Back in 1988

Sedím na letišti a za pár chvil otevírá Gate 4 a vpouští pasažéry na palubu Boeingu společnosti WestJet. Je to vskutku doposud nejzábavnější letecká společnost, se kterou jsem letěl. Co hlášení, to vtipná poznámka - palec nahoru!

V 9:50 se letadlo plíží na vzletovou dráhu a plynule přechází do plných obrátek. Směr je jasný - východně na Calgary. Mám štěstí, je 100% viditelnost a od začátku stoupání jsem přilepený na okně a mohu se obrazně řečeno loučit s krásou Vancouveru. Světla veřejného osvětlení, aut, lodí, domů.. To všechno mám nyní jako na dlani po levé straně a mohu tak hledat, která místa jsou která. Letím vstříc novému dobrodružství, které se, jak doufám, změní v delší štaci než-li jen čtrnáctidenní. Čistá obloha je po celou dobu letu, za necelou hodinu tah motorů polevuje a pomalu se blížíme k letišti nejen ve směru horizontálním. Poslední lehké naklonění, abych mohl vidět rozlehlost Calgary a naprosto hladce dosedáme. 

 

 

Je půlnoc, v časovém pásmu jsem se přiblížil o jednu hodinu své rodné vlasti, přetáčím hodinky a volám Markovi, že může vyrazit. Beru batoh s věcmi z pásu a v ten samý moment mi Marko volá, že je na místě. All inclusive mi může začít. Ihned po nástupu začínáme komunikovat a ještě jednou si ujasňujeme, co nás čeká a co nás nemine. Marko zjišťuje mé znalosti z oboru a já se mezi řečí ptám, odkud že je. Marko sem přijel před necelými čtyřmi lety z Chorvatska, a je to on, kdo tu bude rozjíždět v Calgary pobočku. Kšefty se množí a sám na vše nestačí. Majitelem firmy Northwest Mechanical je taktéž Marco, jehož rodiče jsou z Řecka, potažmo Itálie. Po necelé půlhodině na jih města přijíždíme k velkému domu, který firma pronajímá. Tři dodávky GMC usnadňují orientaci ve všudypřítomném "satelitním" typu okolí. V rychlosti probíráme věci, které mě ráno čekají - dobrou noc, je skoro půl druhé. Čas jít spát.

 

 

Ráno je už Marko s Marcem pryč, švédský stůl mě sice nečeká, zato vše mi je k dispozici. Skromně dávám zdravé cereálie, beru klíče od dodávky, do telefonu zadávám adresu k dodavateli potřebného materiálu a začíná mi první pracovní den. Poprvé mohu nasednou do dodávky s plnokrevným motorem o objemu pět litrů a pocítit tak zvuk Ameriky. U dodavatele kupuji věci, které jsou nezbytné pro zvládnutí dnešní práce. 60 km jižně do malého městečka High River, kde nás čeká rozběhnutí velkého systému topení. Poprvé poznávám i majitele, samo sebou vše v naprosto pohodové atmosféře umocnění absencí vykání v jazyce anglickém. Jedinou nevýhodou je proklatá zima, topení ještě neběží, všichni slušně mrzneme. Jsou tu i zbylí dva kolegové, kteří tu jsou na měsíc a půl na výpomoc z Vancouveru (všichni bydlíme společně v domě) - Matthew a Michael.

 

 

Celý první den utíká hodně rychle, domů se dostáváme až okolo deváté. Konečně jsem měl možnost proniknout okrajově do tajů věcí, o kterých jsem se na vysoké škole jen učil. Další den děláme s Markem sami dva, jedeme vyměnit kotel se zásobníky a expanzní nádrží. Po očku se vždy koukám, jak je co zapojené a jaká větev kam vede. Další dny jsou spíše o vodo-instalo, zde mohu zúročit zkušenosti nabyté ze staveb a z domu. Rozhodně se jedná o rozmanitou práci. Takže jak to celé shrnout, aniž bych použil superlativa typu: super, výtečný, perfektní, úžasný? Mám možnost dělat minimálně 14 dní v super prostředí, které mi je hodně blízké, s výtečným zázemím v zádech, perfektními lidmi, kteří mi budou v počátcích velmi dobrými učiteli při uvedení do nitra HVAC a plumbing and heating*,  zkrátka úžasná zkušenost k nezaplacení. Ostatní v dalším pokračování, které bude brzy. Je čtvrt na devět, v telce hraje "domácí" Calgary Flames proti Los Angeles Kings a právě mi volá Marko, že bychom zase mohli někam vyrazit - poznat toto město. Ostatně jako každý večer tady :)

