To bychom měli, je to spíše shoda okolností, že to je přesně na den pět měsíců od té doby, co jsem vytáhl paty z domu. Zdá se mi to celé jako krátká dovolená, kvantum zážitků však toto zdání vylučuje. Na delší dobu se odmlčím, protože blog je věnovaný Kanadě, nevidím proto důvod psát i to, co se děje v rodné zemi. Nicméně myslím, že je příhodné napsat i pár řádků o cestě zpět.
Včerejší den, tedy ani nevím, jestli to je ještě včerejší nebo předevčírejší. Aktuálně se nacházím ve středozemním pásmu a natolik unaven, že ani hloupé odečítání hodin se mi vůbec nechce dělat. Pro mě je včerejším – nakonec jsem si vzal volno v práci, abych vše stihnul bez jakéhokoliv honění se – jsme přece v Kanadě. Udělal jsem téměř vše, co jsem měl v plánu udělat, stejně tak jsem se rozhodl vydržet vzhůru co nejdéle. I přes to, že jsem toho dny předtím moc nenapsal, držel jsem se zdatně a šel to zabalit okolo půl druhé. Až další dny ukáží, jestli to byl dobrý nápad či nikoliv, jestli jsem tím tělo připravil lépe, abych předešel nemoci z časového posunu – pásmové nemoci, tedy jet lagu.
Ráno jsem si přivstal a dobalil poslední věci, vydatně se na dlouhou cestu nasnídal, vyřídil poslední hovor a pomalu se vydal na letiště. Spojení je parádní, během půl hodiny jsem už stál na letišti. Konečně jsem se po něm mohl rozhlédnout trošku více. Vancouverské zázemí je neskutečně příjemné, dřevo, akvária, hodně vody. To vše působí uvolněným dojmem a zpříjemňuje čekání na letadla. Raději jsem si dal více než dvě hodiny fóra. Čekal jsem stejné letadlo jako při cestě sem, nakonec jsem se dočkal ještě většího. Dalším bonusem mi bylo volné sedadlo vedle mě, takže jsem se nemusel omezovat a mohl se pěkně roztáhnout.
Let byl příjemný, službám letecké společnosti KLM opravdu není co vytknout. Celková doba letu mi připadala poloviční v porovnání s cestou tam, jako vždy při cestě na dovolenou. I samotný vzlet jsem si užil o poznání více, protože už nevidíte jen velké neznámé město, ale dovedete rozeznat, kde se co nachází a kde bydlíte. Jakmile jsme vystoupali do výšky cca 3 km nad vrcholky hor, až tehdy jsem si uvědomil, v jaké hornaté krajině se Vancouver nachází. Především pohled na tyrkysově modrý Garibaldi lake mě ještě více utvrdil v tom, že se bude jednat o jednu z prvních destinací navštívených po mém příletu. Turbulence byly vcelu výrazné, řekl bych nejsilnější za celou dobu létání, krásně mě však uspaly…
Severní oblouk nad Grónskem způsobil to, že oproti očekávání jsme ani chvíli neletěli ve tmě. Stále se do oken opíralo Slunce a tím jsem ztratil zcela ponětí o časové ose. Přistání v Amsterdamu doprovází zatažená obloha a příjemných ranních 21°C. Nikdy jsem v Holandsku nebyl, rád bych proto využil více než devítihodinové okno k prozkoumání tohoto města. Proplétám se letištěm, nadvakrát se ujišťuji, že opravdu není problém, když opustím letiště a už si kupuji lístek na vlak směr centrum. Konečně poznávám, že jsem v Evropě. Rozsáhlá elektrifikovaná železniční síť, ta se jen tak nikde nevidí. Ale ty grafity, ty grafity… Vystupuji na hlavním nádraží a vydávám se k informačnímu kiosku s nadějí, že zde najdu tipy, kam se vydat. Po cestě mě zastavuje nějaký pouliční prodejce. Z kraje hovoru ho zastavím, že nejsem zdejší, ale ať mi poradí, co tu můžu dělat. Odzbrojující otázkou, jestli se chci zhulit, potvrzuje věhlas tohoto města mezi turisty. Zdvořile odmítám a raději se ptám na cestu do srdce města.
Nevím, co si o tom městě myslet. Připadne mi nemasné neslané, jako bych se procházel Brnem, Basilejí či jiným hustě osídleným místem. S tím rozdílem, že tu je neskutečné kvantum lidí a ještě více cyklistů. Neuvěřitelné, především speciální parkoviště pro kola + punkové kurtování kol ke všemu, co je pevně spojeno se zemí. Kouknu do mapky a vidím to na jediný možný okořenění – pivovar Heineken, podívat se, kde se vaří celosvětově známé pivo.
Lidé tu už nejsou tak upovídaní, sdílní a přátelští jako ve Vancouveru, to se čekat dalo. I tak se tu dávám do řeči s brazilským párem a zlatou tečkou mi je střešní hamburger s pivem – konečně jsem se dočkal i poctivého ležáku. Celková show při prohlídce si zadá s irským Guinessem, palec nahoru a každému doporučuji se jít podívat.
To mi stačí, budiž mi dáno za pravdu, že opravdu tu není nic k vidění to, že nemám z centra ani žádné fotky. Nic fascinujícího, co by za to stálo.
A tak mě musí zákonitě překvapit něco negativního. Ano, je moje vina, že nemám žádné Eura a dal jsem si pivo, což urychlilo nutkání jít na toaletu. Tak co teď? V peněžence mám jen babky a tak doufám, že když slušně půjdu a vysvětlím problém, tak se mi dostane pochopení a třeba mě nechají jít i gratis nebo vezmou pět babek jako suvenýr. Nevypadám jako bezdomovec, tak proč se nezeptat. Už tak tak přešlapuji, což pána evidentně nezajímá, v rychlosti jdu do bankomatu vybrat pitomých 20 Eur (samo sebou s dobrým poplatkem), i tak ale nepochodím s tím, že není banka, aby mi měnil. Inu co naplat, vítej Ondřeji zpět na kontinentu, kde převládají peníze nad lidskostí a pochopením. O to víc mě to nutí se zamýšlet nad diametrálním rozdílem mezi tím, kde jsem se narodil a kde žiji a tím, kde teď aktuálně pobývám.
A tak prioritním dobrým pocitem mi je to, že v koutku duše vím, že na této zvláštní zemi existuje alespoň jedno místo, které mi je lidsky a myšlenkově o hodně bližší. Ale dost přemítání o tom co je a co není, mnoho úhlů pohledů, mnoho názorů. Už jen čtyři hodiny mě dělí od dosednutí v ČR, a hlavní pro mě jsou ti, které mám rád. Ne žádní záchodoví dědoušci. Užijme si prázdniny, já od psaní a vy, čtenáři blogu, od čtení poznatků ze světa. Teď jsme zase chvíli na stejné lodi.
