(update číslo 1: na letišti jsem začal, ale opět jsem se nechal rozptýlit letadly a psy, takže jsem sepsal jen pár vět. Dopisování kouskuji do Yellowknifeských večerů.
update číslo 2: mezitím jsem se stihl vrátit zpět do Calgary a teď už jsem zase zpět v Yellowknife. Co to znamená? Že na sepsání jednoho příspěvku potřebuji už měsíc!!!)
V prvopočátku jsem chtěl další pokračování kanadského blogování věnovat zásadním rozdílům, které jsou asi nejmarkantější v kontrastu s tím, co mně, jakožto Moravákovi, přijde příjemně či nepříjemně jiné. Poslední měsíc se však odehrála spousta zážitků, takže si téma odlišností bude muset chvíli odpočinout. Těžké je si vybavit, co se za poslední tři měsíce chronologicky odehrálo, však si to sami zkuste. Nic? Že vše splývá? Chápu, mám to stejně. Aspoň pár zásadních bodů mi v hlavě zůstalo, o kterých se dá psát.
Ze všeho nejdřív jen stručně - každý se ptá, kde nám je konec. Jsme hezky zabydlení v Calgary, s bytem se na nás usmálo opět štěstí. Lokace 5 minut od Amyiné školy, 7 minut od centra, 9 minut chůze na tenisové kurty, 12 minut na letiště, 14 minut na vrakoviště, a díky strategické poloze blízko k výpadovým cestám ať už na sever (Amyiny rodiče) či jih (Gladstone) bychom těžko hledali idelálnější místo. Jen ti řidiči, ti řidiči... Pravda, nejsou tak agresivní, jako to znám z českých silnic. Jenže se tu projevují místní tzv "redneci" (ze slova Redneck - čili červený krk). Slangově něco jako u nás bychom počastovali někoho vidlákem či kloboučníkem. Chápeme? Drtivá většina lidí pracujících na severu v oil and gas industry (ropa), měsíc v kempu, převážně pít a vydělávat peníze, koupit velké trucky a bezohledně se chovat ve městě na silnicích. Na každodenním pořádku, bohužel, O to víc si užívám a promíjím řidičské (ne)schopnosti turistů (záměrně neříkám, jakých) v Yellowknife.
Sportovní vyžití bylo opět v plném proudu. Fotbálek, badminton s Tomem, ale zejména tenis s Amy mě mile překvapil. Čekal jsem lehké pinkání, jenže mě docela slušně prohání. Jojo, dobře jsem se oženil :) Stihli jsme už první výročí, pořídili novou sadu silikonových prstýnků Qalo symbolizujících uplynulý rok - bílá barva pro oba ve znamení zimy v Yellowknife. I když zrovna dnes jsem si říkal, proč jsme nezvolili barvu nesoucí název města, tedy žlutou. To když jsem se venku oprašoval a prstýnek mi vylítl do sněhu. Deset minut o zábavu díky jeho hledání postaráno. Nejen díky výročí, následných Amyiných narozenin, ale také, jak by řekl táta, čas posbírat nějaké kladné body, tím že neustále létám za prací pryč, jsme si udělali výlet na dva koncerty.
Tři dny před samotným koncertem se tuto informaci teprve dozvídám, hned se mi chce nadšeně ptát Amy, zda-li by chtěla jet na Coldplay, ale Gábi mi typicky vlastním stylem oznamuje, ať se neptám, koupím lístky a vezmu Amy na výlet jako překvápko. A tak se taky děje. V úterý vyjíždíme do Edmontonu, vše je v utajení a protože po cestě všelijak mystifikuji i hokejem, blízko arény po prozrazení vykřikuje radostí. To co ale bude následovat v dalších hodinách, to se ani slovy popsat nedá. Spojení nové haly (Rogers Place), ve které hrají nově Edmonton Oilers své domácí zápasy, pohodové muziky a hlavně neuvěřitelného elánu a pozitivního naladění od všech členů skupiny vytvořilo jeden z nejlepších zážitků tohoto roku. Jeden hit za druhým, výtečné vystoupení a komunikace se všemi, kteří zavítali taktéž na koncert, a mnoho dalšího. Rozhodně stojí za to nasát alespoň trochu jejich atmosféru koncertu, kor když na Youtube je několik jejich koncertů celých v dobré kvalitě ke shlédnutí - osobně doporučuji tohle z Chicaga. Vždycky jsem si myslel, že Kanaďani jsou s prominutím suchaři a neumí si koncerty užít, to když ze začátku všichni sedí na svých místech, ale Coldplay se podařilo zvednou ze židle v průběhu koncertu všechny. A mám podezření, že vozíčkáře taktéž. Půlnoční cesta z Edmontonu domů byla v naprosté euforii, Amy spokojeně usla a já za stálého broukání si jejich písniček spokojeně, ignorovaje únavu, pádil po dálnici zpět. A aby toho nebylo málo, hezky nám po dlouhé době na cestu posvítila polární záře.
Ani ne o týden později, nyní již v Calgary, se vydáváme na další koncert z trochu jiného soudku. Imagine Dragons. Tihle pohodoví chlapíci z Las Vegas pravidelně produkují nemalý počet hitů, neváháme tedy ani minutu. Před očima máme stále moderní halu z Edmontonu a profesionálně připravené vystoupení z týdne minulého, Imagine Dragons působí značně skromněji. Jen do chvíle, než začnou. Zvuk natolik vyladěný, že i když bych měl v průběhu koncertu zástavu srdce, natolik výkonné basy by se postaraly o funkci defibrilátoru. A ten, kdo hudbu Imagine Dragons zná, dozajisté ví o jejich častém bubnování na všelijaké perkuse. Hudebního vyžití jsme si dopřáli nadmíru.
Teď se do haly Saddledome v Calgary můžeme pravidelně dívat na Jardu Jágra, asi nikomu neuniklo, že letos poprvé hraje za kanadský tým a rovnou tady u nás. Díky Jardo. Díkůvzdání u Amyiných rodičů s kvantem dobrého jídla a společnosti, podzim se rychle přehoupl do poctivé zimy (i když letos nás sněhová nadílka nechala dlouho čekat) a už se pomalu můžeme připravovat na Vánoce a návštěvu rodičů z ČR. A co závěrem? Jelikož včera tomu bylo dva roky, co jsem dostal PR, můžu tak konečně zažádat o kanadské občanství (to aby mě nemohli vykopnout, kdybych náhodou při oslavách dalšího Komeťáckého titulu radostí počůral třeba policejní auto). Samo sebou díky možnému dvojímu občanství se českého občanství rozhodně nevzdám. A tak si myslím, že je ideální čas uzavřít tuhle kapitolu blogování, necelých pět let psaní byla zábava, ale z rozmanitého dobrodružství plných cest a šílených nápadů se postupně stal "usedlejší" život. Inspirace a popravdě i chuť trávit u notebooku a sepisovat zážitky se jaksi vytratila. Ale třeba se zase brzy něco změní těm, co odebírají nové příspěvky přes email, nějaký den ráno přistane další upozornění. Díky za krásných skoro pět let na blogspotu. A jako přídavek Amyino přání k možnosti stát se kanadským občanem:
