pondělí 6. června 2016

Golf time!

 
Je opět na čase se podělit o nové zážitky, ne a ne to skončit. Údolí se i přes drobné sněhové výkyvy obléklo do zeleného a opět se můžeme kochat z nových scenérií. Dalším nezapomenutelným zážitkem mi bylo pár posledních dní coby dvacetiletý. Vydáváme se v osmi lidech do Fairmont Hot Spring na golfový týden. Nakládáme potřebné věci do Aaronovýho obřího trucku, zatímco Martin, Jarek a Janča po nás hází sněhové koule.



Těším se, nikdy jsem nehrál na velkém profi hřišti, tři dny slibují pořádnou dávku zábavy. A nebo ne? Z osmi lidí je šest ostřílených dospělých mazáků, kteří hrají golf už nějaký ten pátek. Doufám, že aspoň Graham zůstane při zemi a budu moci „soutěžit“ alespoň s někým. Pronajaté třípatrové studio od našeho příjezdu určuje místnost, ve které strávíme nejvíce času – kulečníkový stůl hned u vstupu si o to říká. A že jsme zde zahráli mnoho dobrých her a prohodili neméně zajímavých slov. První hrací den začínáme v Mountaiside Golf Resortu, rozdělení do dvou skupin na Dlouhány a Hobity. Golfové vozítko sdílím s šedesátníkem Alem. O něm bych taktéž mohl napsat tuze dlouhý článek. Naše squashové bitvy jsme především díky golfové sezóně, kterou Al zkrátka žere, museli odložit, a tak mě nyní čeká školení v golfu.



Na začátku jsem krapet nervózní, nerad bych to ostatním pokazil. Naštěstí nás čeká ranní rozcvička na odpališti a není to až taková trága. Blížíme se k první jamce – par 5. S drivingovou holí operuji raději opatrně, přeci jen je kolem hodně domů a aut a nerad bych se na nich podepsal. Zkrátím to – nelítá mi to tak, jak bych si představoval, ale pár úderů bych ohodnotil jako ucházejících. Snažím se odkoukávat, jak se to má dělat. Styl každého je však jiný. Jako první se staví k teečku Al. Skupinka dlouhánů Aarona, Grahama, Howarda a Dana už odjela do bezpečné vzdálenosti, teď je řada na nás. Al, oděn dle kódu do trička s límečkem a golfových bot, se pekelně soustředí, nikdy jsem nepotkal soutěživějšího hráče. Dva cvičné nápřahy, sledujíc ho si vybavuji zprávu, kterou mi poslal dva dny před odjezdem „drž hůl volně jako pták, uvolni se a sleduj míček“. Beng! a tvrdý golfový míček letí dobrých 200 yardů. To Topher v jeansech, tričku a skejťáckých botkách zapíchne teečko, stoupne bokem bez jakéhokoliv rozmýšlení, jeho švih mi ještě teď zní v uších, neustále si s námi povídá a směje se, krůček dopředu a prásk ho. 250 – 300 yardů. Panečku, to vypadá tak lehce. Mike, taktéž šedesátník, se nachází někde mezi. Tolik času na zamíření si nebere a lehce kluky pronásleduje. A je to tady, je řada na mně. Dva švihy zkusmo, vcelku lehké, ale po přístupu k míčku na mě padá drobná nervozita. A to na mě nekoukají miliony diváků. Snažím se seč můžu, ale za rámeček si premiérový úder nedám. Zkrátíme to – ještě že jsme si pravidly omezili údery na maximální +3, jinak bych na některých technických jamkách s vodou byl ještě teď.



Hřiště je krásně upraveno, na severní straně lemováno horou, na jižní pak silnicí a údolím s řekou. Pažit o jakém se mnohým ani nesní. Čas utíká a tělo dostává značně zabrat. Je to slušná námaha, naštěstí díky vozíkům dostanou alespoň nohy oddech – těm dávám zabrat zejména při fotbalech. Je sice pár úderů, které se mi povedly, na jedné jamce jsem se dokonce dostal zázrakem, kdy se sešlo pár šťastných ran právě na par, ale jinak jsem si držel průměr +3. Díky kluci za shovívavé nastavení pravidel. Hra se protáhla na 4 a ½ hodiny a já byl s poslední jamkou vcelku rád, že dnešek je za námi. Vzal jsem si velké sousto, ze deset tréninků před samotnou hrou by mi jistojistě prospělo.
 
