Po delší době jsem se opět mohl nejen myšlenkově, ale i fyzicky přenést na další zajímavá místa. Snad poprvé jsem byl nucen vše dopředu lehce naplánovat, přípravy hlavně díky autu začaly dobré dva měsíce před odjezdem - o to víc se ve mě stupňovalo nadšení z celkové cesty. Konečně jsem se dočkal, v pátek Tomovi přijela Terka a v neděli o půlnoci jsem vyzvedl posledního člena výpravy - Elišku. Den a půl na překonání časového posunu a v úterý odpoledne jsme připraveni vyjet. Tom mi dopoledne pomáhá v práci místo Markova obnoveného zranění kolene, což se později ukázalo jako dar z nebes. Jsem zvyklý na Markovy nemístné srandičky, když přivezl holky a mé auto z centra se slovy, že nefunguje řízení a brzdy, poslal jsem ho s úsměvem do oněch míst. Jenže on nevtípkoval - a jsem za to nyní rád. Praskl klínový řemen, který pohání krom klimatizace i vodní pumpu, posilovač řízení a brzd a také alternátor. Vyjetí posouváme na další ráno - zhruba do desíti do večera se hrabu v motoru, měním klíňák, jednu součástku, která má vybouchaná ložiska, a pro klid duše i chladící kapalinu - předpověď počasí slibuje doposud nepoznané horka.
Pokus číslo dva ve středečním ránu je o poznání úspěšnější, ládujeme věci do auta a slavnostně nuluji tachometr na naši dlouhou cestu západní částí Severní Ameriky. Přes hranice nás pouští bez mrknutí oka a dobrodružství může naplno začít. Vyjíždíme po vyhlídkové cestě přes známý Glacier National Park s krátkými zastávkami na vyhlídkách, jenže mi stále něco nehraje. Ukazatel odběru napětí v systému je i přes vypínání klimatizace pod obvyklou úrovní. Ale co, jedeme, snad zapojený chlaďák v kufru má jen větší odběr, než si myslím. Z horka jsme vcelku dost unaveni, večer stavíme v prvním kempu, rozděláváme stany, opékáme maso a může se jít spát.
Následující den přijíždíme konečně do vzdáleného Yellowstone, jednoho z největších turistických lákadel v okolí. Tisíce návštěvníků sem proudí, aby viděli rozmanitost plošně vcelku malého území největšího aktivního ventilu rozžhaveného jádra naší matičky Země. Všechny kempy svítí na tabuli u vstupu do parku jako "full", proto otáčíme o 180° a míříme ke kempu v městečku Gardiner. Při cestě do kopce na mě krom rozzářených očí ostatních začíná blikat i kontrolka baterie, volím nejsnazší variantu zakempování na místě, které se jeví jako plné. Dočkáváme se pohostinnosti místního správce, cirka 50-60 letého Roberta, který nám nabízí místo na jeho plácku a možnost ulehnutí pod moskytiérou, aniž bychom museli vytahovat stany. Tento večer se moc nevěnuji povídání si, ale dobré dvě hodiny brouzdám v manuálech k autu (které jsem raději pořídil - aneb jak rozebrat Chevyho do posledního šroubku) a hledám alternativy, jak z toho ven. S každou kontrolou všech úkonů se začínám smiřovat s tím, že je alternátor v háji a budeme muset navštívit servis - přeci jen vrakoviště, abych si mohl užít opravu sám, zde široko daleko není. Škoda.
