Vypadá to na poslední příspěvek, snad ne na zcela poslední - vysvětlení později :) Je pondělní podvečer a za tři dny budu touto dobou někde nad územím oblasti Nunavutu, cestovní horečka se u mě však tentokrát nekoná. Jen si čím dál tím víc uvědomuji, že opět po dlouhé době uvidím všechny blízké. A mohu s čistým svědomím říct, že se hodně těším. Záměrně nebudu konkretizovat, protože bych nerad na někoho nebo něco zapomněl. Pouze jediný příklad, který je zcela jiný. Zatím co s každým mohu díky smskám, emailům, jiným druhům online komunikace nebo dokonce i videohovoru na Skype komunikovat, se psy tomu tak není. I když jsem hodněkrát viděl našeho "čendu", jak mu familiarně říkáme, na display notebooku prostřednictvím skype-hovoru s rodiči, interakce se mi žádné nedostalo. A to nejen pro to, že ten náš strakatej bígl je už druhým rokem hluchý. Ani Qvido, russlík v nejlepším věku, by nereagoval o nic lépe. Psí duše je zkrátka nepoznamená žádnou přetvářkou a když uvidím sklopené uši a vrtící se ocas, vím jistě, že tento tvor mě vidí rád.
Nemám ani moc věcí, které s sebou vzít, zavazadlo tak beru především z povinnosti, protože skýtající seznam věcí, co přívézt z ČR zpět, je sáhodlouhý. Škoda jen že aerolinky nenabízí možnost zprůměrování váhy zavazadla, respektive přelití nevyužité kapacity do dalšího letu. Mám ještě dvě popracovní odpoledne na vyřešení restů, a že jich je!
I proto jsem se rozhodl mít klidnou neděli a značnou část z nich pomalu odmazat. Utopie, tady to zkrátka nejde. V sobotu jsme se vydali napodruhé pokořit Bowen Island, tentokráte úspěšně. Výšlap to byl parádní. Nejpve trajektem na blízký ostrov, poté do informačního centra vyzjistit, kterou cestou jít, no a pak vstříc vrcholu. Výšlap to nebyl nijak obtížný, na internetu psali o vyšší náročnosti a špatném terénu, osobně jsem nabyl názoru jiného. S tím přídavkem, že jsem si celý výšlap dal v pětiprsťácích. Celou cestu jsme nikoho nepotkali, o to více jsme se těšili na vrch kopce, až si lehneme v klídku na dřevěný heliport. Jenže při rozhrnutí posledních větví stromu se předemnou objevila asi třicetičlenná skupinka Asiatů (nahorů jezdí autobusy????). Přátelsky jsme se pozdravili, žertovným tónem jsem prohodil, co tu všichni tak brzo ráno dělají a usedli jsme na kamen pochutnat si na ovocném salátu.
Jen co jsme dojedli, vydal jsem se pořídit pár snímků - to vše na klasické tyčce s gopročkem. Všichni zpozorněli a začali se tápat, co že to mám. Velmi dobře naladěn jsem odvětil, že to je kamera, že se mají usmívat a dělám pro National Geographic. Takže mávat a za dva týdny se dívat v úterý večer na televizi. Když o tom tak přemýšlím, asi nemají stejný smysl pro humor a doufám, že v úterý večer budou dávat nějaký poučný a i zábavný pořad z mimoasijského prostředí. Pardon.
Nakonec se zvedli, někteří se až moc okatě protahovali okolo mě (asi chtěli být zachyceni blíže) a se srdečnými pozdravy odkráčeli. Plácek jsme měli jen pro sebe, paráda. Krásný relax s výhledem na celý Vancouver a přístav na ostrově. Po chvíli dorazili další výletníci, s parádním psem. Ten dojedl ovocný salát a dost jsme se bavili o mých pětiprsťácích. Měl bych asi začít dělat pro Vibram..
Dole v přístavu před odjezdem jsme si ještě pochutnali na jídle a s dobrými pocity s dalšího parádního výšlapu nasedli na trajekt. Večer jsme se vydali do parku na západ slunce a tím měl být dle všeho můj víkendový limit vyčerpán.
Jenže to bych musel vypnout už v jedenáct večer telefon. Volá mi Zdenek, že se jede zítra k jezeru. Dvě auta, jezero, koupačka, grilovačka a zpět. Do pěti budu doma. Inu - proč ne... Nemám ani nic sbaleného, nevím, kam pojedeme. Míříme si to na východ. Jak se později dozvídám, čeká nás tvrdý test našeho auta. Na co mít auto do terénu (ne teda plnokrevné) a nezkusit, kde je jeho limit? Patnáctikilometrová cesta po nezpevněné silnici se závěrečným šestikilometrovým stoupáním ve slušném terénu. Tak se Volvo ukaž. Pere se srdnatě, sice ztrácíme mrštnost Hondy CRV druhé posádky, hlavně díky zadnímu delšímu převisu, za to jsme však ani jednou neuvařili motor, který nás se silou sobě vlastní táhl slušným stoupáním bez jediného zaváhání. Plně podporován záběrem na všechny čtyři. Koupě se i v tomto aspektu ukázala jako velmi dobrá. Místy mi auta bylo líto, už víckrát mu toto neuděláme, slibujeme! Proto jsme po vzoru druhé posádky a pojmenování Hondy na ještěrku zvolili typický rys pro našeho přičaplého dravce - cougar, tedy puma.
Dosáhli jsme téměř vrcholu, výš se dostaly už pouze typičtí plnokrevní horalové, Jeep, terénní Ford aj. Dále musíme po svých. Vedro je místy docela nesnesitelné, hlavně nám Mates ukazuje i vrchol, kam máme dojít. Je nám jasné, že ze slibovaného jezera asi nebude nic, avšak nejsme princezny a koupat se můžu jít v Brně na Kravák. Nasazuji ostrou chůzi, čeká nás dlouhá cesta...
Postupně jsme se probojovali až na samotný vrch, odměnou nám je další neskutečný výhled do všech stran. Ze severu řeka Fraser, která se zde značně větví, z jihu na nás vyčuhují vrcholky okolních hor z USA dramaticky dokreslené špicí bílého Mt. Bakeru. Vrcholu, kam chci jednoho dne vylézt. I přes toto všechno mě nejvíce zaujali místní otrslí chipmunkové, co se vydali loudit. Krásný to tvor, opravdu. Byli dva, a hned pojmenovaní podle hrdinů z kresleného seriálu Chip a Dale, který jsem jako malý hodně rád sledoval.
Je na čase jít domů. V pět doma rozhodně nebudu, rádi bychom přijeli ještě před půlnocí. Grilování musí jít stranou. Přijíždíme o půl dvanácté a jak auto, tak i my spokojeně leháme k zaslouženému odpočinku.
Aby se mi dobře vzpomínalo, kam po obžerství, které mě jistě při návštěvě ČR čeká, přijet makat, hodlám to celé dneska vygradovat. Jdu zkusit lekci hot yogy, tedy yogy v místnosti o teplotě 38°C. Pokud tedy přistane v Praze letadlo beze mě, tady se nabízí vysvětlení, co se mohlo stát. Bude to asi hukot, zvládnout první hodinu, ale těším se. Fotky teď nestíhám nahrát, musím se vypravovat. Přibudou do pár hodin. Brzy mě tam máš, Česká Republiko... Naviděnou.
Žádné komentáře:
Okomentovat