*HVAC (heating, ventilation and air-conditioning - topení, ventilace a klimatizace), plumbing (vodo-instalo), heating (rozvody topení)

 

 

21,0975

Už se mi to blíží, sedím na letišti, popíjím kávu a mohu dopsat další článek, za několik desítek minut už bude letadlo mířit na runway a unášet mě směr Calgary. Domluva to byla vcelku rychlá a překvapivě vlídná. Natolik, abych byl schopný říct, jak se bude vše vyvíjet dál. Variant a možností se nabízí tolik, teď hlavně přijet, ukázat se v dobrém světle a odrazit se od nabízené trampolíny. Věřím, že možností je více a studovaný Moravák se v oboru a už vůbec ne v Calgary neztratí. Per aspera ad astra.

S Edou jsme akorát v pátek dodělali stavbu v Maple Ridge a sám mi sdělil, že bych byl hloupý, pokud bych to nezkusil. Včera jsem koupil pivka a stavil se u něj doma, abychom si mohli ťuknout a zároveň jsem mu mohl poděkovat. I přes některé neduhy, které jsem postupem času uměl přejít, mi bude vcelku hodně chybět, byl mi víc než jen kolegou, předákem, učitelem. A i když vím, že to může dopadnout jakkoliv a za 14 dní tu mohu být zpět, loučení to nebylo snadné.

 

Navíc v mém okolí teď bylo více lidí, kteří měli nebo mají problém s dalšími vízy. Stejně tak i oba Tomové, nehodlali čekat na dopředu očividné zamítnutí žádosti a proto jsme se vydali do USA na otočku, aby mohli při zpáteční cestě zažádat osobně o nové papíry. Jejich vytrvalost a snaha něco řešit objevily cestu, která by měla být průchozí. Na straně US jsme vyfásli nejvíc nejnepříjemnějšího úředníka, kterého si dovedete představit. Ještě teď mi z něj jde husí kůže. Na americkou stranu nás nepustil, teď tedy čekáme na to, zda-li vyjde proces obdržení pracovních víz při cestě zpět do Kanady. Na druhý pokus se to daří a jak Tomáš, tak i Brouk mohou v klidu vydechnout a v pase se jim blyští razítko. Gratulace borci!

 

Jedeme to oslavit, pořádnou oslavu však kazí jedna malá drobnost. Další den v devět ráno vybíhám vstříc prvnímu závodu zde v Kanadě, a to hned půlmaratónskému - jak napovídá nadpis, 21,0975 km. Netřeba zmiňovat historii maratónu samotného. Postupovat se má pomalu, a tak volím nejdříve poloviční trasu. Pravda, tréninku jsem moc nedal, nápad registrovat se jevil jako parádní, ovšem to bylo dva měsíce zpět. Nyní panují pěkné mrazy, které k ránu padají pod 5° hranici v mínusu. Ušil jsem si na sebe dobrý bič. Ale i tak se velmi těším, až si budu moci splnit další z mnoha snů.