Ráno tak tak dojíždíme k servisu, kde mou domněnku potvrdí, objednávám alternátor a čekáme na jeho doručení. Mezi tím mají holky s Tomem alespoň možnost jít se vykoupat do termálních pramenů. Po třetí hodině je vše hotovo, máme nový alternátor a auto je připraveno k vyjetí. Projíždíme první smyčku parku, leč v pokročilé odpolední hodině jsou kempy opět plné. Robertovi jsme uplynulou noc nalili poctivou českou meruňku, kterou Eliška dovezla ve svém kouzelném kufru. A že se jednalo o poctivou českou porci, nemusím ani zmiňovat. Robert to přežil, už z dáli na nás mává, že nám rezervoval prémiové místo v jeho kempu - no bylo nejdál od jeho vlastního, takže těžko říci, proč nás přes jeho podvědomí, že bychom se mohli ukázat i tuto noc, poslal právě tam. Později večer se k nám nakonec připojuje, zveme ho na burgery a na dobrou noc mu naléváme dalšího panáka do plastového kelímku s věnováním. Předešlé ráno údajně spal tak tvrdě, že ani nezaregistroval, že jsme odjeli (a to jsme nikterak tiší nebyli). V česku zmítaná metanolová kauza má ve zdejších krajích očividně negativní účinky na zvukový aparát - a nebo se zkrátka po double-double panáku spí jako nikdy.
Máme konečně chycené místo po ranním výjezdu v kempu v srdci parku, stavíme stan, platíme poplatek a vydáváme se na okružní jízdu Yellowstonem. Zajímavá místa střídají další, takovou rozmanitost jsem nejenže nikdy nikde neviděl (Disneyland), ale ani nečekal. Horké prameny vytvářející barevná jezírka v přítomnosti bakterií specifických pro různou škálu teplot, vodní gejzír, kdy si země zhluboka odfrkne, yellowstnoneský Grand Canyon (zde dáváme konečně v centru městečka plnohodnotnou sprchu), do toho téměř veškerou možnou faunu (veverky, chipmunkové, losi, jeleni a jim podobné, bizoni, hnědý medvěd hrající si kus od silnice), zkrátka vše co jsme mohli a chtěli vidět. Noční teploty v parku klesají ke čtyřem stupňům, čehož si začneme vážit až večery následující. Ráno nás vítá pár desítek metrů od stanů stádo vysoké.
Třetím dnem ukrajujeme opět stejnou cestu jako den předchozí, okořeněnou výšlapem na horu a čistým výhledem na hladinu nejznámějšího "basinu". Další parky po cestě jen projíždíme a snažíme se přiblížit co nejvíce jižní části naší trasy. Po kempu zastavujeme s donutem v servisu a měníme olej - dostává se mu maximální péče, chlápci kontrolují veškeré kapaliny a když na mě z faktury kouká poznámka, že auto je po všech stránkách ve velmi dobrém stavu, můžeme se vydat vstříc rostoucí teplotě přímo úměrné jižně se nacházejícím souřadnicím. V kavárně dostáváme tip na rezervaci hotelu - noc po nacházející se musíme bezpodmínečně dostat do Las Vegas. Nejhezčí místo celé trasy nás čeká již dnešní večer.
Přijíždíme na hranici Utahu s Arizonou, okolní barvy se přeměnily do pískově červené, takhle si představuji typické cesty napříč Amerikou. Rozpálený černý asfalt s přerušovanou žlutou středovou čárou táhnoucí se míle a míle přímo nehostinnou krajinou. S údivem sledujeme teploměr, který překonává nám magickou hranici 40°C.
Jsme na místě - v osm hodin parkujeme a stavíme stan na jednom z nejhezčích campgroundů minimálně v Severní Americe. S výhledem na tři tyčící se skaliska, posvátné místo kmene Navajo - Monument Valley. Dostává se nám možnosti sledovat postupné halení se nehostinného kraje při západu Slunce a po brzkém vstávání v 5:30 také postupné entrée Slunce, které nám v další dny pěkně zatopí.
Jsme uchváceni, nikdo z nás nečekal takovou krásu, jaká se nám naskytla. Bohužel s vidinou přijetí dalšího večera do Las Vegas nemůžeme zastavit na dalších parádních místech v okolí, Grand Canyon však v "plánu" máme a na několika místech můžeme obdivovat jeho rozsáhlost. Však já se sem někdy vrátím a projdu si ho hezky dole, podél řeky Colorado.
