Už jsme tu zase dlouho neměli žádný svátek, dnešní den tuto tradici opět naplnil. Líbí se mi, že nejen zde, ale i po vzoru jiných anglických kolonií tu svátky připadají na určité pondělky. Jinými slovy první či x-té pondělí v určitém měsíci - svátek. A tak na toto pondělí, první červencové, připadl Canada Day, tedy den vzniku kanady. Ve spojení s místním patriotismem se nedalo očekávat nic jiného, než vlajky na všech koutech možných i nemožných, na autech, namalovaných na obličejích. Zkrátka všude.
Pro nás to ovšem znamenalo opět jediné, a to naplánování trasy pro další z mnoha výletů za poznáním krás okolí. Tentokrát vyhrál Joffre Lake Provincial Park, severně od Vancouveru, asi 200 km jízdy autem. Poprvé tak díky této cestě mohu míjet onu meku zdejšího lyžařského života, Whistler. Tentokrát jím pouze projíždíme, všudypřítomné olympijské kruhy však dávají znát, že se zde konala lyžařská část zimních OH 2010. Letošní sezónu jsem nestihl, avšak následující si rozhodně nenechám ujít. Po vzoru Bodeho Millera, Aksela Lund Svindala, Mario Scheibera či našeho Ondry Banka, chcete-li, se zakousnout hranou slalomek do upravených sjezdovek.. Ale dost snění, musím si počkat, jedeme teď dál, ještě severněji. Drobnou zastávkou nám je Pemberton, kde nakoupujeme drobný proviant na výšlap. Jsme však i hladoví a necháváme si doporučit nejlepší místní restauraci. Tip na nejlepší burgery v okolí se naplnil a například můj tuňákový burgr? Mlaskám ještě teď. Obsluhující blondýna se nás nesměle ptá, odkud jsme a jestli může hádat. Koukáme, když hádá Česko. Odvětila, že při jejím pobytu na Zélandu byla s partou asi 30 čechů, jsme jí sympatičtí.
Parkujeme konečně pod startovním bodem naší dvoudenní trasy. Teploty se vyšlhaly k dobré třicítce, což nám krapet stěžuje celý trail. Cpeme láhve s vodou do batohů a vycházíme - mohu tak pokřtít svůj nový batoh. Za malou chvíli na mě sedá jeden z mnoha komárů, kteří nám budou dělat společnost i nadále. Urychleně vytahuji repelent a celá naše výprava se pokrývá značnou vrstvou. Přicházíme k prvnímu ze tří jezer, už zde se musíme přemáhat, abychom tam s rozběhem neskočili.
Cesta nahoru je upravena po vzoru cest v národních parcích, ztrácí to tím pádem kouzlo, na které jsme byli zvyklí. Ono prodírat se houští a přeskakovat klády ten pocit z dobytí vrcholu umocní. Trail není až tak dlouhý a příkrý, jakmile se nám otvírá před očima druhé jezero, zůstávám s údivem stát. Kontrast lesa, bílých vrcholů místního ledovce a hlavně tyrkysového odlesku ledovcového jezera mě přesvědčuje o tom, že všechny obrázky na internetu opravdu nejsou povedenou fotomontáží. A to ještě nejsme zcela nahoře. Poslední jezero je pouhých pár set metrů dál, to už Slunce pomalu zapadá a my s klesajícími teplotami přicházíme na kempovací místo.
No, ono to má do kempu značně daleko. Je to spíše kamenitý nástup k ledovci. Několikametrový pás podél břehu je rovinatý, zde je uděláno pár míst k pohodlnému postavení stanu, odhadem tak 20 - 25 celkově. Náš pozdní příchod nás odsuzuje k hledání si jiného místa, sice se setkáváme s laskavými ohlasy, že se tihle či druzí smrskou a ať zaujmeme místo hned vedle. Nám se vidina hledání a dělání si vlastního plácku líbí a proto pokračujeme ke směru vrcholu, hledat alespoň kousek rovinatého prostoru. Ten nacházíme, Lucka si rozbaluje stan a my ostatní borci chceme spát pouze ve spacáku, abychom si užili místní přírodu. Večer sedáme na chvíli k sobě a povídáme si, avšak zvedající se vítr, klesající teploty a postupná tma nás odhání do svých spacáků. Jídlo dáváme do pytle a přivazujeme na strom, to kvůli prevenci před místní zvěří, lecos jsme se naučili.
