V přírodě

A je tu další zpravodaj z ráje – až si říkám, že je vlastně škoda vytahovat notebook a začínat psát další článek. Vzhledem k totálnímu odříznutí od digitálního světa a tím pádem i značně limitovanému spojení s ČR v podobě odpovědí na zprávy či emaily, není nazbyt. Nákupní cesty do nedalekého Pincher Creek (cca 25 km z převážné většiny po štěrkové cestě) se prodlužují o delší zastávky u Tima Hortona, kde jsem se stal pravidelným hostem s notebookem. Auto v současné době upravené do módu kancelář začíná být značně podezřelé a divím se, že na mě ještě nikdo nezavolal policii, aby mě zkontrolovali. Veškeré zastávky jsou spíše nucené, s ohledem na množství dokumentů na žádost o víza, které musím dodat. Snad o tom někdy taky napíšu vydatný článek. 

Ale zpět do údolí na ranč, kde čas letí ještě rychleji, než tomu bylo doposud. Známka toho, že dny jsou vskutku zábavné. Jenže kde začít… Sladký pocit nebýt nucen vstávat, poklidu si spát, nespěchat se snídaní, udělat si dobrou kávu a s pohledem na hory se pomalu vydat k dalšímu dobrodružnému dni. Občas na mě na verandě čekají psi, mají přehled o všem. Na velikém pozemku jsou tu pány právě oni. Fík, roční bernardýn, ještě stále odkoukává od pětiletého retrívra Coopera, jak se co má dělat. Respektuje jej jako vůdce a i přes velikostní nepoměr si Cooper umí sjednat pořádek. A už jsem pochopil, co Aaron s Ivou mysleli tím, že díky těmto dvěma nesmírně přátelským rafanům se do okolí medvědi a jiná nebezpečná zvěř nepřibližuje. Prvotní záměr nosit sprej na medvědy neustále při sobě vzal za své hned třetí den – v dáli slyším vcelku ostrý štěkot, Fík sedí u roubenky a kouká, probíhám houštinami a v dáli vidím, jak Cooper odhání dva vlky. Hvízdám a volám na Coopera, vlci stáhnou ocasy a mizí v lese. Pojď sem ty náš odvážný hrdino, vezmi si keksík. V ten samý den vidím i lišku a opět nespočet vysoké. 

Oba dva jsou nesmírně umazlení, vyžadují za všech okolností pozornost. Klidný Cooper poslouchá na slovo, Fík je ještě nevyřáděné štěně – což o to, nemít 160 liber (tedy více než já), bylo by to snazší. Jdu udělat taktéž kolečko, dát seno koňům, vzít čtyřkolku a každý den poznávat nová zákoutí zdejšího ráje. Nejhezčí je však ten klid – sednout si na verandu či jen na trávu a zaposlouchat se. Nic, pouze šum stromů. Tomu říkám relax. Pravda, teploty se ještě nevyšplhaly do letního rozmezí hodnot, značná větrnost ve zdejších místech naopak velí k obezřetnosti, ale nefalšované léto už přichází. Občas se sice probouzíme a vítá nás nová sněhová pokrývka, jenže s ostrým horským Sluncem během pár hodin taje. 

Aaron s Ivou jsou zcestovalí čerství čtyřicátníci a každý den se dozvídám něco nového z jejich pestrého života. Jsou chodící inspirací. To je však vše, co se sluší napsat. Nejvíc do kolen mě dostal fakt, když s Aaronem sjíždíme k jezeru, aby mi ukázal další nová místa. Z poza stromů se vynořuje přívěs Airstream – typická Amerika, stříbrné zaoblené tvary, přesně takový, po kterém už přes rok pokukuji a se kterým bych se rád někdy vydal na cesty. „Páni, to si děláš srandu? To je Tvoje?“ zeptám se nevěřícně. „Jasně, proč?“. Vykoktám ze sebe, že o tomhle sním a jestli můžu nahlédnout dovnitř. „Hele, jestli chceš, tak v něm můžeš strávit i víkend – kdykoliv, klidně už zítra..“. Wow! Ráj se vším všudy. A o další větší kus se mi odtud z Kanady bude hůře odjíždět. 

