Real Canadian

 

„Cheš?“, ozve se vedle mě a já opět na chvíli procitám do reality. Aaron mi anglickou češtinou nabízí termosku s kávou. „No, thanks….“, raději odmítám a věnuji se plně jízdě, tlačíme před sebou poslední stádo krav s telaty. Všech 83 kusů z okolních pozemků nahnaných, ještě finální přesun všech zpět na Keithův pozemek. Pěkně po staru, poctivě na koních, každý na jedné straně silnice. „Tohle je pravá Kanada“ prohodí mezi řečí a já si vychutnávám závěrečné metry dnešní osmnáctikilometrové vyjížďky okořeněné akční vložkou. Aneb na den kovbojem.

 

Je čtvrtek, v mém imaginárním kalendáři už dopředu bliká další netradiční zážitek. Telata, která jsme před šesti měsíci značkovali, už povyrostla. Zima klepe na dveře, je třeba vše stáhnout zpět na jedno místo. Ráno v devět nás vyzvedává Keith spolu s Patchem, tím drobným pasteveckým psem s pravým okem modrým a levým okem hnědým. Aaron nakládá svého Sunnyho, mně Keith osedlal Chance. Přijíždíme do středu dění. Cirka 30 kusů nás čeká u potoka, zbylé jedeme dnes nahánět. Nyní mě mrzí, že jsem si Kovbojský klobouk odvezl do ČR a boty si stále nepořídil. Netradičně oblečen ve sportovním se připravuji naskočit na dnešního parťáka.



„Tak vyskoč, ať Tě připravíme na jízdu, bágl nech ještě v autě“. Aniž by se mě Keith zeptal na zkušenosti, už sedím nahoře, rychle mě opraví a poradí, jak nejlépe držet otěže a s humorem svým vlastním se slovy „To je horší než hlídat děti“ odchází a naskakuje na svého koně. Je to už vše na mě. Ráno je chladné a zatažená obloha do karet taky nehraje. Vítr sice není nikterak silný, ale dokáže delší čas v sedle znepříjemnit. Chtěli bychom to do poledne stihnout. Keith s Aaronem jdou vedle sebe, můj Chance se krapet loudá, musím ho tu a tam popohnat a klusem stáhnout vzniklou mezeru. Patch kolem nás lítá jako splašený, jeho krev se nezapře. Tvůj čas však ještě přijde.

Procházíme místním okolím po stezkách, tu nahoru, projít bránou, dolů k řece, prodrat se houštím, vyhnout se větvím. Kamera mi trochu zavazí, ale zatím zvládám. Poslouchat Keitha a jeho povídání je parádní. Konečně nacházíme první menší stádo. „Aarone, běž otevřít bránu, já je naženu zleva a ty, Ondro, hlídej, ať neutečou tudy“. Pobízí koně ke cvalu a s Patchem mizí v dáli. Já vše jistím ze zálohy a s úsměvem koukám, jak se to má dělat. Povedlo se, bučící, ale očividně spokojený skot, probíhá bránou a my se vydáváme pomalu za nimi. U řeky se opět rozdělujeme a snažíme se všechny přivést na cestu a poté až k bráně. Keith po chvíli sčítání přichází se zjištěním, že nám jich dobrých dvacet ještě chybí. Otáčíme se a v dáli vidíme další stádo, které se před námi v předchozí hodině důmyslně schovalo. Jedeme zpět.



Bereme to zkratkou, dolů po stráni, přes potok a po rovince zpět jim nadběhnout. Keith se mě ptá, zda-li jsem stále ok. Zadek a třísla samo sebou bolí, ale nechci si nechat ujít ani jednu minutu. „To je dobře, tak jedeme…“, kopnutím pobídne svého koně a dávají se do cvalu, za ním okamžitě startuje Aaron. Je parádní sledovat, jak ladně to vypadá, zcela harmonicky s jednou rukou na otěžích a bez náznaku jakéhokoliv nepohodlí ve tvrdém sedle, vystřelili. Je řada na mě a Chance – tak jo, poskočím v sedle, heja, patami dvakrát pokopnu a mohu tak zažít svůj první cval na koňském hřbetu. Pravda, připadám si spíše jako panák z Toy Story, co lítá v sedle, cítím každý jeho krok, ale naplno si to užívám. Co nevidět jsme u krav, vidím poprvé Patche v akci a nestačím se divit, jakou tvoří s Keithem sehranou dvojku. My s Aaronem jistíme druhou stranu. To by bylo, víc jich tu v okolí snad není.



Opět stejnou cestou zpět, nahnat všechny k cestě, pár telat se nám snaží proklouznout, ale máme je. Nakonec všech třiaosmdesát. Keith otevírá bránu a my kráčejíce na koních ženeme holky zpět domů k Ewordsům na pozemek. „Tohle je pravá Kanada“, s úsměvem sděluje Aaron a já si naplno uvědomuji, jaké to je být mimo město a užívat si tyhle nevšední zážitky. Díky.