Nebyl to zrovna nejlepší nápad pohrdnout stanem. Ne kvůli dešti či větru, tuto noc nás o hodně potrápí větší živel. Zdejší komáři jsou snad geneticky upravení. Jsou větší, chlupatější (proto jim není zima a i na ledovci umí čile hodovat) a nikdy nechodí spát. Navíc umí kousat i přes oblečení, někteří i přes spacáky. Jinak si to nedokážu vysvětlit. V počátku noci se maximálně kuklím do svého spacáku, zcela se zeslékám a v zimě se v něm choulím. To je ta příjemná část, jenže pak se dostávám do teplotní rovnováhy, spacák plní svou roli a výrobcem nastavený komfrot spánku je v nižích teplotách, než by bylo třeba. Dostávám se tím do fáze sofiiny volby, buďto se vařit ve spacáku a nebo mírně vylezlý snášet nálety bodavého hmyzu. Nutno podotknout, že krvechtiví komáři vůbec nerespektují fakt, že mám na sobě tou dobou asi pět vrstev Muskolu, Rolls-Royce mezi přípravky proti komárům. Po zhruba dvacátémpátém štípanci volím strategii horka a miniaturní škvíru pro dýchání kryji tričkem. I tak do rána pár náletů schytám. Z logických důvodů se v noci několikrát budím, útěchou mi je nádherný výhled na hvězdami rozzářenou oblohu. Takhle jasnou jsem ji ještě nikdy neviděl. Když v průběhu noci začaly vystupovat vrcholky protějších hor z odrazu měsíčního svitu, naštvání na komáry na moment odeznělo.
Ráno jsme logicky všichni, krom Lucky, vstávali před šestou. Nemohli jsme se dočkat, až vyskočíme na nohy a dáme nohy na ramena. Jdeme po kamenech a následně i po sněhu a skále směrem k vrcholku okolních skal. Výhled na třetí jezero máme parádní, sedáme na skalní převis a čekáme, až se Slunce uráčí vykouknout i do údolí a ještě víc rozjasní tyrkysovou hladinu jezera. Dobrou hodinu a půl trvá, než se celé jezero obleče do denního "kabátu" a my spokojeně kráčíme zpět k místu našeho kempu. Balíme věci a míříme dolů k autu. Na protější straně jezera se zastavujeme, abychom přikrmili nápad jít se vykoupat. Tou dobou je nám značné vedro. Voda je však ledová, musíme se hodně přemáhat a každý z nás je tam opravdu jen chvíli. Osvěžení to je však vskutku luxusní.
U prostředního jezera dávám koupačku ještě jednou, v plavkách procházím po spadeném stromu. Nejraději bych z něj opět skočil do vody, ale není vidět na dno. Raději se proto otáčím a mířím zpět, alespoň udělám tradiční stojku na hlavě a do vody jdu z pohodlí břehu. Po cestě dolů nás míjí spousta turistů a my jste tak rádi, že už to máme za sebou. Teploty stále rostou a výstup z auta ve Vancouveru je horší než "napřesdržku" od Růženy. Druhý trail tak vynechávám a jedu rovnou domů. Sice toho chvílemi lituji, že jsem mohl vidět ještě další trasu, ale brzké vytuhnutí mě usvědčilo v tom, že zůstat byl dobrý nápad.
Aspoň jsem se dneska mohl jít podívat na Canada Place, jak že místní slaví Canada Day. Navíc je tu nový měsíc, a mně začíná konečně mírná drezura. Jsem na sebe hodně naštvanej, že spoustu věcí jsem si doposud jen říkal, ale nedělal. Běhání bych mohl spočítat na prstech rukou, o jízdě na kole jakbysmet. Proto dnešní svátek je u mě zlomovým. Je prvním dnem, kdy nemám "šalinkartu", zítra ráno jedu do práce na kole a hodlám to aplikovat každý den. Zatím co můj brácha si může dát na vizitku "ten-co-dal-iron-mana", (tímto mu veřejně gratuluji, má můj nesmírný obdiv a je mi dobrým hnacím motorem...!) já tu za tu dobu hodně zakrněl. Proto prosím, až mě za měsíc uvidíte v ČR a při záporné odpovědi, jestli jsem se v červenci pořádně proběhl, vyjezdil na kole a uplaval nemálo délek v bazénu, dejte mi facku. A to pořádnou. Každopádně za pár týdnů už budu sedět v letadle a těšit se alespoň na pár dní, které strávím v rodné zemi.
Žádné komentáře:
Okomentovat