Ani jsem si nestihl pořádně vychutnat klasické povýletové nadšení a pár hodin po příjezdu z cest po USA se mi díky Markově informaci obrací vše naruby. Vedení ve Vancouveru se po dlouhých měsících určité nejistoty rozhodlo neprodloužit pokračování pobočky v Calgary a s končící smlouvou na dům končí i naše štace. Zákonitě s tímto rozhodnutím musí přijít razantní změna v mém žití v Kanadě. Buďto změna práce či změna lokace a opět přesun do Vancouveru.
Chvíli jsem si říkal, jestli to nemám brát jako znamení vše zabalit a vydat se konečně zpět do ČR - není tajemstvím, že oproti prvotnímu plánu hodně přetahuji, jenže bucket list (věci, které bych rád na tomhle kontinentu stihnul) se i přes mnohačetné splnění položek neztenčil, naopak se kontinuálně rozrůstá (inu s každým soustem roste apetit..). Rozhodl jsem se tedy i nyní zabojovat a jen tak to nevzdat. A běda jak mi někdo po příjezdu v budoucnu řekne něco ve smyslu "Ty vo*e Ondřeji, tys to měl tak lehký, že jsi mohl jet do Kanady a být tam...". Nejenže jsme tlačeni, abychom dodělali veškeré projekty, které máme rozdělané a koncem srpna se vrátili i se vším vybavením a materiálem do Vancouveru, do toho přišla začátkem srpna nemilá zpráva - Markovi neprodloužili víza a po necelých pěti letech se přesouvá zpět na starý kontinent - do rodného Chorvatska.
Za tři a půl dne předáváme dům majiteli, projekt není zdaleka dokončen, ještě dnes ráno nám stála ona nepojízdná dodávka před domem (převodovka naposledy zařadila někdy v zimě), na své balení věcí jsem zatím ani nepomyslel a i 12 - 13 hodinové pracovní dny moc klidu nepřidají. A donut stojí smutně před domem a je mi jasné, jak rád by mě zase vyvezl na nějakou túru - bohužel, i o víkendech se pracuje. Jak z toho ven? Nejtěžší rozhodování, jakou cestou se vydat. Zda-li to tu vše zabalit a přesunout se do Vancouveru. Očividně nejjednodušší varianta z hlediska práce. Změna lokace by měla být pouhou formalitou v pracovním povolení. Jenže co ostatní - změna bydliště je to nejmenší, chce to novou registraci auta, nový řidičák (jo, mám kanadský řidičák, ale o tom někdy příště, byla to sranda :) ), zdravotní pojistku, opustit přátele a známé, co jsem si tu za tu dobu našel. Po zralých úvahách je proto v kurzu varianta druhá.
Hrábnout tak, abych měl projekt dokončen cca do 10. 9., vzít pracovní auto, zbytky věcí a jet na pár týdnů do Vancouveru. Jako by tomu osud chtěl, budu nejspíš hlídat psa dvěma holčinám, Češkám, se kterýma jsem měl před dvěma měsíci sraz ohledně konzultace s tématikou imigrační. Nejen že mi tenkrát daly velmi dobré a potřebné rady, ale mohl jsem jim prokázat službu hlídáním jejich fenky Jack Russel Terier - Chelsey. Nakolik to byla služba z mé strany jim či z jejich strany mně, můžeme polemizovat. V půli září holky odplouvají na Hawaii a hledají hlídání na celých 14 dní. Je snad něco lepšího, co by mě mohlo potkat? Dva týdny ve Vancouveru s tím nejlepším pesanem minimálně pod Vancouverským Sluncem. Ještě poslední věc mi chybí - a to najít práci zde v Calgary.
Pár resuméček poslaných, poprvé spíchnut i jakýsi cover letter (obdoba průvodního dopisu k CV) a hned první odpověď potěšující. Nevyhledával jsem na netu žádné fráze, které nejspíš všichni píšou - v presu jsem spíchl pár vět o své pracovní historii, aktuální stav a benefit, jenž by mým přijmutím získali a odpověď na sebe nedala dlouho čekat - údajně nejlepší cover letter, který kdy dostali. Bohužel nemáme pro vás uplatnění v těchto dnech, nejspíš až v říjnu, kdy se rozjíždí velký projekt. Hm, to by mi maximálně vyhovovalo. Čekání na potvrzení, do toho zítra ráno první oficiální pohovor z očí do očí a další rozesílání a obvolávání firem, pro jistotu. Až nyní si plně uvědomuji, jak moc jsem Markovi vděčný za tu šanci, kterou mi loni v listopadu dal. Díky nastavenému konceptu jsem zde mohl profesně značně vyrůst a už nejsem tím vyjukaným nováčkem, který dle kanadských tradic nic nezná. Jenže jeho odjezdem bohužel neztrácím "jen" špičkového školitele a šéfa, ale i velmi dobrého přítele. Společné sny a plány koupit jednoho dne jachtu a vyplout na širý oceán a pár měsíců žít krapet jiný život myslím jen tak nevyprchají. Kdo ví.
Takže následující dny a týdny hodně napoví, jaký bude můj osud v Kanadě, zda-li nebude mít dlouhého trvání a za měsíc či dva přistanu s kufry někde na letišti v Evropě a nebo naopak vydržím zdárně do konce února a mezitím včas stihnu podat žádost o PR (permanent resident) s vidinou se v budoucnu do Kanady lehce vrátit. Teď mi nezbývá než vzývat štěstí a hlavně si za tím odhodlaně jít.
Pokračování snad brzy.
Žádné komentáře:
Okomentovat