 

Při vybírání ze široké nabídky závodů na plné čáře vyhrává historický half marathon na oblíbeném místě Stanley park. Dvě kolečka slibují krásnou podívanou. Ranní vstávání je otřesné a raději bych byl zavrtán v posteli. Nedá se svítit, pečlivě vybraná snídaně a pomalu vycházím na autobus. Po cestě přistupují další a další závodníci. Běh tu je velmi populární a jakákoliv možnost místních si jít zaběhat je značně využívána. Autobus zastavuje na své konečné, do startu mi zbývá necelých 45 minut. Převlékám do sportovního, obouvám zelené pětiprsťáky, připínám startovní číslo 933 na bílém podkladu - znamení, že běžím trať nejdelší. Ve stejný okamžik se totiž běží i trasy 5 a 10 kilometrové. Před během posilňuji pitím a výživovým gelem, čeká mě těžká zkouška. Nikdy předtím jsem tolik kilometrů v takových podmínkách neběžel.

 

Sluchátka na uších, čepice a rukavice nasazeny, stojím v dlouhém hadu výhrychtivých běžců. Necpu se nikterak dopředu, nemám tendence závodit a urvat stupně vítězů. Cíl je jasný - přežít a doběhnout. Neúspěch beru čas nad 2 hodiny, pokud bych se vešel s časem k 1:40 - 1:45, bral bych to jako dobrý výsledek. Ale kdo ví, jak se tělo zachová, jak nohy budou poslouchat. Hromadné odpočítání startu, "ten, nine, eight, seven,.... two, one" a jede se. Vláček se rozjíždí pomalu, necelý tisícihlavý dav se vydává po úzké cestě skrze přístaviště. Plavu pomalu s davem, po pár metrech mě to však nudí a pomalu se začínám proplétat okolo ostatních. Soundtrack z filmu skála zvyšuje svou intenzitu a mé nohy plně propadají stejné zvyšující se intenzitě kmitů. První metry z kopečka jsou opatrné, klouže to jak ďas, po špičkách poskakuji sem a tam, tu po asfaltu, tu po trávě. Nijak jinak se ani v pětiprsťácích nedá, dopad na paty pocítí celé tělo. Na jednu stranu velká nevýhoda oproti běžcům ostatním, ale jsem natolik věrný svým "žabákům", že mě ani tento aspekt společně s promrzlou zemí a žádnou ochranou neodrazuje. Během pětiset metrů se nacházím v utvořené vedoucí skupince cca 20 lidí. Pár ostatních nasadilo sprint už v počátku a vzdalují se. Snažím se najít správný rytmus a běžet si tempem, které mě dotáhne spolehlivě do cíle. Nerad bych začátek přepálil.

 

I ostatní zvolili podobné tempo, hromadně postupujeme krok za krokem, míjejíc ostatní chodce, kteří potleskem všechny běžce sympaticky povzbuzují. Druhý kilometr je za námi, už mi není zima, zahřátý jsem dostatečně. Tvrdnutí lýtek pomalu nastupuje. S hlasem z mého telefonu díky chytré aplikaci si uvědomuji, jaké tempo jsem nasadil. 3:59/km ve druhém kilometru je vcelku vražedné a nejsem si jistý, jak dlouho jej vydržím. Nevnímám ho, zaposlouchán do hudby a očima upřený na vysokém běžci přede mnou kroužíme okolo celého výběžku Stanley parku. Na čtvrtém kilometru už tuhá lýtka nevnímám, čas je hodně nadprůměrný, blíží se první občerstvovací stanice. Dávám dva loky vody a pokračujeme dál. 6., 7. km, měním si pozice s běžcem přede mnou a dávám mu najevo, že teď nás táhnu já. Dobíháme další před námi. Tak, jsme na značce 10. kilometru, necelou polovinu máme za sebou, před námi další občerstvovačka. Z kapsy tahám další gel, zapíjím ho vodou a vybíhám ke druhému okruhu.

