakujícím 40 stupňů (100 fahrnheitových chcete-li) není zrovna mým šálkem kávy, jenže to, co následovalo, za to stálo. Tři tyčící se skaliska formovaná miliony let podkreslena západem a východem Slunce jsou pravým balzámem na jakoukoliv byť i sebespokojenější duši. Místa pro postaveni stanu ve stráni s výhledem z kategorie deluxe a vstávání v 5:30, abychom stihli každou minutu trajektorie naši nejbližší hvězdy při počátku dalšího periodického cyklu. O to lépe se nám jelo do Las Vegas, skrze Grand Canyon - místu z jiného světa. Jeho rozsáhlost a hloubka z nás lidí dělá prťavé mravence. Do Las Vegas přijíždíme po osmé hodině večerní, to když teplota padá na klidných večerních 43. Ubytováni v 32. poschodí hotelu Planet Hollywood, v pokoji, kde snad i díky vystaveným předmětům bydlel sám PAN tenista Pete Sampras, noční obhlídka Las Vegas avenue a vodní show u hotelu Bellagio. Ranní snídaně, kdy přemýšlím, zda si dát 'benediktovy vejce' v baru Ocean One (pro milovníky filmu Dannyho parťáci) a může se jet dále. 

 

Day 8

Dnes jen rychlý post - jsme živí. To byl úkol včerejšího dne a projetí Death Valley (údolí smrti) Teplota nad 55°C nebyla ani ve spojeni s větrem nikterak příjemná - je to jako byste stáli pod velkým fénem. A zkuste si v tom ještě chodit. Motor i převodovka při dlouhém táhlém stoupání vydržely tepelný nápor (díky starým dobrým trikům odkoukaným ze škodovek 120) a nyní se nacházíme na teplotně přijatelnějším území Californie. 

 

Day XY

Už opravdu nevím, kolikátý to je den. Snad všudypřítomným horkem či co, nechce se mi to už ani počítat. Hlavní je, ze jsme aktuálně 180 km před San Franciscem, naše nejvzdálenější místo na cestě. California je v tuto dobu k nevíře vyschlá, hladiny jezer, u kterých jsme kempovali, klesly někdy i o neuvěřitelných 20 metru (!!!), okolní kopce jsou žluté od vyschlé trávy, sezóna tu začíná v listopadu, kdy jsou teploty okolo přijatelných 25 stupňů. Aspoň že se vlhkost vzduchu blíží limitně k nule, jen díky tomu jsme schopni stále fungovat i ve 40°C +. Teď si říkám, že by bylo vcelku fajn, kdyby nás v SF zastihl vítr a déšť. 

 

Day ZŽ

 

Vracíme se. SF bylo jak jinak než nádherné, jen při odjezdu a přejetí mostu Golden gate teplota klesla k 15 stupňům (jak já konečně jásal!!!) a mraky jeho monstróznost kompletně obalily - což mě mrzelo kvůli ostatním členům výpravy. Nyní jsme po nočním přejezdu již jen 1300 km od Calgary, snad poslední kemp, oheň, pivka, rozloučení se s výletem a opět vstoupit do kolotoče pracovního života. 

Last update
 

Zpět na kanadském území, jak mne ty panoramata skalistvých hor, jezer a všudypřítomné zeleně chyběly! První zastávka v Cranbrook zákonitě vedla k Tim Hortons, teď už jen posledních 300 a něco málo kilometrů, po půlnoci doma po 14 dnech v pohodlné posteli a pořádnou snídaní a cappuccinem :) opět se pomalu prokousat kvantem fotek a sepsat další ze zápisků z cest. Díky za sledování, USA zvládnuto. (Nechci zakřikovat, donut umí pěkně měnit plány :) )

Boots & hat

S přibývajícími slunečnými dny trávím o to méně času doma u kytary, stejně jako i u notebooku. Před úterním odjezdem bych proto rád sepsal pár řádků z aktuálního dění ze země javorových listů a provincie kovbojů.

 

Vyskytlo se hodně příležitostí na ať už domácí či venkovní BBQ, výlety za okraj města, téměř každodenní úpravy auta a hlavně největší událost v Albertě. Donut je dnešním dnem téměř 100% připraven na cestu do USA (především teploty v Death Valley atakující hranici 45°C velí k obezřetnosti). Uvnitř se změnil k nepoznání. Díky drobné úpravě a vylepšení středové střešní konzole s ukazatelem teploty, směrem jízdy a užitečných přihrádek se postupně prokousal k obměně hodné show "pimp my ride". A tak nezůstal na kameni kámen, přední část interiéru prošla naprostou rozborkou a k mému údivu i zborkou s výsledkem pouhých tří přebytečných šroubků, na co bych si popravdě v půli procesu ani ve snu nevsadil. Necelých deset dní před odjezdem nic nenasvědčovalo tomu, že by cesta měla proběhnout za volantem donutu.