Střídá se tu vcelku dost příjemných lidí, které mohu poznávat. S posledním návštěvníkem Howardem splečně s Aaronem vyjíždíme v pátek na drobný hike s přenocováním v přírodě. Nasedáme do čtyřkolky a společně se psy mizíme v údolí. Cooper má nesmírnou formu a potvrzuje to, k čemu jsou retrívři předurčeni. Těžkotonážní fík se však nevzdává a s buldočí silou nás pronásleduje. Po pár kilometrech stavíme u ohniště, necháváme zde čtyřkolku a jdeme se projít k vodopádům. Fík toho má očividně plné zuby a aniž by dal cokoliv najevo, nepozorovaně se vytrácí. Jak později zjišťujeme, odklusal si to do pohodlí teplého domova. Cooper každou chvíli mizí v lese a je-li zde touhle dobou jakákoliv zvěř, zaručeně ji zahání. A tak spatřujeme pouze stopy – velké otisky tlap pumy, medvědí trus a taktéž pozůstatky vysoké, která posloužila místním predátorům. Večer rozděláváme oheň, připravujeme večeři a po desáté hodině uleháme pod širé nebe. Avízo o přeháňkách vzalo za své, obloha je vymetená a hluboká tma skýtá nerušený výhled na noční oblohu. Nad hlavou zaparkovaný velký vůz, usínáme. Cooper si lehá vedle mě a hlavu pokládá přesně do míst, kde mi ze spacáku kouká jen obličej. 

Nestihl jsem se ani extra pokochat výhledem na hvězdy a mizím v říši snů. Z té mě později probouzí kapky na spacák a obličej. Zatáhlo se a tak peláším pod nataženou plachtu, kterou jsem si s ohledem na předpověď připravil. Aaron s Howardem se taktéž schovávají, Cooper mi už společnost nedělá. Ten klid rušený šuměním stromů a dešťovými kapkami na plachtu mě opět uspává vcelku rychle. Je vcelku chladno, spím jak špalek. Ráno mě však probouzí startování motoru – vykukuji ze spacáku a probouzím se do zcela nového prostředí – během chvíle napadlo pár centimetrů sněhu a neustále sype. V pět hodin tak bleskurychle balíme pár švestek, peláším sundat vysoko vytažený batoh s proviantem jako ochranu proti medvědům dál od našeho tábořiště, nasedáme do zasněžené čtyřkolky a mažeme do tepla srubů. Průjezdy pod stromy a padající sníh dokonale ukrývá batožiny a mě samého na korbě. Durch promočen se před šestou dostávám domů – pár hodin dospat a tradá na výlet do Calgary. Necelé dvě hodiny ve městě a opět se nemohu dočkat, jak budu opět v zemi nikoho. Na ranči v Gladstone. 

A tak nejsladší tečkou každého dne je, když před roubenkou štípu dříví, za asistence čtyřnohých špiónů, s postupným mizením Slunce za obzorem. Vítr se opět zvedá, je na čase si užít opět praskání v krbu. Stále mě tíží „nutnost“ chystat dokumenty na víza, ale jen co se vše uzavře, budu se moci dostat na příjemnější položky v listu úkolů. Otevřít knihy, začít poctivě s francouzštinou a s čistou hlavou si naplno užívat nynější etapu. Sestříhat video, protřídit fotky, vydat se na túry po okolí a naplno se tak položit do zdejšího stylu života. 

Příjemnou změnou mi nyní bude po dobu pár týdnů aktivita, kterou jsem si plánoval na pravda krapet později. Za pár minut mi začíná první trénink, slovo dalo slovu a nyní budu moci stát na opačném břehu fotbalového žití. Předávat zkušenosti, taktické pokyny, motivaci a hlavně radost z fotbalu začínajícím hráčům. Aneb trenérem U12 v Pincher Creek, snad děti nebudou zlobit.

Bye bye big city life

A je to. Konečně jsem mimo civilizaci, v místech, kde srnky chodí dávat dobrou noc – lišky jsem zde zatím neviděl, ale věřím, že zvěře tu bude daleko více. Velikonoční pondělí bylo ve znamení balení a přesunu na jih Alberty. Vítají mě bernardýn Maxipes Fík a retrívr Cooper – díky jejich tulící náladě se vybalování protáhlo o dobrých 50%. Odhrabávám sníh na terase, mám chuť radostí s rozběhem z terasy skočit a zabořit se do sněhu, to abych se ujistil, zda-li se mi to nezdá. Za okny se stmívá, dost bylo kochání se zasněženého údolí, jdu do srubu, v krbu rozdělám oheň, pouštím pohodovou hudbu a opět mohu něco málo napsat. Shrnout poslední měsíc v rušném Calgary.