 

Gel mi moc nesedl, cítím se pěkně nafouknutý a během dalšího kilometru se vyskytuje píchání v boku. Sakra, tento experiment mi moc nevyšel. Ztrácím svůj rytmus a dva zezadu mě předbíhají. Snažím se prodýchávat co nejhlouběji to jde, aby bolest odezněla a běželo se mi zase lehce. Každý krok je nyní utrpením a já jsem přesvědčen, že už se do ničeho podobného nikdy nepřihlásím. Vzdát to však nehodlám, i kdybych měl doběhnout po rukách. Běžci přede mnou se vzdálili na dobrých 100 metrů a nyní bojuji v hluché mezeře zcela sám bez jakéhokoliv kontaktu a pohonu. Opět se mi daří najít rytmus a vrátit se na časy 4:20 a méně. Není to tak svižné jako v první části, ale i tak to je lepší než jsem vůbec čekal. Západní stranou parku se běží snad nejlépe, ty tři kilometry utekly jako voda. Teď už jen poslední ostrá zatáčka, průběh vnitrem parku, lehký stoupák a jsem v cíli. Pojď Ondřeji, kousni se a dej to pod hodinu a půl. Avšak teď jako když utne. Ostrá otočka okolo kuželu naprosto rozhodila nastolený rytmus a tempo notně uvadá.

 

Poslední kilometr a půl je pouze o vůli doběhnout. Nepolevit a neprojít cílovou páskou. Koncentrace diváků se s blížícím cílem zvyšuje, v samotném závěru mě předbíhají ještě poslední dva běžci - nemám již sil s nimi do krve soutěžit. Ani žádnou motivaci. Sundávám sluchátka, potlesk lidí mě doprovází do cíle a v momentě, kdy mě komentátor vítá se slovy "Ondžej Sůdek, Brnóu", mohu zastavit a vydechnout. Slečna v cíli mi dává na krk pamětní medaili, druhá mi bere čip z boty. Mám sto chutí s sebou třísknout na zem a pět minut se jen válet. Vím, nejhorší věc, kterou bych v tu chvíli mohl udělat. Překonávám nutkání si sednou a chodím a chodím, doplňuji tekutiny, dávám mandarinky a rozinkový bagel. Teď je třeba vše spotřebované doplnit. Protáhnout nohy, abych se byl schopný později vůbec postavit.

 

Dávám telefonát s bráchou, který mi je velkou inspirací a zároveň mi dal hodně cenných rad, následně i s rodiči. Mezitím mohu vidět výsledky prvních doběhnuvších. Čas 1:32:19 byl celkově 25. v cíli a 9. v mé kategorii 20 - 29 let. Mám radost, že jsem našel potřebné síly ke zdárnému doběhnutí, s časem jsem nad míru spokojený. A i když nyní chodím jako pos...., nelituji toho, že jsem do toho šel. Pocity převládají na plné čáře pozitivní. Takže půlmaratónská trať odškrtnutá, co dál? Chvíli oddech, relax v bazénu, dalšími na řadě jsou triatlon a celá délka maratónského běhu. Těžko říct, kdy přijde. Každopádně s odstupem času je ten pocit famózní, natolik dobrý, že s klidem překrývá veškerou bolest a "utrpení" spojené se včerejším závodem.

Jde to. Stačí chtít

Rozluštění k nadpisu si nejspíš nechám až na poslední odstavec. S tichem před bouří jsem to v posledních příspěvcích zakřikl. Nyní je toho tolik, že ani nevím, odkud začít a na co nezapomenout.

Dneska (ve čtvrtek) odjedli naši němečtí spolubydlící, rovnou je mohu nazvat i přáteli, zpět do rodné země. Tři měsíce, po které byli nejprve na severu Kanady na farmě a poslední měsíc si projeli značnou část USA, utekly jako lusknutí prstu a na přelomu října a listopadu se opět vrátili na místo, které jsme jim po celou dobu jejich štace svědomitě drželi. Včerejší večer byl posledním, kdy jsme si mohli dát společně pivo, popovídat a nadhodit místa, kde bychom se rádi všichni čtyři někdy v budoucnu potkali. Nový Zéland to vyhrál na celé čáře, ale není to až tolik reálné jako varianty Bier Festu v Německu či u nás v ČR poznat pohostinnost Jižní Moravy a tamějších sklípků. A tak jsme mohli posledními vypitými plechovkami zaplnit místo na dlouhém parapetu.