Šťastné díkůvzdání

V rychlém sledu se tedy pouštím do dalšího pokračování, abych dohnal dosavadní prostoje. Barvy podzimu už nadobro odezněly a každou chvílí očekáváme sníh. Ne že by tu už nebyl – pár dní před mým příjezdem na dva dny nasněžilo (začátek září!!), zatím se však zima drží za dveřmi. Zásoby dřeva jsou poctivě připraveny a psi se opět zase rádi vplíží do pohodlí srubu. Kluci mají na dva měsíce posilu v podobě fenky bernského salašnického psa – Tesley.



Do pracovního procesu jsem se začlenil rychleji, než jsem si myslel. Po cca 4 měsících klidného období proto hned pořádně. Dvě kryjící se práce, 6 a ½ dne vesměs od rána do večera, večer čas maximálně na relax a spánek. Není divu, že předchozí článek proto trval tak dlouho. Nyní už jsou dva velké projekty hotovy. Hlavně jsme s Aaronem mohli vítězoslavně zapózovat – skleník, pracovně nazvaný Archa, byl v tomto týdnu konečně uzavřen a veledílo bylo dokonáno.



Ve spojitosti s volným víkendem se vydávám konečně i do Calgary, vidět se s přáteli. Ten předchozí byl ve znamení kanadských voleb, které zvedly ze židle většinu občanů. Pouze jedna událost ji dokonale zastínila – a to finále americké ligy v Baseballu. Jediný kanadský tým – Toronto Blue Jays, postupně vtahoval do dění každého v Kanadě od východu po západ. A i na mě kult modrých sojek z Toronta dolehl. Páteční večer téměř nikoho v baru nezajímá, že Calgary Flames letos poprvé vyhrávají doma a v prodloužení porážejí na svém ledě rudá křídla z Detroitu, dnes večer všichni s očekáváním sledují vyrovnanou bitvu v Kansas City. Do poslední směny to vypadá na velké drama, nakonec vyhrává sok z USA, ale ten pocit, když Bautista trefuje homerun – i přes to, že neznám 100% pravidla, hru si dosyta tento večer užívám a z plna hrdla společně se všemi fandíme.



Pondělí 12.10. – již mé třetí díkůvzdání v Kanadě, tentokrát s kopou výtečného jídla a velmi příjemným posezení v „rodinném“ kruhu. Natolik zabráni do centra dění, do chuti rozplývajícího se krocana na jazyku, že nemáme žádnou digitální vzpomínku. Jaká škoda. Ještě o jeden týden zpět – vydávám se za Amy do BC na pár dní, do Kamloops. Navštěvuji jednu hodinu na místní univerzitě, moji první kanadskou, stejně jako první hodinu sociologie vůbec. Přednášející Kubánec mě naštěstí utvrzuje v tom, jak jsem rád, že jsem si vybral na studium obor strojírenství. Přednáška o postmodernismu a hlavní ideou, že nejsme schopni sebe sami nikdy v životě poznat, ve mně pozitivní emoce rozhodně nevyvolala. Škoda – statistiku bych si užil asi více. Zapadnutí s autem na kdesi v parku je však hlavní srandovní historkou, sice mám donuta pěkně upraveného, ale na 4x4 si raději necháme zajít chuť. Poskakování hodinu v blátě, zvedání heverem a vypodkládání kol – k nezaplacení. V sobotu se vydáváme za navštívit Amyiny rodinné známé k jezeru, mohu si poprvé vyzkoušet střelbu z loveckých zbraní. Poloautomat menší ráže je ještě vcelku sranda, terče trefuji, jenže třístovka magnum je zcela něco jiného. V hledí nacházím terč, na chvíli zatajuji dech a prst mačká spoušť. Čekám zpětný ráz, ostatně to se dalo vyčíst z Mauryho výrazu, když mi pušku podává. Zavírám na setinu oči a síla výstřelu je neskutečná. Ještě teď to v rameni snad cítím. Páni! V Kanadě je lov zvěře koníčkem číslo jedna, mně však bohatě vystačila předchozí zkušenost.



A aby toho nebylo málo, arsenál hudebních nástrojů se rozrostl. Z čista jasna jsem samo sebou díky Ivě a Aaronovi (a Paulovi) dostal staré Saloon piano ze 40. let. O další aktivitu, co o chladných večerech dělat, více. Už při jeho převozu nešlo odolat netypickému zvuku klavíru, který mě vrací do dávné historie.



Na chvíli tak opět odkládám notebook, abych načerpal další témata ke psaní, za týden se mi rýsuje zajímavý sedmidenní výlet na trase Calgary – Edmonton – Jasper – Kamloops – Vancouver – Seattle – a zpět. Snad bude opět o čem psát.