 
Druhý den se vydáváme na těžší hřiště, Riverside Golf Resort. Po prvním dni jsme promíchali týmy, abychom na poslední páteční den vytvořili dobré handicapy a mohli naplno zasoutěžit jako rovni s rovnými. S Alem zůstávám v jednom týmu, jeho cenné rady jsem si vzal k srdci, jenže tělo se jeví značně unavené. A to nejen proto, že spaní v obyváku mě posunulo do role posledního usínajícího a prvního vstávajícího, jelikož se všechen společný čas odehrával právě tam (a sousedící kuchyní v případě rána). Cirka jeden ze čtyř úderů bych si sám se sebou i plácl, ale na nějaké zmínky, že hraji golf, bych to neviděl. V ten moment vím jistě, že tímto týdnem jsem s golfem začal a taktéž i končím. Mít tak hole vlastní a ne půjčené od Aarona, už by nejméně jedna letěla do řeky. Do čeho já se to upsal. Až do chvíle, než ke mně přichází dnešní nový týmový kolega Dan. A radí, co a jak udělat jinak. Uvolni ruce v zápěstí, nataženou paži máš správně, ale za hlavou ještě krapet pokračuj v nápřahu na úkor povoleného zápěstí. Soustřeď se na míček a s rotací pokračuj po odpalu i nadále, vytoč trup. Myslel jsem si, že to celou dobu dělám, stavím se mírně skepticky k míčku a šup ho, čistý úder a míček letí parádně – vysoko, daleko a hlavně rovně, na green. Wooow!! To je parádní pocit, řeknu vám. Zlomový bod, polit živou vodou, hned ta hra baví víc a už se nemůžu dočkat, až budu zase hrát. Sice se nová taktika nepromítla okamžitě do všech úderů, ale potenciál dát golfu druhou šanci je veliký. Když pak Graham s Danem na jedné jamce utopí svůj míček a můj přistane kousek za greenem, připadám si jako Tiger Woods v době své největší slávy. Ještě vypilovat odpal z bunkru, tedy pro neznalé z písku. Opět ke mně přiskakuje Dan a s radou, ať si představím českou stokorunu pod míčkem a celou ji vykrojím, putuje míček se zrnky písku ideální trajektorií na green. Nejraději bych mu skočil na krk a poděkoval, jenže ctím golfovou etiketu a s rozzářenými oči jako malej kluk u vánočního stromku mu jako díky stisknu ruku. Díky Dane! Druhý den na golfu si užívám víc, jenže s přímou úměrou únavy těla při nezvyklých pohybech se rozhoduji nejít do třetího hracího dne. A jak se později ukazuje, tak správně. Hřiště v Cranbrook je později dle slov mazáků velmi těžké a udělal jsem dobře. Mám alespoň čas na trénování, za rok se jede zase. Mezitím si střihnu pár jamek tady v okolí.



Alespoň jsem mohl přiložit ruku k dílu s výběrem svatebního dortu. A díky jeho chuti se ještě víc těším na svatbu, láska prochází žaludkem. Po pátečním příjezdu alespoň na chvíli lehám a dospávám zápřah z dnů předchozích, zatímco pro mě místní připravují malou oslavu. Okolo ohně, s opékáním uzenin, skvělé společnosti, kytary s českými písničkami (to když se k mému údivu objevuje další překvapení v podobě Petry a Tomáše), Howardovou improvizací a složenou písničkou, atd atd. Super klidná oslava. Ráno vydatná snídaně a jdeme na druhý ročník cejchování krav. Pro Martina, Janču, Petru, Toma, Jarka a i Amy, to je první zážitek. Opět vyvedený, i když mi je telat zase líto. Vše se zvládlo rychle a krom značek vypálených do kůže mladých, snad i ostatním se tohle zarylo pod kůži.