 

 

Aby nechybělo ani trochu vyhecované atmosféry, střihli jsme si česko-německý souboj v bowlingu. Kdo prohraje, vaří pro všechny jídlo. Jak Andrease tak i Sebastiana netipujeme na bowlingové mistry. Andreas, fyzik, a Sebastian, webdesignér, pokrčili rameny a s humorem sobě vlastním prohodili, proč ne. Až při jízdě na místo určení prohlašuje Sebastian s úsměvem, že to samo sebou hrával před odjezdem do Kanady dvakrát týdně. V té době to bereme jako dobré vyhecování a těšíme se na zábavu. Úsměv nás s Tomášem přechází hned po druhém odházeném kole - a oba pomalu bereme telefony, abychom na internetu vybrali, co budeme vařit. Zatím co Andreas je na ryze amatérské úrovni jako my, Bastian dává jeden strike za druhým. "Co blbneš? Ty's to někdy hrál?" ptáme se překvapeně. "Ano, však jsem vám to říkal. Dvakrát týdně s kolegy z práce". Zdání klame. Alespoň jsme se s Tomem umístili na 2. (Tom) a 3. místě a nedopadli jsme jak sedláci u Chlumce. Pánové - dvouchodová večeře je na nás. Řízek a chilli con carne - dobrou chuť.  

 

 

Stihli jsme s borcama i pár posezení u pivka a křídel, návštěvu nočního života zde ve Vancouveru, zkrátka spoustu srandy. Holt spolubydlící k nezaplacení.

 

Dalšího spolubydlícího jsem si přivezl cca před měsícem a už s předstihem jsem si stihl nadělit dárek k Vánocům. Odmítl jsem se spokojit s mnohdy otřesnou chutí kávy v místních řetězcích, Lucka je už nějaký pátek pryč a tak nemám ke komu chodit na dobrou poctivou kávu. Proto sedám k počítači a brouzdám po nabídkách kávovarů. Vím moc dobře, kam sáhnout. V obchodech jsem ji viděl několikrát. Okatou stříbrnou krásku s krásně oblými tvary. Po zapnutí párkrát zabliká, zahřívá se na příznivou teplotu. Rozsvícení tlačítek dává na vědomí, že mohu pěchovat kávu do pátky a připravovat konvičku s mlékem. Zvuk při šlehání mléka si užívám - vítej doma, Breville (pro Evropský trh se jedná o značku Catler). Podobnost s kávovarem, který mám v Brně není náhodná.

 

 

Relax v horkých pramenech mi umožnil urovnat si v hlavě myšlenky a začít podnikat cílené kroky. Rád bych tu v Kanadě zůstal ještě jeden rok, přeci jen únor je za dveřmi a stále se mi na mapě amerického kontinentu třpytí místa, které jsem doposud nenavštívil. Celý život jsem od všeho dělal malou část a nic z toho pořádně. Chtěl jsem vždy poznat co nejvíc. Obrazně řečeno vylézt na kopec, ani se nevydýchat a neužít si pohled z vrcholku, a už se dívat na horizont, kam jít dál.  Rodiče ze mě museli být někdy myslím i hodně nešťastní, když jsem skákal od jednoho koníčku ke druhému, nutkání dělat paralelně dvě školy a odklonit se od strojírenství ke stavebnictví, zkusit krom kadeřníka a kuchaře snad veškeré pracovní obory. Je na čase přijít s vizí, jakou cestou se vydat k prodloužení víz.

 

Nejjednodušší variantou je zůstat ve stávající práci, mít místo jisté. Stejně tak i pracovní povolení na další rok. Žít ve Vancouveru (Britská Kolumbie), který je jedním z nejlepších míst pro život co se týče cestování, obyvatel, okolí. Být stále v blízkosti české bandy, se kterou jsme zažili spoustu hezkých chvil a to jsme ještě zdaleka nevyčerpali vodu ve studni. I nadále pracovat s Edem, který je skvělým parťákem a i díky tomu přehlížím fakt, že v práci nemluvím anglicky, tak jak bych chtěl. A nebo tu je varianta druhá, začít se poctivě prokousávat pracovními nabídkami a zvolit obor, který jsem vystudoval. S plnou vervou se vrhám na variantu druhou, oživuji i plán přesunout se na východní stranu Kanady a pár emailů směřuji i do francouzské části - Quebecu. Samo sebou nechybí Ontario (Toronto, Thunder Bay), sousední Alberta (Edmonton, Calgary) aj. Vše v branži HVAC, tedy topení, ventilace a klimatizace. Zkrátka do slova a do písmene se od všeho odstřihnout a začít naprosto novou etapu.