Pár kilometrů před Las Vegas se zastavujeme u přehrady Hoover Dam, zásobiště pitné vody. Mimo poslíčka čekajícího na náš příjezd nás vítá "příjemných" večerních 45°C +. Z hlediska vysoké zaneprázdněnosti nám není k dispozici původně vybraný pokoj, což nám po nabídce luxusního apartmá se vším všudy vůbec nevadí. Noční procházka bulvárem centra Las Vegas za stále trvajících teplot okolo 43°C, obhlídka vodní show před hotelem Bellagio, vhození 7 babek do automatu kasina a můžeme se jít vyspat do klimatizovaného pokoje.
Ranní výhled na Vegas dává tušit, že dnes zažijeme nejkostrbatější den alespoň co se teplot týče. Sestup do obávaného Death Valley (údolí smrti). Se zatajeným dechem sledujeme teploměr, na jaké příčky se vyšplhá a nechápeme udivení z teplot nad 40°C. Našim maximem je 55°C, to když stojíme na odbočce k nejnižšímu místu v okolí v samotném srdci Death Valley. Nehodláme riskovat a tohle pekelné, i když opět fascinující místo, opouštíme. Dobré čtyři až pět kilometrů táhlým kopcem přes pohoří mé oči těkají z ukazatele teploty motoru (blížící se k červenému poli) a přidanému ukazateli teploty převodovky, který je na samotným kraji jeho škály. Klimatizace vypnutá, okna staženy, topení jede na plné koule, abych odvedl z motoru vznikající teplo. Na kopec šplháme na jeden zátah a na samotném vrcholu (po vypití cirka dvou litrů vody během pár desítek minut) dávám donutovi oddechnout a nefalšovaně mu poplácáním a pusou děkuji, že nás vytáhl nahoru.
Jsme ve druhé polovině naší cesty, kempy v Utahu a Californii jsou poloprázdné, hladiny jezer jsou dosti pod jeho běžnou hladinou a všude - jak se obrazně říká - chcípl pes. Noční teploty jsou vysoké a my s láskou vzpomínáme na noční zimu v Yellowstone. Projetí a zastávky v Sequoia parku s největším stromem na světě, další věhlasné místo Yosemite park s nejznámější a snad i nejtěžší lezeckou stěnou El Capitan (zdolal jsem úctyhodné 2 metry!) a pomalu během pár dní míříme k poslednímu místu - San Franciscu.
Konečně se teploty dostaly do normálu, na Treasure Island dáváme piknik a připravujeme se na vstup do jednoho z dle mého nejhezčích měst Severní Ameriky (až po Vancouveru samozřejmě). Tady si připadám už jako průvodce, doporučuji ostatním vzít plavbu lodí, zatímco se brouzdám po městě a přeparkovávám auto. Blíží se večer, průplavem opět proudí kvanta mlhy a přejezd přes Golden Gate je ve 14°C, téměř nulové viditelnosti a větru, že by naše auto dotlačil až do Kanady. Tímto náš výlet po hlavních místech končí a směřujeme oproti prvotním plánům přímou trasou zpět do Calgary. Noční přejezd, zakotvení v brzkých ranních hodinách a otestování auta, že se v něm vyspí pohodlně čtyři lidé i s plnou bagáží, opět Crater Lake (psal jsem o něm už při loňské jízdě do SF), poslední kemp a v pondělí v hluboké noci po ujetých 7600 km (+/-) parkuji před domem. Díky donute!
I když jsem viděl spoustu míst, která jsem vidět chtěl, samo sebou se po cestě objevila fůra dalších, na která mám spadeno. Je to tu jako začarovaný kruh. Výlet to byl naprosto parádní i přes drobné komplikace, které mi donut připravil. Ale já ho i přes to stále zbožňuji a myšlenky shodit ho z útesu vzaly dávno za své - přeci to je starší pán, ale opět jsme posílili naše pouto. Znám ho nyní snad do posledního šroubku a nedám na něj dopustit. A nálepky na jeho boku mi vždy připomenou, čím vším si s námi prošel. Díky Tomovi za pár fotek, které se objevily i v tomto postu.
