Jde to. Stačí chtít

Rozluštění k nadpisu si nejspíš nechám až na poslední odstavec. S tichem před bouří jsem to v posledních příspěvcích zakřikl. Nyní je toho tolik, že ani nevím, odkud začít a na co nezapomenout.

Dneska (ve čtvrtek) odjedli naši němečtí spolubydlící, rovnou je mohu nazvat i přáteli, zpět do rodné země. Tři měsíce, po které byli nejprve na severu Kanady na farmě a poslední měsíc si projeli značnou část USA, utekly jako lusknutí prstu a na přelomu října a listopadu se opět vrátili na místo, které jsme jim po celou dobu jejich štace svědomitě drželi. Včerejší večer byl posledním, kdy jsme si mohli dát společně pivo, popovídat a nadhodit místa, kde bychom se rádi všichni čtyři někdy v budoucnu potkali. Nový Zéland to vyhrál na celé čáře, ale není to až tolik reálné jako varianty Bier Festu v Německu či u nás v ČR poznat pohostinnost Jižní Moravy a tamějších sklípků. A tak jsme mohli posledními vypitými plechovkami zaplnit místo na dlouhém parapetu.

 

 

Aby nechybělo ani trochu vyhecované atmosféry, střihli jsme si česko-německý souboj v bowlingu. Kdo prohraje, vaří pro všechny jídlo. Jak Andrease tak i Sebastiana netipujeme na bowlingové mistry. Andreas, fyzik, a Sebastian, webdesignér, pokrčili rameny a s humorem sobě vlastním prohodili, proč ne. Až při jízdě na místo určení prohlašuje Sebastian s úsměvem, že to samo sebou hrával před odjezdem do Kanady dvakrát týdně. V té době to bereme jako dobré vyhecování a těšíme se na zábavu. Úsměv nás s Tomášem přechází hned po druhém odházeném kole - a oba pomalu bereme telefony, abychom na internetu vybrali, co budeme vařit. Zatím co Andreas je na ryze amatérské úrovni jako my, Bastian dává jeden strike za druhým. "Co blbneš? Ty's to někdy hrál?" ptáme se překvapeně. "Ano, však jsem vám to říkal. Dvakrát týdně s kolegy z práce". Zdání klame. Alespoň jsme se s Tomem umístili na 2. (Tom) a 3. místě a nedopadli jsme jak sedláci u Chlumce. Pánové - dvouchodová večeře je na nás. Řízek a chilli con carne - dobrou chuť.  

 

 

Stihli jsme s borcama i pár posezení u pivka a křídel, návštěvu nočního života zde ve Vancouveru, zkrátka spoustu srandy. Holt spolubydlící k nezaplacení.

 

Dalšího spolubydlícího jsem si přivezl cca před měsícem a už s předstihem jsem si stihl nadělit dárek k Vánocům. Odmítl jsem se spokojit s mnohdy otřesnou chutí kávy v místních řetězcích, Lucka je už nějaký pátek pryč a tak nemám ke komu chodit na dobrou poctivou kávu. Proto sedám k počítači a brouzdám po nabídkách kávovarů. Vím moc dobře, kam sáhnout. V obchodech jsem ji viděl několikrát. Okatou stříbrnou krásku s krásně oblými tvary. Po zapnutí párkrát zabliká, zahřívá se na příznivou teplotu. Rozsvícení tlačítek dává na vědomí, že mohu pěchovat kávu do pátky a připravovat konvičku s mlékem. Zvuk při šlehání mléka si užívám - vítej doma, Breville (pro Evropský trh se jedná o značku Catler). Podobnost s kávovarem, který mám v Brně není náhodná.

 

 

Relax v horkých pramenech mi umožnil urovnat si v hlavě myšlenky a začít podnikat cílené kroky. Rád bych tu v Kanadě zůstal ještě jeden rok, přeci jen únor je za dveřmi a stále se mi na mapě amerického kontinentu třpytí místa, které jsem doposud nenavštívil. Celý život jsem od všeho dělal malou část a nic z toho pořádně. Chtěl jsem vždy poznat co nejvíc. Obrazně řečeno vylézt na kopec, ani se nevydýchat a neužít si pohled z vrcholku, a už se dívat na horizont, kam jít dál.  Rodiče ze mě museli být někdy myslím i hodně nešťastní, když jsem skákal od jednoho koníčku ke druhému, nutkání dělat paralelně dvě školy a odklonit se od strojírenství ke stavebnictví, zkusit krom kadeřníka a kuchaře snad veškeré pracovní obory. Je na čase přijít s vizí, jakou cestou se vydat k prodloužení víz.

 

Nejjednodušší variantou je zůstat ve stávající práci, mít místo jisté. Stejně tak i pracovní povolení na další rok. Žít ve Vancouveru (Britská Kolumbie), který je jedním z nejlepších míst pro život co se týče cestování, obyvatel, okolí. Být stále v blízkosti české bandy, se kterou jsme zažili spoustu hezkých chvil a to jsme ještě zdaleka nevyčerpali vodu ve studni. I nadále pracovat s Edem, který je skvělým parťákem a i díky tomu přehlížím fakt, že v práci nemluvím anglicky, tak jak bych chtěl. A nebo tu je varianta druhá, začít se poctivě prokousávat pracovními nabídkami a zvolit obor, který jsem vystudoval. S plnou vervou se vrhám na variantu druhou, oživuji i plán přesunout se na východní stranu Kanady a pár emailů směřuji i do francouzské části - Quebecu. Samo sebou nechybí Ontario (Toronto, Thunder Bay), sousední Alberta (Edmonton, Calgary) aj. Vše v branži HVAC, tedy topení, ventilace a klimatizace. Zkrátka do slova a do písmene se od všeho odstřihnout a začít naprosto novou etapu.

 

 

Díky odpracovaným sobotním dnům mám naddělané hodiny, abych si mohl vzít dovolenou a odjet na Kubu. Plánuji si koupit o víkendu nějaký last minute a 25. 11. v pondělí odletět na Varadero či do Havany, splnit si další ze snů. Už se tam vidím a těším se. Všechno mi to hatí jedna věc. V úterý mi volá neznámé číslo - z Calgary. Chtějí mě vidět, ideálně ještě toho dne. Vysvětluji, že jsem stále ve Vancouveru. Po pár telefonátech v rámci dvou dní, krátkého výslechu o pracovních zkušenostech dostávám nabídku. Pár minut před psaním dalšího dílu blogu jsem si koupil letenku do Calgary, v pondělí večer jedu na 14 dní pracovat, aby si mě vyzkoušeli. Ubytování i vyzvednutí na letišti zajištěno. Takže snad se tím otevírají nové možnosti k zajímavé práci v oboru a dobré vyhlídky k obdržení víz i na další rok. Držte palce!