 

 

Díky odpracovaným sobotním dnům mám naddělané hodiny, abych si mohl vzít dovolenou a odjet na Kubu. Plánuji si koupit o víkendu nějaký last minute a 25. 11. v pondělí odletět na Varadero či do Havany, splnit si další ze snů. Už se tam vidím a těším se. Všechno mi to hatí jedna věc. V úterý mi volá neznámé číslo - z Calgary. Chtějí mě vidět, ideálně ještě toho dne. Vysvětluji, že jsem stále ve Vancouveru. Po pár telefonátech v rámci dvou dní, krátkého výslechu o pracovních zkušenostech dostávám nabídku. Pár minut před psaním dalšího dílu blogu jsem si koupil letenku do Calgary, v pondělí večer jedu na 14 dní pracovat, aby si mě vyzkoušeli. Ubytování i vyzvednutí na letišti zajištěno. Takže snad se tím otevírají nové možnosti k zajímavé práci v oboru a dobré vyhlídky k obdržení víz i na další rok. Držte palce!

Pozdrav Sv. Martinovi

Nemohl jsem nepostřehnout z někdy až škodolibých popíchnutí pár lidí z ČR, že si právě pochutnávají na Svatomartinském víně, kterým zalívají husu se zelím a s knedlíky. To jsou přesně ty chvíle, kdy mi ČR také velmi chybí, na jídlo mě utáhl kdokoliv vždycky. Každopádně to tak nenechám, objevil jsem česko-polský obchod s téměř domácími surovinami. Takže už vím, kam na houskový knedlík a poctivé zelí, už ať je víkend a jde se vařit. Na dobré víno si budu muset nějaký měsíc počkat.

 

Každopádně i bez výše zmíněného jsme si víkend dosyta užili, po dlouhé době jsme se vydali na dvoudenní výlet. Vancouver a celá Britská Columbie, resp. její jižní část, nadobro změnili svou tvář a po nadstandardním létě tu je kombinace podzimu a zimy. Teplota 2 - 10 stupňů a déšť se střídá max. tak s pořádným slejvákem. Občas se však vyskytnou hezké dny, my měli to štěstí, že tento prodloužený víkend nám hrálo počasí jak jinak než opět do not. A důvod listopadového prodlouženého víkendu? 11. 11. je dnem příměří, památky všem padlých za 1. světové války (Remembrance Day). Tento svátek vnímám jako nejvíce viditelným za celou dobu strávenou ve zdejších končinách. Díky Edovi jsem tak pronikl do jeho hloubi a smyslu jeho slavení. A čím dál si uvědomuji, jací Kanaďané jsou.

 

 

V dějepise na základní škole jsem dával pozor, zařadil bych ho i do předmětů, které mě bavily. Nevzpomenu si byť na jedinou zmínku o Kanadské armádě v bojích za první světové války. Avšak právě zde začala Kanada psát velmi pestře svou novodobou historii. Datoval se rok 1917, západní frontu držel pevnou silou a taktickými pokyny zákopové války Hindenburg. Spojenci stále nemohli překonat jeho linii a tak se na řadu dostal Kanadský sbor, poprvé vystupující za sebe, ne pod "Velkou Británií" jako jejich kolonie. Jednalo se o dlouho plánovaný útok v plné režii generála Sira Juliana Hedwortha Goerge Bynga. Bitva u Vimy Ridge skončila po dvou dnech úspěšně, především díky dobře zvolené strategii - zcela nové pohybující se bojové linii. Psal se 10. duben 1917, nejvyšší a nejdůležitější místo na hřebenu Vimy bylo dobyto. Tato bitva se velmi výrazně zapsala do kanadské historie a není pochyb, odkud pramení ona pověstná kanadská hrdost.