 

 

Díky jinému barevnému provedení konzole se proto poroučel strop, byly nahrazeny stínítka s integrovaným osvětlením ve stejné barvě, komplet přelakovaná palubka, vyměněno rádio (mp3 a iPod - zásadní mise splněna), vytepovány koberce a upraveny do stejné barvy palubky, zbroušená, zaizolovaná a přelakovaná podlaha, kterou někudy zatékalo (donut si nadstandardní péči zaslouží) a z Fordu F150 převzata středová konzole na odkládání pití, peněženky, CDček a jiných prkotin. O zábavu nebylo nejmenší nouze. Modrá byla dobrá, ale černo-béžová je řekl bych příjemnější.

 

Jen mi je líto donutovýho mladšího brášky GMC Safari r.v. 2000, kterého jsem během několika návštěv stihl pěkně rozebrat. Pevně věřím, že se jejich duše propojily a o to s větší spolehlivostí a komfortem nás všechny pasažéry povozí.

 

 

A tak poslední úkon na listu "před odjezdem" mi zbývá výměna oleje, tu předposlední jsem stihl zmáknout dnes po práci. Na zpětných zrcátkách se mi tetelí aktuálně dvě nejbližší státní vlajky.

 

 

Jediným dnem, kdy jsem dal sobě i autu oddech nám byla neděle, každoročně se totiž v tomto období koná velkolepá akce, největší v Albertě a svého druhu i v celé Severní Americe i světě. Stampede. Deset dní neutuchající zábavy v kovbojském stylu. A když mluvím o stylu, tak pořádném. Celý rok se místní těší na tyto dny, aby mohli ze šatníku a botníku vytáhnout rifle, košili, pěkně tlustý pásek s tíživou sponou, klobouk (hat) a hlavně boty (boots) - mohl jsem tak konečně pochopit, proč nás ve škole snažili odnaučit říkat botám boots, ale správně shoes. Boots jsou jen jedny, kožené, kovbojské, různých barev, při představě neskutečně nepohodlné a v místních vedrech i nevábné. Jenže těchto deset dní dává zapomenout na jakékoliv negativa - kdo nemá boty a klobouk, nepatří sem. Snadno rozeznat turisty a naplaveniny.

 

 

Ten styl je velmi poutavý, na každém rohu vidím výše popsané kovboje, doprovázené drahými polovičkami, kterým to ať už v krátkých upnutých šatech či též riflích neskutečně sekne. Tomu říkám být vyladěni. Taktéž jsem si na boty brousil zuby a dobrých deset minut stepoval před rozsáhlým výběrem tvarů a barev, nakonec jsem se odhodlal "pouze" ke klobouku a alespoň přívěšku boty na klíče.

 

V brzkém ránu míříme na Stampede - zástupy lidí čekajících na snídaně zdarma (ano, vystát 40 minut frontu kvůli jednomu prťavému lívanci se slaninou, žádný problém) naznačují, jaké bláznovství se dá očekávat. Obcházíme areál, značná část věnována atrakcím - Matějská je oproti tomu slabým odvarem, sekce s jídlem všeho druhu, uvnitř budov výstava krav, oslíků, prasat, selat, koní, kuřat..., doprovodné show, tematické atrakce (jízdu na mechanickém býkovi si musím střihnout), ale hlavně všemi opěvované rodeo show.

 

 

Na místě kupujeme lístky a v úmorném horku čekáme na jeho zahájení. Policejní jízdní kavalerie zahajuje čtyřhodinovou show svou synchronizovanou jízdou, následuje hymna, odpálení světlic a rachejtlí, vběhnutí kovbojů za hlasitého potlesku a jásotu, kovbojky cválající na koních s vlajkami zemí, států a provincií všech závodníků a první z nich může na plac. Co nejdéle vydržet v sedle divokého koně - být tam byť jednu sekundu já sám, dva týdny se nejen že neposadím, ale ani nepohnu. Poté následuje chytání malého býčka ze sedla koně a další a další disciplíny.

 

 

V tomto momentu to balíme, nejen že jsme zchváceni horkem, ale snad i má duše milovníka zvířat se podepisuje na nespokojeném pocitu z celé této místy až nechutně komerční show. Když jsem byl ještě jako kluk schopný obrečet bráchovy rybářské choutky na chalupě, rybu k mé nelibosti nepustil a já se s ním ještě další týden nebavil - zábavu v podobě svazování mladých býčků a házení s nimi na zem včetně dalších mnoha v mých očích "saďáren" uznávat ani nepotřebuji. O stříhání ovcí na čas včetně chvatů, za které by se nemusel stydět lecjaký bojový mistr - opravdu nic pro mě. Celkově mě ale pokud pominu tato negativa atmosféra okolo dokázala vtáhnout do dob kovbojů a kdo ví, třeba si i ty boty přivezu jako suvenýr.

 

 

A tak s nohami nahoře nyní můžu odpočítávat posledních pár dní do odjezdu, který bych rád opět dokumentoval dle dostupnosti Wi-Fi online. Cesta to bude "pekelně" dlouhá, naštěstí mám k sobě sparingpartnery, o to rychleji bude utíkat. 7 tisíc kilometrů před námi - donute, věříme Ti - nechť nás Tvá kola dovezou na všechna místa.