A kde se vzala ta tři česká jména? Jarek už tu byl dva předchozí roky vždy přes prázdniny. Letos však díky Aaronovi a holkám z Vancouveru přijel s pracovními vízy a pomáhá se starat o zdejší místo. Holky, manželka a dvě dcery, za ním přiletí co nevidět. Janča a Martin jsou dva Brňáci, co se sem dostali podobně jako já před rokem. Někde se někdo zmínil, slovo dalo slovo, a bylo. Zapadli sem náramně, už počáteční komunikace po emailu dala vycítit, že to bude fajn setkání. Oba si to tu užívají, každodenní pohled na vrcholky hor, bytí na čerstvém vzduchu (i když občasná práce ve skleníku s biohnojivem moc čerstvý vzduch není), a neustále nové věci, to bylo to, co hledali. Martin je navíc skvělý fotograf (a jsem rád, že bude fotit naši svatbu) a jeho příspěvky na blogu www.mrrca.cz mi ukázaly, že je na čase skončit a přenechat to zkušenějším. Tento upřímný a přátelský třicátník taktéž s jiskrou kluka v oku jako já a Aaron, těžko zapadnout do zdejšího údolí lépe. Janča též, navíc vše okořeněné hudebním a kreativním talentem. Jejich příjezdem jsme tak převážili misky vah dospělých na více než polovinu dredatých – Aarona s jeho holou lebkou do vlasatých nepočítáme :)

 

Poslední květnový víkend jsme s Amy nastaveni na mód pozor. Oči na sťopkách, koná se tu svatba. Omrknout, co nás za měsíc taktéž čeká, udělat si poslední teoretický sumář, jak postupovat. Vše se nám už rýsuje, co nevidět. Páni! To letí.
 
 
A jelikož se mi krátí chvíle coby svobodný, Aaron pro mě připravil originální a jemu podobnou rozlučku se svobodou. Naštěstí jsme naladěni na stejné vlně a tak to nemohlo být jinačí, než spojené s výšlapem do hor a přenocováním pod širákem. Vydává se nás hned deset. Každé ráno se kochám výhledem na horu Gladstone, Aaronovy myšlenky už na ní byly také nesčetněkrát. Je na čase se ji vydat pokořit a pro změnu kouknout, jak se ona hora dívá každý den na ranč. Vydáváme se v pátek v odpoledních hodinách, dle tradice dostávám kšiltovku s podprsenkou a vycpanými prsy, kterou bych měl celou cestu mít na hlavě. Také letím do ještě vcelku studeného jezera, v horkém pátečním dni to je osvěžující a po prvním kilometru šlapání slyším skuhrání ostatních, proč i oni nešli. Jsme v základním kempu, v údolí, kde rozděláváme oheň, a zábava začíná. Pěkně se nadlábnout, pokecat, okolo jedenácté zalézt pod hvězdami rozzářenou oblohu a za zvuku praskání ohně se schoulit do spacáků. Ranní probuzení s rozbřeskem, čili 5:20, snídaně s Aaronovou kávou (obyčejně hnusná káva, nad kterou by kdekdo ohrnul nos – několikaletá konzerva s uchem, se kterou Aaron šarlatánsky míchá nad ohněm, kousky popela a jehličí do ní vždy při přípravě napadají, ale po ránu před dlouhým výšlapem to nejlepší, co si naše tělo a žaludek dovede představit, ještě prosím, Aarone!), a jde se podél řeky. 2 kilometry po jakž takž stezce, přebrodit řeku a začít se prodírat 500 výškových metrů směrem k dominantně místního okolí. Stoupák tu a tam po sněhu a místy po kamenech přes drobný hřeben a posledních 150 výškových metrů až k necelým 2400 metrům této hory – pojmenované po jejím „úsměvu“ díky geologickému pásu světlé horniny (gladstone = šťastný kámen). Úplný vrchol nakonec díky nutnosti změnit kategorii výletu z výšlapu na horolezectví nakonec nedáváme, avšak ten pohled zpět do údolí je skvostný. Díky borci za super rozlučku se svobodou, sedla ke mně jako vyšitá. Opět brodění se dolů, po necelých deseti hodinách jsme zpět na ranči, příjemně vyčerpaní s odřenými nohami z prosekáváním se zemí nikoho, spokojeně dáváme relax. Někdo koupačkou u jezera, já Tomovi ještě pomáhám měnit svíčky u auta, lehká grilovačka a jde se na kutě.



A tak se pomalu připravuji na Gladstoneový epilog, za měsíc touhle dobou už odškrtnu další část ze svého života, svatba, výlet s rodiči, bráchou a Amy po místních krásách západního pobřeží Kanady, a je na čase se pustit do dalšího stěhování. Nyní už však s vyhlídkou na krásný čas bytí +1. Pár nápadů máme, ale zatím si je necháme s Amy pro sebe. Bude to však jízda, jako obvykle.