 

Máme za sebou Svatého Patrika, pravidelným čtenářům neunikla zmínka, že ho od jisté doby slavím. I nyní jsem se rozhodl jít na zelené pivo a nechat se unášet atmosférou tohoto svátku – jak jinak než v zelené. Plány jsou nakonec zhaceny – i když v ryze pozitivním smyslu a naprosto pompézně. Na stejný den připadá jedna z nejvyšších slunečních aktivit za poslední roky, cirka třikrát jsem už ostatní vezl mimo světelný smog Calgary, aby záři na vlastní oči spatřili i ostatní. Dnes večer bude, nikdy jsem si nebyl jistější – oblačnost táhnoucí se 200 km na sever za Red Deer velí k cestě delší, na hranice Edmontonu.

 

Vyjíždíme po osmé hodině a očima vyhlížíme hvězdy, s rostoucí severní šířkou se prodírají skrze mlhu a oblačnost, po téměř dvouhodinové jízdě konečně spatřujeme její obrysy – není nikterak jasná, ale všichni ostatní z ní mají radost a poprvé ve svém životě ji mohou zahlédnout. Hezky se vlní, pohybuje, tancuje. Pokračujeme stále dál na sever, k jezeru, abychom měli hezké vzpomínky v podobě fotek. Neustále kontroluji aktivitu, magnetické pole, procenta a projíždím všechny dostupné zdroje. Je půl jedné, stojíme na břehu jezera a již delší dobu po auroře není ani stopy. Vidina vstávání do práce nás usvědčuje se spokojit s tím, co jsme viděli a vydáváme se na tříhodinovou cestu zpět do Calgary. Všichni usínají a já se soustředím na stereotypní jízdu po rovné dálnici až domů. Když v tom mě oslní ve zpětných zrcátcích, pár set metrů před sjezdem – radostně všechny probouzím, vystupujeme a vidíme ji v celé své kráse. Stejně tak jasnou, jako jsem viděl loňské Velikonoce při cestě na sever. Zatancuje nám s ještě větším elánem a až nyní si můžeme spokojeně mnout ruce. I pro mě to je stále pocit, který se nedá popsat – ten se musí zažít.

 

V práci vše dospívá ke zdárnému konci, drobná rozlučka se šéfem a dvěma perfektními kolegy – Eugenem a Charlesem, kdy znovu vysvětluji důvody. Nejistota se setrváním v Kanadě díky neustálému čekání na víza. Jen co to vše dovyprávím, rozvibruje se telefon a na druhém konci Verča z Coastal Immigration: „Ondrooo! Právě Tě vybrali z poolu! Máme teď šest týdnů na dodání všech dokumentů a možná se stihne vše vyřídit v brzké době..!“ Zrovna, když jsem se rozhodl to vše zabalit, užít si poslední měsíc dva zde v přírodě, přesunout se na pár měsíců do ČR a následně vydat na druhý konec zeměkoule na Zéland. Ale co, byla by to nuda mít vše nalajnované. Znovu mě tak čeká papírování a prokazování každého pidikroku od mých 18 narozenin. Ať žije byrokracie – ale ruku na srdce, Kanada mi za to stojí. Jen balení a ukončení další etapy v bytě, který mi přirostl k srdci, mě krapet děsí. Donut je narvaný po střechu – zvláštní, kolik toho je člověk za dva roky schopen nastřádat. Jak odtud jednou odjedu, je ve hvězdách.

 

Žití zde si užívám, i když už jsem stihl poznat daň za své cestování. Velmi mi to tu usnadňovalo vědomí, že mám doma rodinu, která při mně stojí, stejně jako přátele. Že se vlastně doma nic nezměnilo, po příjezdu mi bude otevřena brána a budu přivítán výtečnou svíčkovou a chutným vínem, znovu uvidím všechny v plné síle a pohodě. A hlavně, že budu moci opět podrbat za ušima našeho Čendu, beagla, který mi stejně jako vždy v nestřežený okamžik něco sní ze stolu. Bohužel poslední zmiňované už nikdy nestihnu – 16 let jsme mu dávali tu nejlepší péči a on nám na oplátku dělal výtečnou společnost. Není tedy vše zlato, co se třpytí. Ať Ti to Chassy tam nahoře běhá stejně dobře, jako vždy okolo domu nebo v Březinském lese nahánění zajíců. Drž nám všem místo :) Haf