 

Symbolem dne veteránů se stal květ vlčích máků, mající původ v básni kanadského chirurga sloužícího na západní frontě - Johna McRaeho. Téměř každý tento víkend nosí připnutý červený papírový květ vzdávaje hold padlým obětem za války.

 

Čím dál tím více se chtě nechtě babrám v historii této země a i to mě - jak jinak než - baví. Místy se až divím, jaká je Ed chodící encyklopedie. Jeho občasné cholerické výlevy zná už i můj brácha, který toho byl skrze telefon přítomen - parkoviště bylo plné a někdo zrovna nevyjížděl dle jeho libosti. Slovník sprostých slov má logicky taktéž velmi našláplý. Přes tyto a drobné jiné mouchy to je prima parťák a za ty měsíce jsme k sobě našli dobrou cestu. Vydalo by to pomalu na samostatný článek.

 

 

Ale zpět k výletu, opět mám za sebou novou zkušenost. Tentokráte jsme se vydali v devíti lidech směr sever - Sloquet hot springs. Termální prameny v zapadlé části dlouhého údolí. První auto se sice pakuje už v osm hodin na cca 250 km cestu, my si dáváme na čas a nikam nespěcháme. Okolo půl dvanácté se proplétáme hustou dopravou a směr Whistler, Pemberton a posledních cca 80 km po cestě, která se dá srovnat s březinskou silnicí, tedy tankodromem, jen s tím rozdílem, že povrchem není asfalt, ale udusaná hlína či prosívka. Zhruba 26 km před cílem prorážíme u Tomova auta pneumatiku a měníme za dojezdovou rezervu. Čeká nás vzrůšo a maximální testování, jak je kolo navrženo a zda-li vydrží pětičlennou zátěž. Před devátou dojíždíme na místo určené pro camping, rozděláváme stany a ani minutu neváháme, převlékáme do plavek a pelášíme dolů k řece.

 

Ze stráni vyvírá horký pramen, úzkým přírodním korytem a po dvoumetrovém skalním převisu dopadá do míst, kde je už nějaký pátek rukou člověka vytvořen mini komplex 4 úrovní přírodních tůní poskytující pohodlný odpočinek všem příchozím. Obrysy dokreslují svíčky, které každý ze zvyku přináší. Nejen já jsem čekal značně víc lidí. Máme štěstí, je poloprázdno. To už na nás čeká posádka druhého auta a můžeme utvořit debatní kroužek. Díky úrovním jsou jednotlivé zóny jiné teploty, kdo chce, může se jít schladit do ledové řeky pár kroků vedle. Po dlouhé debatě se na chvíli odpojuji a zašívám se do naprosté tmy v pozici ležmo, ven mi kouká jen nos. Naprostý klid, balzám na duši, na hodinu naprosto vypnout a přemýšlet o krocích, které mě budou v následujících měsících čekat. Přemýšlím, kdy naposledy jsem takto zcela vypnul a byl tak obrazně zcela mimo civilizaci. Příjemný pocit.

 

 

Varhánky na prstech ignorujeme a v pokročilou noční hodinu usuzujeme, že naše žaludky mají hlad a koupání stačilo. U aut zjišťujeme, že se blíží druhá hodina. Rychle rozděláváme oheň, najíme a lezeme do značně vymrzlých spacáků. Ráno beze spěchu posnídáme a jdeme dát další kolo koupání. To už tu je parta dobrovolníku, upravují hráze a čistí dno. I tak nacházíme místo, hodinu poležíme a můžeme se pomalu vydat na cestu směr Vancouver. Kolo naštěstí nápor vydrželo a dovezlo nás až zpět. Po psychické stránce krásně odpočatí, fyzicky však naprosto vyčerpaní z horké vody a nicnedělání. Pondělní odpočinkový den byl zasloužený.