Když jsem se před pár týdny vracel letadlem z Vancouveru do Calgary, mohl jsem díky odpolednímu letu a jasné viditelnosti obdivovat vrcholky pohoří Rocky Mountains. Při jejich přeletu už letadlo mírně klesá a šteluje se na přistání. Z výšky je pohled parádní a nemohu se odtrhnout od okna. V tu dobu už mám víceméně domluvený další zážitek, ale tento pohled mě utvrzuje v tom, že zkrátka musím co nejdříve.
Víkend se s víkendem sešel, sobota byla mírně zatažená, ale neděle slibovala ideální počasí k letu mezi vrcholky hor. Díky úzké komunitě Čechů a Slováků v Calgary (i v celé Kanadě) se nedalo přehlédnout, že si Vladan dělá pilotní zkoušky a v případě zájmu má při každém letu tři místa volná. Byl bych blázen, kdybych téhle možnosti nevyužil. Dopoledne si s Vladanem textujeme a předpisově zjišťuje povětrnostní podmínky na trase Calgary - Canmore - Banff - Lake Louis a zpět. Samo sebou trasa nebude kopírovat dálnici, ale povede pěkně mezi tyčícími se vrcholky.
Už v sobotu jsme let odsunuli, počasí v horách nebylo nejpříznivější a dle Vladanových slov to bude mírně houpat. Nedělní "slib" houpání sice zůstává, počasí nám dle všeho hraje do noty. Dáváme sraz na letišti Springbank pár kilometrů západně od Calgary, kde si Vladan dělá pilotní zkoušky. Hned zkraje nám nabízí, zda-li nechceme jít do hangáru a společně s ním projít předletové úkony. Neváháme ani zlomek sekundy a už s údivem obcházíme čtyřmístnou Cesnu z roku 2009 - nejnovější letadlo místní letecké flotily. Kontrola funkčnosti světel, brzd, klapek, směrovek, provozních kapalin - vše ok. Vracíme se do kanceláře, Vladan vytahuje kalkulačku a papíry a začíná kalkulace paliva a zátěže. Sám se svými cca 71 kg jsem nejtěžším z pasažérů - je to dobré, spadnout bychom neměli.
Vše je připraveno, letový plán v Edmontonu je otevřen, batoh s povinnou výbavou (větrovka a pití pro každého v případě náhlého přistání v horách) dáváme do sympatického kufru, tlačíme letadlo ven z hangáru a můžeme nasedat. Koženkové světle béžové sedačky evokují pocit nastoupení do malého kabrioletu. Následuje druhá předletová kontrola, nastartování motoru, kalibrace přístrojů a už ve sluchátkách slyšíme Vladanův hlas, jak náš let Foxtrot India Alfa Zulu hlásí jako ready. Proplétáme se mezi budovami a zastavujeme vedle vzletové dráhy 26 na poslední předletovou kontrolu. Vše připraveno, zvýšit otáčky motoru a vstříc ostrému Slunci se odlepujeme od země.
Několik minut zvědavě okukuji přístrojovou desku a poslouchám každé slovo a každý rozhovor, který Vladan musí provést. Komunikace s letovou věží malého letiště, přepnutí frekvence na letový prostor a hlášení směru a výšky letu. Každou sekundou se přibližujeme k bráně do Rockies a z blízka ze vzduchu tak můžeme sledovat jednotlivé vrstvy hor. Začíná to s námi trochu házet, měřítko trochu je z pohledu zkušeného pilota Vladana - pro nás ostatní to je řekl bych nejstrmější horská dráha na Matějské. Přelétáme nad Canmore a křižujeme transkanadskou dálnici. "Letíme pozdravit Adama, jsou na támhletom vrcholku" - blízký průlet, levá, pravá - vidíme mávající siluety na silně exponovaném vrcholku - a opět mizíme v údolí. Má hladina nadšení je na maximální úrovni.
Další nečekané překvápko nám Vladan připravuje podrobným komentářem ke každé hoře či jezeru, včetně historek a roků pokoření nejvyšší hory Mt. Assiniboine, jejíž vrcholek se před námi schovává v oblacích.
I jeho znalost čtení proudů a včasné upozornění na "mírné zhoupnutí" způsobené přechodem mezi údolími či stoupajícími teplými proudy po jejich stranách našim žaludkům neuleví. Zrovna když Monča vytahuje pytlík, začínám krapet litovat, že jsem těsně před odjezdem neměl do sebe soukat takovou porci obědu. Ale zatím držím. Vladan zvedá letadlo výše, aby snížil frekvenci a intenzitu turbulencí a prolétá řádně nastudovanou trasou. Maligne Lake, Lake Louis, zde nám začíná mírně sněžit - ve výšce okolo 10 tis stop (3 km) je 8 stupňů pod nulou, nemá smysl vlétat hlouběji do mraků, proto nabíráme kurz zpět do Calgary. Banff máme jako na dlani, už je opět hezky, vystrkuji po svolení ruku z okénka a chytám pár fotek z venku se záběrem na celé letadlo. A to nejhezčí přichází na konec.
Klesáme na dobrých 100 stop na hladinu Minnewanka Lake a ve stejné výšce opouštíme vymletým korytem řeky oblast hor. Dvě hodiny utekly jako voda, smutně se ohlížím za sebe a chystáme se na přistání. "Hele, co bereš jako nejtěžší část letu?" ptám se se zajímavostí, protože za to jsem měl vždy právě přistání. "Přistání mě baví nejvíc, protože tam se musím soustředit a konečně dělat své věci" odpovídá Vladan pohotově a dle naprosto měkkého dopadu se myslím soustředil dostatečně. A nebo to má za těch 150 hodin ve vzduchu natolik zmáknuté - kdo ví. Každopádně jsme v pořádku zpět na zemi, mohli jsme se díky tomu dostat na místa, kam se autem dostat nedá a vidět přesně to, co se drtivé většině lidí ani vidět nepodaří. A netřeba dodávat, že Rocky Mountains jsou na to jak dělané. Dejvův žaludek to po výstupu z letadla nakonec také vzdává a mně pravda zcela dobře také není. Naštěstí jsem to vydržel a fotbálek v pozdním odpoledni mě dal do kupy. Díkůvzdání bylo pojato v trochu jiném duchu - díky, díky, díky...
Jedno vím jistě, tedy dvě. Jen co sníh pokryje vrcholky hor a zbarví různé odstíny tyrkysových hladin jezer do monotónní bílé, chci letět zase. Vidět tu krásu zdejších končin Kanady ještě jednou v jiné barvě. A druhé? Kdo mě zná blíže, už po přečtení prvních pár vět a odkrytí karet, že letíme, si byl vědom, že na mém bucket listu přibyla další položka. Udělat si pilotní zkoušky na malé letadlo. Takže kdo ví.
